dívka, která se pro mě vrátila [část druhá]
17. listopad 2004, kdo ví kolik mohlo být
…byl jsem opravdu pohřben zaživa. Nijak jinak jsem si svou situaci v tu chvíli nedokázal vysvětlit. Už od dětství to byla jedna z mých nejhorších nočních můr. Probudit se v truhle, šest stop pod zemí, s tunou zeminy nad hlavou, bez nejmenší šance uniknout.
Krátce se mi vybavilo, že jednou v době, kdy mi mohlo být tak deset, jsem se probudil k smrti vyděšený ze sna, ve kterém mě vlastní rodiče zaživa pohřbili ve skleněné rakvi. Ten sen mě musel v tomto směru traumatizovat navždy. A tady se můj sen proměnil ve skutečnost. Nemohl jsem se pohnout a neměl jsem sílu ani pořádně zakřičet.
Prsty jsem prohledával okraje svého hrobu a hledal něco, cokoliv, nějaký spoj, který by mi pomohl ven. Na běžnou rakev mi připadalo, že tady mám víc prostoru a pak také, stěny i víko byly z kamene. Takže jsem si pořád nebyl jistý kde jsem.
Nad hlavou jsem cítil mírný průvan, ale neviděl jsem žádné světlo. Nechápal jsem, co se mohlo vlastně stát a kde teda jsem protože, zjevně jsem tak úplně pohřbený nebyl. To bych necítil ten průvan. Pořád jsem byl ale v pasti a na pokraji paniky. Na druhou stranu jsem věděl, že se alespoň neudusím …ale byla by to nakonec ta lepší varianta?
Vybavil jsem si akorát ten pohyb, syčení, ránu do hlavy, křik a najednou tohle. Začínal jsem panikařit čím dál víc a než jsem si uvědomil co dělám, kopal jsem okolo sebe a z plých plic vřískal o pomoc a pokoušel se vší silou něčím pohnout, udělat škvíru nebo cokoliv, jen abych se nějak dostal ven.
Když o tom teď zpětně přemýšlím, po všech těch letech, uvědomuji si, že to nebylo zase tak špatné místo a špatný způsob jak umřít. Bylo to tiché, klidné, měl jsem vzduch a všechno. Proti tomu, co mě mělo všechno ještě čekat, rozhodně. Ale smrt žízní mi v tu chvíli nepřipadala nijak lákavá. A koneckonců pořád ani nepřipadá. Zvláště teď.
Musel jsem tam být alespoň dva dny. Do dneška nevím přesně, kolik hodin jsem tam strávil, ale připadalo mi to jako věčnost. V jednu chvíli jsem měl takovou žízeň (i hlad, ale hlavně žízeň), že jsem vážně zvažoval kousnout se a napít se vlastní krve, jen abych krkem prolil nějakou tekutinu. Dokonce jsem to i zkusil, ale nedokázal jsem se kousnout tak hodně, aby mi krev začala alespoň trochu téct. Vybavil se mi v tu chvíli i nějaký článek, který jsem dříve četl, o tom, že mentálně zdravý člověk se takto ani kousnout nedokáže. Má to mít nějakou souvislosti s instinktem přežití a pudem sebezáchovy, že pouze mentálně vyšinutí lidé to dokáží. Byl jsem na sebe hrdý. Opravdu jsem se snažil, ale nedokázal jsem to. Sice jsem měl umřít, ale přinejmenším ne jako blázen. To mě taky vždy pobaví, když si to zpětně vybavím.
Samozřejmě jsem si byl vědom ještě jednoho způsobu jak zmírnit problém žízně. Bear Grylls v té době v TV ještě nebyl, ale další dokumenty o řežití říkaly přibližně to samé. To jsem ale rezolutně odmítl. Proč? No především se mi nechtělo. Zřejmě jsem se v bezvědomí pochcal a neuvědomil si to. A i kdyby to v mé pozici fyzicky šlo, byl jsem rozhodnut zemřít důstojně. Já vím že je to trochu hloupé, ale takhle přemýšlím i dnes.
Po dalších několika hodinách jsem začal na krátké okamžiky usínat, nebo jsem možná omdléval a zase získával vědomí, nevím, byl jsem si absolutně jistý, že tam umřu, a už mi to až tolik nevadilo. Už jsem to chtěl mít za sebou, prostě …usnout. Usnout…
Nevím jestli jsem zrovna zase usínal nebo se probouzel, když jsem uslyšel těžký skřípavý zvuk, jako když se sune těžký kámen po kameni. Cítil jsem, jak se se mnou všechno třese, a pak přišlo světlo. Světlo tak jasné a ostré, že jsem cítil jak mi vypaluje oči, a ostrou bolest šířící se z očí nejen hluboko do hlavy, ale taky až do palců u nohou. Nikdy předtím jsem tak krátkou a přitom tak intenzivní bolest nezažil. To se mělo brzy také změnit. Byla ale pryč, než jsem se nadál, i když nějaký zbytkový efekt zanechala.
Začalo mi bušit srdce. Viděl jsem rozmazaně. Viděl jsem nějaký stín, siluetu, snad člověka, ale mohl to být třeba i medvěd, tak rozmazaně jsem viděl.
Pokusil jsem se zvednout ale neúspěšně. Měl jsem tak ztuhlá a zmrzlá záda. U dalšího pokusu vstát jsem zaslechl hlas říct: Tranquille…
což v kontextu znamenalo pomalu
, francouzsky. Pochopil jsem co to znamenalo, ale bylo mi to úplně jedno, chtěl jsem z té zatracené díry pryč.
Hlas změnil jazyk na rumunštinu: Usor…
což znamená to samé jako Tranquille. Pořád mi to bylo úplně jedno.
A znova, ten hlas, který mimochodem zněl sladce jako med, tekoucí skrze mou mysl a uši. Nikdy bych nevěřil, že tak nádherný a uklidňující hlas může existovat. Možná byl opravdu takový, a možná to bylo jen těmi nekonečnými hodinami absolutního ticha předtím.
A znova, ten hlas, změnil jazyk a začal: Relax…!
což jsem tentokrát uposlechl. Nepřestal jsem se pokoušet vstát, protože to bylo anglicky, ani kvůli ruky, která se do mě opřela, ale protože už jsem prostě neměl na další pokus sílu.
Hlas ke mě pokračoval anglicky: I’ll help you get up
(pomůžu ti vstát). Cítil jsem v něm přízvuk, francouzský nebo německý, nedokázal jsem přesně říct. Ještě stále jsem pořádně neviděl, ale už jsem poznával, že je to spíš dívka než medvěd.
Zavřel jsem oči, nechal jsem její ruku spočinout na svém hrudníku, hned u srdce, vydechl jsem a říkám jí: Rozumím ti francouzsky, rumunsky i anglicky. Možná si na mě chceš vyzkoušet i další jazyky, ale já bych teď vážně moc rád chtěl ven z téhle…
Otevřel jsem oči a koukám na ni: hrobky.
- musela dokončit mou větu.
Já koukal v šoku.
Zaprvé, v životě jsem ještě nic tak krásného neviděl. Tmavé dlouhé hladké vlasy s jedním pramenem přes pravé oko. Perfektní obličej bez jediné vady, velmi světlý. Neusmívala se, ale pořád vypadala nádherně. Její výraz byl někde mezi starostlivým, překvapeným a pobaveným, a její oči byly velkým finále: Velké protáhlé oči a dvě černé, a když píšu černé, myslím tím černé tak, že ani hlubiny pekel nemohou být tak černé, zornice, kontrastující s dokonalým, bez červených žilek a bez známek únavy, mléčným bělmem.
Zadruhé, co to vlastně právě řekla? Hrobka? Co zatraceně dělám v hrobce?
Viděla mou reakci a jakoby četla mé myšlenky okamžitě odpověděla: Ano. Hrobka. Omlouvám se za to.
Cože? Zatímco jsem přemýšlel, proč by se mi měla omlouvat, nabídla mi ruku: Tady, chyť se, pomůžu ti ven.
Jedním švihem mě vytáhla z toho zatraceného místa a postavila mě rovnou na nohy. Asi tak na dvě sekundy. Pak jsem s sebou opět málem praštil o zem. Kolena mi ještě pořád nefungovaly. Jen málem, protože mě v polovině pádu zachytila a opatrně posadila.
Zase jsem jen překvapeně koukal. Chodil jsem sice pravidelně cvičit, ale tak snadno bych nikoho do vzduchu nezvedl. To bylo de facto to, co udělala. Ale hlavně jsem koukal opět na ni. Její oblečení působilo jako z jiného světa, vyložený steam punk. Byla nádherná. Později jsem se dozvěděl, že tohle byla spíš zvláštní událost, a že běžně se obléká víceméně jako já nebo vy.
// Tady bych měl udělat menší pauzu a vysvětlit, že jsem si plně vědom, že normálně vzpomínky nevyznívají jako kniha, příběh, že normálně neobsahují tolik detailů a nejsou tak přesné, ale většinu z toho, co právě čtete, přepisuji ze svého diáře a dávám si znova dohromady. Už je to pár let a já se snažím být tak přesný jak to jen jde. Zastavuji se po každé napsané větě abych si připomenul správná slova, pocity, okolí a všechno, tak abych vám dokázal podat co nejpřesnější obraz událostí a svých pocitů v danou chvíli. Můj starý deník mi pomáhá hodně, bez něj by tady byla mnohem prázdnější slova, a možná vůbec nic. Také se budu snažit vložit co nejvíce fotografií míst, kde se události odehrály.
// Poznámka překladatele: Nakolik přesně překládám autorovy pocity můžeme jen hádat, tohle vše se událo ještě dlouho před mým příchodem na scénu.
Seděl jsem tam a koukal, jak si mě žádostivě prohlíží. Byla snad nadržená? Koukala na mě, jako kdyby po mě měla každou chvíli skočit. Nechápal jsem. Byl jsem napůl mrtvý. Rozhlédl jsem se alespoň okolo, kde to vlastně jsem a okamžitě jsem místo poznal. Byli jsme na starém hřbitově, na boční straně kopce, který jsem šlapal abych se dostal do školy. Byli jsme nějakých dvěstě metrů od stezky, od schodů, po kterých jsem šel, když jsem dostal tu ránu do hlavy.
Tohle je místo, kde jsme byli, a právě tím směrem jsem koukal. Není to ale moje fotografie. Celé okolí je naštěstí dostatečně známou turistickou atrakcí a já to tam znám nazpaměť, takže sám nemusím nic fotit. Fotografie téměř libovolného místa v celém městě se dají najít na internetu.
Vyškrábal jsem se na svůj hrob a opřel se o náhrobek. Cítil jsem, jak mi vržou kosti a ztuhlé klouby, taková mi byla zima. Při každém větším pohybu jsem bolestí vyjekl. Dívka se mě po chvíli zeptala, zda je mi zima, tentokrát perfektně rumunsky, a nabídla mi svou bundu. Ta mi byla příliš malá, hlavně v ramenou, ale i tak jsem se do ní nacpal.
Kdo jsi? Jak jsi věděla, že tam jsem? To ty jsi mě praštila do hlavy? Máš u sebe něco k pití? Jak se vůbec jmenuješ?
Zasekl jsem se a usmál, když jsem se uvědomil, kolik jsem toho ze sebe vychrlil. Bez mrknutí oka odvětila: Za posledních sto let jsem na tolik otázek neodpověděla.
Bral jsem to jako vtip. Ona ale pokračovala a odpověděla na mé otázky ve stejném pořadí, v jakém jsem je položil. Už si nepamatuji jejich přesné pořadí takže spíš hádám, ale bylo to nějak takto: Jsem Regina, já jsem tě tam strčila, ne, jez sníh, jsem Regina.
Zajímavé a rafinované. A uvědomuju si to AŽ TEĎ, tu podobnost, ale přesto ten vychytralý rozdíl mezi první a poslední odpovědí. Lepší jméno si nemohla vybrat. Co na tom považuji za tak mazaného se dozvíte brzy.
Chtěl jsem se zvednout a utéct, ale nešlo to. Viděla můj výraz a začala mi situaci trochu osvětlovat:
Mí, ehm, přátelé, tě tam strčili, a já jim s tebou pomohla, protože …řekněme, v tu chvíli to byla správná věc, pro ně, ale pak jsem si uvědomila, že tě musím dostat ven, a trvalo mi dva dny než jsem se rozhodla vrátit se sem a pustit tě. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě žiješ, víš? Asi bych přišla dřív.
Pořád jsem chtěl utéct.
Pokračovala: Tady, dej si sníh, určitě umíráš žízní. Znám to až příliš dobře.
a vrazila mi hrst plnou sněhu do pusy. Chtěl jsem ho vyplivnout, ale byl lahodný.
Zvládneš vstát?
- zeptala se.
Když mi pomůžeš...
- řekl jsem tónem jako bych se ptal: A kde ty sakra vlastně bereš tolik síly?
Dost trénuji, pojďme
- opáčila.
Ani jsem si pořádně nevšiml a postavila mě na nohy, které jsem už cítil silnější, i když jen mírně. Vzala mi ruku okolo ramen a vyrazili jsme. Byla vážně silná. Ani nemrkla, když jsem se o ni několikrát celou vahou opřel. Jen abych ji zkoušel, samozřejmě.
Kde bydlíš?
- zeptala se mě.
Jistě, těšil jsem se domů a byl jsem si jistý, že mí rodiče, policie a všichni ostatní už po mě pátrají. Má matka měla ve zvyku šílet už po několika hodinách, kdy nevěděla kde jsem. To se ale mělo docela brzy změnit.
V tu chvíli jsem měl ale v hlavě plno otázek a byl jsem tak fascinován touhle dívkou. Ačkoliv byla zjevně zároveň mým popravčím i spasitelem cítil jsem, že už ji nikdy v životě neuvidím, pokud ji nechám doprovodit mě domů.
Nechci domů.
Podívala se na mě zvědavě.
Podívej se, chápu že jsi mi právě zachránila život, ale teď chci ať mě vezmeš do hotelu, seženeš mi něco k jídlu a pití, a pak mi řekneš, kdo sakra jsou tihle tví přátelé a proč mě chtěli zabít.
Zastavila se, pečlivě si mě začala prohlížet, shora dolů a znova zespoda nahoru. Pak se rozhlédla doleva, doprava, za sebe, a také nahoru. Přemýšlel jsem, co sakra asi vyhlíží. A pak řekla: très bien.
Byl jsem hodně překvapen, že souhlasila. Taktéž, tou dobou jsme se bavili mixem třech jazyků. Rumunsky, francouzsky a anglicky. V Rumunsku to není až tak zvláštní. Už od prvních ročníků základní školy se učíme dva cizí jazyky, Francouzštinu a Angličtinu. Někdy i Italštinu, protože je Rumunštině blízká.
Také pronesla něco latinsky a italsky. O tom ale až později. V každém případě jsem z ní byl trochu zmatený. Většina děvčat v jejím věku (heh) sotva zná svůj vlastní jazyk a nemají nejmenší zájem se učit ani ty, co se učí ve škole. Přesto jich tato slečna perfektně ovládala čtyři nebo pět.
Ale nepřišlo mi to až tak zvláštní, protože rumunština je románský jazyk s ustáleným základem vycházejícím z latiny, dokonce více než italština, a díky tomu lidé s formálním vzděláním, kteří jsou trochu bystřejší, zvládnou snadno porozumět ostatním románským jazykům.
Já jsem navíc, mimo angličtiny a francouzštiny ve škole, zvládl pochytit leccos i španělsky, hlavně díky hloupým telenovelám, které byly v té době na vzestupu. Zvládl jsem také ve všech zmíněných jazycích složit a říct jednoduché fráze. Je to podobné jako u skandinávských jazyků.
// Poznámka překladatele: Orientační rozbor podobností mezi jazyky jsem poněkud zestručnil, ale myšlenka je zřejmá. Slovanské jazyky jsou na tom podobně, Čeština, Slovenština, Polština a další.
Tak jsme pokračovali směrem k hotelu, který byl nejblíže hřbitovu. Byl to Casa Wagner hotel a někteří mí známí tam pracovali. Naštěstí ten den nebyl nikdo z nich na recepci. Zajistila pokoj rychleji než jsem kdy viděl. Nikdo se neptal na doklady, kreditní kartu, nic. Recepční prostě jen předal klíče, jako kdyby věděl, že přijdeme, a pak pokračoval ve svém papírování.
Vyšli jsme po schodech, srdce mi opět bušilo: Co to k sakru dělám?
- říkal jsem si cestou nahoru. Když jsme se dostali do pokoje (foto zobrazuje přesně onen pokoj), první co udělala bylo, že mě žduchla na postel, došla do koupelny a přinesla mi vodu v dlaních. Bylo to divné, vtipné a bylo mi to úplně jedno.
Pak si mě prohlédla a vystartovala z pokoje.
Opět jsem se trochu obával, že se už nevrátí a cítil jsem se trochu zklamaně. Při prohledávání kapes jsem se neubránil hloupému pocitu, že mě najít a použít mobil nenapadlo v té pitomé hrobce, ale neměl jsem ho u sebe. Myslím, že mi ho vzala.
Zvedl jsem sluchátko pevné linky v pokoji a začal vytáčet, ale než se ozval vyzváněcí tón, byla zpět, aniž bych slyšel kroky, dveře nebo cokoliv jiného. Najednou měla ruku na vidlici telefonu …ano, mají tam historické telefony, s vidlicí a sluchátkem připojeným šňůrou.
Jen jsem chtěl zavolat našim, že jsem OK.
- řekl jsem.
Jistě, to klidně udělej, ale já pak budu muset odejít. Uvidí odkud voláš a budou tady do méně než hodiny. A já budu pryč dřív než se naděješ. Právě jsem přiznala, že jsem tě pohřbila zaživa a najednou někomu voláš. Je mi líto, nebudu ti bránit ale já odejdu pokud jim zavoláš.
- deklarovala.
Fajn ...neřeš, teď už pár chvil navíc nic nezmění.
- věděl jsem, že pro mámu to musí být utrpení, ale opravdu, opravdu jsem se nedokázal přesvědčit nechat tuhle dívku jít. Byl jsem fascinován. Uchvácen.
Držela láhev vína.
Slavíme, že jsem tam přežil?
Tenhle moment si pamatuju jako své první WTF ohledně jí.
Opáčila jen: Mám žízeň.
- a já si říkal, že je ta holka asi alkoholik, i když v tomhle věku to snad nejde, i když možná, dnes je možné leccos, a nebo se vážně rozhodla dát si víno k obědu, nebo večeři, kolik vůbec bylo hodin?
Kolik je vůbec hodin?
- zeptal jsem se. Obratem koukla z okna, mrkla na slunce a prohodila: 16:48
.
Slunce téměř zapadalo a já ji s její precizností nebral vážně, protože tam určitě někde byly normální hodiny, musely být, jsem si tím jistý.
Otevřela lahev vína zuby, jedním pohybem. Tak tohle mě musí naučit, říkal jsem si, zatímco hltala, jakoby to byla voda, přímo z lahve, která byla byla téměř prázdná když jsem na ni konečně zaostřil.
Neřekla ani slovo. Odložila lahev, prohlédla si mě a zmizela v koupelně. Zatímco se sprchovala, já jedl. Když byla před těmi pár minutami pryč, zjevně objednala jídlo.
Cpal jsem se jako král. Vypil jsem více než dva litry vody a jedno kafe. Ještě jsem jedl, když vyšla z koupelny, jen v ručníku. Nabídl jsem jí.
Polkla a odmítla. Místo toho dopila co zbylo v lahvi vína.
Pamatuju si, že se oblékla vážně rychle. Přímo přede mnou. Nahá. Byla úchvatná. Já měl pár týdnů po sedmnáctinách. Pravdou je, že jsem tehdy byl i docela hajzlík a holkař. A ona to nějak věděla. Nevím přesně jak, ale prostě jsem věděl, že mě měla zcela prokouknutého.
Oblékla se a opět vystřelila z pokoje, jen aby se za pár sekund vrátila s oblečením pro mě. Odnesla je do koupelny, jako kdyby na mě viděla, že bych se styděl převlékat se před ní. Z koupelny vyšla s rezolutním:
Konči s tím jídlem! Dostávám kvůli tobě hlad! A běž prosímtě do sprchy, smrdíš!
...vlídná slova.
Jo no, dík za zavření do rakve na …dva dny?
Do hrobky. Tři.
- dodala.
To mě poser.
- nebo tak něco jsem prohodil při zavírání dveří koupelny.
Dal jsem si rychlou, ale přesto nejúžasnější sprchu svého života, a během ní jsem si připravil celý seznam otázek, které jsem na ni měl. Byl jsem zatraceně zvědavý, co a proč se to kolem mě najednou děje. Ne, že by mi to vadilo. Celé to začínalo vypadat jako vítané dobrodružství v tomhle nudném městě. A tak nějak jsem v ten moment byl nejšťastnějším chlápkem na planetě, jen proto, že jsem nechcípnul v té kryptě.
Vylezu tedy takhle z koupelny, a ona leží na posteli a hraje si s ...počkejte si ...loveckým nožem velkým jak kráva.
Lapl jsem po dechu.
Co? Dole mají sbírku historických zbraní.
- řekla a pokračovala ve zkoumání špičky svým prstem.
To byla pravda. Většina historických budov ve městě má vystavenu nějakou takovou sbírku, především pro zachování historického obrazu města, a pak mi došlo, že to byla spíš šavle, meč, příliš velký na nějaký lovecký nůž.
Zvažuješ, že dokončíš co jsi začala?
- zeptal jsem se.
Podívala se na ostří, pak na mě, a zase zpátky na šavli.
Ano
- odpověděla zcela přirozeně.
Vůbec netuším, jaký jsem měl v ten okamžik v obličeji výraz, ale jsem za něj rád, protože se uchichtla, vyskočila z postele a, v rychlém sledu, objala mě (wow!), očichala mě (cože?) a udělala krok zpět.
Promiň, nemohla jsem si pomoci. Jen vtipkuji. Kdybych tě chtěla mrtvého, oba už asi víme, že bys dávno byl, bez ohledu na nějaký nůž.
- to byla pravda. Uklidnila mě.
Posadili jsme se zpět na tu velkou postel (viz foto pokoje), chytila mě za ruce, což bylo hodně zvláštní, protože jedna její ruka byla ledově chladná a druhá plamenně teplá. Otočila se čelem ke mě, jednou nohou po straně postele a druhou pod sebou:
Tak. Hádám, že na mě máš několik otázek a pak budu moci jít, je to tak? Budeš pak spokojený a odpustíš mi?
Za to zavření do hrobky jsem ti už odpustil, koneckonců ses vrátila a pustila mě ven, což to tak nějak, alespoň pro mě, napravuje.
- odpověděl jsem po pár sekundách přemýšlení.
Ale co se týče tvého odcházení… nemyslím, že chci abys vůbec odešla. Jsi jiná a já mám rád lidi, kteří se liší. Odkud jsi?
- dodal jsem rychle.
To byla má první otázka. Ačkoliv na první pohled jednoduchá, zdálo se, že pro ni nebude vůbec snadné odpovědět. Její oči se na chvíli rozeběhly po místnosti, ale pak odpověděla:
Jsem tak nějak odevšad. Žila jsem na mnoha různých místech, ale nepamatuji si vůbec, kde jsem se narodila.
- to bylo zvláštní samo o sobě. Jak si člověk může nepamatovat, kde se narodil?
Každopádně jsem pak položil i své další otázky. Odpovědi, které jsem dostal, otřásly mým světem tak hodně, že to změnilo můj život už napořád…