žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

prologue

Poznámka: Tento článek nevyšel jako první, ale je zařazen před začátek příběhu, kvůli potřebě shrnout souvislosti, které se během let, kdy se příběh odehrává, tak nějak daly dohromady. Pokud už máte předmluv plné zuby, klidně tuto přeskočte a vraťte se sem později. Ostatní orientační články je ale dobré znát, než se pustíte do hlavních kapitol.

Byl jsem požádán abych shrnul něco málo souvislostí, datovaných ještě před první díl příběhu, před mým probuzením v hrobce. A také něco více o sobě. Nějak jsem k tomu ale necítil potřebu, protože i v reálném životě jsem měl pocit, že se něco začalo dít až tím dnem. Do té doby bylo všechno normální. A smyslem těchto textů není vás unudit k smrti. Nicméně, průběžně jsem změnil názor a rozhodl se žádostem vyhovět.

Rád bych vás zde požádal, čtěte od začátku, v opačném případě vám uniknou důležité souvislosti a z příběhu nebudete mít nic, případně hůř, slepenec nesmyslů. A to bych opravdu nechtěl. Příběh začíná kapitolou dívka, která se vrátila ale velmi důležité jsou o tomto webu, o drákulovi a o starém městě a pak také stránka kdo jsem vám umožní vyjasnit si, kdo a proč tohle všechno píše. Určitě nevynechávejte ani jediný, chcete-li porozumět všemu co budete číst.

Tedy bez dalších odkladů...

úvod

Dříve jsem neměl nejmenší ponětí. Byl jsem normální, nic netušící teenager, kterého nezajímalo dohromady nic jiného, než párty a holky. A starožitnosti, což je, pravda, poměrně netradiční hobby pro teenagera. Vše se změnilo jednoho listopadového dne.

Mé narození byl jeden velký zápas, jakoby se tomu příroda sama vzpouzela. Nebe se zatáhlo a ten dne se strhla obrovská bouře. Nekecám. Mí rodiče to mají na pásce a zvlášť má matka si ten den zatraceně dobře pamatuje. Kvůli bouři se nedostala do nemocnice a musela zůstat a porodit doma.

Rád bych všechny okolnosti považoval za náhodou a samozřejmě, určitě to bylo vše jen souhra událostí. Za deštivých dní lidé i umírají a nic to neznamená. Ale ani ne tři měsíce poté v Rumunsku následoval pád komunismu, protesty, násilnosti, a střelba. Zbloudilá střela mě jednoho studeného prosincového odpoledne minula o pověstný vlásek. Příroda si toho však nachystala víc. Prakticky rozsudek smrti ve věku osmi měsíců. Ještě než jsem měl příležitost říct své první slovo mi byla diagnostikována akutní lymfatická leukémie. V zemi, která se v té době s velkými obtížemi vzpamatovávala z komunismu, bez jediné šance na byť jen zahájení léčby.

Má matka to se mnou ale nevzdávala. S obrovskými potížemi se se mnou dostala přes hranice do sousedního Maďarska, které právě otevíralo svou úplně první kliniku, která se zabývala léčbou infantilní leukémie. Šest měsíců na to jsem místo opouštěl po vlastní nohou, jako jediný uzdravený, jediný přeživší.

Dle doktorů jsem měl, ve svém stavu, sotva 1% šanci na přežití. Měli pravdu. Byl jsem nakonec tím jedním procentem které přežilo, ačkoliv jsem se brzy dozvěděl, že to až tak úplně nebyli doktoři, kdo se postaral o mé uzdravení. Nicméně, obelstil jsem přírodu i napočtvrté.

V následujících letech se nic zvlášť negativního nedělo. Taková malá šťastná rodinka, já, můj starší bratr, matka, otec. Vycházeli jsme spolu tak dobře, že si ani nedokážu vzpomenout na nějakou poslední hádku. Dokonce i s bratrem jsme vycházeli tak dobře, že byl současně jedním z mých nejlepších přátel. Našim domovem zůstalo mé rodné město. Sighişoara.

Bydleli jsme na úpatí jedné z nejstarších pevností v Evropě, citadely chcete-li. Z naší rodiny jsem se zde narodil jediný. Ale mnohem zajímavější osobností, která se zde také narodila byl kníže Valašský, řečený též Țepeș (Napichovač), Vlad III. Dracula.

Má rodina je poměrně zámožná a v dětství ani později mi nic nechybělo. Byl jsem tak blízko abych neměl vůbec nic, ale teď jsem měl vše. A nevypadal jsem vůbec špatně a byl jsem si toho vědom. Na střední jsem sobě podobných potkal více, ale nakonec všichni vzhlíželi ke mě. Párty byly tak dobré, jak dobře jsem se bavil já, a to samé platilo pro vše, co se během těch čtyř let dělo.

Vycházel jsem dobře s každým, mí přátelé mě respektovali a já je měl ještě raději za to, že mě viděli jako vůdce. Nikdy jsem se o to aktivně nesnažil. Takový jsem prostě byl. Nepovažoval jsem se za lepšího než byli ostatní, ale z nějakého důvodu mě všichni viděli v lepším světle, chytřejšího, lépe vypadajícího, lépe zajištěného, a více než tisíckrát jsem slyšel jeden a tentýž kompliment: Ve tvé společnosti se cítím sám/sama o sobě lepší. Pronásledovalo mě to. Nikdy jsem nepochopil proč, ale v mé přítomnosti byli lidé, bez rozdílu pohlaví, lepší, veselejší, živější. Nijak jsem se o to ale vlastním přičiněním nezasloužil, tím jsem si byl jistý.

Ale užíval jsem si to, užíval jsem si rozhodování za ostatní, užíval jsem si moc říct NE komukoliv a užíval jsem si zasněné pohledy děvčat. Dívky snily o mě, chlapci o tom být mnou, a já se o to nijak nesnažil, bylo to tak nějak přirozené.

Myslím, že ostatní byli rádi, že se mají na koho spolehnout, že mají koho požádat o pomoc, a já se všem vždy snažil vyhovět. Mohli si být jistí, že jim bez ohledu na okolnosti řeknu pravdu, i když to bolelo. Mohli si být jistí, že se postavím na jejich stranu, pokud vůči nim něco nebylo fér. Mohli mi kdykoliv důvěřovat s nejdelikátnějšími problémy, a já nikoho nezradil nebo nenechal na holičkách. Nikoho.

Měl jsem trochu jiný způsob myšlení, rozhodování, přijímání rizik a čelení následkům, než ostatní. Stál jsem odvážně když se ostatní zbaběle krčili, a skromně když se ostatní předháněli v síle. Řekl jsem NE když všichni kývali, a ptal jsem se PROČ když všichni slepě uposlechli. Považuji tyto za mé nejdůležitější přednosti.

Ale nakonec jsem byl pořád jen obyčejný teenager.

Šel jsem do školy, přišel domů, šel ven s kamarády, a tak stále dokola. Občas byla nuda, klasika, zvláště v takto malém městě, ale nebylo to příliš často a tak jsem byl se svým životem spokojený. Jak bych taky nebyl?

Žil jsem každý den naplno. Byl jsem si plně vědom jak vzácný život může být a vzpomínky na jehly nabodané v kostech, z extrakcí kostní dřeně když mi byl rok, mě stále pronásledovaly. Pamatuji si to velice jasně. Nechci ale aby mě někdo litoval, protože se staly mou největší zbraní. Utvářely kým jsem byl. Ty vzpomínky. Díky nim jsem opravdu žil. Díky nim jsem odvážně čelil všem nástrahám. Díky nim jsem byl šťastnější než ostatní, protože jsem věděl, jak si vychutnávat život a být připraven zemřít šťasten v kterýkoliv okamžik, přišel-li by tento příliš brzy.

Já, ani má rodina, nenásledujeme žádné náboženství. Nejsem pokřtěn. Nikdy jsem se neúčastnil modliteb a nikdy jsem nebyl v kostele. Dělá se mi zle jen z myšlenky, že takové množství lidí raději prosí o pomoc nějakou mocnou bytost, než by udělali něco sami. Já tomu říkám zbabělost. Obrací se mi žaludek když vidím kostely a kněze ověšené pozlátkem, ornamenty, zlaté číše a kříže, a slyším tyto kázat o osobní oběti, životě v odříkání, a pomáhání chudým. Byl jsem vychován ať nevěřím pohádkám a ať nekonám z pouhé víry, ale ať vždy důvěřuji rozumu a logice. Rodiče mě učili zkoumat příčiny a myslet za sebe. Nikdy mě příliš neoslovily různé styly myšlení a pravidla morálky, o kterých jsem se dočetl v knihách či jinde. Vždy jsem si utvořil své vlastní. Věřil jsem, že je třeba konat dobro, ale co je správné a co špatné, to jsem si rozhodl sám. A když už jsem se rozhodl, konal jsem tak bez ohledu na následky. Rodiče mi dali důvěry, svobody a volnosti v rozhodování více než by spousta lidí v mém věku unesla. Od mladých let jsem řídil svůj život sám, volil jsem si svou cestu. Zvolil jsem si školu a později i univerzitu, vybral jsem si přátele, vybíral jsem si kam, kdy a s kým půjdu. Vše ve svém životě jsem si zvolil sám a to mě posílilo a utvrdilo v tom, že mé morální hodnoty a rozhodnutí byly správné. Rodiče má rozhodnutí nikdy nezpochybňovali. Poradili mi kdykoliv to bylo potřeba, ale ponaučit jsem se musel z vlastních chyb.

Mám za sebou kurzy filozofie, kritického myšlení, hry na klavír, cvičení motorické koordinace, sebeobrany. Mám rád různé sporty a věnoval jsem se tréninku téměř každý den. Běh, plavání, potápění. To především. Potápěl jsem se tak hluboko jak jsem jen zvládl aniž bych se utopil, pral jsem se s proudem ledové říční vody, vzdoroval jsem vlnám, vzdoroval jsem přírodě, řece, která se mě snažila stáhnout ke dnu. Jak jsem poznal, byla to dobrá průprava do pozdějšího života. Doslova i přeneseně jsem vždy plaval proti proudu. Rodiče mě naučili jak jsou vlastní zkušenosti důležité, že škola člověka nenaučí vše, že dobrá škola člověka povede správným směrem, ale on sám je tím, kdo musí na vše přijít. Byl jsem podporován ať se učím to co považuji za důležité a neztrácím čas vším co považuji za nesmysly. Tím jsem se řídil.

Studoval jsem věci o kterých se ve škole nemluvilo, a současně úplně odbýval některé témata výuky. Neměl jsem nejmenší zájem znát nazpaměť názvy našich řek, zato jsem chtěl vědět mnohem víc o světové geografii. Absolutně mě nezajímalo, ve které roky se udály jaké bitvy, ale naopak jsem chtěl znát politické důvody a ekonomické pozadí těchto bitev. Nezajímaly mě politické příběhy o vězních a rozsudcích, chtěl jsem znát důvody a na základě jakých zákonů tak bylo rozhodnuto. Nechtěl jsem se učit skloňování a nejpodivnější tvary každého slova svého vlastního jazyka, ale hltal jsem jazyky jako latina a angličtina, a později i italštinu, francouzštinu, španělštinu a portugalštinu. Nejsou to tak těžké jazyky, jak by se mohlo zdát, všechny sdílí kořeny v latině, stejně jako můj rodný jazyk, rumunština. A také mě vůbec nezajímala pokročilá algebra, to spíš chemie a fyzika. Stejně tak kdo by chtěl znát každý hloupý poddruh sovy nebo žáby, když je lidská anatomie tak zajímavá, neurologie, hormonální systém, co pohání naše emoce, to mě zajímalo.

Ale nemyslete si, že se tady chvástám. Nebyl jsem žádný génius, nejsem o nic chytřejší než kdokoliv z vás. Sotva jsem všechna zmíněná témata načal a do mnohých jsem hlouběji nepronikl. Důležité ale bylo, že jsem znal podrobnější základy, a chtěl jsem vědět víc.

Přes to vše jsem měl jen několik málo zásad a principů, kterých jsem se v životě držel. Ale ty byly vytesány do kamene. Nikdy nenech své rodiče na holičkách, nikdy nezapomeň na svého bratra, postarej se o svou krev, protože ta není to samé co voda. Neskláněj hlavu ve víře, že skloněnou hlavu meč nezasáhne. Zasáhne a o to snáz. Nikdy neskláněj hlavu.

Byl jsem fér vůči svým přátelům i když jsem měl prohrát. Vždycky jsem věděl, že od ostatních nechci nic jiného, než to samé. Byl jsem nezávislý a morálně zralý člověk už na konci základní školy, a přesto jsem byl stále dítětem natolik, abych si užíval jednoduchých radostí života.

Uměl jsem zapomenout a všechno hodit za hlavu, jak se uvolnit a relaxovat. Uměl jsem nechat leccos stranou a užívat si život s přáteli. Věděl jsem, že ti, co začnou vyčnívat, jsou společností vytlačeni na okraj. Nuceně jsem existoval mezi dvěma světy, světem znalostí a světem obyčejnosti, kdy ten druhý mi umožnil být šťastný a společenský.

Od té doby se leccos změnilo. V jediný den se můj jednoduchý, báječný a občas nudný život úplně změnil. Mířil jsem to ráno do školy, pro nové zážitky, nové vzpomínky, užívat si život raného středoškoláka. Ten jeden listopadový den jsem nedošel ani ke krytému schodišti. Byl jsem ze svého života snů vytažen jako ryba z vody, a vypovězen do útrob pekelných, nebo alespoň tak mi to v tu chvíli připadalo…

Tak teď mě znáte. Můj příběh následuje. O tom, jak jsem se stal lepším a současně přišel o všechno, co jsem právě popsal. O tom, co s člověkem udělá odhalení, které do té chvíle považoval za nemožné. O tom, jak lze během jedné noci setřepat předchozí život a slušně zamíchat prioritami. O tom, jak není dobrý nápad plánovat si zbytek života, když se vše může radikálně změnit jedním pohledem špatným směrem.


nahoru   |   následující: dívka, která se vrátila

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus