příliš blízko slunce [část dvacátá]
31. květen 2005…
Celou tu dobu jsem neměl ponětí kam to vlastně míříme. Neptal jsem se. Kromě Francie se mi to všechno slévá dohromady.
Přistáli jsme na Le Mans uprostřed noci, možná spíš k ránu, protože to bylo hodně po půlnoci, a okamžitě přestoupili do auta, které na nás čekalo před letištěm.
Trvalo zhruba hodinu než jsme konečně dojeli do cíle. Až do poslední chvíle jsem si myslel, že nás prostě vysadí uprostřed lesa. Byli jsme uprostřed ničeho ačkoliv ani ne hodinu zpátky jsme byli uprostřed velkoměsta.
Minuli jsme malou vesnici, odbočili doleva a po krátké jízdě pruhem lesa jsme dorazili před honosné sídlo, zámek, postavený v typickém stylu 17. století, se zahradou, řekou poblíž a vším, co byste od okolí zámku očekávali. Míle daleko v celém okolí nebylo vůbec nic, přesto tady stála taková překrásná stavba. Všechna okna rozsvícená, závěsy zahalující pohyb, někdy byl zcela jistě doma.
Přijal nás vysoký blonďák, Karl. Okamžitě se jal patřičně přivítat Reginu, a pak přikývnul i mým směrem.
Choval se k nám jako ke členům královské rodiny a když jsme vstoupili dovnitř, okamžitě jsem cítil, jak se mi ten malý zbytek krve, co mi zůstal po zážitku z Moskvy, nahrnul do hlavy.
Tady byla v plném proudu zcela regulérní párty, ačkoliv velmi decentní a elegantní. Spíš jako slavnostní večeře, na první pohled formální i když ne tak docela.
Každý byl vybraně oblečen, ve smokingu, ve večerních šatech, každý kromě mě a Reginy. Vypadali jsme jako dva teenageři, kteří omylem vstoupili do tanečního sálu. Také jsme zde byli nejmladší, alespoň co se vzhledu týče.
Každý vítal Reginu svým způsobem, formálně ale přátelsky, vřele.
Párty sama ve své podstatě nebyla nepodobná těm, které bývají vykreslovány ve filmech, kde jsou upíři vyšší společností. Ležérní. Elegantní. Několik jich sedělo u stolu v hlavní společenské místnosti, jiní polehávali na gaučích a křeslech okolo, pár diskutovalo ve vedlejších místnostech nebo postávalo poblíž.
Viktorie tu byla taky. Přivítala nás velmi vřele, ale jediný pohled na mě jí stačil aby okamžitě věděla, že něco není v pořádku. Neměl jsem ale nejmenší náladu cokoliv v tu chvíli vysvětlovat, a chtěl jsem je raději nechat si nejprve promluvit s Reginou.
Byl jsem unavený a chtěl jsem jít spát.
Vítám vás v Château de Launay
- zahájil večer Karl, v momentě kdy se všichni shromáždili okolo nás.
Tak jsem konečně věděl, kde to tady teda vlastně jsme.
Děkuji. Oceňuji, že jste se všichni rozhodli přijít.
- řekla Regina, což znamenalo, že měla tohle malé setkání naplánováno po celou tu dobu.
Zůstali jsme dole asi hodinu, možná déle, ale uteklo to strašně rychle. Viktorie byla, neobvykle, velmi přátelská, vyprávěla mi o všem možném. Byla jako otevřená kniha. Zabřehla také do vyprávění o druhé světové válce, ale tady ji Regina rychle zastavila.
Zatímco my se dobře bavili, Regina se po nějaké době začala trochu ošívat a bloudit pohledem všemi směry. Začínala být zoufalá. Útočili na ni svými požadavky, problémy a formalitami, a to jsme tam nebyli ani půl hodiny. Jakmile toho bylo ale vážně příliš, rozhodla, že je čas jít spát a ukončila všechny konverzace:
Vyřešíme zbývající otázky příští noc.
- a pak dodala: Teď, pokud mě omluvíte, si potřebuji odpočinout. Moskva není v tuto roční dobu příliš přátelská.
- a s těmi slovy začala kráčet po schodech nahoru.
Nechala mě dole, obklopeného mnoha, ale ani jediným člověkem. Všichni na mě koukali, zřejmě se zájmem co jsem vlastně zač, ale určitě také jako o potravu. Těžko říct, necítil jsem se ani chvíli jakkoliv ohrožený. Tohle byli nejbližší Reginy, její kolektiv starších. Někteří byli téměř stejně staří jako ona.
Nečekal jsem ale na nic, sebral jsem se a následoval ji nahoru. Beze slova jsme se tam zhroutili na postel, přes sebe. Neskutečně unavení.
Nikdy předtím jsem ji neviděl unavenou, ale tentokrát jsem viděl, že i to je možné. Ať už to byl dlouhý nedostatek spánku, její malý experiment se mnou, nebo obojí, usnuli jsme do pěti minut.
Já, Ikarus.
Chápu, že to povídání doposud může být trochu nudné, ale chtěl jsem zdůraznit, jak uctivě s Reginou ostatní jednali, jaký byl její status a jak se ona chovala k těm, kteří ani zdaleka nebyli, jakže to říkají, havětí. Vzájemný respekt byl zjevný.
Příští den (on to byl vlastně stále ten stejný den) jsem se probudil okolo poledne, Regina samozřejmě stále spala, a já si tak mohl opět užít ten nádherný pohled na ni. Už jsem asi zmiňoval, že to pro mě byl ten nejkrásnější pocit.
Vždycky jsem miloval kusy historie, starožitnosti, a teď jsem pozoroval jednu spát. Vypadala tak krásně a nevinně, že jsem si chvíli přál aby se nikdy neprobudila. Za což jsem se pak cítil trochu provinile, protože jsem si uvědomil co by to vlastně znamenalo.
Vzpomínal jsem na jednu takovou drobnost, kterou mi řekla, poté co jsem naznačil, že bych mohl chtít raději domů, pokud se mi přestane líbit jak se věci vyvíjejí.
A překvapivě se mi od ní dostalo velmi poetické odpovědi. První co mě napadlo, když jsem slyšel její slova, bylo, že tedy taky ráda čte, protože jsem si byl celkem jistý, že jsem přesně to už někdy četl:
Jaké nové úchvatné momenty čekáš, že zachytíš na cestách, po kterých jsi už jednou kráčel? Jsou teď možná hladší a přímější, ale jejich cíl je stejný.
Měla pravdu. Nikdo by to nedokázal říct lépe. Proč bych jel domů? Vždyť právě to byl důvod, proč jsem s ní odjel v první řadě. Změnit cestu, změnit směr svého života a všechno co jsem do té chvíle měl. Vrátit se domů by znamenalo vrátit se ke svému starému životu. To nepřicházelo v úvahu.
Můj život byl do té chvíle prakticky stále stejný, i přes oněch pár speciálních přátel. Někdy se podíváte nazpět a uvědomíte si, že se toho vlastně příliš nezměnilo, ale současně, když po tom všem znova děláte něco, co pro vás tehdy byla běžná věc, cítíte se jako ve snu, jako v těle úplně jiného člověka.
Tehdy, když jsem tam seděl, v domě plném velice starých lidí, vedle jedné z nich, koukajíc jak spí, rekapituloval jsem také svůj život. Uvědomil jsem si, že koukat zpět na téměř všechno až do toho okamžiku bylo jako se dívat přes zamrzlé okno. Pokřivené, rozmazané, nezřetelné, ale především, stále to stejné.
A v takové momenty si vzpomenu na citaci, kterou Regina pronesla dříve, tehdy v Moskvě: Nové pevniny neobjevíte, aniž se smíříte s tím, že se Vám pevnina na velmi dlouhou dobu ztratí z dohledu.
Zůstala mi vrytá v hlavě. Ptal jsem se sám sebe, zda to je to, co Regina právě dělala? Pouštěla pevninu z dohledu tím, že byla na všech těch místech, a se mnou? Že mi toho odhalila tolik? Proč to dělala? Jaké byly její důvody a bylo to všechno opravdu tak? Opustila svou pevninu a plavila se se mnou, nebo pro mě? Proč?
Hlavou se mi proháněly stovky otázek a myšlenek, ale jednou věcí jsem si byl jistý. Regina opravdu objevila nový svět, před staletími, a než k němu dorazila, uteklo velmi mnoho času.
Další mé myšlenky z toho večera zde nemá smysl rozebírat. Vyjma jediné. Vyjma toho, že ačkoliv jsem byl na tom místě doslova jako v sršním hnízdě, obklopen na všech patrech a ve všech pokojích upíry, necítil jsem ani trochu strach. Jistě, byla to trochu zvláštní situace, ale cítil jsem se chráněn, a to ne nutně jen Reginou. Cítil jsem se mezi upíry jistěji a bezpečněji než bych se cítil mezi hrstkou cizích lidí.
Čím to? Nejspíš tím, že tito upíři byli tak staří, že by jejich způsoby, chování a morální principy překvapily každého. Zatímco mediální upíři mají být zlí a nepřikládat lidskému životu sebemenší význam. Přitom to nemůže být dál od pravdy. Chvílemi se dokonce zdálo, že je pro ně lidský život důležitější, než ten jejich, ale o tom jak se všechno zvrtlo bude až následující díl.
Než jsem se ten večer pustil do psaní deníku, než se Regina okolo druhé hodiny probudila, zatímco všichni stále spali, sešel jsem dolů a opět jsem zůstal v úžasu nad snahou a prací, kterou si dali, jen kvůli jednomu člověku, mě.
Kuchyně byla doslova napráskaná vším, co by člověk kdy mohl chtít a všechno bylo připravené, jen ochutnat. Ovoce, všemožná masa, pečivo, džusy, všechno čerstvé a výborné. Sami nepotřebovali nic z toho, přesto si dali tu námahu a vzpomněli si, že Regina přivede hosta, člověka. Byl jsem si celkem jistý, že to byla Karlova práce. Vždy se mi zdálo, že byl pro Reginu ochoten zacházet až do krajností a až přehánět. Občas to působilo zvláštně a trochu uměle, jako kdyby měl ještě postranní úmysly.