žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán
[část šestá]

18. listopad 2004, poledne

Musel jsem se tvářit překvapeněji než bych měl být. Vůbec ne domem, ale místem. Takřečená ironie osudu, opravdu vtipné, přinejmenším.

Byli jsme v domě, který mě vždycky zajímal. Dům, ve kterém bydlel správce hřbitova. Zajímal mě, protože to byl takhle jediný dům na vrcholu kopce, obklopen pouze kostelem, mou střední školou, márnicí a z celé jedné strany oním starým hřbitovem.

Vždycky jsem si říkal, kdo by tady vůbec mohl chtít bydlet. Ten dům sám o sobě není nijak zvlášť tajemný nebo strašidelný, a od jara do léta jsem na oknech často vídával třeba růže, které jej činily svým způsobem romantickým. Do chvíle než člověk spočinul zrakem na hřbitov za ním.

My s Reginou byli v nejvyšším patře, v podkroví té vyšší části domu na fotografii. Oběma okny ke hřbitovu, na jih, místnost vpouštěla polední slunce, které ozařovalo vedle ležící vestu a boty, které pro mě sebrala kdo ví kde.

Ačkoliv bylo slunečno, po pár krocích ze dveří jsem ucítil chladný listopadový vítr, a uslyšel školní zvonek. Mezi tímhle domem a školou stojí onen velký starý kostel, takže jsem na školu neviděl, ale zvonek a hlasy a smích desítek svých vrstevníků vyrážejících na oběd nebo jen tak na přestávku jsem slyšel.

Uvědomil jsem si, že bych touhle dobou měl taky být ve škole. Kamarády a spolužáky jsem měl sotva 200 metrů od sebe, aniž by o mě věděli. Aniž by věděli co mají na blízku. Aniž by věděli, tak jako já před pár dny, že mají na blízku pětisetletou dívku, která by se zde lehce mohla vydávat za studentku; dívku, jejíž polibek bývá smrtelný.

Rozhodl jsem se nad tím moc nepřemýšlet a vydal jsem se za nimi. Ne však bez rozloučení, které bylo všelijaké, jen ne přímočaré.

Opět se setkáme. - řekla, a aniž by mi dala šanci otevřít pusu a cokoliv odpovědět, otočila se, a bezstarostně vyrazila směrem ke hřbitovu. Kam taky jinam. Nechal jsem to být a pokračoval jsem ke škole.

Následující hodiny se mi vlekly. Nedokázal jsem na ni přestat myslet. Ke svému vlastnímu překvapení jsem byl víc okouzlen její krásou a jejími rty (který teenager by nebyl) než tím, že mi odhalila kým je. Lámal jsem si hlavu, a abych pravdu řekl, do dnešního dne stále netuším, proč zrovna já. Proč by měla zrovna mě říct něco, co za posledních sto let nikomu neřekla. Cítil jsem se skromně a pyšně současně.

Kamarádi a spolužáci mi dali docela najevo, že mě postrádali, především vtípky o vstávání z mrtvých. Pamatuju si, že mi to přišlo jako vskutku dobrá ironie, zvláště když já o Regině věděl a oni ne. Kdyby věděli… Jak moc velká sranda by to pro ně byla potom?

Takto zhruba vypadal můj přívěšek.

Vyrazil jsem ten den domů s jediným cílem. Ani jsem mámě neřekl ahoj, jen: Kde jste vzali tenhle přívěšek?

Její reakci jsem nečekal. Čekal jsem, že uslyším, že ho někde koupila, našla nebo nějakou podobnou chabou výmluvu. Místo toho na mě zírala s pootevřenou pusou a překvapenýma očima. Chtěla něco říct, ale zasekla se dřív než stihla vydat hlásku. Pak chtěla říct něco jiného, ale se stejným výsledkem.

Snad vybírala nejlepší nebo nejmenší lež, nebo se rozhodovala zda mi to vůbec říct, tak jsem ji skočil do myšlenky: Chci slyšet pravdu!

Proč? Co se stalo? - konečně našla reč.
Nic se nestalo, prostě to chci vědět. - lhal jsem.

Proč teď? Proč tak náhle? Po všech těch letech… - a z jejího tónu a neurčitého pohledu přes mé rameno někam do dálky bylo zřejmé, že vzpomíná na něco hodně dávného, že něco není úplně v pořádku, a to ještě podnítilo můj zájem.

Poslouchej. - říkám jí: Má to zřejmě co dělat s tou hrobkou, kde jsem byl.

Přišla blíž a zvedla ruce k mému krku. Myslel jsem, že chce sáhnout na ten přívěšek, ale místo toho mi odkryla límec a pod ním nahmatala dvě malé ranky po kousnutí. Věděla co hledá a když to našla, zalapala po dechu a spustily se jí slzy.

Doufali jsme, že tenhle den nikdy nepřijde…

Nevěřil jsem vlastním uším. Má máma věděla o všem. Ten nejnormálnější a nejracionálnější člověk na světě, přesto nějak věděla o spojení tohoto zatraceného přívěšku s upíry.

Zavolala otci s tím, že mi oba vše vysvětlí. V tomhle ohledu jsem jí věřil. Vždycky mi pomohli pochopit co jsem potřeboval, když jsem to potřeboval, a současně mě vždy nechali se svobodně rozhodnout a dělat věci podle sebe …i když to občas znamenalo nabít si ústa. Byli vždy liberální, nikdy mě neomezovali v ničem co jsem dělal nebo čeho jsem chtěl dosáhnout.

Otec dorazil brzy, se zvědavostí ve tváři, kterou ale vystřídalo zděšení, poté co máma pronesla jediné slovo: Báthory. Řekla to perfektně maďarsky, a ačkoli jsem vždy věděl že maďarsky umí, netušil jsem že tak dobře. Řekla to přesně jako Regina.

Máma se naučila maďarsky během šesti měsíců, které se mnou strávila v nemocnici v Budapešti, když mi byl rok a byla mi diagnostikována leukémie.

Posadili jsme se v pokoji.

Jsi náš syn a milujeme tě více než cokoliv jiného. Máme vás s bratrem rádi oba stejně, ale… a odmlčela se se slzami v očích. Ale ty jsi zvláštní, jiný.

V ten moment jsem nechápal co tím myslí.
Jakože jsem retardovaný? To se mi pokoušeli říct?

Když ti bylo šest měsíců, byl jsi nemocný.

To vím.

Ano, ale nemohli jsme ti říct, jak ses z toho dostal. - můj otec byl zcela vážný. Znám jeho Luku, Já jsem tvůj otec -výraz, a to byl přesně on.

V Budapešti, v nemocnici, kde tě léčili, bylo 96 dětí trpících leukémií, a ty jsi měl tu nejvzácnější formu. Doktoři ti dávali 1% šanci na uzdravení a ani si nebyli jisti, jaká forma nebo zda to vůbec leukémie je. A přesto jsi tady.

Musíš pochopit, jak zoufalí jsme byli. Tak moc jsme chtěli zachránit tvůj život, že jsme byli ochotni udělat cokoliv. - vložila máma, a já čekal co přijde dál, protože tuhle část jsem už znal.

Také nevíš, že se o tobě psalo v novinách, když jsi nemocnici opouštěl. Byl jsi jediný z 96 dětí, které se tehdy uzdravilo a přežilo.

Když jsem to slyšel, ale i teď, mě mrazí při pokusu uchopit fakt, že jsem tak těsně unikl smrti. Ani ty tři dny v hrobce proti tomu nic neznamenají.

Snažil jsem se sebrat a dát dohromady otázku: Co to má ale společného s tím přívěškem, nebo vůbec s Báthory?

Dál se nebudu pokoušet přesně přepsat náš rozhovor, byl hodně dlouhý a už je to nějakou dobu a nepamatuju si ho přesně. Bylo to ale nějak takto:

Po třech měsících chemoterapie, bez známek zlepšení, mé srdce po několikáté téměř vypovědělo službu, po další epizodě 42°C horeček (takové horečky už zabíjí) a po mnoha koupelích v ledové vodě byla moje máma absolutně zničená. Pohled na roční dítě, každý týden propichované dlouhými tlustými jehlami skrze kosti v nohou a zádech (kontrola postižení kostní dřeně) ji přivádělo na pokraj zhroucení a infarktu.

Každé dva dny některé z dětí, pacientů, umřelo a ty ostatní byly probodány obrovskými jehlami a 24 hodin denně, 7 dní v týdnu dostávaly transfuze. Ač se to zdá nepravděpodobné, pamatuju si záblesky toho všeho, a nejsou to ani náhodou příjemné vzpomínky. Mám pocit, že špatné vzpomínky se v paměti usadí pevněji než ty dobré. Pamatuju si jehly v zádech. Pamatuju si tu bolest. Pamatuju si svůj jazyk tak plný puchýřů, že jsem nemohl téměř ani pít. Pamatuju si náhlá vytržení ze spánku a ponoření do ledové vody uprostřed noci. Nepamatuju si vše, to vůbec ne, z těch šesti měsíců mám dohromady možná patnáct sekund vzpomínek. Ale i to je víc než dost.

Jednu z nocí, kdy byla moje máma za nemocnicí na cigaretu, což tehdy bylo zjevně hodně často, z druhé strany plotu u kterého stála k ní přistoupili dva kluci, tak okolo 12 roků a prosebně, perfektně rumunsky prosili: Potřebujeme pomoc.
S mámou to tehdy nijak nepohlo a jen odvětila: To já také. Na tohle ti kluci zcela změnili tón. Už nezněli vyplašeně a prosebně, ale zcela klidně, neutrálně, až zlověstně. Otočili se k ní, podívali se jí přímo do očí, a řekli: My víme.

Máma tvrdí, že jí v tu chvíli všechny smysly a každá část těla říkaly uteč, pryč, utíkej tak daleko jak to jen jde. Domů. Ale jak by mohla? Já ležel pár metrů za ní, v nemocnici, na smrtelné posteli. Ti kluci vypadali na první pohled úplně normálně, až na jejich hluboké černé oči. Černé jakože zcela černé, jako kdyby úplně chyběly, žádné bělmo, žádná rohovka, žádné zornice. Nic. Temnota.

Říkala, že by i utíkala, ale v ten moment nevěřila, že se jí může stát něco horšího než že já umřu. Jen doufala, že to není nějaký nejapný vtip. Bylo jí jedno jestli to jsou andělé, démoni nebo něco úplně jiného. Jen by byla hodně zlá, pokud by to byl nějaký sprostý vtip.

Pusť nás dál.

Je otevřeno. - odpověděla máma.

Pozvi nás dál. - a máma je pozvala dovnitř.

Svěř nám své dítě, na okamžik. Pomůžeme mu. - řekli když vcházeli.

Máma říká, že se všechno pak stalo tak rychle, že si stěží pamatuje všechna fakta, že už těžko rozezná, co se opravdu stalo a co si sama podvědomě doplňuje aby si vysvětlila co sama nedokáže pochopit. Jako omámená přišla do mého pokoje, vzala mě z postele, sešla se mnou po schodech k hlavním dveřím nemocnice, otevřela a pustila chlapce dovnitř. A dala mě jednomu do náruče.

Ten se na mě podíval a pak mě prý políbil. Na rty. Chtěla kříčet a zase mě jim vzít, ale druhý ji zadržel. Říká, že nechápala jakou bláznivost udělala, ale také že musím pochopit jak zoufalá byla. Já to chápu. Jako každý, kdo si něčím takovým prošel.

Druhý z chlapců vytáhl z kapsy přívěšek, můj přívěšek, a řekl jí: Ať jej stále nosí u sebe, až do dne své smrti, a ten den přijde velice dlouho po té tvé. - Jakkoliv se to zdálo absurdní, jen tato slova dokázala mámě zlepšit náladu. Poslední týdny slýchala denně jen ať připraví vše na můj odchod a tohle pro ni byla vítaná změna.

První chlapec jí mě vrátil, jen tak, a byli pryč. Máma mi zapla přívěšek okolo krku a vrátila mě do postele.

Teď, nejsem si jistý nakolik je to přesné, ale údajně jsem hned následující ráno lezl po zemi jako každé jiné batole v mém věku, což byl zázrak, protože jsem měl být na 90 % mrtvý, stejně jako noc předtím. Ale nebyl jsem.

Máma tvrdí že jí bylo jedno, a stále jí je jedno, kdo byli ti kluci a co mi udělali. Jí záleží především na mě, a ví, že díky nim jsem se během jednoho týdne zcela uzdravil.

Když jsem to poslouchal, přišlo mi to celé nereálné, ale zároveň jsem se třásl děsem z něčeho… a ani nevím z čeho.

Můj otec neměl slov. Slyšel tohle vše jen jednou, kdysi, a co by sám mohl dodat, když u toho nebyl.

Máma se jen chlapců stihla zeptat: K čemu ten přívěšek je? Očekávala instrukce, návod k použití, nebo vysvětlení. Místo toho se jí dostalo jen jediného slova, a pak se chlapci vypařili:

Báthory.


nahoru   |   následující: poznej sám sebe, pak až druhé

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus