přijetí ztraceného přítele [část patnáctá]
leden 2005…
Jen co Viktorie a Blanche zmizely z dohledu, Regina opět zdůraznila aby všichni odešli. Všichni mimo mě.
Ty jedeš se mnou.
- řekla.
No to teda ne! Teď jdu domů. Jestli mě chceš zastavit tak dělej jak myslíš, ale nepokoušej mě.
Pokoušet tě?
Nepokoušej abych tě nenáviděl ještě víc než teď. Už je toho na jednu noc víc než dost. Můžu o tebe mít starost, ale prorazím ti kůl srdcem pokud ještě někdy tohle uděláš někomu na kom mi záleží.
- myslel jsem to vážně, ačkoliv nechápu kde se ve mě vzala kuráž něco takového říct. Komukoliv jinému by za to na místě utrhla hlavu, a žádný upír by se jí to neodvážil říct ani za milion let.
Regina je něco nebezpečného. Určitě ji nechcete rozzlobit ať už jste kýmkoliv.
I přesto se usmála, uchechtla, když něco takového slyšela, ale myšlenku přijala. Nebyla někým, komu by bylo příjemné mít nepřátele, ačkoliv jsem si byl jist, že jich musí mít tisíce.
Fajn! Běž a vrať se ke svému mizernému životu.
- poprvé jsem ji slyšel říct něco rozhořčeně, dotčeně, a vlastně tímto způsobem emocionálně. Nebyla zvyklá být odmítnuta, to opravdu ne.
A tak jsem šel. Viktorovo auto stále stálo na parkovišti dvacet kroků před Concordií. Sofii jsme vyhodili doma, jako obyvkle, jako každý jiný večer, aniž bychom zmínili co se stalo dnes. Viktor poté zastavil před mým domem. Rozloučil jsem se s ním beze slov. Koukali jsme chvíli na sebe a pak kývnul, na znamení porozumění, že je všechno ok.
A to bylo vše. Nevím co dělala Regina pak, ale příští den mi to nedalo a zašel jsem se za ní znova podívat. Majitelé domu si mě odchytili a vyptávali se co se dělo, že slyšeli rámus a křik, ale rozhodli se nezasahovat když vše přestalo stejně rychle jako začalo. Díkybohu že nezkusili zasáhnout.
Požádal jsem je o povolení Reginu navštívit, protože jsem měl za to, že stále spí, a pustili mě samozřejmě dál. Nicméně, místnosti byly prázdné, jako kdyby tam nikdy nikdo nebyl.
Podlaha perfektně čistá, beze známek krve, prostěradla a deky perfektně čisté a složené, vše vypadalo jako by se toho nikdo ani nedotkl. Tam a v tu chvíli jsem věděl, že je Regina pryč.
Na moment jsem litoval, že jsem nešel s ní, ale pak jsem se sebral a přinutil věřit, že se jednou vrátí, snad… jen to snad nebude až mi bude 70 a budu na vozíčku.
* * *
Škola začala podle plánu a všechno se vrátilo do normálu. Doma bylo vše jako dřív, normální, tiché, mírumilovné. Máma se už o Regině nezmínila ani slovem, a zdála se smířená se vším, a to ještě předtím než Regina zmizela. Pro ni bylo důležité, že už do mě nikdo nekouše, nenáviděla vidět mě stále probodaného. Připomínalo jí to hrůznou historii a to jí nelze mít za zlé.
Pak tady bylo příležitostné utahování ze strany mého bratra. Stále: Kde je tvá nová přítelkyně? Už tě taky nechala?
- neměl nejmenší ponětí o čem mluvil, a ačkoliv ji nikdy nepotkal, byl jsem si jistý, že by reagoval úplně stejně jako já: Zdrhal jako o život a pak se zamiloval.
Prvních pár dní školy se zdálo nudných. Prahnul jsem po Reginině temperamentu a nevěřil jsem jak moc mi chybí, ale bylo to tak. Chybělo mi to vzrušení, dobrodružství, a dokonce i ten strach, díky kterému jsem se cítil tak moc naživu, více než kdykoliv jindy, pokaždé když na mě zasyčela. Strach pracuje vážně zajímavě. Nejen že vás dokáže paralyzovat, ale současně probouzí každý smyslový orgán vašeho těla. Slyšíte všechno, vidíte lépe. Zvýšená pozornost. Otřese vámi ten nejjemnější dotek, i třeba dotek jejího dechu na vašich rtech. Strach je jeden z nejsilnějších pocitů, společně s nenávistí, zlobou a láskou. Láskou…
Sofie, Viktor a já jsme všechno probírali znova a znova. Od úsvitu do soumraku, o každé minutě předcházejících dní. A všichni tři jsme čekali na jedinou věc: až zase uvidíme Blanche.
Bavili jsme se o Regině, Viktorii. Pokládali mi tolik otázek o úplně všem a já sám trpěl tím, že jsem nebyl schopen na všechny odpovědět, všechno vysvětlit, ačkoliv bych měl být. Stále jsem jim připomínal že musí na všechno zapomenout a pokračovat v životě jakoby se nic nestalo, koneckonců můj život na tom měl záviset také. Na tom, že o Regině nebudou mluvit s nikým jiným.
Překvapivě, Blanche to zpět netrvalo ani týden. Po Viktorii nebylo ani vidu ani slechu. Rozhodně nebyla po jejím boku, aby ji srazila do kolen pokud by to situace vyžadovala. To mě nenechávalo vůbec klidným, zvláště pak když Blanche to pondělní ráno nonšalantně napochodovala do třídy, s omluvenkou pro naši třídní učitelku.
Omluvila se pro vážnou nemoc a předala psanou omluvenku podepsanou svými rodiči. Nechápal jsem jak se jí tohle povedlo. No a posadila se vedle mě …zapomněl jsem zmínit, že sedávala v lavici se mnou.
Podívala se na mě s takovým velkým, zlým úsměvem, který říkal: S tebou si to vyřídím později.
Projel mi mráz celým tělem. Stejně tak se pak podívala na Viktora i Sofii.
Koukali jsme na sebe a celé hodiny neřekli ani slovo. Když pak zazvonilo, všichni tři jsme po ní doslova vyskočili a zasypali ji otázkami. Obratem jsme si ale uvědomili, že všichni poslouchají, tak jsme vyrazili tam, kam jsme obvykle chodili, když jsme potřebovali mluvit v soukromí.
Na hřbitov. Trvalo nám sotva 30 sekund tam dojít, a jelikož šlo o velkou přestávku, měli jsme dobrých patnáct minut na to všechno prodiskutovat. Blanche souhlasila a šla s námi dobrovolně, celou cestu s širokým úsměvem.
Jakmile jsme byli na místě, podívala se na nás a konečně promluvila. Místo odpovědi na otázky se ale podívala na mě a řekla:
Nikdy se ti nedokážu odvděčit. Až teď rozumím co znamená získat tento dar od mé královny samotné.
- to mě výrazně uklidnilo. Nazývala Reginu svou královnou, což znamenalo úplné podvolení se z její strany. A také mi nejprve přišlo, že nás teď bude tajně nenávidět, v čemž jsem se mýlil.
Zářila štěstím a bez přestání se usmívala, což po nějaké době začalo působit trochu nepříjemně. Nedokázal jsem pochopit jak může být někdo tak šťastný a veselý, ale byla.
Blanche je tou, které vděčíte za převážnou většinu informací zde. Hlavně pak za vysvětlení principů, souvislostí. Všechny detaily a drobnosti které Regina neměla zapotřebí nebo nechtěla vysvětlovat. Blanche byla zvědavá stejně jako já a musela všechno rozebrat do nejmenšího detailu.
Byla hrdá na to co všechno teď dokázala a čím byla, a během několika málo dalších týdnů z nás všech, milovníků slunečných dní, udělala noční sovy. Pochopitelně se v noci cítila mnohem lépe. My se pomalu přizpůsobili a začali dělat téměř vše co předtím, jen v jinou dobu. Nebylo nakonec tak těžké najít si více času po západu slunce, a byla to malá cena za to všechno co jsem se naučil.
Následovalo mnoho úžasných dní, skoro každý lepší než ten předchozí, ale nejpodstatnějším bylo, že jsme se s ní cítili bezpečněji než dříve. Měl jsem strach, než se vrátila, že bude úplně někým jiným, že se v ní probudí zlo a krutost. Ale mýlil jsem se. Blanche byla stále tím stejným člověkem, kterého jsme znali než odešla, a stále přemýšlela stejným způsobem.
Jediný rozdíl byl v tom, že vypadala a cítila se množem živěji, šťastněji a její obvyklá nálada s lehkostí zastiňovala všechny naše předchozí, do té doby nejlepší, dny.
Blanche neoblomně odmítala před Viktorem a Sofií cokoliv speciálního dělat nebo o čemkoliv mluvit. Neskrývala čím a kým nyní je, protože to už věděli, ale dělala všechno pro to, aby to nikam dále neeskalovalo, aby se před nimi nepředváděla a aby jim neodhalila nic dalšího. Stačil týden a moc dobře věděla co vše by mohlo být v sázce a tak svědomitě dodržovala Codex Strigis, který, k mému úžasu, znala téměř dokonale nazpaměť, kompletně vše, a to ani neuměla latinsky tak dobře jako já, ačkoliv jste s ní už tehdy mohli snadno vést jednoduchou konverzaci.
Přesto nám ale ukázala některé věci, které byly fascinující a neuvěřitelné zároveň. Například, ukázala nám jak lovit.
Jedné, starými lesy obklopené náhorní plošině, tyčící se nad městem, dnes přírodní rezervaci, se říká Breite Plateau. Naleznete tam, mimojiné, také 800 let staré duby, stále živé.
Tam dokázala na dálku identifikovat, nespatřeně se přiblížit, a chytit králíka. To vše v minutě, možná rychleji. Nezabila ho, protože v momentě kdy jej držela, Sofie vydala jihnoucí jůůůůů,
a tak jej Blanche nechala zase jít. Nicméně koukala za ním, když se ztrácel v lese, s lehce mrzutým výrazem. Věděl jsem že prahla okusit jeho krev, ačkoliv zvířecí nepovažují zrovna za nejchutnější. Navíc pouze na zvířecí krvi nemohou být na příliš dlouho. Taky bylo zřejmé, že neměla větší zkušenosti s lovením lidí. Koneckonců nedokázal jsem si ji vůbec představit v takové pozici ať jsem se snažil jak jsem chtěl.
To znamenalo, že jsme jí byli, ochotně a rádi musím podotknout, k dispozici my tři. Zprvu se od nás krmila denně, střídavě, vždy jeden den od jednoho z nás, a později začala příležitostně odmítat, naznačujíc, že má krev k dipozici odjinud. Obvykle se nám zakousla do ramene a překvapivě to zpravidla ani trochu nebolelo. Viktor si to dokonce začínal užívat, ale věděli jsme že je to všechno dočasné. Blanche to věděla moc dobře sama, a netrvalo dlouho než začala odmítat častěji a časteji, dávajíce najevo, že začíná perfektně zvládat umění lovit… něco jiného.
Netušili jsme a ani tušit nechtěli co a jak vlastně dělá. Žádné zprávy o mrtvých v novinách nebyly, ani jsme nic takového neslýchali a to bylo dobře. Jednou se jí ale Sofie zeptala, jestli už začala se zabíjením.
Za koho mě máš? Co si prosímtě myslíš že jsem?
- rozčílila se na to Blanche.
Upír?
- jí klidným hlasem zpoza XBOXu odpověděl Viktor.
Blanche se zasmála když to slyšela, nebyla naštvaná.
Následujících několik měsíců bylo podobných životu obyčejných teenagerů, jen s malým tajemstvím. Čtyři dospívající, kteří se zdáli perfektně normální. Dělali jsme vše co ostatní, jen jsme žili tak trochu dvojím životem.
Ale dvojí život není nic tak zvláštního. Většina lidí žije dvojím životem, ať už jen tak, že v práci jsou zodpovědnými, hladce oholenými a přátelskými dospělými, zatímco doma chodí v kraťasech, jedí hrůzy z fastfoodů, koukají na připitomělé věci v TV a nadávají na počasí nebo politiku. To je z mého pohledu rozdvojená osobnost.
Přesně takoví jsme byli. Normální děcka mezi lidmi. Parta s tajemstvím když jsme byli o samotě.
Zdálo se mi divné, že by Viktorie nechala Blanche samotnou, jen tak, po pouhém týdnu. Ale pak, proč by nemohla? Blanche se zdála perfektně schopná se o sebe postarat, a nakonec současně i o nás.
Rozhodně byl náš život mnohem zajímavější když jsme měli Blanche v takovém stavu nablízku. Byla stále stejná jako dřív, kamarádka, jen s maličkým rozdílem, který se nesmírně hodil bylo-li to potřeba. Vždy je to v maličkostech.
Ale jako všechny děcka, měli jsme tendenci věci zvorat, což se nám nakonec podařilo. Při několika příležitostech.
Jedno takové zvorání začalo jako filmový večer, když jsme se počátkem dubna sešli u Sofie. Ta bydlela v dvoupatrovém domě na kopci za údolím, na jehož opačné straně je vrchol s citadelou. Dům je poblíž mnišského kláštera, ani velkého, ani malého, obyčejného.
Viz obrázek. Budova vlevo je ta, kde mniši té noci byli.
Plánovali jsme kouknout na nějaký horror, ale místo toho Sofie přišla s mnohem lepším nápadem. Alespoň v tu chvíli se to tak zdálo. Měli jsme aprílově šprýmařskou náladu a tak nás nenapadlo nic lepšího než si vystřelit z mnichů.
Hej, udělejme si vlastní hororový film!
Myslím, že v jednom už dávno jsme…
- odpověděl jsem a koukal významně na Blanche, která zasyčela vtipně parodujíc ono neslavné rozzuřené syčení, které uslyšíte momenty před kousnutím. Smála se přitom a my se bavili celou touhle špatnou imitací Drákuly.
Néé, myslím tím pojďme někoho vyděsit. Jakože, pro Blanche zahrát upíra nebude zrovna těžké.
- vypadlo ze Sofie.
Všichni jsme na chvíli zmlkli. Blanche se na mě vážně podívala a řekla:
Všichni tři víte že to nemůžu udělat…
No, ono se píše, Blanche, že se člověku nesmíš dobrovolně a zcela odhalit. Jen se blýsknout zubama a očima na zlomek sekundy, to se nedá počítat jako zcela.
- opět jsem kývnul na pořádnou blbost a věděl jsem to.
Viktor mlčel a snad ani nedýchal. Chtěl vidět jak to celé dopadne a bál se jakkoliv zasáhnout aby náhodou neřekl něco, co by nás odradilo.
Tak co tedy navrhujete?
- zeptala se Blanche.
Hmm… neskutečně mě štve ten jejich zatracený zvon, a muset ho poslouchat pokaždé v šest ráno, takže je jenom fér je za to trochu vyděsit. Nemyslím si že by přestali zvonit, ale budu z toho mít lepší pocit, a výraz jejich tváří by byl určitě k nezaplacení.
- byl jsem teď totálně rozhodnut do toho jít.
Blanche na moment, za nepřítomného pohledu, přemílala zda je celá tahle akce dobrý nápad, a hledala mezery v našem plánu. Nemohla žádnou najít, ale ve skutečnosti jich tam byly tucty.
Ale hlad nemám a na minchy nijak zvlášť naštvaná nejsem…
- měla na mysli fakt, že svou děsivou personu neumí vyprovokovat prostě jen tak.
Já si přece nikdy nenechám ujít důvod tě políbit!
- radostně zvolal Viktor zpoza nás. Do té chvíle byl ticho, ale tahle jedna jeho věta v nás všech prolomila napětí a uvolnila atmosféru toho jakéhosi zakázaného ovoce. Zasmáli jsme se a pak opět utichli, jakobychom čekali na vnější podnět.
Tak pojďme.
- nakonec přerušila ticho sama Blanche.
Během momentu byla Sofie převlečená do černého, s mikinou s kapucí na hlavě. Blanche byla téměř stále oblečená v černém.
To já a Viktor jsme často byli v něčem výrazně barevném a tuto noc tomu nebylo jinak. Oba jsme měli zelená trička, ale nakonec, protože tomu počasí svědčilo, na těch pár minut jsme se rozhodli jít bez trik.
Ani ne za pět minut jsme byli před branami kláštera. Ty byly zamčeny zevnitř velkým zámkem chráněným železným ražením, takže nebylo možné jej prolomit, ačkoliv byste snadno protáhli ruce mřížemi.
Blanche neváhala ani chviličku a obratně se vrhla na strom, od kterého se odrazila na horní římsu zdi. Vytáhla se nahoru a elegantně se přehoupla přes její vršek. Bylo to jako sledovat mistra parkouru. Nic nadpřirozeného, jen kombinace síly, techniky a elegance. Byla si vědoma, že ještě nemá tolik síly aby zeď přeskočila najednou, tak improvizovala.
Avšak s řetězem neměla nejmenší problém, jak se zdálo. Přetrhla jej holýma rukama, i když potřebovala obě, celé její tělo se proplo a napínání jejích svalů bylo dokonce slyšet (jako když manipulujete s koženými věcmi). To také nebylo nic nadpřirozeného, obě ruce měla potrhané a krvácely, ačkoliv se hojily rychle.
Olízla si je, obě, svou vlastní krev. Viktor na ni znechuceně zíral.
Chceš trochu? Vypadáš bledě.
- rýpla si do něj. Viktor se zasmál a otcovsky ochranářským způsobem ji objal.
Tehdy jsem se opět zamyslel, jak asi upírům chutná krev. Zda jim chutná jako mě chutná něco sladkého? Lépe? Jinak? Jaký je to vlastně pocit mít na jazyku krev, z jejich úhlu pohledu?
Pro mě je krev nechutná. Odporná. Tehdy jsem nevěděl úplně přesně jak chutná, do té doby jsem se krve nikdy pořádně nenapil, ale věděl jsem jaká chuť to je, když se třeba říznete do prstu a strčíte si ho do pusy.
Teď jak to píšu jsem si uvědomil, že jsem se na to téma s Reginou jednou krátce bavil. Bylo to zhruba v době, kdy jsem ji jasně řekl, že by pro mě bylo příliš těžké zřeknout se toho čím jsem a přijmout proměnu. Jako jeden z argumentů jsem použil stravování se krví, navždy.
Mile mi vysvětlila, že různé typy krve chutnají jinak. Upírům. Jako různé druhy jídla chutnají jinak lidem. Mé pochyby ji nabudily k poměrně dlouhému vysvětlování:
Propadáš dojmu, jen protože se lidská civilizace považuje za pokročilou, pro všechnu technologii, kterou vytváří, že opravdu je. A já ti tady řeknu, že jen díky dlouhověkosti našeho společenství jsme v mnoha ohledech pokročilejší my. Vaše medicína, vaši lékaři vroucně zastávají že už znají téměř vše, že jsou na pokraji odemčení tajemství věčeného života, léčby na všechny nemoci. Používají nejmodernější technologii ale stále selhávají…
Nebudu tady přepisovat celý rozhovor. Během něj z ní působila hrdost matky celého společenství. Zakončila jej ale shrnutím, vracejícím se k samé podstatě chuti krve:
Mí drazí, žijete v dojmu, že je snad jen čtyři nebo pět typů krve, a to je vše.
- zadržela dech s gestem přípravy na velkou pointu.
Jsou stovky!
Cože? Vyvalil jsem ni oči. Může to být možné? Jakto že to nikdo ještě neobjevil?
To víš jak?
- zeptal jsem se.
Ochutnala jsem je všechny.
- démonickým způsobem sobě vlastním zakončila náš rozhovor.
A tehdy jsem pochopil, že krev pro ně může být všelijakých chutí, něco jako pro nás různé druhy pizzy nebo zmrzliny. Ale stále jsem nemohl uvěřit, že by mohlo být více typů krve než běžně známe. Jako vážně, pokoušíme se tady odemknout tajemství genetického inženýrství a nemáme přehled ani v krevních typech? Neskutečné!
// Poznámka překladatele: V jedné z mnohem pozdějších vsuvek autor lamentuje, jak byl bombardován e-maily v nichž mu bylo vyčítáno, jak si dovoluje rozporovat tisíce odborníků a jejich klasifikace krve, načež právě tito odborníci v roce 2012 objevili nové krevní antigeny. Viz Two New Blood Types Identified
Vyjma standardní AB0 klasifikace a známého Rh faktoru se přidává navíc Lan (Langereis) a JR (Junior) klasifikace krevního typu. Samotný Rh faktor pak skládá zhruba 40 dalších antigenů, nejdůležitějších označovaných jako C, c, D, E a e, nicméně existují další antigeny, které jsou na něm nezávislé.
Další informace nejen o krevních antigenech viz dodatek o krvi k manifestu.
Ale vraťme se k příběhu.
Naším plánem bylo vloupat se do kláštera, dojít do hlavní haly, kterou jsme znali dobře, protože jsme tam už mnohokrát byli. Klášter je během dne otevřený pro turisty.
Pak už to mělo být jednoduché. Blanche políbí Viktora, já a Sofie budeme koukat, a jak se ukáže nějaký mnich, Blanche na něj zavrčí a zasyčí tak hlasitě jak to jen půjde. Pak zdrhnem.
Byla to ta nejstupidnější věc, jakou jsme mohli vymyslet, a já si byl jistý, že kdyby tady byla Regina, dostala by ze zlosti záchvat, a Blanche si byla vědomá, že kdyby o tom věděla Viktorie, přelámala by jí za tohle minimálně pár kostí.
Ale žádná z nich tady nebyla.
Cestou k hlavní hale jsme se smáli a bavili, ale v momentě, kdy jsme dorazili na místo, jsme viděli, že je plná mnichů. Kompletně.
Pamatuju si, že v ten moment jsem to chtěl zabalit, všichni jsme měli tu chuť, ale Sofie byla rozhodnuta je vyděsit, pobízela nás dál, a my ji následovali.
Stáli jsme v chodbě před hlavní halou. Tu odděloval jen průchozí oblouk, ale krytý zdí volnou z obou stran, takže se dalo projít mnichům na očích, odbočit vlevo a zase se vrátit na původní místo. Potřebovali jsme vymyslet nějaký strašidelný ale efektivní způsob, jak upoutat pozornost alespoň několika z nich, a tak jsme udělali právo tohle.
Blanche a Viktor se nachystali před průchodem do haly a čekali co se bude dít. Sofie nás překvapila. Svlékla se do naha, vrazila mi své oblečení do náruče, zachichotala se, a za vydávání zvuků jako zombie pomalu prošla okolo průchodu, tahajíce jednu za sebou.
Pamatuju si, že mi v tu prošlo hlavou: To je špatné. Tohle je hodně špatné.
a Tahle holka viděla opravdu příliš mnoho filmů.
Ale bylo to efektivní. Blanche začala líbat a objímat Viktora v momentě kdy viděla nahou Sofii a já viděl, po chvíli, jak se Viktorovy oči najednou otevřely v náhlém překvapení. Věděl jsem co to znamená. Ucítil její zuby, které se pomalu ale jistě hlásily o slovo. Blanche taky začínala vrnět, skoro jako když přede kotě.
Sofiina intervence ale zabrala i tam kde měla. V ten samý okamžik se z hlavní haly začaly ozývat hlasy a vzápětí jsem slyšel kroky mnichů ve spěchu mířících k průchodu. Bylo to tady!
Snad deset nebo více mnichů se ukázalo současně a když viděli ty dva, zůstali na místě a jeden zaburácel: Co tady děláte?! TOHLE JE KLÁŠTER!
Asi si mysleli že jde o natáčení porna, když viděli Sofii nahou, a pak tady tyhla dva se líbat…
Netušili jak moc se mýlí.
Blanche nepřestávala líbat Viktora. Ten nejhlasitější mnich jí položil ruku na rameno a pokusil se je, spíš gestem než silou, od sebe odtrhnout. Téměř okamžitě, jako pavouk cítící vibrace v pavučině, a úžasně rychle se Blanche odpoutala od Viktorových úst a zakousla se do mnichovy ruky. Tvrdě.
Mnich začal vřískat jakoby ho vraždili, ostatní udělali krok zpátky nebo stáli zkamenělí strachy, a když jej Blanche pustila, vzpomněla si na to, co jsme sem vlastně přišli provést, na svůj scénář, a tak, nyní s ústy od krve pro extra efekt a očima černýma s tím charakteristickým rudým nádechem, otevřela pusu dokořán, přesně jako v hollywoodských filmech předklonila hlavu směrem k nim, s mírým záklonem nahoru, a vypustila tak neskutečně brutální řev, že jsem si musel zakrýt uši.
Neměl jsem nejmenší představu že Blanche, nebo kterýkoliv upír, něco takového dokáže. Bylo to jako by měla několik extra párů hlasivek. Znělo to jako lev s tím specifickým netopýřím pískotem současně.
A udržela ten křik po více než deset sekund.
Viděl jsem tváře mnichů cyklit napříč paletami. Z bílé do modré, do zelené a do žluté, a pak zpět do bílé.
Někteří z nich okamžitě padli na kolena a začali se modlit k všelijakým božstvům, ten co ho Blanche kousla řval nyní ještě víc.
Dva z mnichů buď omdleli nebo dostali infarkt, a jen jeden skočil po Blanche za křiku Démoni!
Blanche mu jedním elegantním pohybem uhnula a nechala ho komicky rozplácnout na podlaze za sebou, jako kdyby skočil do prázdného bazénu.
Na pár sekund se hlasitě zasmála, pak koukla na mě a utíkali jsme.
Blanche neběžela rychleji než my, ujistila se že jsme se všichni bezpečně dostali ven, a že jsme spolu. Měli jsme v plánu utíkat celou cestu až do Sofiina domu. Smáli jsme se ale celou cestu. Je vyčerpávající utíkat a smát se současně.
Nevím kde a ani jak, ale zatímco jsme běželi, ze čtyř lidí bylo najednou pět.
Koukal jsem za sebe abych se ujistil, že nás nikdo nesleduje, a když jsem jednou otočil hlavu, všiml jsem si, že někdo další běží po mém boku, někdo kdo tam předtím nebyl.
Koukal jsem překvapeně, ale pak jsem uviděl ten zřetelně jedinečný úsměv a hlas, který nejde zapomenout.
Moc vtipné…
- byla to Viktorie.
Ale nezastavili jsme dokud jsme nebyli u Sofie. Všichni jsme rychle vběhli dovnitř až na Viktorii, která zůstala na prahu a koukala na nás zle.
Ahá! Tak je to správně! Nesmíš dál!
- nadšeně zvolala Sofie.
Nepokoušej mě…
- upozornila Viktorie.
Pustím tě dál když slíbíš, že za tohle Blanche nepotrestáš, byl to můj nápad!
Slibuji.
- přikývla Viktorie.
Pak prosím, buď mým hostem.
- řekla Sofie a pokynula jí na uvítanou.
Viktorie se v okamžiku vřítila do domu a než jsme se nadáli, Blanche se zmítala v bolestech na podlaze. Viktorie stála nad ní s výhružným postojem vůči nám.
Lhala jsi! To pozvání beru zpět!
- křičela Sofie ale nic se nestalo.
To by tak hrálo aby člověk mohl povelovat upíry. Sofie to nevěděla, ale pozvání, jednou vyřčené, nelze vzít zpět. Viktorie stála bez náznaku jakéhokoliv výrazu a jen koukala na nás, zda budeme nějak reagovat.
Blanche stále syčela a vrčela a kroutila se v bolestech pod ní. Tím jedním pohybem dokázala Viktorie vskutku polámat mnoho kostí v Blanchině těle. Ta prskala krev, měla tři nebo čtyři zlomená žebra, zlomenou nohu, a pravou ruku do S, přeraženou na třech nebo čtyřech místech.
Trvalo celý týden než se Blanche zcela zotavila, a vyžadovalo to trvalý přísun krve od nás tří. Blanche byla stále více člověkem než upírem. Byla moroi, podřadný upír, a měla jím zůstat na nadcházející dlouhé roky. Už byla upírem, ale stále potřebovala lidské jídlo a pití, ačkoliv tohle zvolna ustupovalo a začínala se zaměřovat více a více pouze na krev. Stále však měla ještě několik dalších let stárnout.
Jakmile se věci uklidnily, Viktorie mi předala obálku se slovy:
Od Reginy.
Obálku jsem vzal a strčil si ji do kapsy. Chtěl jsem si to přečíst později, sám, doma. Tam a v ten moment jsem se více obával aby situace s Blanche, která stále ležela na zemi, nikam dál neeskalovala. Požádala nás ať ji prostě necháme tam, než bude schopna chodit, což trvalo téměř celou noc. Rodiče Sofie spali a naštěstí je nic z toho všeho neprobudilo. Ráno byla Blanche pryč, všechno nakonec dopadlo dobře, v tomhle ohledu.
V jiných ohledech už to tak dobře nedopadlo.
Tak či onak, zdálo se mi jako hodně divná náhoda, že by se Viktorie objevila jen tak, zrovna v tu chvíli. Tehdy jsem netušil, jak vůbec věděla kde budeme.
Později, po velmi opatrném dotazování, Viktorie zjevně byla Blanche v patách už celý ten týden, a byla spokojená s tím, jak si vede, až do oné noci, kdy se rozhodla zasáhnout. Pak už mi to nepřišlo tolik jako náhoda.
Nemusím říkat, že to nebyla tak zcela vina jen Blanche, to my jsme ji předsvědčili a dotlačili k takové blbosti. A brzy jsme to udělali znova.
Prozatím to ale shrnu tak, že tahle noc skončila Viktorií lámající prst na Blanchině levé ruce, jen aby zdůraznila:
Vždycky tě budu sledovat, nezapomínej na to.
A s těmi slovy poděkovala Sofii za pozvání, naznačujíce, že bude-li někdy zase nablízku a bude mít hlad nebo chuť…
Sofie se otřepala, ale kontrovala slovy o naskládání česneku okolo dvěří a oken, ačkoliv věděla že to nepomůže.
Na to mi Viktorie připomněla, ať si dopis přečtu co nejdříve, a opustila nás jako každý jiný úplně normální člověk. Zavolala si taxi.
Jen co odjela, začali jsme se tomu všemu zase smát. I Blanche se, přes všechnu tu bolest, smála s námi a ani na moment nelitovala, co jsme udělali. Smála se, v bolestech, na podlaze.
Já vyrazil domů s Viktorem. Sofie nás ujistila že budou v pořádku.
Druhý den ráno, první věc po probuzení, jsem zavolal Blanche, a když jsem slyšel že je to dobré, otevřel jsem dopis a začal číst.
Najednou byl den krásnější, modré nebe bez mráčku, ačkoliv na horizontu byly patrné velké těžké tmavé mraky, připravené udeřit v kterýkoliv moment.
Byl to dopis od Reginy.
* * *
Teď, asi jste si všimli, že tento díl nepřidává nutně nic nového nebo relevantního k účelu, za kterým tohle vše píšu. Faktem ale zůstává, že tohle není kniha, není to příběh se začátkem, zápletkou, konfliktem, vyvrcholením a koncem. Je to příběh, kde se dobré a špatné chvíle střídají, protože je to ze života. A opravdový život je takový, má nudné dny a mívá intenzivní dny.
Asi jsem tohle všechno mohl objektivně přeskočit a jít rovnou k další důležité události, ale to nemám v úmyslu dělat. Byla to a stále je silná část mého života, která navíc ukazuje, že ne všechno bylo brutální, nadpřirozené a ani se netočilo okolo smrti a zabíjení. Prostě skupinka děcek, která si z někoho vystřelila, jen s malým rozdílem. Ale rozhodl jsem se, že zmíním úplně vše, každý detail, který má co do činění se subjektem tohoto webu. Vše, co se týče podstatných událostí, rozepíšu do posledního detailu, který si pamatuji, a jiná období, taková co nemají příliš velkou důležitost, zhustím do kratších dílů jako byl tento.
// Poznámka překladatele: Vtipné, tohle je doposud vůbec nejdelší díl.
Pokud vás zajímá, co na tohle všechno policie, zda po událostech z dnešního dílu nebylo nějaké vyšetřování, atd. pak ne, resp. nevím. Nikdy se nic nevyšetřovalo, mniši zřejmě nikdy nikomu nic neřeli, o žádném takovém incidentu jsem neslyšel ani z médií, ani od nikoho jiného.
Nevím jaká je šance, že tohle bude číst některý z oněch deseti mnichů, ale pořád to nic nemění.
Byli jsme tehdy mladí, blbí, a dnes už i vypadáme jinak.
Zestárli jsme a překročili pomyslný práh dospělosti.
Viktor teď nosí bradku pro kristovy rány!