žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

lux æterna [část čtvrtá]

18. listopad 2004, dvě hodiny v noci

Pure Energy

Než pokročím dále směrem, který jsem započal v předchozím díle, rád bych vám ještě představil něco jiného. Město a citadelu v noci.

Jak už jsem se zmínil, náš dům stál na úpatí pevnosti. Vhodně zapadal mezi ostatní, jak to v takových historických čtvrtích bývá. Koneckonců, zákon zde dokonce nařizuje, že domy, postavené v blízkosti citadely, musí mít, alespoň vizuálně zvenčí, středověký styl architektury.

Náš dům to neměl zapotřebí. Bylo to větší, dvoupatrové sídlo, vystavěné v sedmnáctém století, s dvěmi věžičkami a jakýmsi pozůstatkem široké strážní věže po jedné straně stavby, která je nyní přestavěná na plnohodnotnou součást domu; můj pokoj.

Díky tomu mám okno mírně vyklenuté, přes téměř třetinu délky místnosti. Nejen, že byste skrze něj dostali velkou těžkou postel, hlavně ale umožňuje vynikající výhled na celou citadelu. I v noci. Vidím také na na místní nejmohutnější vež s hodinami. Za denního světla je to parádní pohled, ale jako schizofrenik, se setměním město náhle změní náladu, osobnost i tvář.

Ulice

Úzké ulice dlážděné kostkami (kočičími hlavami) svírají ze všech stran a zvláště cesty k věži, cesty jako je tato, v člověku dokáží probouzet současně jak pocit odolnosti a klidu, tak bezvýznamnosti.

Noc je zde současně váš nejlepší přítel i nejhorší nepřítel, zažehá vnitřní mír i tříští mrazivým chaosem.

Věž sama v noci vypadá velice odlišně. Pokud byste pokračovali ještě dále cestou naznačenou fotografiemi, pod věž, okolo ní, a začali sestupovat z citadely, dojdete právě do oněch úzkých uliček jako je ta, zachycená na snímku vlevo.

Kryté schodiště

Avšak, pokud se uprostřed vydáte vpravo, místo k věži půjdete směrem k mé střední škole, nevyhnete se výšlapu slavným krytým schodištěm, které v noci vypadá všelijak, jen ne přátelsky. Samozřejmě, typicky není osvětlené tak jako na fotografii, ale v totální a úplné tmě. Šlapat ho v noci není vůbec dobrý nápad. Především tedy schody nevedou nikam jinam než ke škole. A k márnici. A ke starému kostelu s katakombami plnými kostí. A ke vstupu na hřbitov, za jehož branami je malý domek, ve kterém žije správce s rodinou.

Kostel

Co zbývá? Kam jinam by se dalo jít? Dalo by se pokračovat k věži, okolo tohoto kostela (který není tím nejstarším zde, ale pořád je dost starý), nebo to místo průchodem pod věží vzít vlevo, z jednoho důvodu, který vám bude zřejmý později. Je tam klub, který mívá otevřeno až do rozbřesku. Nachází se v přízemí radnice. Na snímku zcela vpravo. Po jeho levé straně je zmíněný kostel, dále věž s hodinami a zcela vlevo má střední škola společně s nejstarším kostelem zde.

Stará mapa citadely zůstává platná i dnes.

Vydržte ještě dva odstavce mé místopisné vsuvky, brzy se dostanu k tomu, proč všechno tohle popisuju. Především chci, aby pak bylo zřejmé, proč jsem se rozhodl pro tento konkrétní směr.

Mezi výše zmíněným průchodem pod věží a cestou ke klubu je úzká cesta. Z jedné strany se rozhněvaně tyčí kostel, druhá strana je lemována prázdnotou. Citadela zde náhle končí a následuje jen kolmá stěna dolů, více než deset metrů. Je to nádhera, to místo nabízí vynikající výhled na modernější část města pod ním, kde to srší životem i velmi pozdě v noci.

Mlha

Avšak těmito místy lidé chodí jen vzácně. Mají pro to dobrý důvod. Tou je nezvyklá mlha, která se zde z nějakého zvláštního důvodu stále drží, a nahání strach, nebo přinejmenším způsobuje ostražité mrazení v zádech.
Nicméně, já tudy musel.

Nyní zpět tam, kde jsem přerušil předchozí díl. Obrátil jsem se a podíval se na Reginu. Ten jeden pohled mě, můj život, změnil navždy. V ten moment jsem věděl, že o životě nevím ani hovno. Že jakkoliv důležitě a zajímavě jsem si do té chvíle připadal, tak nejsem nikdo, nevím NIC, s tím co je venku se nemůžu silově ani inteligenčně rovnat… a že velice brzo bude po mě.

Co jsem viděl v její tváři bylo mimo rámec mého chápání. Jak už jste se zřejmě dovtípili, pokud jste měli trpělivost prostudovat si vše, co jsem zde doposud napsal, ano, tento web je o upírech a ano, právě přesně to se nyní chystám říct:
Uviděl jsem upíra. Regina. Moje Regina. Ta krásná dívka, co mě strčila do hrobky, pomohla mi ven, zajistila pohodlí a komfort k zotavení, a nakonec se vrátila. Ta Regina. Z té tváře nyní bylo nad slunce jasné, že já jsem sotva myš a ona je nade vší pochybnost kočkou. Tygrem. Pumou. A hodlá zaútočit. TEĎ.

Důvod proč píšu tyto řádky se dá shrnout třeba takto:

Zapomeňte co jste viděli ve filmech, zapomeňte co jste četli v knihách, většina z nich to má všechno úplně špatně. A je jim to úplně jedno, vůbec jim na pravdě nesejde. Jak by také mohlo? Je to pro ně fikce. Průběžně si vymýšlí co je zrovna napadne, a většina z nich nemá nejmenší tušení, jak je to ve skutečnosti. Upíři se opravdu netřpytí.

Tohle čtěte pozorně: Pokud se vůbec někde máte dočíst, jak je to s upíry doopravdy, pak je to tady. Vyrostl jsem ve městě, kde se jejich údajný otec měl narodit. Já se tam narodil. Vyrostl jsem mezi nimi (jak se nakonec zdá). Nepíšu tady knihu. Tento web negeneruje žádný zisk. Nejsou tu žádné reklamy. Nic z toho nemám. Chci jediné a tím je: Vyjasnit všem, jak to s nimi je, čím jsem si prošel, co jsem viděl, a jak se věci doopravdy mají.

A jednu věc vám řeknu přímo. Vůbec to není taková romantika (i když, záleží jak zvrhlý kdo je) jako vaše Stmívání, Upíří deníky nebo libovolný jiný romanticko-fantastický upírský film, který jste mohli vidět.

A další věc stojí za to říct předem. Bram Stoker byl celkem blízko a dost věcí měl správně …i když jiné zase úplně naopak. O tom ale později.

Právě teď jsem koukal na Reginu, která byla úplně… z jiného světa.

Oči široce otevřené, téměř bez známky po bělmu, místo něj tmavě rudé, podlité krví; zornice a duhovka spojeny v jedno, v kruh té nejtemnější a nejhlubší černé jakou jsem kdy viděl. Téměř se nehýbaly. Fixovány zcela na mě, zakmitávaly mezi mýma očima a ránou na krku.

Hladké plavé vlasy nyní surově zpustošené, bestiálně naježené.

Zuby vyceněné, jako hodně zlý pes, vlk, šelma, která je právě opravdu rozzuřená a chystá se vás roztrhat. Její krk opouštělo jen prskání, téměř identické tomu, které vydává kočka, když ji opravdu vážně naserete. Jen mnohem hlasitější a souvislé. Ohlušující.

Nejprve jsem byl zatraceně vyděšený, ale na zlomek sekundy mě napadlo, že je jen vážně naštvaná za něco, co jsem provedl. Ale pak jsem si všiml, co mě kouslo.

Její ústa. Její zuby, špičáky…

I teď mám problém dobře popsat, jak přesně vypadají. Filmy, obrázky z netu, téměř všichni to mají špatně. Délka je většinou zhruba správná, ale tloušťka zubu ne. Nemají tvar lidských špičáků, nejsou zdaleka tak hrubé a rozhodně nejsou přímé.

Jsou zahnuté jak dovnitř úst, to především, tak vůči sobě, i když to jen mírně. Jsou tenké, tenčí než běžné lidské špičáky, bez ohledu na pohlaví.

Jediné fotografie, které jsem byl schopen najít, a které se alespoň trochu blížily skutečnosti, byly fotky kočičích zubů. Například tahle. Ostatní zuby ignorujte, zajímají nás pouze špičáky. Zbytek jejích úst byl relativně normální. Ale špičáky vypadaly takto.

No, udělal jsem, co by každý, rozumem zdravý, člověk udělal. Nebyla to žádná romantika jako ve filmech. Nedotkl jsem se jich ani prsty, ani jazykem, ani jsem jí nezačal vyprávět, jak mi to nevadí, že je skvělá a tyhlety kecy. To prostě není možné. Já vím, že byste rádi věřili, že i kdybyste takto viděli svého milovaného, že by vám to nevadilo, objali byste jej, atd. ale to je zhola nemožné, věřte mi. Navíc, tahle holka se mě už jednou zabít pokusila, a před dvěma dny jsem ani nevěděl, že existuje.

Každý duševně zdravý člověk by při pohledu na něco takového reagoval stejně, jako by reagoval při pohledu na zuřivého černého pantera, který se k němu nebezpečně přibližuje, a přesně tak jsem reagoval já. Pěstí jsem to praštil, vší silou, kterou jsem v ten okamžik zvládl sebrat, aniž bych mrknul, aniž bych vůbec přemýšlel co dělám (což mě mrzí) a zdrhal. Vystřelil jsem směrem k oknu jako Spiderman. Drápnul jsem se po kalhotech aniž bych zpomalil, bylo mi vlastně jedno jestli je vezmu, jen jsem po nich instinktivně hmátl a zachytil je, a za půl sekundy už skákal přes okenní římsu, s holým zadkem, bez bot, s kalhotami v ruce a mířil k bráně a pryč. Nějak jsem doufal, že moje rodina bude v pořádku, že tuhle… věc, zajímám jen já.

Zdrhal jsem tak rychle, jak jsem jen mohl, směrem k citadele, směrem k tomu schodišti kde jsem dostal do hlavy, směrem k cestě kterou znám, ale na začátku posledního úseku jsem zamířil dolů místo nahoru, a pak doprava k věži s hodinami. Byl jsem tam za méně než pět minut, což byl rozhodně rekord, protože běžně jsem na to potřeboval tak patnáct.

Vzpomněl jsem si na zmíněný klub. Netrápilo mě, že nemám boty a že kalhoty mám stále v ruce. Zamířil jsem tím směrem, doufal že tam bude dost lidí, a chystal se proběhnout po cestě, kterou jsem také zmínil, ale bez jediného zvuku, aniž bych slyšel jediný krok, cokoliv, skrze mlhu jsem na zlomek sekundy zahlédl stín, možná šmouhu, a najednou jsem stál na místě. Nemohl jsem se otočit, pohnout, dopředu ani zpátky. Na místě mě držely dvě mléčně bledé silné ruce. Chytila mě. Celou dobu byla hned za mnou.

Pamatuju si, že jsem řekl něco jako: Ne… nedělej. A pak jsem omdlel. Poslední myšlenka, při pohledu na tu mlhu a noc, byla směsicí slov:

slunce; světlo; čistá energie; sterilizace…
krev; smrt; upír…

destrukce.

Přál jsem si jedno: Přál jsem si lux æterna. Vybavil jsem si tuhle frázi, latinsky věčné světlo. Vzpomněl jsem si na slunce. Vzpomněl jsem si, že pokaždé, když jsem ji poslouchal, říkal jsem si, jak perfektně se hodí k apokalypse.

Mé apokalypse.

Byl jsem rád, že mi právě tohle hraje v hlavě v okamžiku smrti.


nahoru   |   následující: měsíc v závoji

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus