upíři neryjí do minulosti [část dvacátá pátá]
červen 2005, Švédsko
Jen co jsem se dodrápal k ústí toho nechutného tunelu po katedrálou, Regina začala tlačit onen masivní blok mramoru zpátky na původní místo. Byť zapadl perfektně, stopy na podlaze po nás přece jen zůstaly. Opět jsem jí, přes její úpěnlivě naléhající výraz, nepomohl. Věřte mi, bylo by to k ničemu. Navíc, jsem sice gentleman, ale čas od času jí bylo nutné připomenout, že ji můžu taky odmítnout, ač mě zase ona pravidelně ujišťovala, že nemůžu, takže to byla taková hra kočky s myší, která se nám oběma líbila, i když jen trochu.
Odešli jsme rychle a tiše stejnou cestou, kterou jsme přišli. Regina, mistryně klamu jakou byla, za námi nezapomněla zamknout. Aby nezůstal ani střípek podezření.
Zatímco jsme se katedrále vzdalovali, a ne, neutíkali jsme, odcházeli jsme volnou nenápadnou chůzí směrem, kterým jsme přišli.
Tehdy jsem si slíbil, že se sem jednou vrátím, že se jednou zase podívám i do té podzemní místnosti, sám, a pečlivě si projdu vše, co uvnitř bylo uloženo. Vždyť, člověk by na to všechno potřeboval měsíce.
A podařilo se mi to. O pár let později. Už bez Reginy. Nemůžu vám říct, jak jsem se dostal dovnitř, ani jak jsem s tím zatraceným kamenem pohnul, ale trvalo mi měsíce všechno zařídit a naplánovat. Alespoň jsem si při té příležitosti udělal fotku (stejnou, jakou si udělají denně desítky turistů).
Pomalu jsme došli k hotelu, kde jsme zůstávali na noc, a hodně dobře si pamatuju tu parádní restauraci, kam jsme se šli najíst. Ano, OBA jsme jedli. Normální jídlo. A byla to vážně zábavná podívaná. Zaprvé, už není na takové věci vůbec zvyklá, a zadruhé, za život asi poznala tolik různých způsobů chování tolika různých kultur, že v tom měla totální chaos. Bavil jsem se. Člověk by čekal, že nad tím bude mít větší kontrolu, ale skutečně ne.
Tak či onak, místo to bylo pěkné a svým způsobem zvláštní, hned nad řekou, snad starý říční mlýn přestavěný na restauraci. Ale to není vlastně k mému příběhu relevantní. Co ale relevantní je, je náš rozhovor večer na hotelu.
Regina seděla tiše v rohu hotelového pokoje, na zemi, židle ani křesla zjevně nebyly zapotřebí, a probírala se knížkou, kterou si s sebou přinesla z hrobky. Hrobka ale asi nebude nejvhodnější termín, protože tam vlastně nikdo pohřben nebyl, žádné kostlivce jsem tam neviděl. Nakonec, termín knížka je tady také hodně přehnaný. Já tomu nevěnoval větší pozornost a staral jsem se o své záležitosti, což znamenalo dělání poznámek do svého deníku a telefonování domů rodičům. Musel jsem se ozvat každé dva nebo tři dny, protože jsem byl pryč na poměrně dlouhou dobu a to u mě nebylo vůbec obvyklé. Bylo to těžké i pro mé drahé, obyčejně velmi liberální, rodiče, pustit mě s někým koho neznali, na místa o kterých jsem sám neměl nejmenší ponětí, a na bůhvíjak dlouho.
Vím jak ho najít.
- prohlásila z ničeho nic.
Přestal jsem psát a koukal jsem na ni. To na mě bylo trochu divoké. Nedávalo mi to žádný smysl. Zaprvé, jak mohla vědět, zda je ještě vůbec naživu. Zadruhé, jak může podle starých zápisků říct, kde je někdo, kdo by nutně musel často cestovat po celém světě. A zatřetí a hlavně, proč… z jakého zatraceného důvodu existuje hrobka se zámkem ve tvaru mého přívěšku?!
Takhle nějak jsem jí své otázky položil.
Ona si ale dál pročítala svou knížku. Zdálo se, že ta byla celá napsána pouze pro ni a pro nikoho jiného. Pochlubila se mi tím. Ten rukopis byl vážně hrozný, můžu-li říct, zřejmě to tam však opravdu všechno bylo, ale jaksi zakódováno, protože každý řádek vyžadoval interpretaci. Nebylo prakticky vůbec možné rozplést, co každá věta znamenala, pokud člověk autora hodně dobře neznal. A takový člověk na světě existoval jen jeden. Regina.
Nevěděli jsme, zda je vůbec ještě naživu, ale Regina tušila jak s hledáním začít. Co se týče přívěšku, tak to se vysvětlilo celkem snadno. Několikrát jsem už zmínil, že dříve býval její, ale jen do doby, kdy jí ho sebral a zmizel s ním. Obratem ale vyvstala nová otázka: Proč?
Ale nakonec, není proč vždy ta pravá otázka, ukrývající se pod závojem všelijakých jiných?
Jeden z posledních zápisků mezi ostatními svým způsobem vynikal:
Svůj úděl zde jsem naplnil, a na tomto světě mi již nezbývá než říct sbohem pláním, které mi daly život. Máš-li zapotřebí mé pomoci, čekám tam na tebe, jak jsem slíbil. Hledej mě na konci světa a najdeš mě. Nebudu mít klid, dokud si nebudu jist, že všechna má snaha nepřišla vniveč, a že jsem se života nevzdal pro nic.
Stránky, které Regina třímala v rukou, nebyly napsány v žádném z jazyků, které jsem do té doby znal, nebo vůbec kdy viděl. Nebylo to latinsky, ani zdaleka, nebylo to ani písmo latince podobné. Nebyla to cyrilice ani sanskrt. Ne. To písmo vypadalo ještě primitivněji a zastaraleji než egyptské hieroglyfy, přesto neměla Regina žádný, a myslím tím ani ten nejmenší, problém ho číst plynule a bez přemýšlení.
Neobtěžoval jsem se ani zeptat, co je to za jazyk, a později jsem úplně zapomněl se podívat třeba na internet. Pochopte, že nějaké hrozně staré písmo, bylo tou nejmenší a nejméně záhadnou věcí, která mě v tu chvíli trápila. Působilo na mě tak obskurně, že jsem si byl téměř jistý, že se s něčím takovým už nikdy nesetkám.
Hm, bláhových sedmnáct.
Jak už to bývá, osud, ať už v něj věříte nebo ne (já ne), mi sám nabídl vnést trochu světla do celé záležitosti a, opět, roznést na kopytech mou mladickou domýšlivost. Nebyl jsem vůbec tak bystrý jak jsem si myslel. Protože jakákoliv krátká procházka oním městem (Uppsala) a pozorné oko je vše, co člověk potřebuje, aby se mu dostalo odpovědi. Tady je:
Tohle zde je runový kámen. Jsou rozesety po celé Uppsale a napříč celým Švédskem. Na něm vidíte onen jazyk. To, přátelé, je runové písmo. Ano, ony slavné kouzelné pohanské runy o kterých slyšíte v příbězích o magii a tak různě, tyhle věci jsou skutečné a hmatatelné tady v Uppsale.
Samozřejmě, runové písmo, a vše co s ním souvisí, si může vlastně nastudovat kdokoliv. Ale umět jej plynně číst jako Regina, nebo v něm napsat celý deník, to už musíte mít vážně hodně volného času.
Ale zpět k tomu zápisku.
Pláním, které mi daly život…
- zašeptala si Regina pro sebe a než jsem se nadál, byla nachystaná vyrazit.
Odjíždíme!
- nařídila.
Skvěle, už mě to vykrádání hrobek začínalo nudit.
- ano, tak sarkastický bývám, když si na danou situaci zvyknu. Kdybych tušil…
Opustili jsme Uppsalu a jeli téměř celý den. Jen my dva. Mířili jsme na sever. S každým kilometrem bylo chladněji a chladněji ačkoliv bylo léto, tak překvapivě také více a více světla.
Na místo jsme dojeli někdy okolo jedné ráno, ale slunce stále svítilo, i když slabě na obzoru. To jsem nějak nečekal.
Bylo to téměř u hranice s Norskem, v nejsevernějším Švédsku, a ač v Uppsale bylo teplo a slunečno, zde se nám povedlo vrátit se do raného jara za méně než den.
Opět jsme byli na první pohled uprostřed pustiny, ale ne tak docela.
Další dvě míle jsme šli… nebo se spíš brodili převážně bahnem. Ač to vypadalo jako cesta, potřebovali bychom traktor, auto bychom na ní utopili, a tak jsme šli pěšky. Nakonec jsme dorazili k velkému dřevěnému červenému domu se spoustou oken. Vypadal vážně divně ale pak, takhle se tady tyhle věci asi staví, kdo ví.
Regina zaklepala na dveře jako kdybychom přijeli navštívit známého. Když se jí dostalo tlumené odpovědi odněkud zevnitř, pochopil jsem, že bude jen málo míst na Zemi kde nebude někoho znát. Dveře otevřel velký chlap. Velký.
Byl dvakrát tak velký jako já, nedělám si srandu, a jeho biceps měl rozměry mé hlavy. Pokud takhle vypadali Vikingové, pak tenhle mohl být jejich vůdce. Vážně, lépe než pohled na něj nemohl ztvárnit obraz skutečného vikinga.
Vypracovaná hruď, bez košile. Venku 10°C. Dlouhé vlasy, špinavý blond ale v tom smyslu, že některé pruhy vlasů měl čistě blonďaté a jiné tmavší. Ruce, kterými by mě v mrknutí oka rozmáčkl.
Jen co otevřel dveře a uviděl Reginu udělal krok zpět a zamračil se. Vypadal naštvaně. Nechtěl jsem takového chlapa naštvat a nechtěl jsem ho ani naštvaného vidět. Myslím, že trochu méně zle mohl vypadat jedině ve spánku.
Gunnare, stále žiješ sám, jak vidím. Proč mě nikdy neposloucháš?
- pronesla Regina a vešla dovnitř aniž by se zeptala na povolení.
Tady nejsi vítaná! Proč jsi přišla? Konečně ses rozhodla zemřít?
- odpověděl.
Aááá sakra, říkal jsem si. Tohle nedopadne dobře. Jestli má tenhle chlap odvahu s ní mluvit tímhle způsobem, asi si to může dovolit. A nakonec vypadal tak už od pohledu.
Neštvi mě Gunnare.
- nenechala se rozhodit Regina.
Neštvát?! TEBE?! A co já ty zrůdo?! Vzala jsi mi celou rodinu a nechala mě s tím žít navždy.
- řval po ní a já cítil sílu jeho dechu i o dva metry dále. Tohle byl vážně příslovečný slon v místnosti, a nejen příslovečný.
Poslouchej. Potřebuji tvou pomoc.
- řekla Regina. Vážně?
Ty? Mou pomoc? I kdybych mohl…
- naznačil Gunnar, že od něj nic očekávat nemáme.
Já neříkal nic, na vše jsem jen zíral z bezpečné vzdálenosti, ale i tak jsou dostal svou dávku adrenalinu, a to když jsem na jeden Gunnarův pohyb reagoval krokem vzad.
A ty? Víš vůbec co je zač? Řekla ti co mi udělala? Nebo jsi jen další její hračkou? Nemáš nejmenší ponětí do čeho ses to zapletl chlapče!
- zaburácel mým směrem.
Obávám se, že mám…
- mňoukl jsem opatrně.
Na moment ztratil řec a z jeho výrazu bylo patrné, že takovou odpověď nečekal, že si vůbec nemyslel, že bych zde s Reginou mohl být dobrovolně. Obrátil se zpět k ní:
Pořád ráda týráš děti, KRÁLOVNO?
- poslední slovo pronesl s uštěpačným tónem, jako by se jejímu titulu absolutně vysmíval.
Do mých důvodů ti nic není. Pomůžeš mi nebo ne?
- zasyčela Regina jeho směrem jako odpověď.
Ještě jednou: NE. A teď opusť můj dům.
- nařídil.
Pak se obsloužím sama.
- špitla Regina a o pár zlomků sekundy později Gunnar, jak to říct… létal? To si vážně nedokážete představit, že tak velkého chlapa může něco rozhodit, nebo přinejmenším byste si mysleli, že si nečeho (drobné) velikosti Reginy snad ani nevšimne. Ale všiml.
Regina byla vůči němu sotva poloviční téměř ve všech slova smyslech. Poloviční na výšku, poloviční na šířku, no vlastně možná sotva čtvrtinová na šířku. Přesto s ním dokázala doslova zamávat. Žádná kouzla, nic, ale jedním rychlým pohybem byla za ním, a druhým pohybem Gunnar letěl směrem ke dveřím. A když píšu letěl, myslím to tak. Letěl možná čtyři metry ke dveřím, které ale něco tak velkého a těžkého nemohly zastavit. Společně s kusem rámu a dřevěné zdi se vykutálel do bláta před domem.
Stále je násilí tvou hlavní přesvědčovací technikou…
- řekl, tentokrát připraven vyrazil proti Regině. Neměl jsem nejmenších pochyb, že kdyby dostal šanci svou ránu umístit, jen jedinou by jí rozdrtil lebku. Ale síla nebyla hlavní její výhodou, tou byla především hbitost. Agilita. Až ta v kombinaci s fyzickou silou může být opravdu vražedná. Proto je to tak vzácná kombinace.
Podíval se na mě a když viděl, že nijak nereaguju, pochopil že ani reagovat nebudu, vůbec. A vážně jsem nemínil. Ani kdybych měl jen vzít klacek a šťouchnout do něj zda je živý nebo mrtvý, natož se mu postavit. Říkejte mi třeba zbabělec, je mi to jedno, ale chtěl bych vidět vás na mém místě.
S těmi jeho ranami to ale nakonec nebylo tak jednoduché. Jakkoliv velké svaly, a díky nim i sílu, mohl mít, pro Reginu v tom nebyl žádný rozdíl. Viděl jsem upíry dělat všechno možné, ale nikdy se jejich síla, odolnost ani hbitost nevymykala zákonům fyziky a gravitace. Ale Regina, její síla a rychlost získaná věkem, byla něčím, co začínalo chvílemi subjektivně překračovat hranice nadpřirozena. Zastavovala se aniž by dala najevo jakýkoliv vliv setrvačnosti, a během sekundy zase běžela plnou rychlostí jinam, porušujíce opět stejný zákon. Uměla se vymrštit výše než by jakékoliv zvíře dokázalo, patrně vzdorujíce gravitaci. To vše díky své síle, čisté síle, pocházející od jinud než ze svalů, protože faktem je, že když se jí pokusil dát vší silou ránu, lehce zastavila jeho pěst dva centimetry od své tváře a poslala ho stejnou silou vzad, jako by dospělý člověk žduchl dítě. Přistál opět na zádech v blátě a nedokázal skrývat svůj úžas, stejně jako já. Měl jsem pocit, že tohle bylo poprvé, co se ji skutečně pokusil praštit.
Měl jsem také pocit, že si přál zemřít, protože se o to vzápětí pokusil opět, bezvýsledně. Jen měl teď zlomenou ruku.
Jak jsem tedy zmínil, síla většiny z nich byla sice velká, ale dala se pochopit, vysvětlit. Ale Regina, Viktorie a pár dalších, starších, se vážně blížilo nadpřirozenu. Chvílemi se mi zdálo, že dokáží číst myšlenky, že dokáží zhypnotizovat jiné lidi, že dokáží létat nebo že je jejich síla nekonečná.
Věřte mi, že vidět něco takového na vlastní oči, je jako vidět se otevírat nebe, protože najednou rozumíte a chápete že všechny ty mýty, příběhy a legendy opravdu vychází z faktů, ale jak jsou předávány, vždy převyprávěny či přepisovány, fakta se zkreslují, zveličují. Létání není víc než efektivní a pružné skákání. Nezůstávají ve vzduchu, platí pro ně stejná fyzika jako pro nás.
Ale zpět.
Gunnar měl asi vážně přání zemřít, které mu Regina prostě odmítala splnit.
Gunnare, nemíním v tomhle dál pokračovat. Potřebuji jen dva zatracené koně a pak už mě nikdy neuvidíš. Doufám.
- řekla.
Dva koně?! Kvůli tomu jsi šla až sem?! Pro dva koně?!
- nezdál se mi nakonec tak bystrý a ten stereotyp, kdy velcí svalnatí siláci nebývají z nejchytřejších, získával na pravdivosti s každým slovem, které vyřkl. Samozřejmě, že jsme sem nepřijeli jen pro dva koně.
Vyber si. Až s nimi budeš hotová nech je jít. Cestu zpátky najdou.
- zněl trochu uraženě, nevím proč.
A už se sem nikdy nevracej hrozná ženská!
- dodal.
Musím říct, že tohle byl jeden z velmi mála, kteří Regině odporovali a současně ji nenáviděli. Zajímalo mě, co mu asi tak mohla udělat, že ho to naštvalo tak hrozně a na tak dlouho, jakkoliv dlouho to dlouho znamenalo.
Neztráceli jsme čas a ačkoliv to bylo, ne zrovna zjevně, uprostřed noci, vydali jsme se do stáje a vzali dva koně, bez sedel, bez ničeho. Jen tak dva koně.
Víš jak se něco takového řídí?
- zeptala se mě s úsměvem. Oplácela mi můj vtípek a rýpnutí, které jsem si k ní dovolil ohledně řízení auta s manuální převodovkou.
Ale já věděl. A dokonce se mi to na koni líbilo víc bez sedla. Zpátky doma jsem měl koně, za kterým jsem chodil sice vzácně, ale znali jsme se a bral jsem ho (nebo spíš on mě) na vyjížďku vždy, když jsem se za ním přišel podívat.
Jenže ono není zrovna jednoduché ovládat koně, kterého neznáte. Nerozumíte si navzájem a celá domluva je složitá a nejistá.
Musím ale říct, že něco pravdy bude i na mýtu, že koně poznají upíry a mají z nich strach. Její kůň se postavil na zadní a začal vyrážet a vykopávat ještě než se k němu vůbec začala přibližovat. Musela být něžná jako kvítek, přistupovat velmi pomalu, opatrně, s úsměvem, bavit se ním, ustoupit a zkusit to zase znova. Přesvědčit koně, že mu opravdu nemíní ublížit. Potřebovali dokonce i pětiminutové utváření pouta, kdy stáli vedle sebe a téměř se ani nehýbali.
Můj kůň byl chápavější. Přistoupil jsem k němu, poklepal ho po hlavě a s Ahoj kamaráde
jsme byli přáteli. Vím že někteří lidé mluví s koňmi jako by to byli děti, ale to mi přijde retardované. Pokud chcete aby vám kůň důvěřoval a abyste vy mohli důvěřovat jemu, musíte jej brát jako přítele. Kůň nerozumí vašim slovům ale cítí co mu říkáte. A přístup jako k miminu nepomůže ani trochu.
Veďte koně ať se cítí spokojeně a oplatí vám to stejným způsobem. Pokud to není hajzlík. Můj nebyl, a Reginu ten její nakonec přijal. To a fakt, že můj byl valach a Regina si vzala klisnu, si myslím, že pomohl také.
Ale dost o koních.
Vyrazili jsme, stále směrem na sever, což stálo za psí štěk, a pokračovali jsme hodně, hodně dlouho na můj vkus. Zastavili jsme asi jen na půl hodinky, aby si koně odpočinuli, a pak jsme zase pokračovali. Když jsme po půl dni jízdy znova zastavili, byl jsem hladový, žíznivý, unavený, ospalý a vůbec kompletně zničený.
Regina zajistila vše. Tahle holka se o sebe dokázala postarat, i o mě, bez ohledu na to kde jsme byli.
Ztratila se na sotva dvacet minut a vrátila se, a věřte mi nebo ne, s losem.
Přišla s do poslední kapky vysátým, mrtvým, ale stále teplým losem.
Ona už svou večeři měla a já mezitím rozdělal oheň. Netrápil jsem se s třením klacíků jako nějaký trosečník, jednoduše jsem použil zapalovač.
Neměl jsem ale nejmenší představu jak jíst losa. Netušil jsem jak ho vůbec připravit, a Regina také ne, alespoň to říkala, i když jsem měl neblahé tušení, že jen chtěla vidět, jak se opět zesměšním. Strašně si to užívala, ne z vyložené zlomyslnosti, ale která dívka si ráda neutahuje z pošetilého chlapce.
Převracel jsem tu těžkou potvoru tak a naopak, než jsem se rozhodl a odřízl si obrovskou flákotu ze zadní nohy, a dal ji opékat. Zbytek jsme tam prostě nechali. Plýtvání, říkal jsem si, ale bylo toho víc než jsem potřeboval, a to jsem si vzal kus s sebou. Reginina velká zlatá dýka se tentokrát hodila. Byl jsem vděčný, že ji má stále u sebe, bez ohledu na to kam jdeme.
Co se týče vody, tak té bylo okolo nás bohatě. Neměl jsem tady nejmenší strach pít z přírodních pramenů, a pro velkou žízeň jsem nad tím ani nepřemýšlel.
Spali jsme asi čtyři nebo pět hodin, dokud slunce opět nezesláblo.
Nebyla mi ani trochu zima. Regina hřála jako radiátor, téměř hořela, a s ohništěm hned z druhé strany jsem se cítil dokonce příjemně. Neměli jsme nic na přikrytí ale nebylo to třeba. Usnul jsem i tak a narozdíl od domova či hotelů mi to nevadilo.
Probudil jsem se chladem. Regina byla pryč a ohniště vyhaslé. Ale sotva jsem začal pátrat po okolí po dřevě, abych oheň zase rozdělal, byla zpět, s širokým úsměvem.
Říkal jsem si, jestli jsi mě tady nechala.
- vtipkoval jsem, i když ne tak úplně.
Ne ne. Byla jsem si zaběhat.
- jo jasně, jako kdyby se potřebovala udržovat fit. Někde tam v lesích pravděpodobně dodýchal další los. Dobře, že jsme byli mimo civilizaci, jinak osud toho losa mohl stihnout náhodného kolemjdoucího. Její potrava, krev, lidé, to byly věci, od kterých mě Regina hodně dlouho izolovala, abych neviděl příliš.
Vrátili jsme se ke koním. Stáli pořád tam, kde jsme je nechali, celou noc, nepřivázané. Prostě tam jen stáli. Začínal jsem pochybovat o tom co Gunnar řekl, že sami najdou cestu zpátky.
Tak či onak, naskočili jsme na ně a s pocitem, že se známe o něco lépe (my a koně) jsme vyrazili dále.
Tentokrát jsme zastavili, po méně než pěti hodinách, před dvěma rozbořenými zdmi. Vypadalo to jako ruina domu, po kterém zbyly jen dvě kamenné zdi a vegetací bohatě prorostlý obrys.
Jsme tady.
- prohlásila Regina.
A to je kde?
- odvětil jsem.
Tady se Sigismund narodil a já mám za to, že pláněmi, které mu daly život, myslel právě tohle místo.
- vysvětlila mi.
Myslíš, že je tady?
- pochyboval jsem.
To ne, ale mohl sem přijít než odešel, kamkoliv to odešel, pokud vůbec.
Aha. Takže co přesně tady děláme?
- nedocházelo mi.
Přijeli jsme se v první řadě ujistit, že není mrtvý, a že se nehoníme za duchem. Pokud zemřel, jsem si jistá, že pouze tak, jak sám chtěl. A jsem si jistá, že by chtěl ležet po boku své rodiny, která by, podle mých odhadů, měla být pohřebena právě zde.
- a s tím poklepala nohou na místo, kde právě stála, ve prostřed domu.
Kdo by proboha pohřbíval svou rodinu uprostřed domu?
- divil jsem se.
On by to tak udělal…
- odpověděla.
Tady začni kopat.
- řekla, nařizujícím tónem. Co to mělo znamenat?
Já? Ty si kopej!
- šokovala mě a urazila, svým způsobem.
Ne. Nerozumíš tomu. Upíři nekopou hroby, absolutně nikdy.
- vysvětlila.
Žádný, nebo jen ty a je to tvoje pověrčivost?
- zajímalo mě.
Není to pověrčivost. Já jen prostě nenávidím rýpání do minulosti, ať už je to nutné nebo ne. Tak začni.
- dodala.
Došlo mi, že tohle myslí vážně, a byl jsem si jistý, že tak či onak najde způsob, jak mě přinutit začít uprostřed toho prokletého domu kopat. Taky jsem neměl náladu se s ní opět hádat, zvláště když by to nakonec vedlo ke stejnému výsledku. Jen bych oddaloval nevyhnutelné.
A čím? Neobtěžovala ses mi říct, že něco takového budeme dělat, jinak bych si vzal opravdovou lopatu nebo něco.
- řekl jsem v naději, že ze sebe to kopání přece jen setřesu.
Žádnou nepotřebuješ, nebude to ani půl metru, možná mnohem méně. Jsem si jistá, že budou uloženi v kryptě a ne hluboko pod zemí.
To mi vůbec neznělo jako Vikingské pohřebiště, ale nezbývalo mi než jí věřit a doufat že má pravdu. Začal jsem hrabal ostrým plochým kamenem, který jsem si tam našel, a byla to hrůza. Cítil jsem se jako bych si kopal vlastní hrob, a kdybych si měl tipnout, pokud by si Regina chtěla být jistá, že mě nikdy nikdo nenajde, tohle bylo perfektní místo.
Tak jsem kopal a hrabal, a připadalo mi to jako hodiny. To ona se už po pár chvílích tvářila kysele a unuděně, že nejsem rychlejší, ale nevyvinula absolutně žádnou snahu mi pomoct. Ignorovala, že mi začínají ruce skoro krvácet, jen stále opakovala ať si pohnu. Cítil jsem se jako otrok, ale všechno to ze mě spadlo v okamžiku, kdy můj kámen narazil na další kámen, vydávajíce zvuk, který se nedá přeslechnout.
Byla skutečně hrdá, že jsem tohle všechno zvládl bez velkých diskuzí a stěžování si. Já cítil, že jsem trestán a cvičen současně. Trénink, sice nevím tedy za jakým účelem, ale potrestání tam jistě nějaké bylo…
Jen co jsme oba uslyšeli ten zvuk, přestal jsem a postavil jsem se. Zato ona zaklekla do všeho toho bláta a pokračovala v tom, co jsem já dělal poslední dvě hodiny, aby co nejdříve odkryla vše, co tam bylo k odkrytí.
Taky jí to trvalo. Nebyla vůbec tak rychlá jak si myslela, že bude. Já uvítal přestávku. Nakonec za těch deset minut odkryla mnohem více zeminy než já za celé dvě hodiny, a když byla hotova, pod našima nohama leželo velké čtvercové kamenné víko hrobu, do kterého se mohly vejít dva i tři lidé. Bylo bez nápisu, bez ničeho, ani kříž na něm nebyl.
Jakmile to jen trochu šlo, začala za víko zabírat, bez ohledu na to, že část byla stále zasypaná. Tak moc chtěla vědět, jednou a pro vždy, zda její tvůrce stále kráčí po Zemi nebo je už dávné věky definitivně pryč.
A za rozlomení toho kamene a dalšího zvedání, při kterém jsem tentokrát pomáhal z druhé strany i já, se nám podařilo tuhle věc otevřít. Tuhle věc, která byla uzavřená tolik staletí. Dva lidé, bez nejmenšího ponětí co dělají, otevřeli zakázaný hrob, aby opět a znova narušili klid a mír, který si mrtví zaslouží…