červená královna [část čtyřicátá]
5. září 2007
Svět byl najednou úplně jiný. Jen díky tomu, že jsem věděl, že Reginu brzy znova uvidím. Najednou jsem měl plno energie a neustále dobrou náladu. Nemohl jsem uvěřit, jak moc mě dokáže ve všech ohledech změnit pouhá myšlenka. To není dobré, to vůbec není dobré, říkal jsem si. Nikdo by neměl být schopen tak snadno a tak hodně ovlivnit ostatní, nebo snad ano?
A tak jsem začal dělat, co by na mém místě dělal každý z vás, očekávajíce návštěvu tak úžasného upíra v kteroukoliv hodinu noční.
Začal jsem otevírat okna dokořán vždy, než jsem šel spát. Nakonec, bylo léto a tak jsem to nemusel nikomu vysvětlovat.
Jak jsem ale jen mohl zapomenout? Jak jsem mohl zapomenout, že Regina už dávno okna nepoužívá a tak třetí den v týdnu, pátý den v měsíci, v pozdní středeční odpoledne, ne tak daleko od mých osmnáctých narozenin, přijela zcela obyčejně po stejné cestě, po které před rokem odjela. Zaparkovala na cestičce vedoucí do zahrady za naším domem, vystoupila a řekla: Ahoj.
Zrovna ve chvíli, když jsme tam v zahradě, s celou rodinou a množstvím blízkých příbuzných, pořádali společné grilování. Bylo okolo páté odpoledne a slunce se stále majestátně drželo vysoko na letní obloze, ačkoliv už začínalo dostávat ten typický oranžový nádech podzimu, který všichni moc dobře známe a milujeme.
Vážně: Představte si sebe a své blízké, když pořádáte rodinnou zahradní párty, okolo pobíhají děti, všichni se baví, popíjí, smějí, ale nic velkého, tak tucet hlav, když tu vám do dvora, jako by se nechumelilo, přijede naprostý cizinec, vystoupí z auta a začne se seznamovat a bavit s ostatními, jako by byl také členem rodiny.
Ovšem, celá má rodina věděla moc dobře, kdo to je, vyjma tedy mého bratra, který ji sice už předtím viděl, ale vlastně nám to ani nevěřil, zvláště když věděl jen naprosté minimum. Chtěl jsem to tak, pro jeho vlastní bezpečí, i když je to můj starší bratr.
V každém případě bylo nesmírně zajímavé pozorovat Reginu, proč a jak zvládla tak snadno zapadnout do různých situací a společností. Byla zcela bezprostřední a od první chvíle se chovala jako by byla členem naší rodiny, kterým se prakticky stala, poté co se bez nejmenších zábran se všemi seznámila a spřátelila. Pravdou je, že tady v Rumunsku to měla snadné, lidé žijící v těchto koutech (a okolí) jsou velice srdeční.
Na mě však, vyjma úvodního Ahoj,
téměř nepromluvila. Jakmile se ale atmosféra někoho nového zcela rozplynula, nedobrovolně mě zatáhla bokem a do domu, kde jsme si mohli v klidu a soukromí promluvit.
Bude jednodušší, když to shrnu, protože už s prvními slovy mi bylo zřejmé, že začíná další kapitola mého života.
Jen co jsme se ztratili všem z dohledu, chytila mě za ramena a zatímco mě směrovala dovnitř do domu, komentovala jak jsem za poslední rok vyrostl a jak více či méně očekávala takový pokrok. Nebyl jsem nijak růstově opožděný, ale rok zpátky jsem měl mnohem střízlivější postavu než nyní, jen pár týdnů před svými osmnáctými narozeninami. Když se na to dívám zpětně, rozdíl v postavě, síle a prakticky ve všem, mého sedmnáctiletého a osmnáctiletého já, musel být očividný.
Několikrát mě prozkoumala, od hlavy až k patě, ne obdivně, spíše jako by mě analyzovala, dělala si poznámky a vůbec obecně asi zase kalkulovala cokoliv to bylo, co ve své hlavě zrovna v ten okamžik kalkulovala. Ten pohled v očích, když nad něčím vážně intenzivně přemýšlíme, ten ji téměř nikdy neopouštěl. Stále se tvářila, jako by se snažila přijít na odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec.
To odpoledne mi prakticky podrobně shrnula události předcházejícího roku. Na to jsem nebyl vůbec zvyklý, protože jindy byla mnohem, mnohem tajuplnější a obecnější a tady najednou všechno vysypávala aniž bych se musel vůbec ptát. Buď něco nebylo v pořádku nebo se u ní něco radikálně změnilo, například její názor na mě. Ať už to bylo cokoliv, byl jsem rád, že se najednou dozvídám takové množství informací a nemusím si už všechno domýšlet a dávat dohromady sám. Nebyl jsem si ale jistý, jestli je to dobře. Čas měl ukázat.
Narozdíl od ní, já neměl moc co říct. Nic jsem nerekapituloval, jen jsem se zmínil tu a tam o některých událostech. I tak bylo jasné, že něco není vůbec v pořádku, protože se zájmem poslouchala každé mé slovo, ač to byly naprosto nezajímavé věci.
Jinými slovy: Byla ochotná ztrácet čas a nedělat nic produktivního (myslel jsem si tehdy), což se nestávalo. Všechna její slova, činy i rozhodnutí nakonec vždy někam vedly. Ale pak, možná i tento rozhovor někam vedl, jen jsem to tehdy neviděl.
Ale nebudu vás dlouho napínat. V několika příštích dílech vysvětlím vše, co jsem se ten večer dozvěděl v souvislostech dní, které následovaly. Jedině tak to bude dostatečně srozumitelné.
Ten večer jsme se prodiskutovali až do velmi pozdních hodin, kdy jsem si uvědomil, že otázka na Reginu, kterou jsem měl dlouho připravenou, a to zda zůstane, se stala zbytečnou, protože se už opět chovala v celém domě jako doma. Mluvili jsme o událostech v Turecku, které vlastně celou tuto roční pauzu odstartovaly, a bavili jsme se také o tom, kde všude byla, zvláště tedy v den, kdy Viktorie vtrhla do mého života a půjčila si můj přívěšek a doušek krve.
Vše se mělo stát relevantní velice brzy.
Den jsme zakončili, když Regina usla jako první. To byl velmi uklidňující a krásný pocit, když víte, jak se věci mají. Jen pohled na ni, spící v mé posteli, v pokoji lehce osvětleném maličkou svíčkou, jejíž paprsky se sotva dotýkaly její tváře, mi stačil, abych měl Vánoční náladu uprostřed léta. Ten pocit tepla, důvěry a bezpečí. Radost, nepřemožitelný úsměv.
Položil jsem se vedle ní a ještě než jsem zavřel oči, ona otevřela ty své, usmála se a znova usla. Já vzápětí po ní.
Ale navždy si ten úsměv budu pamatovat.
Byl to jediný takový.
Během všech těch let, které jsem s ní strávil.