že student musí překonat svého mistra je blbost [část osmnáctá]
27. květen 2005…
Než se pustíte do tohoto dílu, otevřete si krátký článek síla mysli (lament), pomůže vám nastavit správný pohled na popisované události a tak trochu i na schopnosti upírů jako takové.
Pozoroval jsem Reginu jak spí. Jako nevinné kotě prospala celý den a konečně se probudila.
Noc předtím jsem plánoval dát si jen koupel a hned usnout, ale když už jsem téměř spal, v tom krátkém momentu beztíže, ucítil jsem ostré bodnutí vzadu na rameni. Okamžitě jsem si uvědomil co se děje. Nejprve jsem zůstal bezhybně, ale když se nic nedělo, otočil jsem se, že jí vyčtu tyhle manýry.
Zase si se mnou hrála. Když jsem se otočil, předstírala že spí, oči zavřené ale obrovský úsměv na tváři. Takový, když se snažíte ovládat, ale ani za nic to nejde.
Neřekl jsem ani slovo. Koukal jsem na ni a věděl jsem, že můj pohled cítí, a že to nakonec vzdá. Netrvalo to ani pět sekund. Aniž by otevřela oči, stále s úsměvem, řekla: Vážně umírám hlady, víš…
Tak si zavolej pokojovou službu.
A obratem jsem si nejen uvědomil jakou blbost jsem to zase řekl, ale také že z jejího výrazu bylo zřejmé, že vážně přemýšlí jestli by to byl dobrý nápad nebo ne. Usmál jsem se na ni a přitulil se blíž.
Spát s ní bylo jako brát si do postele jedovatého hada a doufat, že když se k němu otočíte zády, že vás přes noc nezabije. Tak jsem se cítil jak na začátku tak i později, jen touhle dobou jsem si na ten pocit už zvykl.
Věděl jsem, že v jejím světě nic takového jako požádat neexistuje. Prostě si vzala to co chtěla, kdy to chtěla. Tak jsem přestal fňukat a prostě nabídl víc.
Tím nejzajímavějším tentokrát bylo to, že ač se zdála zcela běsnící, se zuby zcela prodlouženými, s očima tmavýma a rudě zářícíma hluboko na sítnici, byla perfektně při smyslech, a s úsměvem si se mnou povídala. Doufal jsem že tahle změna bude trvalá, a že by už pokaždé mohla být taková.
Mívala tehdy takový zlozvyk, kdy mi chytila hlavu oběma rukama tak pevně, že jsem někdy nemohl ani mluvit. Ne že bych k ní chtěl mluvit během jejího… jídla. Ale nebylo to vůbec příjemné, občas to slušně bolelo a připadal jsem si jako v pasti nebo ve svěrací kazajce. Mám za to, že se u ní taková gesta vyvinula automaticky během dlouhých let, kdy se většina jejích jídel pokoušela utéct.
Tentokrát jsem převzal iniciativu. Odhrnul jsem jí vlasy z tváře a naklonil se nad ni. Vzal jsem ji za každou ruku a přitiskl jí je k posteli nad hlavou. Zeširoka otevřela oči a vykouzlila na své tváři obrovský úsměv od ucha k uchu.
Neřekla nic, jen zaklonila hlavu aby zvedla své rty blíže k mým a zavřela oči. Nenabídl jsem jí však své, naklonil jsem se přes ni a nabídl něco jiného, něco co dala před pár okamžiky naprosto zřetelně najevo že chce. Přiložil jsem k jejím ústům svůj krk, a protože jsem nad ní klečel poněkud ztuhlý, s hlavou pokleslou, cítil jsem jak se mi do ní hrne krev a slyšel jsem vlastní tep.
Přitiskla své rty k mému krku a pár chvil se nedělo nic, vychutnávala si můj puls, jak jej cítila na konci svých rtů, a až pak kousla.
Sotva jsem to cítil a dokonce jsem si to užíval, možná víc než bych měl. Pak ale, narozdíl od jiných dní, pustila a jen nechala svá ústa otevřená, se mnou nad sebou a můj puls konal všechnu práci.
Nepotřebovala sát, byla teď víc než upír. Jen tady ležela, pode mnou, s pusou otevřenou, očima zavřenýma a stále velkým úsměvem.
Několikrát mi ránu vzala do úst, ale spíš k polibku než aby z ní sála.
Zdálo se to jako hodiny, co jsme tady takhle spolu leželi.
Bylo nad slunce jasné, že se jí to takhle líbilo mnohem víc než když musela sát. Dávalo jí to pocit… svobody. Nevinnosti. Oběti pro ni. Rozhodně to jako maximální oběť připadalo mě. Nemusela dělat ani říkat nic. Nemusela svou kořist chytat nebo držet aby neutekla. Kořist přišla dobrovolně a nabídla se sama.
Kousni mě.
- řekla.
Co? Ne… já… nejsem přece… Proč bych tě měl kousat?
- nechápal jsem, a ačkoliv si nepamatuju přesně celou konverzaci, pamatuju si, že jsem tím byl absolutně zmatený. Proč bych měl? Navrhovala to co jsem si myslel? Chtěla mě proměnit tady a teď? Nebo jsem zase přeháněl jako vždy?
Kousni. Chci si připomenout jaký je to pocit.
- řekla znova.
Poslechl jsem. Kousl jsem ji do krku tak silně jak jsem jen mohl, ale mé špičáky ani zdaleka nemohly probodnout kůži tak ostře a precizně jako její. Ale nevzdával jsem to a tiskl jsem vší silou dokud jsem neucítil její krev ve své puse. Zvedl se mi žaludek, ale něco jsem nevyhnutelně polkl.
Chutnala kovově, jako železo. Teplá a odporná. Jak jim něco takového může chutnat bylo nad rámec mého chápání.
Vydala jen nepatrnou hlásku. Pak si prsty stiskla tu malou ranku, kterou jsem jí způsobil, a trochu své krve nanesla na kousanec na mém krku. Pro zahojení. Vzpomněl jsem si když Viktorie říkala Sofii to samé.
Sotva jsem uvolnil stisk byla její rána téměř zahojená. Také okolo nebyla skoro žádná krev, rozhodně méně než by jí být mělo. Samozřejmě upíří kůže neabsorbuje tak jako ve filmových scénách, kdy je proměněný upír obratem čistý. Jen prostě tolik nekrvácí.
Ale zpět na začátek, kdy jsem pozoroval Reginu jak spí napříč celým dnem.
Konečně se, právě když slunce zapadalo, probudila.
Stále s úsměvem.
Doslova z ní zářil život. Přál jsem si být schopen jí nakrmit častěji, jen abych ji viděl takhle plamennou, ale nemohl jsem. V době kdy se probrala jsem už měl mrkvový džus a stejk, v podstatě na snídani. Co za člověka jí stejk na snídani? Já to dělával. Se svou malou znalostí biologie jsem věděl, že červené maso a džus mi pomohou nejvíc. V každém případě jsem tentokrát nebyl nijak zvlášť bledý, ani mi nebylo tolik zle, a cítil jsem se celkem fajn, tudíž jsem plánoval to samé zopakovat i dnes večer.
Ovocný (nejlépe) džus nahradí ztracenou glukózu a vitamíny, a také pomůže rychleji doplnit chybějící objem v oběhové soustavě. Červené maso (ale nejen to) je dobrým zdrojem proteinů, které jsou stavebními prvky krvinek a dalších krevních tělísek. Maso taktéž obsahuje některé aminokyseliny, které se v zelenině nenachází, proto je spíše doporučováno.
Další podrobnosti k problematice obsahuje dodatek o krvi.
Zbytek dne jsem strávil v hotelu. V jednu chvíli nám do pokoje velký děsivý chlap s absolutně žádnými jazykovými schopnostmi vyjma ruštiny přinesl dvě krabice. Odešel a vrátil se s dalšími a dalšími krabicemi.
S Reginou jsme pak strávili pořádný kus dne jen přebíráním krabic a oblečení v nich. Všechno to byly zcela nové, originální značkové věci. Bylo mi jedno odkud je ten chlap měl, byl jsem z nich nadšený.
Byl to od něj údajně dar na uvítanou. Zajímavé ano, bylo mi to fuk. Dávno než jsem potkal Reginu jsem byl trochu blázen do různých stylů oblékání a módy. A nové čisté oblečení jsme oba v tu chvíli vážně potřebovali.
Regina v tu noc vyrazila pryč sama a nevrátila se do západu slunce následujícího dne. Nemusím snad zdůrazňovat že jsem se ten den nejen neskutečně nudil, ale také jsem na ni byl tak naštvaný jak jen uražená přítelkyně být může.
Ale okamžitě mě to přešlo jen co jsem viděl že se vrátila. Tu noc jsme si prakticky zopakovali to co noc první. Detaily si nechám pro sebe a půjdu rovnou na další den.
29. jsme se probudili okolo druhé hodiny odpolední a místo dobrého rána mě Regina uvítala:
Rozhodla jsem, že zůstaneš tady.
No tak to ani náhodou. Je mi jedno kam se chystáš, ale bereš mě buď s sebou nebo jedu domů. Nejel jsem s tebou až sem abych trčel v hotelu.
- odpověděl jsem naprosto rozhodnutý svým slovům dostát. Opravdu jsem mínil sednout na letadlo domů ve chvíli kdy by odešla beze mě.
Tak dobrá, ale je to nebezpečné a pokud se ti něco stane…
- souhlasila.
Tak to bude tvoje chyba.
- skočil jsem jí do řeči, s úsměvem.
Neřekla nic a stála s vážnou tváří. To znamenalo, že má slova nejenže nevzala jako vtip, ale dokonce souhlasila s tím co jsem řekl.
Kam tedy vůbec jdeme?
- zeptal jsem se.
Inu, Nikita mě požádal abych přišla a vypořádala s objevivší se smečkou havěti, protože bych na tom mohla mít osobní zájem.
Nikita je… ?
Nikita je starší v této oblasti.
- odpověděla.
A osobní je to pro tebe jak?
- musel jsem položit další doplňující otázku. Myslel jsem tím, jak jinak osobní než tím, že jde o upíry.
Někdo za jedinou noc změnil prakticky celý dům. Jak se zdá, je jich přes dvacet…
- řekla a pak dodala: To dokáže jen pár upírů… a já je všechny dobře znám.
Totiž kdokoliv, kdo by mohl takto masově měnit lidi, musel být hodně starý. K zahájení přeměny dojde, jakmile se člověk na pokraji šoku z masivní ztráty krve nakrmí krví upíří, a musí to být buď a nebo. Buď kvalita nebo kvantita. A kvantita krve je omezená i u upírů. Pokud jeden není dostatečně starý, příliš toho v tomhle ohledu nezmůže.
Zato taková Regina, Viktorie a jen pár dalších, dokáží proměnit člověka jen dvěma nebo třemi loky.
Co si o tom myslíš?
- zeptal jsem se jí.
Nejprve se s nimi musím vypořádat a pak zjistit, kdo to udělal.
- byla rezolutní a rázná odpověď.
Ono nebylo zakázané měnit lidi, samozřejmě že ne. Každý upír jich může proměnit kolik uzná za vhodné. Ale velkým problémem bylo nechávat je volně pobíhat, bez kodexu, bez zaškolení, bez ničeho…
Trochu doufám, že je to někdo starší než já, a jediný upír starší než já, kterého jsem kdy potkala, byl…
- zamyslela se.
Ten co změnil tebe.
- dodal jsem.
Ano.
Jak se jmenoval?
- zeptal jsem se, polohlasem; Regina byla ponořená do vzpomínek.
Sigismund…
- odpověděla mi, zamyšleně, s hlavou skloněnou.
// Poznámka překladatele: Sigismund je vyřčeno rumunsky, česky je to Zikmund, ale na přání autora, i aby se to nepletlo s jinými Zikmundy, ponechávám Sigismund.
Jako otec?
- jako její upíří otec, měl jsem na mysli.
Ano, jako otec.
No, vzdal jsem to a přestal pokládat další otázky, stějně bych se od ní teď žádných pořádných odpovědí nedočkal. Několik následující hodin jsme strávili v hotelové restauraci. Regina celou dobu studovala knihu, otáčela ji ze všech stran, jako by to byl Playboy a ne starý manuskript. Já surfoval po internetu a občas jsem s ní prohodil pár slov.
Jakmile zapadlo slunce, vyrazili jsme.
Ani jsem se vlastně nenadál a mířili jsme k onomu hnízdu upírů. Cestou tam jsme minuli také Rudé náměstí a já litoval, že to není za dne, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Nebo vyfotit. Nebo vlastně vyfotit cokoliv na naší cestě, ale Regina mi několikrát dala více než jasně najevo, že nic fotit nebudu. Absolutně nic. Fajn, stejně mě focení vůbec nebavilo.
Pokračovali jsme směrem z centra normální chůzí, a za něco málo přes půl hodiny jsme došli před klasický sovětský bytový panelák, který se nacházel v hodně špatném stavu. Místy se známkami po požárech, většina oken vymlácených, a první patro bylo bez oken zcela.
Vůbec ne místo, kde byste chtěli trávit posmrtný život.
Vešli jsme dovnitř jako by to byla procházka parkem. Žádné opatrné pohyby a krčení se u zdí a u sloupů, vešli jsme jakoby nic. Následoval jsem Reginu, která se ani jednou nepodívala zpět. Jen pokračovala dál a dál aniž by cokoliv řekla. Když jsme vystoupali do posledního patra, na konci chodby byly otevřené dveře, z nichž vycházely všelijaké zvuky. Smích a vrčení, především. Začínal jsem si říkat: proč jsem sakra musel trvat na tom, že sem chci jít.
Pokračovali jsme dál a Regina prostě do onoho bytu nakráčela, otevřenými dveřmi, se mnou v patách, jako by celý ten barák vlastnila.
Uvnitř, na opačné straně místnosti, byli čtyři osoby, upíři, jak bylo zřejmé z pohledu jejich tváří; krev všude po stěnách. Regině trvalo sekundu nebo dvě, než si celé místo pořádně prohlédla.
Ti čtyři si zjevně vůbec neuvědomovali, že stojí tváří v tvář jinému upírovi. Prostě si mysleli že jsme čerstvé jídlo. Vstali a začali k Regině promlouvat rusky, s úsměvem ve tváři pomalu přistupovali blíž.
Regina jim něco odpověděla, pak se pootočila ke mě a řekla: Mládež, sotva týden staří.
- já přikývl, jako kdyby byl můj názor důležitý, udělal krok směrem ke stolu, který jsem měl po pravici, a byl jsem tak téměř uprostřed místnosti.
Pak Regina začala zvyšovat hlas. To nebylo dobré znamení. Znělo to jako by se pokoušela nařídit smečce psů aby začali počítat do stovky. Bylo zřejmé, aniž bych potřeboval znát rusky, že se jí to podstatné vůbec nedaří předat. Jen se přibližovali a přibližovali a čím dál zřetelnější byly i jejich zuby.
Regina byla stále klidná. Žádný náznak běsnění. Pamatuju si, že jsem si říkal, že čtyři takoví pro ni nepředstavují vůbec žádné riziko. Ale než se mi podařilo o tom sám sebe přesvědčit, uslyšel jsem na chodbě kroky a k mému překvapení, snad deset nebo patnáct jich vešlo do místnosti a obkroužili nás oba.
Já nechci umřít.
- řekl jsem Regině polohlasem.
Zasmála se a vytáhla svou velkou zlatou dýku. Měla ji pořád u sebe, jak se zdálo.
Podala mi ji.
Jen pro případ.
- řekla, a s těmi slovy byla veškerá má odvaha pryč. Čekal jsem, kdy se mi podlomí kolena strachem, a sotva jsem sebral dostatek sil abych tu zatracenou věc udržel v rukou, natož abych ji efektivně použil. Neměl jsem ani zdaleka dost psychické síly na to někoho bodnout. Přesto jsem dýku vzal do rukou.
Byli jsme nyní obklíčeni snad dvacetihlavou smečkou havěti, která neměla nejmenší ponětí kým Regina je, a to už mi nepřišlo moc dobré. I s její silou se mi dvacet zdálo už jako příliš.
No představte si sebe, v potemnělé místnosti, s dvaceti bestiemi jaké jste v životě neviděli, stvůry s dlouhými tesáky, protaženými obličeji a zapadlýma očima. V nechutné, smradlavné místnosti, se zvířaty které na vás vrčí, syčí, a od tlam jim odkapávají sliny při pohledu vás, ne tolik vzdáleném tomu, jakým byste vy koukali na velký luxusní dort.
Stále neměli tušení že Regina není člověk. Tak mladí, vůbec nevěděli po jakých příznacích pátrat, a že vůbec mají něco hledat.
Napadla mě v tu chvíli jedna věc, ne tak podrobně jak je to rozepsané níže, ale hlavní pointa. Bylo to tohle:
Mnoho klasických hororových ikon, jako Gegerovi Xenomorfové, Pyramid Head ze Silent Hillu a další znepokojivé kreatury, sdílí společné charakteristiky. Bledá kůže, zapadlé tmavé oči, protáhlé obličeje, ostré zuby a další. Tyto rysy v mnoha inspirují hrůzu a odpor, a zřejmě z dobrého důvodu. Jako takové jsou charakteristiky těchto tváří již po milénia vryty v lidských myslích.
Člověka instinktivně děsí spousta věcí. Strach je přirozený a nemusí být zdůrazňován aby děsil. Mnoho děsů je stejných napříč celým lidstvem, zakořeněných v temných dobách minulosti, kdy blesk mohl znamenat požár vašeho příbytku, hrom mohl znamenat tryskem se blížící splašenou zvěř, predátoři se mohli snadno skrýt ve tmě, a pro výšky mohl být jediný špatný krok vaším posledním.
Otázka, kterou si ale musíme položit je:
CO se stalo, tak hluboko v dávných érách, ještě než historie vůbec začala, co dokázalo ovlivnit celou lidskou rasu napříč kontinenty, a dát celému druhu tak hluboký, instinktivní a trvající strach z bledých protažených tváří se zapadlýma tmavýma očima a ostrými zuby.
Myslím si že na tom něco bude. Opravdu se zdá, že z přesně takových tváří máme hluboce zakořeněný instinktivní strach. I batole, které nemá nejmenší představu, co to upír nebo démon může být, bude vyděšené řvát co dokáže, pokud před něj takovou tvář postavíte. A přitom se to samé dítě bude pokoušet obejmout lva absolutně beze strachu. Jak se bude takové dítě tvářit na postavu, kterou jsem popsal? Pochybuju že jakkoliv podobně. Ale tady, tváří v tvář jednomu z největších světových predátorů? Směje se.
Čím to? Vážně, co se tak dávno mohlo stát celému lidstvu, že se přesně takových mýtických příšer bojíme? Jak staré takové kreatury vůbec mohou být? Kým byli a kde jsou dnes? To je otázka, kterou musíte položit sami sobě. Kdo další s námi sdílel, nebo možná ještě stále sdílí, tento svět?
Pokud to tak mohlo být, pak si nedokážu ani zdaleka představit, jak děsivé tyhle stvůry musely být, aby se biologicky vtiskly do podvědomí celého druhu. Jsme snad jako vlci a srny?
Jsme jako ten příslovečný slon vyděšený jedinou myší?
Ale zpět k příběhu.
Pamatujte co jsem psal, já teď byl přesně v takové situaci. Najednou jsem byl zpět v pradávných dobách, kdy byl člověk hluboce vyděšený jen obrazy takových kreatur. A já tady stál, obklopen rovnou dvaceti z nich. Třásl jsem se od jádra mého úplně všeho.
Jeden z nich, snad netrpělivější, protože vskutku neměli naučený smeččí způsob přiblížení a útoku, se po mě prostě vrhl. Regina mu, bez přehánění, vrazila ruku do hrudníku a rychle ji zase vytáhla. Padl na zem, bez života. Myslím, že mu tehdy prostě jednou ranou rozdrtila srdce.
Sotva jsem se na ni stihl podívat. Ale to už byla Regina, jakou jsem znal, pryč. Útok téhle havěti směřovaný vůči mě zcela stačil aby se rozpálila.
Ty bledé protažené tváře, o kterých jsem mluvil, teď nebyly nic vůči té její.
Byla ve své bojové póze, kolena pokrčená, záda propnutá, ruce mírně rozpřažené formující pomyslný kruh okolo jejího těla, a byla připravena začít běsnit.
I já jsem se jí, jak jsem popsal výše, instinktivně bál. Aniž bych k tomu měl rozumný důvod. Věděl jsem velmi dobře, že jejím úmyslem ani zdaleka není zaútočit na mě, přesto, jsem z ní byl vyděšený. Proč?
Pohybovala se a dýchala jako predátor. Pohyby jejích očí, její hlavy a všechna její gesta byla strašně rychlá. Rychlý pohyb, rychlé zastavení. Neskutečně perfektně synchronizované a ovládané. Pozorovala každého z nich a v krátkých skocích měnila pozici v kruhu okolo mě. Doslova okolo mě kroužila, a já tam stál, paralyzován, s velkou zlatou dýkou v rukou, bez nejmenšího ponětí co s ní dělat.
Ostatní potřebovali tak dvě nebo tři sekundy aby si uvědomili že:
a) Ten, který zaútočil, byl mrtvý dřív než si to stihl uvědomit.
b) Stála proti nim jedna z nich.
c) Vypadala mnohem, mnohem hrozivěji než oni.
Ale pak, nikdo z nich nepřemýšlel racionálně, a jen tak po nás skočili. Ne jako v Hollywoodských filmech, kde by skočil vždy jeden, a ostatní počkali až ho Regina vyřídí. Ne. Skočili na nás všichni současně.
Byl to ten nejhorší pocit, jaký jsem v životě zažil. Jako scéna z filmu Mumie kdy byl jeden doslova zapleten v síti těch malých brouků, scarabů. Tak jsem se cítil.
Vzpomínám si, že jsem začal mávat tou zatracenou dýkou jako šílenec. Vybavil jsem si tehdy radu od kamaráda, která se tedy teda týkala hry World of Warcraft, ale zněla obecně: Stojíš-li proti nepříteli, který bojuje nablízko, stavěj se zády ke zdi, tak tě nebude moci napadnout a zabít zezadu.
Udělal jsem přesně to. Ustoupil jsem k nejbližší stěně, převrátil stůl po své levici, začal sekat tou dýkou jako smyslů zbavený všemi volnými směry a vřískat jako malá holka. Jsem si jist, že jsem několikrát do někoho pořádně zaťal, ale to bylo spíš náhodou.
Co se dělo dál bude znít jako z vědecko-fantastického filmu, ale z toho důvodu jsem na začátku odkázal na článek o schopnostech lidského těla, pokud je podpořeno silnou myslí.
Ve chvíli kdy na nás skočili, Regina prakticky jedním pohybem odhodila stranou snad deset z těch, kteří mi byli nejblíže, a odrazem od nich se vrátila rozhodit i zbývající. V jeden moment byli všichni na zemi, ale o to zuřivější. Co následovalo bylo příliš rychlé, přílis intenzivní, abych to sledoval podrobně. Nebylo to a ani to nepůsobilo nadpřirozeně, opět žádné šmouhy ani magie, jen to bylo vážně hodně rychlé a neskutečně dobře synchronizované.
Regina přímo tančila po celé místnosti, trhajíce hlavy jen tak mimochodem. Odrážela se od stěn, od stropu, od podlahy a především od nich. Obracela se a kroutila za letu jen aby přistála za krkem dalšího z nich a aby se od jeho kolabujícího roztrhaného těla opět odrazila dál. Sledoval jsem tady klání v krasobruslení smrti.
Přidržela se zdi, skočila pružně směrem ke stropu a od něj se vší silou odrazila doprostřed skupiny vícero z nich. Několik těl rozdrtila rovnou při dopadu a další trhala z otočky. Tančila tady elegantní tanec smrti, a oni poslouchali tóny posledních chvil svého života.
Celé to nemohlo trvat více než deset sekund. Bez své dýky se odrážela od stěny ke stěně, používala ke své výhodě všechno co v místnosti našla. Já slyšel zvuky lámajících se kostí, praskajícíh lebek, trhajících se šlach a křik ze všech směrů. Zabíjela rychleji než jsem stíhal otáčet hlavu.
Třem se jim ale podařilo mě chytit a v tu chvíli mi už její dýka byla k ničemu. Než se ke mě Regina dostala, podařilo se jim mě kousnout na pěti různých místech, a každé z kousnutí jsem cítil opravdu intenzivně. A pak jsem je viděl ze sebe doslova odlétat. Jen, dva z nich mě drželi za ruce tak pevně, že se jim podařilo mi je zlomit, když je Regina odhodila.
Nemyslím si, že jsem kdy v životě cítil větší bolest. Slyšet vlastní kosti praskat, v kombinaci s protrhanými místy od jejich zubů po celém svém těle, to byl pocit, z něhož bych ztratil vědomí, nebýt adrenalinu a strachu.
V každém případě se nezdálo, že by Regina měla sebemenší problém se s nimi všemi vypořádat. Vše bylo jen otázkou zda je zvládně zabíjet dostatečně rychle. Každý z nich se ji pokusil kousnout nebo po ní skočit ale ona neměla nejmenší potíž vyhnout se každému z těch útoků, případně na něj ještě odpovědět. Matrix mohl vůči jejím pohybům zblednout závistí.
Vážně koukněte na v úvodu odkazovaný článek pokud vám to přijde příliš. A pak si představte tyto schopnosti znásobené dvacetkrát. Výskoky, otočky ve vzduchu, zakousla jednoho a současně volnou rukou zabila druhého. Byla schopna zastavit dva i tři současně a přesto neměla problém uhýbat jejich útokům. Byla tak neskutečně silnější, pružnější a rychlejší než kterýkoliv z nich.
Poté co srazila ty dva ze mě, sebrala svou dýku z podlahy a jedním pohybem sťala hlavy dvěma dalším. Dvěma posledním.
Nedokážu to popsat dost podrobně a ani to dostatečně zdůraznit: Život, skutečnost, nakonec vskutku poráží filmy. Pokaždé. Ještě jsem neviděl film, a že jsem jich viděl dost, který by dokázal něco takového ukázat. Žádný superhrdina nebo upír v žádném filmu neměl tak rychlé a smrtící pohyby. Tohle bylo o tolik lepší než filmy, takové že… něco takového prostě nejde zfilmovat.
Můžu to přirovnat ke sledování hororových filmů, které vás sice můžou postrašit a tak, ale to je asi tak všechno. Ale pokud jste někdy narazili na nějaké z těch uniklých zakázaných videí, kde třeba talibánci řežou hlavu živému novináři, o kterém víte že je 100% pravé, pak více co mám na mysli.
Hororové filmy vás vyděsí, ale z reálných záběrů se vám udělá špatně a mdlo, zhrozí vás až do morku kosti a ten pohled vás na delší nebo kratší moment zcela paralyzuje.
Celé patro utichlo. Celý svět se odmlčel, zdálo se mi. Ztrácel jsem krev, bolestí jsem přestával cítit ruce a začínala mi být divná zima.
Když jsem se pokusil pohnout, ucítil jsem ostrou bolest v zádech a když jsem se podíval dolů, měl jsem kus dřeva, rozštípnutou nohu stolu, vraženou hluboko vlevo pod žebry. Sotva jsem zvládal dýchat. Krev ze mě proudila jako řeka. Toliko tedy ke krmení Reginy, které jsem plánoval na večer. Věděl jsem že to je slezina; a narušení sleziny obyvkle znamená smrt pro ztrátu krve.
Další věc, kterou si pamatuju byla Regina, bezstarostně se procházející mezi těly, hledající něco na zemi. Jednoho z nich zvedla a začala s ním mluvit.
Neměl ruku. Ne, neblouznil jsem, vážně měl utrženou ruku. Cítil jsem jak se mi žaludek pokouší vyskočit hrdlem. Vyděšený, zraněný, vůbec jsem netušil co mám dělat, křičet, brečet, či snad prosit boha o milost… v hlavě jsem měl chaos. Nakonec jsem tam jen ležel na zemi, pak už jsem se nemohl ani pohnout, jen jsem se třásl zimou s myšlenkami: A je to tady, tak takový je nakonec můj odchod. Nechci umřít, jsem ještě příliš mladý. Začnu chodit do kostela jestli to přežiju. Ne, ještě ne, ne takhle…
Zmohl jsem se akorát začít zvracet. Vyzvracel jsem všechno, co jsem v sobě měl, a pak ještě víc; ale už ze mě nešlo nic než nechutná, hořká, žlutá tekutina. Alespoň jsem nevykašlával krev tak jako to dělávají postavy ve filmech, než zemřou, ale i tak jsem si byl naprosto jistý, že je po mě.
Ten kus dřeva jsem měl stále v břiše. Nepokoušel jsem se ho vytáhnout, vzpomněl jsem si, že jsem někde četl nebo viděl, že není dobrý nápad to vytahovat, dokud člověk není připravený k sešití rány. Ale stejně bych ho nemohl vytáhnout i kdybych chtěl, mé ruce mě zradily, obě přeražené, bez zbytku sil je byť je jen zvednout.
Prostě jsem tam jen zůstával ležet, ve vlastních zvratkách a krvi, třesoucí se zimou a všechno se kolem mě točilo. V hlavě, v uších, mi pištělo, hrozně nahlas, hrozně intenzivně.
Taky si pamatuju jeden vyloženě hnusný pocit. Studený pot po celém těle. Ten pocit je tak hodně znepokojivý, vážně tak odporný. Termín studený pot jsem už předtím slyšel samozřejmě mnohokrát, ale poprvé jsem to zažil až takhle na vlastní kůži. Bylo to horší než jsem si kdy představoval.
Pak už nebylo nic.
Neměl jsem žádný sen. Neměl jsem žádné geniální vnuknutí ani jsem neviděl proběhnout celý svůj život před očima. Neviděl jsem žádné světlo na konci tunelu a ani jsem neslyšel žádné volání příbuzných. Nic. Prázdnota. Umřel jsem.
Jsem hluboce přesvědčený, že jsem byl té noci, možná na sekundu nebo i déle, skutečně mrtvý.