měsíc v závoji [část pátá]
18. listopad 2004, po deváté hodině ranní
Říká se, že úplněk s prstencem, halem, je špatné znamení.
Čas čarodějnic, zlých duchů a neštěstí pro prosté lidi, kteří by za takových nocí neměli vycházet. Nikdy jsem takovým nesmyslům nepřikládal váhu. A jistě, je možné že jsem se opět mýlil.
Poslední, co jsem minulou noc viděl, než jsem omdlel, byl Měsíc. Ta věc, která vládne noci, Luna, královna neviděného, navždy nerozlučně spjata se svým mocným společníkem, Sluncem, králem světa, stoickým dárcem života, světla a komfortu. Jejich láska? Nemyslitelná. Jeden žije dnem, druhý žije nocí… oba krásní, oba silní, každý pánem své domény. Jak příznačné.
Probral jsem se následující ráno stejně vyděšený jako jsem byl, když jsem omdlel. Trhavě jsem zkoumal kde to jsem, na čem to ležím a srdce mi bušilo jako bych se zrovna probudil z té nejhorší noční můry. Srdce mi bušilo! Byl jsem naživu.
Nic …mi neudělala.
Směrem, kterým jsem ležel, jsem viděl z okna, a všechno mi připadalo známé, nebo alespoň povědomé, ale nepoznával jsem dům, ve kterém jsem. Tady jsem ještě nikdy nebyl. Kde to sakra jsem? říkal jsem si.
Zvednul jsem hlavu a obratem jsem litoval, že jsem se probudil.
Dobré ráno.
- zněl její hlas, vesele a hravě. Regina. Nechápal jsem jak může být takhle veselá, jakoby se nic nestalo.
Otočil jsem se za hlasem a uviděl ji. Stála před oknem. Mohutné slunce za ní zářilo na nás oba. Slunce samotné jsem ale neviděl, jen jeho paprsky, obklopující a pohlcující Reginu do svých spárů. Lux æterna
- pomyslel jsem si znova.
Neviděl jsem jí do obličeje, viděl jsem jen kontury jejích svůdných křivek. Pak se začala přibližovat. Já, stále polo-ležíce na zemi, ve snaze udržet si odstup, se sunul pryč.
Neboj se, nekoušu.
- řekla pobaveně, téměř smíchem, s pořádnou dávkou sarkasmu.
Foarte amuzant…
- to bylo rumunsky: Moc vtipné.
Od chvíle co jsem ji potkal jsem měl v hlavě guláš všemožných jazyků. Zahihňala se jako malá holka a dodala: Mea morsus est mortiferum
což znamená Mé kousnutí bývá smrtelné.
Pak se z její tváře vytratil jakýkoliv výraz, zvážněla, a s vydechnutím pronesla: Oh… mein schatz
(Ach, můj drahý - německy), Myslela jsem si, že právě ty budeš jiný.
Já? Já mám být jiný? Jak? Jakým způsobem? Že neuteču a nechám tě si se mnou dělat nějaké úchylné…
A pak jsem si vzpomněl na její špičáky.
A TY ZUBY CO MÁŠ!
- vyjekl jsem a hlas mi přitom dvakrát přeskočil.
Ano mám. Někdy.
- a zase se chichotala.
Co zatraceně bylo s touhle holkou? To není sranda a ona se směje? Já byl strachy skoro mimo.
Pak se přestala smát, otočila se a těžkými kroky vyrazila mým směrem, důrazně, rychle, každý její krok otřásal celou podlahou. Její tvář byla teď plná vzteku. Čekal jsem, že mě zase kousne. Místo toho se nade mne nahnula a velmi vážným tónem řekla:
Čeho se pořád bojíš? Mohla jsem tě zabít už dávno! Hlupáku!
- zavrčela na mě s vyceněnými zuby a jednou rukou mě postavila na nohy. Byla najednou někým jiným. Nedokázal jsem mentálně uchopit zlo uvnitř téhle dívky, která do poslední chvíle byla tak milá a hodná.
Chytila mě okolo pasu, těsně, pevně, jako okovy; stála za mnou a držela mě jako ve svěrací kazajce; v takové, jakou byste dostali v psychiatrické léčebně.
Stáli jsme čelem ke slunci, které zářilo tak ostře, že jsem musel zavřít oči. Přitiskla se ke mě a zašeptala mi do ucha: Mohla bych tě zabít třeba právě teď…
Spokojím se s návratem do své hrobky, pomyslel jsem si v duchu.
A pak mě uvolnila ze svého sevření. Ruce jsem měl úplně otupělé z toho stisku. Otočila si mě čelem, snadno jako loutku, upřela svůj pohled hluboko do mých očí a jen koukala. Připadalo mi to jako věčnost.
Tím nejvážnějším tónem, jaký jsem kdy slyšel, pokračovala: Nechci tě zabít. Nechci tě sežrat. PŘESTAŇ se mě bát.
Ani nevím co vlastně jsi za bestii. Upír? Ty tvoje zuby, až teď si uvědomuju jakou máš sílu, a tvoje tvář včera…
začal jsem odvážně, ale odvaha mě rychle opustila a nahradilo ji mrazení v zádech.
Kdo, CO jsi zač?!
zmohl jsem se na alespoň trochu důrazu. Žádal jsem odpověď. Jasnou odpověď.
Otočila se opět ke slunci a k oknu, tentokrát já stál dva kroky za ní. Počkala několik sekund, zřejmě aby se ujistila, že se zase nebudu pokoušet nikam utíkat, a pak z jejích úst začala plynout slova, která byla zjevně vyřčená tak vzácně, že by se mohla snadno, jako fráze, navždy vytratit.
Narodila jsem se v roce 1585.
- Pauza. Pauza po vyslovení poslední číslovky. Pauza v mém hrudníku. Bez dechu. Pauza v mém srdci. Bez tepu. Pauza v mé mysli. Prázdno. Mezera. Všechno se prostě najednou… zastavilo. Jako když se dozvíte o smrti někoho milovaného, nebo o něčem podobně zásadním. Ano… ten pocit. Prázdnota.
Otočila se a podívala se na mě. Usmála se. Kdo by se neusmál, vsadím se, že výraz mé tváře, který jsem zrovna měl, se vidí jednou za život. Jste-li normální člověk, tedy.
Neříkal jsem nic. Jen jsem na ni zíral. Ústa otevřená, chlupy na rukou postavené jako by měly vlastní rozum a chtěly mi utéct. Všechno přesně tak, jak byste očekávali od člověka, který právě vidí ducha, nebo Ježíše konajícího zázrak, nebo třeba mluvící kočku, vyjde to na stejno. Narodila jsem se v roce 1585 a dostala jsem jméno Anna…
Odmlčela se a zamyslela, jako by si vzpomněla na něco, co jí bylo velmi drahé. Sklopila hlavu hledajíc na podlaze bod, který by jí poskytl útěchu. Jako kdyby nějaký takový mohla najít.
Anna. To jméno jsem už hodně dlouho nepoužila. Mým rodištěm je Csejte vára.
Poznal jsem maďarštinu, v Transylvánii žije maďarská minorita s níž jsem čas od času nějaký kontakt měl, ale maďarsky nemluvím ani nerozumím. Přesto, byl jsem si celkem jist, že ten název neslyším poprvé.
Hrad. Na území současného Slovenska.
- pokračovala a já začínal mít pocit, že tenhle příběh dobře znám. Zlomek sekundy mi trvalo uspořádat si myšlenky a pak jsem už tušil co přijde.
Má matka je Erzsébet Báthory a její…
- a tady jsem ji musel zastavit. Jen stěží jsem v sobě dusil smích. Vybavil jsem si celý ten příběh a začínal jsem Reginu vidět spíš jako vyšinutou pacientku uprchlou z nějakého ústavu, a ačkoliv mi jí v tomto ohledu zabylo trochu líto, nijak to nezmenšilo mé obavy. Pokoušel jsem se zoufale ovládnout a svůj stupidní široký úsměv skrýt, ale nepodařilo se, ani v nejmenším.
Tobě to přijde …LEGRAČNÍ?
- pustila se do mě hlubokým rozzlobeným hlasem.
Poprvé VŮBEC tato slova opouští má ústa! Vyřčením těchto jmen je znesvěcuji. A ještě navíc před někým jako ty!
Tak proč to děláš?
- Napadlo mě, že projevit trochu sebejistoty, jako protipól její zuřivosti, nemusí být vůbec na škodu. Už bylo na čase přestat se chovat jako srab.
Měl bys být vděčný chlapče. Není jediného člověka na téhle Zemi, který by věděl, že jsem naživu. Není nikoho, kdo by znal mé pravé jméno. Není nikoho, kdo by věděl kdo jsem a žil.
- a zavrčela na mě jako vlk. Bylo zřejmé, že opravdu věří tomu co říká. Narozdíl ode mně. Na tom místě a v tu chvíli to pro ni byla skutečná, tíživá historie, a já nevěděl, jak moc se jí mám bát a jak moc ji mám litovat. Chtěl jsem ale slyšet víc. Přikývl jsem a Regina pokračovala: Má matka je neslavně známá především pro…
- ale opět jsem ji zastavil: Každý ví kvůli čemu, tohle mi nemusíš vykládat. Všichni znají legendu o Krvavé Hraběnce.
čímž jsem ji opět rozpálil: Neopovažuj se ji ještě jednou takhle nazvat! To jsou všechno nesmysly, výmysly, zveličené bezduchými ubožáky, kteří nemají nic lepšího na práci než psát o mé drahé matce a její krutosti.
Erzsébet Báthory byla má matka. Já jsem její první. Měla jsem dvě sestry a tři bratry, z nichž dva jsem zabila sama.
Lapnul jsem po dechu. Tušil jsem, že se to začíná vyvíjet špatně.
Můj otec zemřel v bitvě. Avšak, má matka, která měla zabít všechny ty dívky, tak činila kvůli mně. Navíc z nich většina zůstala naživu, bez větší újmy. Některé zemřely, ano, ale většinu z nich jsem zabila já.
Vampyr, upír, jsem si celkem jistá, že víš co to je a že ne…
- no jasně. Znova jsem ji zastavil. Už jsem ty pitomosti nemohl poslouchat.
Tak ty mě chceš přesvědčit, že jsi upír? Co takhle víla? Ano, viděl jsem tvoje zuby a to vysvětlit nedokážu, ale z toho co vím, můžeš být pořád tak akorát případ pro psychiatra.
Můžu ti říct co nejsi. Upír nejsi. Zaprvé upíři neexistují, a pokud ti to nestačí, tak stojíš v přímém slunečním světle.
- to jsem jí to nandal. Cítil jsem se strašně chytře.
Ach, jak hloupí lidé můžou být…
- šeptala si pro sebe, zády ke mě.
Chceš vůbec slyšel zbytek nebo ne?
- A teď už mluvila ke mě. Tak jsem radši kývnul.
Má matka měla prostředky, jak sehnat krev, kterou jsem potřebovala, aniž bych musela kohokoliv zabít. Byla jsem dítě, nevěděla jsem kdy a jak přestat. Poté co jsem zabila svou mladší sestru a bratra…
a zase se odmlčela. Ale vzápětí obrátila hlavu zpět ke slunci a pokračovala: Rozhodla se, že nechce přijít o nikoho dalšího a tak začala získávat krev od mladých dívek, jelikož ty byly nejsnadněji zmanipulovatelné. Nejraději jsem pila přímo z nich, ale často musela stačit krev, kterou odebrala matka. Tehdy jsme nevěděly jak krev uchovávat a rychle se zkazila. Taková mi byla k ničemu.
Má matka nepotřebovala krev ke koupelím aby si zachovala mládí, potřebovala ji pro mne. A to je pravdivý příběh té tvé Krvavé Hraběnky.
Položil jsem jí ruku na rameno. Otočila se a podívala na mě. Nemohl jsem si pomoct, i po celém tom poblázněném příběhu jsem jen stál a obdivoval její krásu. Její tmavé vlasy a oči se zdály ve slunečním světle ještě tmavší, i její tvář získala barvu a už nebyla tak bledá. Rty měla plnější a působila živěji než předtím. Rozvzpomněl jsem se jak minulou noc hltala mou krev. Zamrazilo mě v zádech když jsem si uvědomil, jak všechno dohromady dává smysl. Ne. To přece nemohla být pravda.
Jsi nejkrásnější dívka, jakou jsem ve svém životě viděl Regino, ale přece není možné abys byla upír. Zaprvé, stojíš na přímém slunci, a spousta dalších věcí, třeba jak hřeješ. Nemají být upíři mrtví?
Poslouchej mě…
- zavelela důrazně jako Caesar povelujíce své legie.
Všechno co si MYSLÍŠ že víš o upírech je lež. Stejně jako vše o mé drahé matce. Zapomeň co jsi viděl ve filmech nebo četl, a věř tomu co máš před sebou.
Přitom se lehce napřímila. A usmála.
A to jsem vidět nechtěl.
Její úsměv byl opět jiný. Špičáky, které jsem viděl noc předtím, a na které jsem se zoufale pokoušel zapomenout, byly zpět. Přesně takové, jaké jsem měl stále zaryté v paměti, dva dlouhé, ostré a tenké tesáky. Téměř se dotýkaly jejího spodního rtu a zdálo se mi, že jsou každou sekundou delší a delší.
Zalapal jsem po dechu a pokusil se udělat krok zpět, ale opět mě v ocelovém sevření držela za zápěstí. Na moment jsem si je mohl prohlédnout, pak ale zavřela ústa, jak jen to s těmi zuby šlo, a pustila mě. Tentokrát jsem nikam neutíkal. Koukal jsem dolů na její ruku, uvolňující mé zápěstí, pokračující k bradě a zvedavší můj pohled k jejím očím.
Nebyly takové jako minulou noc. Byly perfektní, hluboké, tmavé, lidské, ne červené a bestiální. Utopil bych se v těch očích. Byly jako hluboká řeka pěkných a děsivých pocitů zároveň. Jako noc. Uklidňující, tichá, mírumilovná, přesto skýtající tajemství, ukrývající nespočet hrůz, přitahující nebezpečí číhající za každým rohem. Takové byly její oči.
Věřím ti.
- a políbil jsem ji. Nevěděl jsem co jiného mám udělat, jak mám reagovat, ale věděl jsem že tuhle dívku nechci ztratit. Blázna, upírku, živou či mrtvou, bylo mi jedno co je zač. Byl jsem tak okouzlen její krásou, že jsem stejně už nevěděl jak se jmenuju, kde bydlím ani kdo jsem. V tu chvíli jsem už ani nikým být nechtěl, chtěl jsem prostě být jen s ní a to bylo vše.
Na moment jsem sám nevěřil že ji líbám, a že cítím ty její špičáky, které byly definitivně pravé. Škrábly mě přes jazyk a já cítil jak celá ztuhla a zachvěla se. Přestal jsem.
Ti co na tebe zaútočili byli jako já. Nikoliv přátelé, spíš chráněnci, dalo by se říct. Byli hladoví. Nicméně, musí se naučit kdy a na kom se živit. Proto jsem je zastavila. Do té hrobky tě strčili na můj příkaz. O něco později jsem si ale vzpomněla…
Na co? Na mě?
Na tohle.
- a vzala do ruky můj přívěšek.
Nosil jsem malý přívěšek, o velikosti mince, z neleštěného stříbra roubený bílým zlatem. Okraj reprezentoval hada žeroucího vlastní ocas, hlavním motivem pak byla pěticípá hvězda a uprostřed do stejného tvaru štípaný nefrit.
A co s ním?
- prohodil jsem jako by šlo o levnou cetku.
Odkud ho máš?
- a nemohla z něj spustit oči, podrobně jej zkoumala, jako by jím byla pro tento moment okouzlená.
Byl to dar.
Od matky.
Dodal jsem.
Zajímavé.
- opět si povídala sama pro sebe. Dělávala to často.
Co? Co je na něm tak zajímavé?
- trochu mě štvalo, že z ní musím páčit všechno co nakousne.
Je hodně, hodně starý.
- pokračovala zase hlubším hlasem a postřehl jsem, že se její špičáky začaly zatahovat.
No to doufám. Však proto jej nosím.
Koukala na mě zvídavě, se zaujetím, jakoby se mě snažila pořádně prokouknout, a celkem se jí to dařilo, přeneseně ale i doslova, protože její pohled skončil zamyšleně někde v dálce za mnou.
Ty máš rád staré věci, že ano?
- pronesla to spíš jako konstatování než otázku.
Přesně tak. Čím starší věci kolem sebe mám, tím lépe se cítím.
Myslela jsem si to. A jak se cítíš v mé přítomnosti?
Zůstal jsem překvapen. Uvědomil jsem si, že když je poblíž, cítím se stejně dobře, stejným způsobem dobře, jako poblíž nebo uvnitř věcí a budov opravdu hodně starých. Jsou to příjemné, ale smíšené pocity. Pokora, láska, obdiv se špetkou pýchy a arogance. Nedá se to slovy přesně popsat. Ale je to nádherný pocit, blíží se pravé lásce.
Jak poznáš že je ten přívěšek tak starý? Já ani vlastně nevím jestli je, a jak moc.
Řekl jsem s dávkou majetnictví a vzal jsem její ruku, kterou můj přívěšek stále držela.
Nepoznám. Vím to. Bývával totiž můj.
Zíral jsem na ni.
Neměj strach, nechci ho zpátky. Zbavila jsem se ho z dobrého důvodu. Dávej si na něj ale pozor, není to žádný obyčejný přívěšek.
Nepřestal jsem zírat.
To by bylo na dlouhé vyprávění. Prozatím věz, že tomuto přívěšku nejspíš vděčíš za svůj život.
Stále jsem pořádně nechápal která bije, ale už jsem byl celkem přesvědčen, že je opravdu tím, kým tvrdí že je. Moje (moje?) Regina byla dcerou Krvavé hraběnky. A tady jsme stáli, v úplně cizím domě, ve městě kde se narodil sám Drákula.
Potřeboval jsem na chvíli změnit téma. Ale jako už mnohokrát, nezvolil jsem zrovna nejmoudřeji, když jsem se zeptal:
A co Drákula? Ten je taky skutečný?
Usmála se: On je důvod, proč jsem tady.
Cítil jsem mrazení, krůpěje ledového potu na zádech a na čele a potřeboval jsem pryč, ven, vychladnout, a nadýchat se čerstvého vzduchu. Čekal jsem, kdy se mi podlomí kolena. Tohle bylo intenzivnější než jakýkoliv film co jsem kdy viděl. Tentokrát jsem se nechystal omdlít ale s každým jejím slovem mé srdce bušilo rychleji a rychleji, a já se přestával kontrolovat.
Musím na vzduch.
- otočil jsem se k ní zády, zamířil ze schodů a ven ze dveří.
Najednou jsem hned věděl kde jsem.
A ani trochu se mi to nelíbilo.