žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

Achillova pata [část dvacátá druhá]

Pakliže jste sem nepřišli číst srdceryvnou telenovelu, myslím si, že můžete s klidným srdcem velkou část tohoto dílu přeskočit. Je dost možné, že jste něco tak hrozně napitého pocity a emocemi v celém životě ještě nečeli. Já tedy rozhodně ne, a doposud nemám v tomto směru jiný, tak moc intenzivní, zážitek. Vůbec, vyjádřit své pocity tak, jak to dělám dále, bylo stresující a psychicky tak namáhavé, že bych se raději nahý postavil doprostřed náměstí plného lidí, než se znova je pokoušel vyjádřit. Přesto jsem to udělal. Formou textu. Jediným způsobem, kterým jsem to kdy dokázal.

Opět se chystáte číst díl, nad jehož neskutečností, nereálností, budete možná kroutit hlavou. Je mi líto, ale můj příběh je víc než jen série událostí, které navíc v mém případě nemají ani čtivou strukturu novely či knihy. Ale určitě jej nečtete abyste si udělali hloupý seznam míst, kde jsem byl, nebo lidí, které jsem potkal. Pro seznam podstatných faktů si přece otevřete manifest.

Popsat události slovy je jedna věc, ale naplnit ta slova emocemi je něco úplně jiného. Emoce se vysvětlují těžce a snadno se vytratí jedním nevhodně zvoleným slovem. Trávím tady doslova minuty nad každým takovým slovem, a snažím se znova prožít každou sekundu té části své minulosti, o které zrovna píšu, abych si připomněl, co jsem si tehdy myslel a jak jsem se cítil, a to je někdy bitva sama o sobě. Je to težké a je to frustrující, protože ať se snažíte jak chcete, nikdy nedokážete vtisknout pocit do slov nebo obrazů. Ať už je těch slov jakkoliv mnoho. Ale já se snažím… a pokud o tom na moment zapochybujete, zkuste to sami. Vraťte se v myšlenkách k nějakému důležitému momentu vašich životů, a zkuste jej podat slovy tak, aby všechny vaše podstatné pocity byly jasně vyřčeny. Zkuste mluvit o svých nejintimnějších touhách nebo o své největší lásce. Zkuste to a pozorujte jak se váš život mění ve fantazii a jak blízko bude mít k neskutečnosti mého příběhu. Každý z nás se stane velkým snílkem a fantastou má-li položit svou duši všem na obdiv.

Bodnul jsem ji do jejího živého a rozbouřeného srdce. Skrze levý bok, kousek pod paží, její vlastní zlatou dýkou, která jí byla tak drahá. Probodena napříč. Vrazil jsem do ní tu dýku s obrovskou hrůzou a vztekem. Netušil jsem, že v sobě něco takového vůbec mám. Možná to ve mě vzniklo tam a tehdy. Tlačil jsem na tu ostrou dýku takovou silou, že prošla skrz. Skrz její srdce, skrz její hrdlo, skrz celý hrudník. Celou tu cestu urazila s takovou lehkostí. Nepoznal jsem rozdíl ani když byla na druhé straně.

Jen až se zastavila o rukojeť jsem přestal tlačit… a ječet.

V prvních dvou nebo třech sekundách nikdo nereagoval, nikdo ze starších, ani já, ani Regina sama.

Pro mě to bylo jako by se svět najednou zastavil. Jakoby čas zůstal stát. Navždy. Má nesmrtelná najednou nebyla.

A pak, v ohlušujícím tichu které tak náhle nastalo, a po odeznění úvodního šoku, se rozpoustalo peklo. Především uvnitř mě. Co jsem to udělal!

Regina pustila Viktorii a s prudkým otočením mě udeřila do hrudníku tak silně, že mi vyrazila dech na dobrou minutu. Myslel jsem si, že se tam udusím. Ta rána mě ale taky odhodila snad dva metry dozadu. Přistál jsem o zavřené vchodové dveře. Já nic nerozbil, ale něco v sobě jsem slyšel křupnout a cítil se zlomit určitě.

Ostatní se po mě v tom okamžiku vrhli a za vrčení a syčení mě zvedli ze země. Viděl jsem na nich, že byli rozhodnuti mě na místě roztrhat. Karl byl první, kdo se po mě vrhnul svými tesáky. To kousnutí mělo ukončit mou existenci, ale pouhé milimetry ode mne byl zastaven. Prudce vržen na stranu, padajíc na malou sošku, kterou rozbil na kusy. Lars, ten kdo do té chvíle neřekl nic, stál teď přede mnou a prohlížel si mě; rozpolceně, ale jen zlomek sekundy. Pak se otočil a promluvil.

Jen smrt vám zabrání uposlechnout ji! - křičel na všechny ostatní.

A v tu chvíli mi to došlo. Měl jsem veškeré právo ji zabít. Přesně tak jak stálo psáno v Codex Strigis:

Jsi jedním z nejděsivějších predátorů, kteří kdy kráčeli po tomto světě. Máš sílu věků, ale znova si připomeň, že tvá nejcennější zbraň leží uvnitř. Je to tvá mysl. Užívej ji moudře a napříč staletími nespoléhej jen na sílu svého těla. Nenech ji, ani svou nesmrtelnost, zkazit svou osobnost; nenech se opít její chutí. Neotáčej se zády s pocitem nepřemožitelnosti, protože to je právě co nejsi, naopak, v ten moment jsi nezranitelnější.

Opovaž se neposlouchat a zaplatíš. Jakýkoliv člověk, který dosáhne tvého přemožení získává moc nad tvým životem. Budiž toto tvým zákonem. I tváří v tvář smrti tvého druha nejsi oprávněn zasáhnout. Člověkem přemožený není hoden tvé pomoci, stejně jako ty nebudeš hoden pomoci společenství nastane-li tvůj čas zemřít. Spojení proti lidem bude dovoleno pouze za společným cílem a účelem, a jen do chvíle jeho dosažení. Máš své právo na pomstu, ale ani v nejmenším nad životem svého druha.

// Přepsáno jak nejlépe jsem si to dokázal zapamatovat a přeložit, včetně mé vlastní drobné poetické interpretace.

Text, který jsem si dříve ani pořádně nepřečetl, ani nezapamatoval, a už vůbec jsem mu nerozuměl. Při nejbližší příležitosti si jej znova přečíst jsem se ale řádně ujistil, abych to napravil.

Jinými slovy, beze všech těch zdobených výrazů, by se to dalo shrnout takto: Člověk, který takovým způsobem přemůže upíra, má moc nad jeho životem a smrtí. Konečné rozhodnutí. Protože upíři neumírají snadno, ani rychle, je takové rozhodnutí obvykle potřeba udělat.

Nemyslím si, že bych žil byť jen o sekundu déle, pokud bych se rozhodl ji zabít, navždy. Nemyslel jsem si, ani trochu, že by respektovali Codex Strigis i po tom všem. Ale přes to všechno tady stál jeden ze starších, s respektem k Reginině přání a pravidlu, i když to mělo znamenat její smrt.

Nemyslete si ale opak. Tohle pravidlo, stejně jako všechna ostatní, byť se člověku mohou zdát jakkoliv prapodivná, stojí na pevných a napříč dekádami důkladně promyšlených základech. Stejně tak jako nutnost dobrovolného přijetí proměny, nebo nutnost pozvání do cizího obydlí, které jsem nakousl v článku síla mysli. V pozdějších dílech vysvětlím přesně, co které znamená, a ukážu, jak je jejich systém komplexní a přesto zůstává vyjádřený tak prostě.

Lars dal velmi důrazně najevo, že se budu muset rozhodnout. Buď dokončit co jsem započal, neděláním ničeho, jen vyčkáním. Nebo to odčinit. Jako převíjením pásky obrátit čas, znova uchopit dýku těma samýma rukama a vytáhnout ji ven stejně, jako jsem ji do ní vrazil.

To jsem nehodlal udělat ani v nejmenším. Měl jsem strach. Viděl jsem to šílenství, kterého je Regina schopna, to co byla schopna udělat Viktorii, něco co bych si tehdy nikdy nepomyslel. Viděl jsem jak snadno přetrhla pouto k odvěkému příteli.

Nezastavíš nás všechny! - z rohu místnosti křičel Karl.

Vážně budu muset, drahý příteli? - sebejistě a pohodlně odpověděl Lars a podíval se směrem k ostatním.

Někteří chtěli Codex Strigis uposlechnout, přinejmenším se tak vyjádřili, nebo možná chtěli jen vidět královnu mrtvou. Ale to určitě ne, byli zde jen ti nejloajálnější ze všech.

Jiní, na druhou stranu, toužili po mé smrti a po tom královně pomoci.
Byli zde i tací, jako Giorgio, který svým italským plamenem ale klidným tónem dodal: Ale no tak přátelé, dopřejme si trochu vzrušení. Buďme trochu kreativní. MY přece nemusíme chlapci udělat nic. Nechť sama královna rozhodne.

Při těch slovech mi přešel mráz po zádech. Seděl jsem na zemi, zády opřený o dveře, jakobych se symbolicky ujišťoval, že nikdo nemůže utéct ani zakročit zvenčí.
Celou tu dobu bych v mžiku dal přednost tomu, kdyby mě roztrhali na kusy, než abych měl nechat Reginu rozhodnout. Děsil jsem se chvíle, kdy bych jí měl čelit tváří v tvář za to, co jsem udělal, víc, než smrti samotné. Neměl jsem špetku naděje že by mi odpustila. Nemohl bych nikdy odpustit sám sobě.

A pak, zatímco oni diskutovali mezi sebou, mě mé myšlenky, beznaděj a pokoušející bezvědomí, přivedly zpátky domů, k rodičům a bratrovi. Vzpomněl jsem si co mi jednou otec řekl:

Poslouchej, jsi silnější než si myslíš. Všechno co musíš udělat, když už není východiska, je postavit se, a i přesto něco udělat, cokoliv. Musíš konat ve chvílích kdy nikdo jiný nechce, musíš promluvit když všichni mlčí. To je vše. Neboj se života, postav se mu se vztyčenou hlavou a nech jej přijít k tobě.

A měl pravdu. Nemohl jsem tam dál jen sedět a čekat až o mém osudu rozhodnou jiní. Jsem člověk, mám svou sílu a já jsem tím kdo tady má hlavní slovo. Musel jsem posílit Regininu vůli, a za tím účelem jsem potřeboval sebrat všechnu kuráž. Kuráž promluvit k nejstarším žijícím stvořením kráčejícím po této Zemi, k těm, kteří milovali tu, kterou jsou právě zavraždil, k těm, kteří kolem mě teď kroužili jako vlci. Kuráž protivit se jim.

Začal jsem se pomalu, opatrně, drápat opět na nohy. Sledovali mě. Viděl jsem jejich pohledy dychtící po tom, abych něco udělal, cokoliv. Viděl jsem naději, bez ohledu na výsledek. Viděl jsem jejich úlevu, že nemusí jednat.

Postavil jsem se, zpříma, důrazně. Má hlava už nebyla sklopená.
To jediné, co vám zbylo z lidskosti, je vaše čest. Pokud vám na ni záleží tak moc, jak si myslím, že záleží, pak si vyslechnete co chci říct. - řekl jsem.

Zírali. Většině z nich se vytratil z tváře jakýkoliv výraz. Karl už úplně zešílel. Chtěl mě mrtvého a Reginu živou. Teď hned. Lars poslouchal:

Pokračuj… - řekl.

Jen já mám právo rozhodnout, zda bude vaše královna žít nebo zemře. A vy mi ho chcete odepřít? Po staletí bojovala za to v co věřila. Bojovala za zákony a za právě ta pravidla, která se vy nyní chystáte porušit. Jste si naprosto jistí, že by je nebránila svým životem? - na pár vět se ze mě stal pravý orátor. Zírej, Cicero. Takhle se to dělá, Hitlere!

Nechal jsem je vařit v myšlenkách, i já se topil v těch svých. Čekal jsem moment, kdy budu znát svůj osud. Buď zemřu rukou jednoho z nich, nebo znova obelstím svůj osud.

Ani jeden nepromluvil. Místo toho, po chvíli ticha, která se mi zdála trvat staletí, ale pro tu místnost to byly pouhé sekundy, se pozvolna rozestoupili a utvořili uličku. Ústila na druhou stranu haly, kde tváří k zemi ležela Regina, mrtvá jako kámen. Neviděl jsem jak dlouho jí trvalo než ztratila vědomí.

V rohu zhroucená Viktorie, v bezvědomí. Byl jsem rád že byla v bezvědomí, ale doufal jsem že žije. Byl jsem za to rád proto, protože jsem nedokázal odhadnout, zda by ocenila mou záchranu jejího života, nebo by mě za to popravila ještě v momentě, kdy jsem dýku držel. Pravděpodobně tou dýkou samotnou.

Prázdnota

Zdálo se, že na mě už nečekají žádné neobjevené pevniny. A břeh jsem opustil tak dávno…

Vybízeli mě k činu.
Udělal jsem co mě napadlo jako první. Rozhodnutě jsem došel až k Regině. Bylo to teď nebo nikdy. Mohl jsem se otočit a říct jim, že je po všem. Regina by zůstala mrtvá navždy. Nic jiného jsem si v tu chvíli ani nepřál. Byl jsem hrůzou bez sebe z myšlenek na to, co se stane, když ji probudím.

Bez ohledu jak moc někoho milujete, v momentě, kdy stojíte tváří v tvář takovému rozhodnutí, vás obklopí pochyby. Pochyby, o kterých jste ani netušili, že je máte. Ještě před pár dny jsem si byl bezpečně jistý, že pokud by na to přišlo, obětoval bych pro ni svůj život. A přesto, teď jsem tam stál, a dělal přesný opak a, ironicky, rozhodoval se zda jí vzít ten její.

Poklekl jsem nad ni. Otočil jsem její tělo, nyní bez života, ve svých rukou a nechal její hlavu spočinout na svých prsou. Alespoň tu trochu pohodlí si nyní zasloužila.

Bezmocná, napadlo mě.
Ale nebyla. I ve své smrti zastiňovala každého a všechno okolo sebe. Celý svět. Přinejmenším v mé mysli toho byla stále schopna. I ve vé smrti byla Regina impozantnější než kdy předtím.

Otočil jsem hlavu směrem k nim a byl jsem rozhodnut říct jen: Je mrtvá.
Je vtipné jak lidská mysl funguje, jak se srdce a duše doplňují a jak člověk přemýšlí.

Myslíte si, že jste racionální a kritická osoba. Věříte, že rozhodnout se správně je snadné. Přesto, nepřemýšlíte jen mozkem a jeho intelektem. Uvnitř každého zuří boj; bitva uvnitř srdce, napříč samotnou životní energií. Ne fyzicky, přesto se celý svět okolo vás točí, vaše vnitřnosti mají každou chvíli explodovat a srdce křičí ve snaze uniknout sevření hrudi.

Máte-li učinit takové rozhodnutí - zavraždit tu kterou milujete, ve prospěch… koho vlastně? Při takovém rozhodování všechno okolo vás zmizí. Zmizí obraz okolí, věcí, zmizí zvuk i rozpoznatelné světlo. Zůstanete jen vy a bouře okolo.

Nedokážete promluvit, nedokážete ani myslet. Jediné co můžete dělat je čekat na rozhodnutí, které udělá ta vítězící část vaší duše. Rozhodnutí, které není racionální, a není důsledkem nějakého myšlenkového procesu. Rozhodnutí, které je najednou zřejmé, a na dlouhou dobu zůstává tou nejsilnější myšlenkou.

Je to pocit jako když na něco náhle změníte názor, když si něco podstatného uvědomíte. Znáte ten pocit. Ty první dvě sekundy důležitého rozhodnutí, ty dvě sekundy kdy se cítíte sebejistěji než kdy předtím.

Otočil jsem se k nim, ale neřekl jsem nic.
Podíval jsem se zpět na Reginu, která vypadala stejně jako to ráno.
Spící, nevinná a krásná.

A pak jsem si vzpomněl na slova, která jsem si zapsal, dvě stránky z mého deníku. Slovo za slovem mě jimi mé srdce bilo po hlavě. Mozek se snažil bránit ale vlastní slova jsem už nemohl vzít zpět.

Obraz tak krásné bytosti spící v mém náručí nelze zapomenout.
Pamatuji si moc dobře svá slova: Vypadala tak krásně a nevinně, že jsem si chvíli přál aby se nikdy neprobudila. a také si moc dobře pamatuji, jak jsem se kvůli tomu cítil.

Jak bych mohl žít zbytek života s výčitkou, že jsem právě toho dosáhl, vlastní rukou?

Milujete svou královnu? - zeptal jsem se jich aniž bych se otočil.
Jeden odpověděl za všechny: Ano. - Karl, agresivně ale submisivně.

Pak ji vezměte do našeho pokoje a nechte nás být. - řekl jsem.

Rozhodl jsem. Chci ji vidět znova spát, znova si vybavit své pocity a myšlenky předcházejícího dne, které mi pomohou rozhodnout, zda se probudí nebo ne.

Udělali jak jsem žádal.

Položili ji na naši postel a já si lehl vedle ní.

Hrál jsem si s jejími vlasy a snažil se udržet své srdce na uzdě. Bojoval jsem se slovy ze svého deníku, které na mě zběsile dorážely ze všech stran. Jedno za druhým, snažíce se znova rozbouřit mé srdce.

Zbav svět dravce… křičel můj mozek.
Následuj své srdce… mé tělo křičelo hlasitěji.

Jak byste se rozhodli vy? Jak může člověk vůbec udělat takové rozhodnutí? Jak může zavraždit svou nejmilejší a tu nejúžasnější bytost, kterou ve svém životě potkal?

Dokázali byste to udělat?
Dokázali byste to udělat dvakrát po sobě? Jako jsem musel já? Bodnout ji do srdce a pak, rozhodnout se znova, rozhodnout se vyčkat?

Byl jsem anděl, jemuž byla právě trhána křídla. Nemyslím si, že si dokážete představit ten pocit. Nelze to popsat slovy, nedá se to natočit do filmu, nemůžete si ho představit nebo na něj myslet. Dá se pouze cítit.

Říká se, že láska je ten nejsilnější cit. A je to pravda. Ale ne sama o sobě, protože láska není jeden oddělitelný pocit. Není to něco co se dá popsat samo o sobě. Láska, pravá, pevná, nemilosrdná láska; taková, která vás pozvedne na nejvyšší rovinu bytí je zároveň tou, která vás protáhne skrze největší muka a utrpení jaká kdy v životě poznáte.

To je láska. Blažená a současně krutá, jako nic jiného nedokáže být. Nic jiného jsem k Regině necítil než právě takovou lásku. A ta mě zevnitř trhala na kusy.

K té, ke které jsem vždy vzhlížel jako k andělu i démonu v jednom okamžiku.
Jako k laskavosti a čistému zlu v jedné a té samé nádobě.
A taková je i láska k ní. Dvousečná zbraň, lektvar který jak léčí tak zabíjí.

Láska, tak krátké a jednoduché slovo.
Láska, tak snadný způsob jak říct: všechny city, které člověk může mít, smíchané dohromady, násilně vražené do jeho srdce a znásobené tisíckrát.

Ale dost už mých myšlenek a pocitů, dost mého soužení a mé sebelítosti. Nebyl jsem nikdo v porovnání s ní, ani smítko prachu. Neměl jsem nejmenší právo rozhodnout cokoliv. Byl jsem bezdomovec v porovnání s Anglickou královnou.

Přesto zde, v zlatavě nasvíceném pokoji, uprostřed ničeho, jeden takový rozhodoval o osudu celého živočišného druhu. Vedle něj ležela královna svržená ze svého trůnu.

Ve chvíli, kdy za námi zavřeli dveře bylo po bitvě. Bylo rozhodnuto. Bránil jsem se tomu, děsil jsem se toho, ale už jsem s tím nemohl dál zápasit.

…ne

…jen běž

…nemůžu tě tady nechat

Takový byl výsledek.


nahoru   |   následující: Achillova pata 2

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus