jako vždy, pravda leží hned pod povrchem
[část třicátá pátá]
A přesně jak řekla. Ráno přišlo, a my vyrazili domů.
Jenže! Domov pro ni bylo něco úplně jiného než pro mě.
Na letiště jsme se přiřítili takovým způsobem, že na to ani nechci vzpomínat. Vběhli jsme do čekací haly a opět jsme si museli sami koupit letenky. Rovnou na letišti, bez rezervace, bez objednávky, bez člověka, který by na ni čekal a lístky by předal v momentě kdy vešla dovnitř.
Věci se buď vracely do normálu, tak to alespoň přišlo mně, nebo se obracely v chaos, pro ni, nebyl jsem si vůbec jistý.
Stáli jsme v hale.
ODLETY - PŘÍLETY
Vlevo! Regino! Musíme vlevo!
- volal jsem na ni, a neustále se otáčel, zda mě vůbec následuje, nebo má zase jiné plány.
Počkej tady, jdu pro letenky!
- teď… vážně netuším jestli je opravdu sama koupila nebo ne, ale zdálo se to tak.
A jen, až už jsme byli skoro u brány, jsem si uvědomil, že neletíme žádným ze směrů, který by mi byl znám. Nad bránou, ke které jsme chvátali, na velkém LCD svítilo:
A2 - Departures - 12:15 - Rome - Boarding
Héj, myslím že nejsme u správné brány.
- říkám.
Co tím myslíš?
Tak, tohle letadlo letí do Říma…
Však my také.
Cože?
A kam sis myslel, že letíme?
Domů?
Však ano. Domů. Přesně tam.
- na její tváři jsem zahlédl náznak úsměvu.
No moment, asi jsme se nějak nepochopili. Čí domov to má tedy být tam, kam letíme?
Můj.
Neříkal jsem nic. Jen jsem… nasadil neutrální výraz a koukal na nastupující před námi.
Co? Myslel sis snad, že žádný nemám?
Abych pravdu řekl, tak ano. Přinejmenším tak působíš. Stále ve spěchu, neustále jsi na cestě někam…
Tentokrát neodpověděla ona. Řada se začala pohybovat a já si uvědomil, že jsem patrně na cestě do Říma. Hurá?
Když jsme dosedli na Fiumicino (terminál C), byl jsem s tím už smířen. Nakonec jsem to byl já, kdo nepochopil kam míříme a potom, mít šanci vidět její domov, ať už to znamenalo cokoliv, bylo příliš lákavé. Taková příležitost se nemusela znova naskytnout.
Z letiště jsme jeli téměř půl hodiny vlakem, prakticky až do centra Říma.
A z vlaku jsme zamířili do metra.
A tady začala legrace.
Bylo to s ní takové pořád. Člověk nikdy neznal její plány předem. Nikdy jsem nevěděl kam vlastně jdeme a jak bych se měl chovat nebo co bych měl dělat. Pro mnohé jsou to nejvíce stresující chvíle v životě, netušit co bude dál. Neznámo nás obvykle děsí a nechceme s ním mít nic do činění. Na druhou stranu existují takoví, je jich vlastně jen pár, které neznámo přitahuje, nutí je hledat více, zkoušet více, zkoumat. Horolezci, jeskyňáři, jacíkoliv průzkumníci. Nebojí se neznámého. Já určitě nebyl průzkumníkem, ale nijak jsem se neznáma nebál. Řekněme neutrální.
Sestoupili jsme do metra, ale místo toho, abychom nastoupili jako všichni ostatní, Regina se opět zdála jakási zmatená. Koukala vlevo, vpravo, všude, dokud na stanici nebyl žádný vlak a žádný jiný cestující v dohledu.
Čekáme snad na někoho… nebo na něco?
V ten moment seskočila do kolejiště: Pojď rychle!
A já poslechl. Aniž bych cokoliv řekl, aniž bych namítal cokoliv o usmažení elektřinou. Neměl jsem nejmenší představu, které z kolejí se tam nemám dotýkat, ale tušil jsem, že bych si měl dávat pozor.
Uběhli jsme sotva čtyřicet metrů, když náhle vyskočila z kolejiště doprava a otevřela plechové servisní dveře. Vedla mě kus úzkou údržbářskou chodbou a v její polovině opět odbočila vpravo. Tam se rozkládal větší a hlavně dlouhý koridor, na jehož konec jsem nedokázal dohlédnout. Byl po celé délce a po obou stranách, každých pět metrů, asymetricky, lemován velkými kamennými kvádry. Na každém z nich byl usazen hrubý ocelový nosník podporující strop.
Regina některé z nich zblízka zkoumala a pak se před jedním zastavila. Nejprve rozebrala ocelový nosník a složila ho stranou, a pak zabrala za kamenný kvádr, který byl pod ním, a začala ho odsouvat stranou, jako by na tom závisel její život:
Ummmpppffff…
Jestli mě táhneš do další hrobky tak nejdu. Říkám ti teď, Švédsko mi stačilo.
Sklapni a pomož mi.
- ale opět, než jsem měl vůbec příležitost začít předstírat, že jí pomáhám, kámen se začal hýbat a odkryl průlez kamsi dolů, kam vedl jen kovový žebřík nastřelený do stěny.
Vážně doufám, že to schválně bereme oklikou a že existují snazší způsoby, jak se tam normálně dostat… ať už to jdeme kamkoliv.
Mmm… možná, ale raději bych neotevírala jiné dveře.
Než ale budu pokračovat, musíte vědět jednu věc: Pod Římem se rozkládá největší a nejstarší síť podzemní katakomb, které kdy byly objeveny. Pod základy současných budov se zde ukrývá prakticky ještě jedno město, ulice, budovy, místnosti a pasáže.
Podzemní ulice se táhnou v délce 700 kilometrů, traduje se však, že jejich původní délka dokonce přesahovala 1000 kilometrů. Katakomby se nacházejí 7 až 19 metrů pod povrchem země, mají několik pater, nejznámějších je 40 velkých pohřebních komor. V Římě se během staletí střídaly sekty i řády, každý si budoval své podzemní úkryty (najdeme tu tedy pohanské, židovské i křesťanské katakomby). První pohřební komory si tu vybudovali Etruskové, většinu katakomb vyhloubili křesťané. V podzemí tu údajně věčně odpočívá kolem 6 milionů lidí.
Chcete-li vědět víc, pak zkuste Utajené světy: Podzemí Říma.
Nebo něco k přečtení, třeba tady nebo zde.
Vždycky jsem si myslel, že nemá žádný trvalý domov, ale když mi řekla že má, představoval jsem si něco v jejím stylu. Velká, hrdá, impozantní a stará budova, ležící někde v ústranní, přesto moderně vybavená, s napojením na hlavní dopravní tepnu nějakého velkého města v blízkosti. Možná dokonce s komorníkem, kdo ví.
Ale ne. Místo toho jsme sestupovali do hlubin pekla. Přesně tak to na mě působilo. Zima a tma.
Šli jsme a šli a šli.
A nakonec skončili… ve slepé uličce. Tváří v tvář obrovskému, drsnému, hrubému a starému kamennému bloku velikosti Jupitera, který dával jasně najevo, že dál už cesta nevede. Nebylo kudy jej obejít.
Regina však cestu našla, jistě, jak jinak. Levá strana toho kamene totiž nebyla vůbec kamenem, ani nijak zvlášť stará. Na první pohled to vypadalo jako stejný materiál, ale byl to převážně barvený zatvrdlý jíl. Chytrý křehký jíl (něco jako plastelína).
Jíl, který měl slabé místo. Ať už to bylo dáno směsí nebo čímkoliv. Každopádně nebyl hrubší než pár centimetrů. Regina chvíli po tom místě, což byla asi pětina celé zdi, přejížděla prsty a když našla co hledala, sevřela ruku v pěst a udeřila. Celé se to před námi sesypalo.
Vítej doma.
- řekla.
Ve kterém pekle to jsme…?
- cenil jsem mezi zuby a ometal ze sebe prach, když jsme opět a znova sestupovali dolů dalším úzkým tunelem.
Řím.
Jistě. Kde přesně v Římě?
Nemám adresu, pokud se ptáš na to.
Ne. Mám na mysli, co je nad námi? Nebojíš se… třeba, že se ti někdo rozhodne postavit linku metra skrz obývák?
Ne… ani ne. Nad námi jsou převážně staré chráněné budovy.
- což dávalo smysl, byli jsme koneckonců v Římě.
Jsme teď pod Vatikánem.
Srdce se mi zastavilo. Z několika důvodů.
To si snad děláš pr… to nemyslíš vážně? Jako fakt? Ze všech míst na celém světě se rozhodneš žít ve Vatikánu?! Dá se snad vůbec něco zesměšňovat víc?
Vážně. Tohle si nevymyslíte. Nikdo by nevěřil. Snad ani v žádném existujícím filmu něco takového neuvidíte. Přesto jsme tady stáli. V katakombách pod Vatikánem. Já a upír.
To už na mě bylo moc. Ze všech věcí, které jsem viděl, ze všech těch divných, nevysvětlitelných (některé) a mnoha jen těžce stravitelných, bylo tohle nejhorší. Nebo nejlepší? Ta ironie a úroveň výsměchu, kterou to na mě vychrlilo, se nedá pořádně popsat slovy. A jako obvykle, ještě ten den jsem zjistil, že v tom ve skutečnosti žádná ironie ani posměšný záměr nebyl, a všechno to sloužilo velice konkrétnímu a citlivému účelu.
To byl první důvod mého šoku. Nevěděl jsem jestli chci vůbec jít dál nebo ne. Protože jsme stále nebyli nikde, co by byť jen vzdáleně začínalo připomínat cokoliv podobného domu. Maximálně tak nejnižší patro sklepení.
Přešli jsme malý úzký můstek, který ale nic nepřemosťoval, jen vypadal jako kamenný most. V dálce, na konci, po obou stranách měl mramorování s vyrytými kříži, začerněnými něčím, co se zdálo jako uhlí, grafit, nebo něco takového. Barva to určitě nebyla, nevypadalo to tak. Takový pohled, taková ironie, my dva, stojíce přímo pod Vatikánem.
O pár chvil později jsme konečně dorazili k něčemu, co připomínalo vchod, ale bez dveří. Jen úzká klenba odbočující doleva, a konečně nahoru.
Konečně jsme byli v cíli. Všechno se vším, od vystoupení z vlaku až po okamžik, kdy jsme vešli do jejího domu, nám zabralo něco přes dvě hodiny. Asi by to zvládla sama mnohem rychleji, ale hodinu by jí to určitě trvalo.
Byl jsem v úžasu jakmile začala rozsvěcet kombinace svícnů, lamp a žárovek.
Ano, měla tady dole i elektřinu.
Stáli jsme ve velké půlkruhové hale. S průchodem, kterým jsme přišli za zády, s kruhovou částí před námi a průchody do tří místností. Zvolte si svůj osud.
Do všech tří místností bylo přímo vidět. Neměly dveře. Každá z nich byla obrovská a na vzdálenějších koncích byly znova propojeny. Nebyly to žádné obyčejné pokoje. Představte si interiér středověkého kostela, kde je každá místnost alespoň padesát metrů dlouhá a nejméně dvacet metrů široká, se stropem tak vysokým, že v mdlém světle svíček a olejových lamp nebylo možné na něj dohlédnout.
Ozvěna zde byla prostě úžasná a současně otravná. S jejím sluchem… vsadil bych se, že slyšela cokoliv a kohokoliv v okolí mnoha desítek metrů.
Jedna z těch místností sloužila jako koupelna. Celá. Obrovská. Měla tady vlastní bazén s neustále tekoucí teplou vodou, která přetékala okraj do rezervoárů. Nad to zde nechybělo nic, co v jiné plně vybavené koupelně, moderní i klasické. Celá čelní stěna byla osazena zrcadly. Jinak zde byla spíš tma. Celou obrovskou místnost osvětlovalo jen světlo bazénu, a později navíc svíčky, které zapálila na jeho vzdálenějším okraji. Ty osvětlily také zanechanou poloprázdnou láhev vína (asi).
Druhá místnost byl jakýsi obývák spojený s tělocvičnou. Podél jedné z delších zdí, po celé délce padesáti metrů, byla knihovna plná knih. Větší část z nich jsem nepoznával, když jsem namátkou na nějaké koukal. Na úplném konci byl malý, ale bytelný, dubový stůl se třemi koženými křesly okolo. Naopak u vstupu do místnosti měla od stropu zavěšená lana a jednoduché cvičební vybavení v podobě ocelových tyčí a úchytů ke šplhání, balancování a kdo ví vůbec k čemu. Po pravé straně pak všelijakou elektroniku, projektory, hromadu hard-disků a pár stovek CD.
Staré i nové věci, vše na jedné hromadě, od CD přehrávače a videorekordéru po gramofon. Od hromádek moderních médií po diapozitivy. Vedle křesel a stolu stála malá vinotéka s výběrem zjevně hodně starých vín, a ze všech stran byla místnost lemována obrazy.
Třetí byla ložnice.
Byla to ta nejtišší a nejmírumilovnější ložnice světa…
…a současně i ta nejhrůznější.
To protože tam nebylo vůbec nic. Představte si místnost, padesát na dvacet metrů, kde nevidíte ani na konec, ani na strop, protože se pro světelné podmínky zdá, že ani jedno z toho nemá. Uprostřed té temnoty postel velikosti, jakou jsem nikdy neviděl, na níž by se vešlo bez problémů deset lidí, možná víc. Jako byste dali šest nebo sedm manželských letišť do perfektního čtverce. Celá ta věc byla pokryta vrstvami a vrstvami velice tenkých fialových hedvábných přikrývek. Mohli jste si zalézt pod jednu, dvě, tři, deset nebo více, podle nálady, jak jste zrovna chtěli.
Byla to také nejsmutnější ložnice světa. V jednom z rohů ležel jeden malý osamělý polštářek. Toť vše. Gigantická postel a jen jediný polštář.
Nad postelí viselo jedno hrubé lano. Uchycené někde u stropu. Když jste se podívali nahoru, nebylo vidět, kam vlastně přesně vedlo. Prostě lano, sestupující z temnoty přímo nad postel. Asi pro případ, že by nastaly potíže.
Když jsme do jejího domova vešli, zatáhla za sebou velmi hrubé dřevěné dveře, a zajistila je zasunutím do klenby, kterou jsme právě prošli a do které dokonale zapadly. Zamčeno.
Všechno tady bylo pokryto tlustou vrstvou černého prachu a pavučinami jaké jste neviděli.
Nic jsem neříkal a Regina se k žádnému uklízení neměla. Prostě jsme jen umyli to, co jsme zrovna potřebovali.
Začala zapalovat další a další svíčky, další a další lampy a rozsvěcet i elektrické lampičky, dokud celé místo nezačalo být trochu jasnější a snesitelnější. Byla tady zima, hnusně vlhko a smrdělo to tu plísní, ale postupně, s každou minutou, kterou jsme tam byli a vířili vzduch, začínalo být tepleji, vlídněji a vlhko i zápach začínaly ustupovat.
Po rozsvícení Regina zamířila k bazénu. Naklonila se a rukou vyzkoušela vodu. Usmála se.
Jedenáct let… a stále teplá. Tomu říkám přivítání.
Počkej, ty jsi tady nebyla jedenáct let?
Ne. Nechodím sem tak často…
- a skočila do vody.
Alespoň to vysvětlovalo ten prach a všechno.
Byla svlečená a ve vodě během těch tří vět. Následoval jsem ji. Koupání v katakombách, ten pocit byl ohromující, tajuplný ale příjemný a uklidňující současně. Trochu jako koupání ve vlažném jezeře za teplé letní noci, ale lepší.
Poté jsme se přesunuli do hlavního pokoje, kde začala zapínat jednotlivé kusy elektroniky, počítač za počítačem, obrazovku za obrazovkou. Vše pomalu přicházelo k životu, plníce celou místnost hlubokým uklidňujícím vrčením, tedy jakmile se blikání, pípání a skřípání disků uklidnilo. Světla CRT monitorů rychle přezářily většinu svíček v této místnosti.
Na to se posadila k piánu u jedné ze stěn…
Beethoven - Moonlight Sonata (Sonata al chiaro di luna)
Pomalu jsem došel k ní, ze zadu jsem se nad ni naklonil, objal ji a pak položil své prsty na její. Chvíli jsme hráli společně než své ruce stáhla a nechala mě pokračovat. Jen tam seděla, aniž by cokoliv říkala, a já byl zohnut nad ní, vdechoval jsem vůni jejích vlasů a hrál jednu ze tří písní, které umím na klavír zahrát. Jinak na klavír neumím absolutně nic, ani trochu. Ty tři písně, které znám, jsem se naučil po sluchu nazpaměť.
* PRÁSK * PRÁSK *
Přestal jsem hrát a oba jsme leknutím poskočili. Co to sakra bylo? Kdo je tam? Kde? Co se děje? Kdo ví že tu jsme? Jsme v pasti. Co teď?
Nemůžu mít ani pět minut pro sebe…
- řekla naštvaně a šla směrem k jednomu z regálů s knihami za námi.
Chytila regál za jednu stranu a odsunula ho bokem. Za ním se ukázaly být velké železné dveře, odzhora dolů zajištěné třemi kovovými závorami přes celou jejich šířku.
Mé nohy byly připraveny utíkat.
Ale po otevření dveří se objevila jen malá postava. Stařičký pán. Kněz.
CO?! No, tohle už snad nemohlo být lepší.
Ale mohlo, a bylo. Kněz se uklonil, podíval na mě a pak zpět na Reginu a řekl cosi italsky. Pak odstoupil stranou a za ním se objevil vyšší, mnohem výraznější, muž, také kněz, ale oblečený zcela obyčejně, jediné co ho prozrazovalo byl kolárek a kříž na krku.
Regina mu políbila ruku a pak si opět vyměnili úklonu.
No tak tohle je něco, říkal jsem si.
Starý muž nám každému předal kufr s oblečením. Já samozřejmě okamžitě začal pátrat, jak sakra mohl vědět, že jsem tu i já. Jak vůbec věděli že tu po jedenácti letech vůbec někdo je? Záhada.
Jako obvykle, Regina mi poskytla jednoduchou odpověď, když prstem ukázala na některá místa pod stropem. Kamery, všude kolem nás byly malé pohotovostní kamery! Nemohl jsem tomu uvěřit! Ona souhlasila s tím, aby ji filmovali?! Samozřejmě, asi se neměla čeho obávat, pokud nedělala nic mimořádného.
Později prohlásila: Každá zbraň může střílet oběma směry.
- ve smyslu, že tak jako měla ona důvody obávat se sledování, měli i oni pořádný důvod ke strachu, že sledují právě ji. Zajímalo mě, zda to nahrávali. Údajně ne, ale jeden nikdy neví.
Regina se bavila s knězem, italsky, zatímco jsme se oba převlékali. Svlékla si šaty přímo před oběma knězi, jako kdyby tam vůbec nebyli, zatímco se s nimi stále nenuceně bavila. Převlékl jsem se také, ale přišlo mi to hrozně divné. Snažil jsem se ale pokaždé vcítit do její kůže, představovat si, jak bych se v každé situaci cítil, kdybych byl jí. Jak se zdá, čím méně se stydíte za své vlastní tělo, tím bezostyšnější dokážete být. Nakonec, v tomto ohledu si nemyslím, že by měla nejmenší problém projít se nahá napříč Trafalgar square.
Co jsem svou velmi špatnou italštinou dokázal pochytit bylo, že jsou další, kteří o ní ví; že si o útocích v Turecku musíme promluvit ještě s někým dalším; a pak že jí pomohou, jak to jen bude možné. Pochopil jsem také, že budeme muset jít.
Dostali jsme i kříže, které jsme si pověsili na krk. Při pohledu na Reginu, oblečenou tak nevýrazně jak to jen šlo, v šedé sukni a tmavé cudné košili, s křížem na krku a vlasy sepnutými za zády, jsem si nemohl pomoct se nesmát.
Koukali na mě, všichni, jako na nějaké vyrušující dítě. Což je přesně to, čím jsem byl. Ale určitě chápete, tohle bylo příliš ironické, příliš zábavné aby se člověk alespoň neusmál.
Byl to přesně ten smích, který vás přepadne, když už nevíte. Když se vám stane něco tak neuvěřitelného, nečekaného nebo špatného, že prostě vzdáte naštvanost a musíte se smát. Nebo když jste tak strašně unaveni, že už nedokážete ani myslet a všechno se zdá srandovní. Tohle pro mě bylo úplně z jiného světa, vidět ji tak, když vím co je zač a co si celý svět myslí o jejím druhu.
Následovali jsme oba kněží chodbou po schodech nahoru a ven z domu (krypty, katakomb?). Jeden šel před námi, druhý za námi. Když za námi starý kněz zavřel dveře, kterými přišli, všiml jsem si malého nápisu, tří slov vyrytých v kameni nad dveřmi.
Latinsky. Přesněji archaické latinské inskripce. Jistě, okolo jich bylo mnoho, většinou části slov, části smazané, některé bez významu, jiné bez kontextu, jména…
Avšak tato slova… ta znamenala něco jiného.
Jejich rozluštění nechám na vás.
