žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

Achillova pata 2 [část dvacátá třetí]

Teď se musíte pozastavovat nad tím, jak dlouho mi trvalo se rozhodnout, zvláště při tom jak o ní pořád mluvím. Ale musíte pochopit, že přes všechny hrůzy, které jsem za těch pár měsíců, nejen v jejím podání, viděl, to nebylo vůbec snadné. Není snadné se rozhodnout, zda zabít nestvůru, pokud je tato současně vaší největší láskou. Jedinou.

Regina nebyla jen tak někým. Její smrt by se netýkala jen nás dvou, ale ovlivnila by milion upírů, a přinejmenším stejný počet lidí. A pokud jsou, náhodou, některé z příběhů, které jsem od nich slyšel, pravdivé (viz alternativní historie), pak si ani nechci představit, jak by to ovlivnilo nadcházející věky.

Jak vidíte, důvod, proč jsem se nedokázal rozhodnout, zda ji zabít, byl jednoduše ten, že jsem si nebyl jistý, zda je směr, kterým ovlivňuje svět, dobrý nebo špatný.

Byla 100% dobrá a současně 100% zlá. Já byl vychováván v tom, že věci jsou buď dobré, špatné nebo někde mezi. Ale tuhle situaci, která se stala největším dilema mého života, jsem nedokázal mentálně uchopit. Regina nebyla dobrá, zlá nebo někde mezi. Byla obojí současně. To jsem si tam uvědomil, a to mi trvalo tak dlouho.

A pak mi došlo, že o něčem takovém, co se vymyká rozumu, se přece nedá rozumem rozhodnout. Poprvé v životě jsem čelil rozhodnutí, které jsem musel udělat jen srdcem.

A tak jsem ho udělal.

Seru na svět.

Na vás všechny.

Jak jsem řekl, taková rozhodnutí se nedělají vědomě. Nevíte odkud přišly nebo jaký podvědomý sled myšlenek za ně může. Prostě se stanou a vy jen poslechnete.

Vytáhl jsem dýku půlící její srdce stejně snadno, jako jsem ji do ní zabodl. Tentokrát ale opatrně a pomalu. Tak pomalu, jako to jen šlo. Upustil jsem ji v okamžiku kdy se přestala dotýkat rány. Nevím co jsem čekal, ale nejprve jsem ustoupil pár kroků vzad, pak utekl do opačného rohu místnosti, sbalil se tam abych byl co nejmenší, a čekal.

Netrvalo to dlouho. Neměl jsem ani čas si pořádně srovnat myšlenky.
Probrala se stejně zuřivě jako padla, jako by její zloba byla zmražena v čase.

Okamžitě pohlédla na mě a zavrčela jako zlý pes. Vzápětí ji ale zachvátil kašel. Já seděl v koutě a vyděšený do morku kostí jsem sledoval její tvář.

Nezabíjej mě prosím. - nejubožejší věc, kterou jsem mohl říct, ale byla to současně ta nejupřímnější prosba, jakou jsem kdy učinil.
Usmála se, otočila se o kus, a pak začala znova kašlat. Zjevně nebyla ještě ani zdaleka zotavená.

Její úsměv jsem bral jako příležitost, snad k omluvě, a udělal pár kroků k ní.
Když jsem byl v dosahu, strhla mě k sobě na postel. Povalila mě a v momentě byla nade mnou. Levou rukou mi těsně svírala krk a pravou se něžně dotýkala u srdce.

Poslouchala a vnímala jak bije.

Já ani nedýchal. Čekal jsem, že mi ho každou chvílí vyrve z těla a rozdrtí.

Nejkrásnější věc na světě, nemyslíš? - zeptala se.
Tlukot srdce? - dodala.

Já mlčel.

A TY JSI MI HO VZAL! - zaječela po mě.

Ty`s mi ukradla to mé už hodně dávno. - snažil jsem se o romantiku, doufal jsem že to trochu zklidní její hněv. A podařilo se.

Takže bych teď měla být spokojená… rozhodl ses. - pronesla deklarativně.

Tehdy jsem nerozuměl jak to myslí, ale později mi to začalo dávat smysl. Jak vidíte, vždy věděla, že je můj názor na ni rozpolcený. Vždy věděla, že bych se jednou musel rozhodovat, zda ji zabít (měl-li bych tu příležitost) nebo bránit vlastním životem. Potřebovala, abych se rozhodl pro jedno nebo druhé co nejdříve. A tohle tady bylo mé rozhodnutí, i když ne tak docela. Rozhodl jsem se ochraňovat její život za každou cenu.

Dá se to přirovnat k příbuznému, který se pokouší o sebevraždu. Stále opakuje, že to udělá, a vy se před ním snažíte schovat nůž. Ale vážně to můžete dělat po celý život? Ne. Tak co uděláte? Dáte mu ten nůž, necháte ho o samotě a odejdete. Když se vrátíte je buď mrtvý, a vy jste selhali, nebo žije, byť trochu pořezaný ale živý, a vy jste uspěli. Pomohli jste mu se konečně rozhodnout. Rozhodnout se žít. Protože člověk, který chce opravdu ukončit svůj život, se neřízne jen trochu, aby přitáhl pozornost. Ne, takový řízne hluboko, tak, aby mu už nebylo pomoci.

Chápal jsem Reginu. Dala mi příležitost, pomyslný i skutečný nůž a já se rozhodl.

Ale celou tu dobu jsem byl klamán, nepřekvapivě.

Codex Strigis sice říká, že člověk má poslední slovo, co se týče rozhodnutí o smrti upíra, ale v případě Reginy, Vídeňská úmluva (viz upíří společenství) jasně říká, že se celá upíří společnost sjednotí, bez ohledu na povinnosti, úvazky či loajalitu, pokud by hrozilo reálné nebezpečí královně nebo celému společenství. A to, co jsem udělal já, naplňuje oba tyto body.

Byl to od ní pěkně vychytralý trik, dalo by se říct. Starší by ji nakonec v žádném případě nenechali zemřít. Tu jedinou, pro kterou Codex stanoví, že jeho vlastní pravidla nemusí vždy platit. Ale tohle je něco, na co jsem přišel až relativně nedávno. Tam a tehdy jsem byl zcela předvědčen, že by mé rozhodnutí bylo respektováno.

Viktorie? - zeptala se.
Myslím že žije. - jistý jsem si nebyl.
Měla bych ti poděkovat i za to, že jsi mě zastavil, než jsem mohla vzít život své nejdražší? - položila další otázku, znova tím deklarativním tónem.

Neměl jsem pro ni odpověď.

Ty… člověk, stále kluk. Ani ne plnoletý… Ty máš být mou Achillovou patou?
Ne mé srdce, ne žádná z mých slabin, ne. Ty máš vážně být mým slabým místem.

A měla pravdu. Podařilo se mi v ní něco probudit, tak jako ona změnila mě, způsobem, který se dneska vidí jen vzácně. Otevřela mi své nejintimnější myšlenky a tužby a já jí za to dal něco, po čem tak dlouho toužila: nevinné úsměvy a touhy lidského dítětě, dítěte jakým kdysi dávno také byla. Stále toužila po zlomcích lidskosti, čistě lidských pocitech, takových, které ji mohly udržet v rovnováze.

Stále na mě seděla a shlížela. Už si nepamatuju co jsem jí odpovídal, ale bez varování, v půlce věty, se naklonila blíž a zaútočila. Zaryla své zuby hluboko do mé hrudi. Nad levou bradavkou, přímo u srdce. Kousla tak silně, že bych přísahal, že jsem opět slyšel něco prasknout.

Bolest to byla podobná, jako když mě kousla před pár měsíci v kostele. Byl to záměr, chtěla aby to bolelo. Řval jsem bolestí až mi došel dech a pak jsem se nemohl ani nadechnout. Její zuby musely proniknout až k mému srdci jako dva nože. Byla to odplata.

Nikdo se neodvážil do našeho pokoje vstoupit, ale já si byl jistý, že jsem tak dal starším více než dobře vědět, že je královna opět s námi, a že si bere co je její. Pomstu.
Výrazy jejich tváří byly ale k nezaplacení, když mě viděli stát zpříma po jejím boku.

Viktorie? - zeptala se.
Naživu, sotva. - odpověděl Karl a vedl nás po schodech dolů.

Viktorie ležela tam kde jsme ji nechali. S utrženou rukou. Už nekrvácela, byla při vědomí a zjevně v trýznivých bolestech.

Regina přistoupila a promluvila k ní rusky.
Nevím co jí řekla, ale následně ji objala a pokračovala anglicky, abychom všichni rozuměli.

Co tě k tomu vedlo, má drahá? Proč jsi musela porušit má pravidla?
Závist má královno… - stěží odpověděla.

Všichni se podřizují každému tvému přání…
A já byla osamělá po staletí.
Potřebuji smečku, protože už nedokážu zvládat vlka uvnitř.

Já i Regina jsme ji chápali, ale věděli jsme také, že by Viktorie byla s vlastní smečkou mnohem nebezpečnější.

Pak ji máš mít, ale ne takhle. Jen skrze respekt a oddanost toho lze dosáhnout, ne strachem a silou. - a opět měla pravdu, protože právě díky tomu měla Regina své společenství následovatelů. Podřízených z respektu, oddanosti a obdivu. Smečka, která se tě bojí, je smečka, která se proti tobě dřív nebo později postaví.

Ale nyní se potřebuješ vzchopit. - to jsem rád slyšel a byl jsem zvědavý. Viktorie se postupem času zcela zotavila ale vyžádalo si to měsíce. Do té doby musela zůstat mimo dosah slunečních paprsků, pod ochranou a v absolutním klidu, aby její schopnost regenerace mohla napravit všechny škody.

Věděl jsem o perfektním kandidátovi na tuhle pozici. Vím že to nebylo fér, ale chtěl jsem, aby mezi mnou Viktorií a Blanche bylo pevnějí pouto. Tak jsem zvedl telefon a zavolal Blanche. Řekl jsem jí co se stalo a zeptal se jí, zda bude Viktoriinou ochránkyní dokud to bude nutné. Souhlasila.

Blanche se ukázala v následujících dnech, vzala Viktorii a zmizely neznámo kam. Po mnoho měsíců se teď musela o Viktorii starat, získávat pro ni každodenně potravu, kterou tak nutně potřebovala k plnému zotavení.

Já měl pocit, že celé tohle setkání byla katastrofa. Nic nového jsme neobjevili, a ani Moskva neznamenala vůbec žádné přiblížení se v honbě za nalezením Reginina tvůrce.

* * *

Následující den jsme zámek opustili ve stejně dobré náladě jako jsme přišli, ale nyní se zdálo, že vůči mě mají starší mnohem větší respekt. Byl jsem stále pouhý člověk, ale Regina jim dokázala, že znamenám mnohem víc. A já bych jim strašně rád řekl proč tomu tak bylo a co nás k sobě tak vázalo, ale nic jim do toho nebylo.

Čekalo nás toho hodně. Museli jsme najít jejího tvůrce. Museli jsme najít černooké děti (BEK). O co jim jde. Jaký je jejich smysl a cíl. Proč jsem dostal ten přívěšek. Chtěli jsme přijít na tak moc věcí, a Regina věděla, že jen zodpovězením všech těch otázek mě dostane na svou stranu a jen pak dobrovolně přijmu a strávím s ní věčnost.

Rozhodně jsem nehodlal jen tak přijmout něco natolik závažného, když jsme oba věděli, jak to s Reginou bylo, a že teď bych ji měl vlastně vystřídat. Ona to věděla a uvědomovala si, že všechno není jen tak, že něco na tom všem nebylo v pořádku. Že za vším musel být nějaký plán, možná tisíce let připravovaný.

Znalá příběhů o starém městě Sighișoary, věděla lépe než kdokoliv jiný, že každé dávné stvoření, jehož plány přesahují milénia, bude obávané a sledované. BEK musely mít plán, a my se báli se jím řídit z obav, že se nám jeho cíl nemusí vůbec líbit.

Faktem bylo, že ten plán přivedl Reginu ke mě stejně tak, jako byl její tvůrce přiveden k ní. Oba jsme věděli, že za to mohl právě ten přívěšek. Má krev kvůli něj pro ni měla úplně jinou, až narkotickou, chuť a ona sama, kdysi, byla drogou pro někoho jiného.

Oba jsme nosili stejný přívěšek, oběma nám zachránil život, oba jsme jej nosili jako dar od BEK a oba nás držel svým způsobem v zajetí. Zůstávala jediná věc, která nás mohla osvodit. Zřeknout se své lidskosti.

Ani jeden jsme nerozuměli jak to celé fungovalo, i když jsme se pochopit pokoušeli.
Regina ani náhodou nepřipouštěla, že by v tom mohla být nějaká magie, ale hledali jsme všude. Každý pokrok, každá odpověď jen zavdala dalším otázkám.

Tou dobou jsme o něm věděli velmi málo. Fyzické charakteristiky platinového závěsu vykazovaly známky ručního opracování, ale nefrit uvnitř byl prakticky surový kámen, starý jako Země sama.

Uroboros

Had žeroucí svůj ocas je samozřejmě Uroboros, to jsem věděl už dávno.
Jen pro úplnost: jedná se o starodávný symbol cyklické podstaty věcí, nekonečného návratu od konce k začátku, sebezničení a sebeobnovy, koncept věčnosti.

Ale uroboros může také znamenat: myšlenku prvotní jednoty vztahující se k něčemu přetrvávajícímu nebo existujícímu před všemi začátky se silou a energií, která nemůže být uhašena.

Pro podrobnosti nahlédněte opět do Wikipedie, jen okolo tohoto symbolu toho je napsáno mnohokrát víc, než je celý obsah tohoto webu. To samé, co je dnes na Wikipedii, jsme si přečetli, skoro stejnými slovy, z jedné velmi staré knihy, kterou dostala Regina od jednoho ze starších, když si jej všimla prohlížet můj přívěšek. Mimo jiné si tehdy taky vzpomněl na překvapivou podobnost mezi ním a pečetí dračího řádu Vlada Țepeșe.

Vřele doporučuji si o tomto symbolu nastudovat víc.

Co jsme tehdy nevěděli by silně otřáslo naším silným předsvědčením proti všemu paranormálnímu. Symbol sám o sobě také (v podstatě je to shrnutí dlouhého popisu) reprezentuje ještě jeden výraz: energii. Zasazený nefrit byl totiž mnohem víc než jen ozdobou, mnohem víc než prostý kámen.

Jak je známo, každý materiál má nějakou resonanční frekvenci a nejen drahé kameny, mají-li správný tvar, dokáží naladit různé signály. Dříve alchymie, dnes technologie přítomná ve všech odvětvích lidského pokroku. Nicméně podrobnosti si nechám na později; prozatím se omezím na to, co jsme věděli tehdy.

Rozhodli jsme se tuto záhadu rozluštit jednou pro vždy a začátkem mělo být nalezení toho, který změnil Reginu. Už se to netýkalo jen mé tvrdohlavosti. Regina sama chtěla znát pravdu, celý příběh o tom proč a jak se stala tím, čím je.

A tak jsme zámek opustili následující den.
Stejně jako jsme přišli, spolu.

Myslím, že je na čase, abys mi prozradila své plány. - zeptal jsem se jí.

Prozradila bych, mít nějaké. Prozatím jen vyřazujeme stopy, které nikam nevedou, jednu za druhou, dokud nenarazíme na takovou, která nás někam dovede.
- odpověděla mi s poetičností sobě vlastní.

Takže vlastně letíme naslepo? Budeme chodit od dveří ke dveřím a vyptávat se?

Ne tak docela.

S těmi slovy jsme dojeli na letiště.

A kam míříme teď? - přestávalo mě bavit se stále vyptávat.

Letíme do Švédska znesvětit hrobku. Zní ti to jako dostatečně vzrušující, maličký?
Nelíbilo se mi to její maličký, ale zajímavě to rozhodně znělo.

Lars nás uvítá se vším všudy, neboj. - dodala, když viděla můj lehce zmatený výraz. To mě moc neuklidnilo. Nějak mě netěšilo mít nablízku jiného upíra než ji. Ostatní nerozuměli mému vztahu k ní a všechno tak bylo divné, komplikované a občas násilné.

A opět jsem si uvědomil: tady jsem, bok po boku s čtyřsetletou dívkou, letadlem vstříc neznámu v honbě za příběhy a mýty, a zatímco mí vrstevníci se zamilovávali do Justina Biebera a Miley Cyrus, mé srdce patřilo té nejzářivější hvězdě, kterou jsem znal.

Skoro jako dva normální lidé, mířící normálně někam na prázdniny, nebo třeba za vznešeným cílem. Myslel jsem si to alespoň.

Na lístku tentokrát stálo:
France, Le Mans (LME) - Stockholm, Arlanda (ARN)

Při startu sebou letadlo začalo opět házet. Chytil jsem do ruky svůj přívěšek a podíval se na Reginu.
Vzala mě za ruku a usmála se.

Byla na živu.

Víš, že bych mohla způsobit pád letadla a z místa zřícení odkráčet?

Ztuhl jsem. Cože? Vážně jsem doufal že si jen dělá srandu.
Samozřejmě. Bavila se na můj účet.

Rozesmála se, když viděla můj výraz, a políbila mě.

Nemáš představu o co přicházíš… - zašeptala mi pomalu do ucha zatímco se letadlo přestávalo třást a začalo klidně stoupat.

Pamatuju si ta slova přesně, i tón, kterým je řekla. A to z jednoho jediného důvodu. Protože neměla pravdu. Pro jednou tentokrát neměla pravdu. Věděl jsem o co přicházím a bylo mi to jedno.

Nezajímala mě nekonečná existence, měla-li by být diktovaná někým jiným. Ne jí, ne jejím tvůrcem, ani těmi kteří celou tuhle řetězovou reakci začali. Ať měli být skuteční nebo jen pouhým mýtem. Nevěděli jsme jak se věci mají a já v existenci BEK stále nevěřil. Vždyť to je takový nesmysl, ne? I na vlastní oči bych tomu stále odmítal věřit.

Náš let byl krátký, pouhé tři hodiny. Dorazili jsme navečer a samozřejmě, Lars na nás čekal. Jak se sem dostal tak rychle, dříve než my, netuším.

Tentokrát jsme ale jeli jiným, vlastním, autem a poprvé jsem viděl Reginu řídit.
Můj obličej opět musel předvádět přehlídku výrazů, protože se tím očividně hodně dobře bavila.

Co? Nemyslel si snad, že stará dáma neumí řídit? - stále hravá, stále plná vtipu. Pokaždé mě absolutně nechávalo v úžasu, jak takové stvoření může mít stále tolik radosti a života proudícího v jejích žilách. Po všech válkách a krutostech, které viděla a kterých se účastnila, v sobě stále měla tu nevinnou, dvacetiletou lidskost. Začínal jsem si myslet, že něco takového se nikdy nezmění, ať se stane cokoliv.

Nemyslel jsem si nic… ale je hezké tě při tom vidět. - odpověděl jsem.

Tak to bys mě měl vidět krotit mého koně. - prohlásila hrdě.

No, tak to by mohl být moc krásný pohled, představoval jsem si. Pohled, který jsem na vlastní oči viděl mnohem dřív, než bych býval čekal…


nahoru   |   následující: upír pod paprsky slunce

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus