žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

a zatímco tam ležela, na minutu svět utichl a přišel o všechnu svou barvu [část třináctá]

Nevydalo to žádný zvuk. Žádný metalický zvuk ostří brousícího se o jiný kov, jako přidávají ve filmech při takových scénách. Ne. To ticho bylo neuchopitelné. Tak strašné ticho. V tu chvíli váha tunové zátěže padla na má ramena. Uši mi zalehly. Ústa se mi otevřela, srdce zastavilo a plíce přestaly fungovat.

Blanche se zhroutila jako loutka a krev v okamžiku pokryla celou podlahu. Sofie stále ležela v bezvědomí. Viktor zděšen jako nikdy v životě, příliš na to aby se pokusil utéct, se schoval pod stůl a lapal po dechu.

Já se vrhnul po Regině. V ten moment jsem si uvědomil, že je to všechno moje vina, a bylo mi jedno jestli mě zabije taky. Zkusil jsem jí vytrhnout tu její dýku a píchnout jí ji rovnou mezi oči.

Selhal jsem uboze. Jednou rukou mě odhodila bokem jako by odehnala mouchu, a já akorát zvládl přepadnout přes Blanchino tělo, teď už téměř bez života, a natáhl jsem se vedle ní.

Otevřel jsem oči a viděl jsem jak se na mě dívá, očima doširoka otevřenýma, dusí se vlastní krví, a nekoordinovaně sebou trhá. S těmi zbytky života, které v sobě stále ještě měla, mě chytila za ruku a stiskla ji. Z toho malého gesta jsem pochopil tak mnoho.

Pochopil jsem, že byla jediná která mi věřila, a co po mě chtěla před sotva půl hodinou. Musel jsem něco udělat.

Vzhlédl jsem k Regině. Zdálo se mi, že neměla až tak neutrální výraz, jaký by chladná zlá upírka v takovou chvíli mít měla. Možná jsem si to ale jen přál. Zdálo se mi také, že si uvědomila, že tohle trochu přehnala, ale tišila své svědomí vědomím, že tak hovoří upíří zákon. Její zákon.

Co si ale určitě uvědomila bylo, že tímhle ztratila nadobro i mě.
Myslím si že pochopila, že zabití něčeho, co je jejímu partnerovi drahé, pro ni bude mít vážné následky. Něco, na co vůbec nebyla zvyklá: na následky.

Udělej něco. - byla první věc, která ze mě vyprskla.
Však ona brzy dodýchá. - odvětila.

NE! Ne dorazit ji! Zachraň ji nějak! - křičel jsem na ni.
Ne. Nemůžu. - otočila se zády a utírala si dýku do hadry, úplně obyčejně, jako by nic.

Když ji teď nezměníš, umře! - to bylo naprosto zjevné, přesto jsem měl pocit, že to Regině musím připomenout, protože se nezdálo, že to chápe. Ale chápala.

Já vím. - řekla a usmála se, falešně, ale přece. Začínal jsem zuřit jako nikdy předtím. Najednou jsem chápal čtvrtou stranu upírů. Je tady první, být člověkem. Být upírem, dvě. Být v běsnícím stavu, černý panter, hladový, vzrušený, rozzuřený, ve stavu kdy soudnost ustupuje, tři. A nyní tohle, monstrum, bezcitný a krutý sériový vrah, bez svědomí a slitování nad končícím životem, čtyři.

Už ode mě neuvidíš ani kapku krve. I kdybych kvůli tomu měl chcípnout! - jo tohle bylo z mé strany hodně heroické. Koneckonců si myslím, že to bylo ta nejhrdinnější věc, kterou jsem do té doby kdy řekl, i když jsem v tu chvíli lhal. Neměl jsem ani ty nejmenší úmysly ukončit svůj život, nikdy.

Regina se na mě podívala, poklekla nad Blanche, která se už nehýbala, a podívala se mi do očí.

Dokážeš se na mě ještě někdy podívat tak jako dnes ráno? - to byla těžká otázka, položená v hodně špatnou chvíli. Nebo spíš, když nad tím přemýšlím, v tu nejlepší chvíli na to, dostat upřímnou a pravdivou odpověď.

Dokážeš se vykoupit ze všeho co jsi způsobila, tady a teď přede mnou? - nemělo to znamenat nic konkrétního, sám nevím co přesně jsem tím myslel, jen jsem chtěl ať sakra sklapne a pomůže Blanche.

Podívala se na mě. Vlastně ne, skrze mě. Z jejího výrazu jsem dokázal vyčíst jen to, že i v tuhle chvíli chladně kalkulovala, všechna pro a proti, co získá a co ztratí. Myšlenky teda číst nedokážu ale přesně tak to vypadalo.

Po pár momentech se sklonila nad Blanche a dvěma prsty si nabrala krev přímo z rány. Vsunula si je do úst s výrazem jako by si vychutnávala sladký krém.

Deset sekund na to už její oči opět tmavly, rudý nádech v nich ožíval více než jindy a její špičáky se téměř před očima protahovaly do své úchvatné délky.

Fajn!

Divoce si prokousla zápěstí, na několikrát, násilně, trhajíce velké kusy tkáně v ránu, která by zcela jistě obyčejného člověka stála život a i špičkový chirurg by měl potíže ji zavřít. Potřebovala, aby rána nějakou dobu vydržela otevřená. Chápal jsem to.

Nadzvedla Blanche hlavu levou rukou a vrazila jí své zakrvácené zápěstí do pusy. Svým, pro takové situace typickým, autoritativním tónem zavelela Blanche ať začne polykat.

Pij! - zvýšila hlas. Bezvýsledně. Blanche už nedýchala.
Začla jsi moc pozdě! - nadával jsem a byl jsem ještě naštvanější než předtím, že jsme nejspíš drahocenný čas k její záchraně prokecali, zatímco ona tady krvácela.

Regina na mě koukla a vzápětí, s intenzitou a rychlostí černé mamby, zabořila své zcela obnažené a prodloužené špičáky do Blanchina odhaleného bříška, spíše vlevo, tam kde má člověk játra. Blanche, celá od krve, zde byla až ostudně odhalená, z toho jak se sesunula k zemi a z mých absurdních pokusů postavit nebo posadit ji zpět.

Teď ale otevřela oči skoro okamžitě a vykřikla bolestí. Poznával jsem to, byla to stejná bolest jakou jsem cítil noc předtím já. Regina ji způsobovala úmyslně. Tam a v tu chvíli jsem věděl, že ji dokáže způsobit úmyslně, ale také téměř úplně potlačit. Blance zcela jistě cítila mnohem intenzivnější bolest než tehdy já, podle jejího výrazu, ale alespoň byla při vědomí.

S tím se Regina opět zakousla do svého zápěstí a vrazila ho Blanche do úst.

Pij! - nařídila znova.

Blanche obrátila své vadnoucí oči směrem ke mě, hledajíce odpověď a snad svolení. Fascinující. I k tomuto potřebovala můj souhlas. Věděl jsem to, a také to, že by pít odmítla kdybych to neschválil. To byla naše Blanche, velice nezávislá, sebevědomá, důvěryhodná a veselá, přesto, pokaždé se obrátila mým směrem aby se ujistila, že rozhodnutí které činí není v rozporu s mým názorem. Všichni tři to dělali.

Přikývl jsem, samozřejmě, a dodal: Jinak umřeš.

A na to začala polykat. Pila možná dvacet sekund, načež jí Regina odtrhla své zápěstí pryč.

Stačilo. - řekla a strčila si ránu do vlastních úst. Hm. Milovala chuť krve, bez ohledu na to čí byla.

A já věděl co to znamená. Že se Blanche stane podřadným upírem. Bylo mi to ale jedno. Jen jsem ji chtěl vidět živou a zdravou, a jakkoliv jsem byl byl z celé situace v šoku (vyděšený a strachující se o Blanche), nemohl jsem se současně dočkat, jelikož jsem se měl na vlastní oči stát svědkem v podstatě zázraku zmrtvýchvstání.

Zítřejším ránem už nebude tou co jste znali. Připravte se na to. - deklarovala Regina koukajíc na Viktora.

Pak se otočila zpět k Blanche, která stále nevypadala o moc lépe, spíš hůř. Očekával jsem ten zázral obratem, ale zjevně to mělo trvat déle než jsem si myslel.

Poslouchej mě Blanche. Staneš se tím, čím jsem já, upírem. Rozumíš tomu?

Blanche přikývla.

Dobře. Protože to musíš přijmout dobrovolně. Nemůžu tě k tomu přinutit.
No jasně, říkal jsem si, přímo ne, ale nepřímo ...vždyť ji tady teď de facto zabila a tohle byla jediná možnost. Podle mých měřítek se pořád jedná o donucení.

Blanche neodpověděla a Regina započala celý rituál. Odříkala stejná latinská slova, která jsem slyšel dříve v kostele z úst toho blonďáka (kterého jsem už identifikoval jako zmiňovaného Karla) a Blanche jen zmateně koukala do jejích očí.

Pak zopakovala stejná slova v rumunštině, v dokonalém překladu. Konečně jsem chápal jak to má probíhat: nejprve originál, latinsky, pak v jazyce toho, kdo má být v upíra změněn.
Na konci jen Blanche, bez váhání, řekla: Přijímám.

A znova jí Regina vrazila své zápěstí do úst a pobídla k pití. Blanche poslechla. Po dalších zhruba pěti sekundách bylo po všem, a když Regina odtáhla svou ruku, Blanche ztratila vědomí.

A co se týče jich dvou, čeká je stejný osud. - no doufal jsem že tím nemyslí smrt.

NE! Už žádné zabíjení ani proměňování. Jedna tragédie za večer je dost! - zastavil jsem ji.

Tak to si myslíš že jsem?! TRAGÉDIE!? - vykřikla po mě Regina.

Jo. Tragédie! Ne proto co jsi, ale kvůli tomu co tady teď vyvádíš za hrůzy! - snažil jsem se napodobit její tón.

Jistě, chápu že se tohle všechno může zdát přehnané, ale však ty to pochopíš dostatečně brzy. - uklidnila se. Já jsem doufal, že těmi slovy neplánuje stejný osud i pro mě jako pro Blanche.

Navíc, dodala s náznakem pousmání, plašil jsi zbytečně, nebylo to tak těsné, zbývalo jí nějakých pět minut a dvacet sekund života.

No výborně. Tak ty umíš číst i budoucnost. Kolik zbývá mě? - nedokázal jsem nebýt sarkastický.

Nebuď idiot. Za srdečního rytmu 110 úderů za minutu a 70 ml za úder proteče srdcem 7,7 litru krve za minutu. Tady ztrácela sotva 5 ml za sekundu. O kritické množství krve, což by bylo tak 1,6 litru, by přišla až po pěti minutách a dvaceti sekundách.

Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Ani jsem nechtěl vědět jestli jí stihla ten puls změřit nebo ho z ní přirozeně cítila. V každém případě jsem byl oslněn takovým výpočtem v takové situaci, i když pro ni ne tak stresující jako pro mě, a bylo mi jasné. Regina je mnohem chytřejší než bych do ní kdy řekl, a přemýšlel jsem, zda je to nasbíranými znalostmi a tréninkem za těch pár set let, nebo onou schopností rychlé regenerace, rychlého hojení. Ovlivňuje to i mozek? Umožňuje to mozku fungovat rychleji, hladčeji, vytvářet nová spojení rychleji? Synapsím rychleji a efektivněji reagovat a bránit neuronům umírat? A co jejich paměť, vadne jako nám ostatním? Milion otázek.

* * *

Později se ukázalo, že Regina má hluboké znalosti z prakticky všech oblastí lidské vzdělanosti. Počínaje noční oblohou a všemi hvězdami a souhvězdími, orbitami, rychlostmi a vůbec komplet pokročilou astrofyzikou, vysokoškolským vzděláním v matematice, biologii a chemii, znala prvky, jejich sloučeniny, reakce, a jejich efekt. Znalosti medicíny počínající starým bylinkářstvím a moderními operatérskými technikami konče. Měla přehled napříč technologickými a inženýrskými obory. Byla připravena ve filosofii, náboženství, politice a ekonomice na úrovni expertů ve všech těchto oblastech. To vše konče vynikající orientací v lidské psychologii, což jsem chápal: Musí přece dobře znát svou kořist.

Představte si chodící Wikipedii s mozkem Wolfram Alpha. A přesto všechno, naproti všem teoriím o tom, čím je člověk chytřejší tím hůře se socializuje a integruje do společnosti, byla stále zajímavá, veselá, společenská bytost, bořící všechny tyto teorie. Byla tím nejchytřejším člověkem kterého jsem poznal, a přesto ji stále dokázalo něco překvapit, pobavit, a stále ji neopouštěl zájem v… život sám a všechno okolo něj, vlastně.

* * *

Wow. - bylo vše co jsem na to dokázal říct.
A proč vlastně vůbec tragédie? Sama to chtěla. Kým jsi, abys mohl tvrdit že nejde třeba jen o přirozenou evoluci? - řekla a tím vykolejila mou sérii myšlenek posílajíc je jiným směrem.

A měla pravdu, protože ze všeho co jsem zatím viděl, vampirismus nemá žádné nedostatky, jen výhody. A pokud potřebu pití krve považujete za nevýhodu, pak já si myslím opak. Zaprvé, pro upíra je to zjevně větší lahůdka než třeba dort pro člověka, a zadruhé, denně na tomto světe dostane mnohem více lidí transfuzi než se krmí upírů. Nevidím tady problém.

Ano, máš pravdu, chtěla to, ale ne takhle! - odvětil jsem tónem jako předtím.

Stále je tady problém co s těmi dvěma. - řekla prostě, neutrálně, s jasným náznakem, že už ji celá tahle situace unavuje. Víš moc dobře, že je nemůžu nechat žít. - dodala.

Proč ne? - začínal jsem být otravný.

Je to proti zákonu. - stejný unuděný tón.

Jakému zas? - byl jsem otravný ještě víc.

Mému zákonu. - bez komentáře.

Poruš ho! - myslel jsem to vážně.

Ne! - ona taky.

Musíš. - bylo mi jasné, že ji nepřesvědčím opakováním stále stejné věci dokola.

Zamyslela se: Můžu udělat jednu věc. Nechám je žít, zatím, na tvou zodpovědnost. Pokud mě zmíní, byť jen jednou, byť jen ve svých myšlenkách, budeš to ty, kdo za ně zemře, a oni tě budou obratem následovat. Tak vidíš. Doufám, že budeš jednoho dne potřebovat lidskou bytost, ať si ten pocit vychutnáš.

Vážně bys to udělala? - ale nechtěl jsem slyšet odpověď. Žádnou mi taky nedala. Jen na mě koukala, bez jakéhokoliv výrazu, beze slova. Nedokázal jsem vyčíst ani ano, ani ne.

A tehdy jsem si uvědomil, naproti všem důkazům že Regina je monstrum, že není. Všechno záleží na úhlu pohledu.

Regina nebyla ani špatná ani zlá, ani démon a ani anděl. Byla elementem, přírodní silou. Přilivovou vlnou gigantických rozměrů. S mocí život brát i dávat, byla věčná a byla si toho vědoma. Se silou a znalostmi tisíce mužů. V čele legií bytostí stejně silných jako ona sama. Rozvážně užívajících všech svých prostředků. Byla současně člověkem i bohem. Dokázala zůstat veselá ve smutných situacích, udržela svůj zájem v život napříč staletími, zatímco mnozí lidé to nedokáží ani dvacet let a ukončí se sebevraždou. Zasluhovala uctívání, ne jen respekt.

Uprostřed zimy jsem v sobě objevil věčné léto. - Albert Camus

Byla vulkánem, v každém ohledu. Beroucí život a současně umožňující žít jiným. Ledová na povrhu přesto chránící velké vnitřní teplo. Mohla by explodovat a v sekundách vymýtit vše okolo sebe.

A v tu chvíli se do místnosti vřítila Viktorie.

Skvěle. Přesně tohle byla poslední věc, kterou jsme potřebovali, dalšího hladového upíra v místnosti, kde podle všeho tekly potoky krve.

Ah, copak to tady máme… - pronesla.
Podívala na Blanche na zlomek sekundy a zůstala stát jako zmražená.

Ne! - zakřičela, divoce zmatená z celé scény, a v očích jí začala vířit zlost.


nahoru   |   následující: a čas začal zpomalovat

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus