respekt ke starším [část devátá]
28. prosinec 2004, po setmění
Nejsi dítě, nejsi muž a nejsi žena. Nejsi člověk. Jsi zmrzačením přírody, zrůdou a měl bys zemřít. Nenech se mýlit, jiný dojem už nikdy v žádné lidské bytosti nezanecháš. Nepřijmou tě takového jaký jsi. Nenabídnou ti pohodlí a přístřeší. Budou tě neúnavně pronásledovat, lovit, a nakonec uspějí.
Protože to, čím jsi, vskutku, svět nezná, a žádná pravda ani volba nezmění jaký je. Podezíravý, hloupý a zlý. A ty nejsi víc než pijavice či klíště. Teď teprve můžeš svobodně jít, zvolit si svůj osud a vzít život do vlastních rukou, tak jak tomu vždy mělo být, neboť nyní ti v krvi proudí více života, než prostému člověku kdy bude. Budeš se na nich krmit stejně jako pijavice sají svou kořist, vždy ve spěchu, vždy nespatřen, vždy obáván a loven, i tam kde ona zvěř je nechána žít v poklidu.
Kráčej zvolna pod paprsky Slunce a uháněj ze všech sil za světla Měsíce. Nic nemůže skončit tvůj život proti tvé vůli a nic tě nepřinutí uposlechnout tebe nehodných. Tvým pánem jsi nyní už jen ty sám, a stejně tak i svým popravčím.
S hlavou hrdě zvednutou jsi nyní současně králem i královnou mezi lidmi, udělej svá rozhodnutí nyní a nikdy se neotáčej. Nasyť se jejich životem. Kráčej jako anděl, lov jako démon. Ovládni toto umění a nikdy nebudeš v ohrožení lidmi ni jim podobnými.
Važ si a respektuj své starší, neboť ti mají absolutní moc nad tvým životem. Jako starší nikdy nepodmaníš zájmy svého společenství zájmům vlastním proti jejich vůli. Respektuješ své starší a plníš jejich přání z úcty k nim, ne ze strachu. Čiň tak a žij svobodně, však znevaž je či neuposlechni a zemřeš brzy rukou svého vlastního osudu.
Nyní běž a vezmi za své po čemkoliv toužíš ale pamatuj, že tvou největší zbraní není síla ani skus, největší zbraní je tvá mysl. Užívej ji moudře a následuj jedno pravidlo: nejsi-li mezi svými, nikdy nedovol odhalit kým jsi. Neboť jich je mnoho a nás málo. Neboť byť jim schází na síle, jsou silní v úmyslech. Obávej se jich stejně jako se oni obávají tebe.
Díky tomu, že jsem si psal svůj deník, vůbec tento web existuje. Řádky výše jsem z něj prakticky slovo od slova přepsal. Píšu prakticky
, protože byly pronášeny latinsky, a tohle je vše co jsem si zvládl zapamatovat a přeložil jak nejlépe jsem dokázal. Jsou asi tou nejpodstatnější částí událostí oné noci:
Než jsem se mohl vzapamatovat a začít být naštvaný, co mi zkazilo tak dokonalý večer s Reginou, byli jsme téměř o kilometr dál, na vrcholu kopce, před starým kostelem, o kterém jsem se již v předchozích dílech zmínil. Celá cesta byla neskutečně intenzivní a nemohla trvat déle než minutu.
Stál jsem s Reginou před vchodem kostela a ona nebyla ani zadýchaná. Napadalo mě, jestli vůbec potřebuje dýchat. Ne že by byla nemrtvá, to vůbec ne, byla vlastně živější než já, ale celý ten koncept nesmrtelnosti mě nenechával ani chvíli nepřemýšlet. Opět mě děsila i ohromovala současně. Čeho ještě byla schopná? Co dalšího jsem o upírech nevěděl? Proč se neproměnila v netopýra jako to uměl Drákula? TO by byla teprve podívaná hodná zapamatování!
Zůstaň tady.
- nařídila tónem, jaký jsem slyšel naposledy před lety od své matky. Měla už tušit, že jsem ten typ, co půjde když řekneš stůj, a zůstane stát když řekneš pojď.
A najednou byla pryč. Závan větru okolo mi to dal najevo, protože byla taková tma, že nebylo vidět na krok, nemluvě o fascinující rychlosti jejích pohybů, když bylo potřeba.
Tohle je ten kostel. Dvacet kroků za mnou byl dům, kde žil hlídač hřbitova a 150 kroků předemnou, za kostelem, byla moje střední škola. Teď, stejně jako vždy v tuhle hodinu, byl vrchol kopce zcela opuštěný. Ani ptáci se tady v noci příliš nevyskytovali.
Nicméně, jakmile Regina rozrazila dveře, uslyšel jsem zevnitř hlasy. Jak sakra mohla tušit, že tady někdo bude, v tuhle hodinu a uvnitř kostela.
Aniž by mě vůbec napadlo, do čeho se tady můžu zaplést, vběhl jsem hned za ní.
Jakmile jsem byl uvnitř, zpomalil jsem a schoval se za první sloup doufaje, že si mě nikdo nevšimne. Pozdě. Moment na to mě zezadu kdosi chytil a velmi tvrdě a bolestivě se mnou mrsknul před obrovský oltář. Regina na mě koukala shora.
Vedle mě se krčila dívka, žena, okolo 25 let. Vypadalo to že plakala, ale teď jakoby už nebyla tak moc vyděšená. Spíš otřesená. Chtěl jsem se jí zeptat co se děje, kdo je a tak, vážně, ale mezi mnou a Reginou teď stáli další tři, kteří na mě prskali a zírali tak pokřiveně natěšeně, jako bych byl nějaké velké McFlurry.
V ten moment Regina položila ruku na krk jednoho z nich, zakroutila, a s hlasitým křupnutím byl na kolenou a jeho široce otevřené oči zíraly přímo na ni. Nebyl mrtvý, jen v šoku, omráčený.
Nesahat.
- řekla Regina. Moc rád jsem to slyšel a ona to věděla.
Ale jeden z těch stojících, ten co byl nejblíž mě chytil za vlasy, trhnul k sobě a zakousnul se mi do krku. Ta bolest byla hrozná. Vůbec ne jako Reginina kousnutí. Nedokážu ani přiblížit jak nesnesitelné to bylo, jako kdyby úmyslně kousnul co nejbolestivěji to vůbec jde. Cítil jsem to v celém těle, od krku až ke konečkům prstů na nohou. Trýznivé. Bolest sotva dalece vzdálená ale podobná přiložení ruky na rozpálenou pánev. A všichni víme jak reagujeme při doteku něčeho hodně horkého.
Netrvalo to ale dlouho. Možná zlomek sekundy. A šlo jen o to kousnutí. Protože ještě rychleji než mě kousnul bylo po všem.
Padl vedle mě. Jeho tělo. Jeho hlava zůstala ve vzduchu o půl sekundy déle a pak spadla na druhou stranu. Jako basketbalový míč. Zkameněl jsem. Abych vám přiblížil co to pro mě znamenalo: Nikdy jsem nebyl ani na pohřbu, natož abych viděl mrtvé tělo, a tady jsem v tomto ohledu ztratil panictví
pohledem na něco takového. Chtěl jsem se pozvracet a posrat současně. Jak už jsem říkal, nepíšu tady romantickou novelu, v tu chvíli jsem byl hrůzou mimo.
Podíval jsem se na Reginu. Třímala velkou, dlouhou, zlatou dýku, délkou téměř šavli. Zhruba od konce prstů po loket. To je nejlepší popis jaký jsem schopen vám dát. Byla zlatá, ne stříbrná, bez nějaké propracované rukojeti, jen s další souběžnou zlatou částí o šířce pěsti. Co si pamatuju, byla více zakrvácená než samotné tělo.
Ticho. Můj výraz: k nezaplacení. Dívka nekřičela ani neječela, vlastně nedělala dohromady nic. Jen vedle mě dřepěla a koukala jak se celá scéna vyvíjí.
Řekla jsem - NESAHAT!
- pronesla Regina znova.
Jediný z nich, který stál na místě a nic neříkal byl starší muž, ve středním věku, svalnaté postavy, blond vlasy a vysoký jako socha. Z jeho očí se dala vyčíst jen absolutní poslušnost.
Má Královno. Omlouvám se za to vše. Prosím, ušetři mě, nikdo Ti nezamýšlel ublížit. Tato drobotina ještě neměla to potěšení Tě poznat.
Jakmile tohle dořekl, ten, kterého Regina téměř uškrtila, začal ustupovat, stále na zemi, odsouvat se nohama co nejdál to jen šlo. V jeho očích byl čistý strach. Říkal jsem si, jestli jsem se tehdy taky tvářil takhle, když jsem poprvé viděl Regininy zuby elegantně zářit mi do obličeje.
Regina se otočila čelem k němu a aniž bych to v tom šeru pořádně viděl, kostelem se ozval ten mě nyní důvěrně známý zvuk a i jeho hlava se odkutálela. Tentokrát jsem zvracel. Prudce.
Má Královno, prosím.
- blonďák.
Ticho! Příliš jich ví kdo jsem. Nepotřebuji další havěť za zadkem. Ty jsi zodpovědný za jeho smrt.
- deklarovala svůj poslední úlovek.
Ty!
- mluvila teď směrem na dívku: Už ses rozhodla?
Vstoupil do toho blonďák: Rozhodla se, ale ne oficiálně. Neměl jsem příležitost promluvit.
Tak ale rychle.
- nařídila Regina.
Pamatuju si, že zatímco to říkala a současně mi i pomáhala vstát, nebyl jsem si jistý, jestli jí v tu chvíli chci vůbec podat ruku. Vypadala nenávistně, hrozivě, její temně černé oči probodávaly každé místo mého těla, špičáky maximálně vytažené a obočí prohnuté v pohled orla, který právě spatřil kořist. Pohyby černého pantera, elegantní, provokativní leč klamné; pohyby pantera připraveného změnit elegantní ve vražedné během mrknutí oka. Tak jako Regina.
Kdo jsi?
- vypadlo ze mě, protože jsem opět nevěřil svým očím, ale hlavně tomu co jsem slyšel. Nevím co jsem čekal za odpověď. Věděl jsem kdo je, jen jsem si přestával být jist, a asi jsem chtěl nějaké ujištění.
Kým jsem víš. Ale jen dekády ti mohou ukázat čím vším jsem, protože já potřebovala staletí se tím stát.
- řekla a já byl zmaten víc než předtím.
Mezitím blonďák pomohl na nohy dívce a mluvil s ní. Začal latinsky a odříkal text, který jsem přepsal na začátku. Dívka měla problém udržet se na nohou. Pak ten samý text odříkal francouzsky, načež dívka odpověděla: Oui, j'accepte le sang.
Blonďák ji opět zvedl ze země, nehtem se říznul do krku, docela hodně řekl bych, a ona se do té rány zakousla. Silně. A začala pít. Hodně.
Nenechte se ale mýlit, nebyla to upírka, to bylo více než zjevné během momentů, co jsem tam vedle ní ležel na zemi. Ale pila z jeho rány intenzivně, snad déle než dvě minuty, a pak oba ztratili vědomí a sesunuli se k zemi.
Byla půlnoc. Stáli jsme tam s Reginou v absolutním tichu. V téměř absolutní tmě toho nebylo moc vidět, vyjma dvou těl a dvou lidí v bezvědomí.
Nebojím se tě.
- řekl jsem, spíš abych to připomněl sám sobě než cokoliv jiného.
Nebojíš. Já to vím.
Ovšemže víš, říkal jsem, a je to tak. Já jen…
- a rozhlédl jsem se okolo.
Ano… považují mě za svou královnu. Jsem z nás nejsilnější, a nejstarší.
- dodala a schovala svou dýku zpět do sportovní bundy, kam by mě nikdy nenapadlo že se vejde. Nevěděl jsem že takovou dýku vůbec nosí… jak bych taky mohl.
Nejstarší?
- vydechl jsem, zmatený a v zoufalém úžasu. Nejen, že jsem byl ve společnosti staletí staré dívky, upírky, která mě nazvala svým partnerem, ale ještě i té nejstarší. Byl jsem buď ten nešťastnější chlap, že jsem vůbec naživu a tak podobně, nebo ten nejvyděšenější člověk vůbec. V ten moment jsem si musel vybrat a vybral si to první, zdálo se to lepší volbou pro mé prozatimní duševní i fyzické zdraví.
Ano, nikdo z nich nikdy neviděl nikoho staršího než jsem já. Já ano, jednou, a pouze jednoho. Toho, který mě změnil. Od té doby jsem jej neviděla.
- řekla a smutně sklonila hlavu. Byla v tom láska? Láska k tomu, který ji změnil? Ale proč? Jak může někdo milovat někoho jen z toho důvodu jsem nechápal. Teď už tomu rozumím. Tehdy jsem žárlil, samozřejmě, ale také jsem mu byl vděčný, protože nebýt jeho, nikdy bych s ní nemohl být, nikdy bych ji nepoznal, její krásu ani ten pocit, který mám když s ní jsem. Ani bych netušil že existovala. Hledal bych dále spřízněnou duši a zůstal bych svázán tím obyčejným nudným životem, který jsem žil, než si mě našla.
Dokážu si představit že jsou další, starší, ale nepředpokládám že je jich mnoho. Spíš jen pár. A ti, co nejsou mrtví, pak posledních pár set let buď spí, nebo žijí v ústraní. Nejpravděpodobnější je, že se skrývají, protože novinky se v našem světě příliš rychle nešíří.
Takže jsi něco jako… prezidentkou upířího národa?
- nevím co mě to opět napadlo za blbost, ale byl jsem ze všeho nějaký otupělý. Tak jako někdo, kdo právě vyvázl z vážné nehody a cítí, že to zřejmě přežije, bývá rozverný a mívá náladu na vtipy. To co jsem řekl si pamatuju velmi dobře, protože ji to rozesmálo. Hodně. Snad poprvé jsem ji slyšel se tak srdečně smát. Byl to smích plný chuti do života. Smích, který můžete slyšet od opravdu krásných dívek, které hltají život plnými doušky (dvojsmysl zamýšlen) a užívají si ho naplno. Od takových, které se stále usmívají a všemu smějí, a z dálky se zdá, že je nic netrápí, nic se jich nemůže dotknout a v jejich životě je vše perfektní. Takový smích to byl.
Ano.
- odpověděla mi.
Jsem v háji.
- vydechl jsem.
Ano můj drahý, ano jsi.
- řekla Regina, a stále s tím úžasným úsměvem na rtech mě vzala za ruku, podívali jsme se na sebe, a vyšli dlouhou chodbou před kostel, skoro jako ženich a nevěsta.
A co oni?
- podíval jsem se za sebe.
On ví co dělat. Pod kostelem je sklepení s kobkami. Tyhle jen tak brzy nikdo otevírat nebude.
- narážela samozřejmě na mé nedávné blízké setkání s jinou kobkou - Zanedlouho se oba proberou.
Co se to tam vlastně vůbec stalo?
Podívala se na mě a zastavila. Stáli jsme na straně kostela. Pořádně si mě prohlédla od hlavy až k patě a já nemám představu co se jí v tu chvíli honilo hlavou. Možná zda jsem vůbec hoden to vědět, možná zda mi to má vůbec říct. A možná měla jen hlad.
Každý, kdo má být změněn v upíra, musí dostat šanci se rozhodnout, zda to chce. Píše se tak v kodexu a je nutné se tím řídit. Jak jsi právě viděl, souhlasila. Zřejmě šlo o jeho partnerku, nebo někoho důležitého. Mysli si co chceš, ale neměníme příliš mnoho lidí. Je to těžce oslabující pro oba, a jak jsi viděl, činí nás to zranitelnými na příliš dlouho.
Co člověk potřebuje aby se stal upírem? Musí umřít? Jsou mrtví?
- začal jsem ji zasypávat otázkami.
Neodpověděla. Vše co řekla bylo …hmmmmm… jindy.
Když nad tím zpětně přemýšlím, tak mi to vlastně nikdy nevysvětlila. Dozvěděl jsem se jak to u upírů funguje, ale ne od ní.
A co ten kodex? Co to je zač?
- zkusil jsem jinou otázku.
Codex Strigis
- upřesnila, když viděla že mi její odpovědi moc nedostačují. Ale bylo jí to jedno. Byla stále ve svém Jsem upír, nezahrávej si se mnou, vidíš moje zuby! postoji, a ne v tom Jsem něžné koťátko s nadýchaným kožíškem postoji, který jsem tolik miloval.
Je to náš nejposvátnější text. Ne v náboženském smyslu. Váže se k němu náš největší respekt. Je to kniha, psaná latinsky, obsahuje nejdůležitější pravidla a vodítka, kterými se řídí jak mladí upíři, tak starší. Obvykle dostaneš příležitost k přečtení v mládí [jako mladý upír myslela], a i ty dostaneš svou šanci.
- vůbec jsem nechtěl vědět co tou šancí mysela, ale doufal jsem, že to nebylo to, co jsem si myslel já.
Pravidla jako obecné rady a informace nebo spíš jako zákon?
- zeptal jsem se protože mě to každou sekundou zajímalo víc. Tohle bylo něco! Jako ve filmech, kde má každá čarodějnice svou Knihu Stínů.
Tak, jejich porušení nebo znevážení před starším nebo vlivným upírem - jako vhodná analogie se nabízí politici či státníci, abys tomu lépe rozuměl - nikdy nedopadne moc dobře, ale před ostatními je to často přehlíženo.
Zajímalo mě, jaké bývají tresty, ale dostalo se mi něčeho ještě mnohem zajímavějšího.
Jejich porušení přede mnou znamená smrt.
- řekla, se zlomyslným úsměvem, aniž by se na mě podívala.
Zalapal jsem po dechu, možná se trochu otřásl, v mém žaludku právě probíhala třetí světová, ale po chvíli jsem se vzpamatoval. Koneckonců, čeho bych se měl bát když nejsem upír.
Proč to?
Já jsem ji napsala.
Několik dlouhých chvil a dobré tři nebo čtyři vlny husí kůže mi trvalo, než jsem vše v hlavě zpracoval. Začínal jsem pořádně chápat kdo tahle holka je, ale ani v nejmenším jsem netušil, co dalšího ta kniha obsahuje, a co všechno sama porušila jen tím, že se mnou mluvila. Uvědomoval jsem si, co jsem tam v kostele všechno slyšel a že sama nyní porušovala svá vlastní pravidla.
…a následuj jedno pravidlo: nejsi-li mezi svými, nikdy nedovol odhalit kým jsi. Neboť jich je mnoho a nás málo…
Zcela mi odhalila kým je. Proč? Co na mě bylo tak důležitého? A proč tak snadno? Celé mi to přišlo příliš jednoduché, příliš uvolněné, příliš… bezstarostné a normální.
Ale na tuhle otázku jsem ještě nebyl připraven slyšet odpověď.
codex - latinský ekvivalent slova 'kniha' nebo spíš jeho nejlepší překlad
strigis - druhý pád jednotného čísla slova 'strix' - latinský a starořecký výraz pro zlého ducha a/nebo upíra. Staro-rumunský výraz pro upíra je 'strigoi', což je odvozeno z latinského termínu 'strigae' a znamená to samé.
Spojení obou slov, 'Codex Strigis' lze přeložit jako 'Kniha upírů' nebo 'Kniha zlých duchů' a jelikož i bible bývá (bývají) často nazývána kodexem, pak 'Codex Strigis' lze bezpečně interpretovat i jako: Upíří Bible.