žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

dlouho jsme se neviděli
[část dvacátá devátá]

Nemám v úmyslu vás unudit k smrti epizodami, které by zobrazovaly můj život bez toho podstatného, o čem se tady bavíme. Určitě jste si všimli, že nezabřehávám do období, která mají jen minimální nebo žádnou souvislost s příběhem.

Jen bych ještě rád trochu rozvedl předchozí díl. Několik následujících dnů po dni, který jsem v něm popsal, jsem strávil především rekapitulací událostí a snahou pochopit, co se to vlastně dělo. Tyto dny jsem také strávil snahou přijít na způsob, jak bych mohl Reginu kontaktovat. Stále jsem očekával, že se u mých dveří, u mého okna, nebo vlastně kdekoliv, každou chvíli ukáže. Ale to se nestalo.

Místo toho začala škola, pak podzim, a než jsem se nadál, události všedních dní zapadly do stejného nudného rytmu, jaký jsem znal, než jsem potkal Reginu.

Začátkem listopadu jsem už byl opět vším unuděný k smrti, ale normálně, jako každý normální středoškolák. Dokonce jsem začínal zapomínat a proto jsem se rozhodl pokaždé, když jsem si na nějaký detail vzpomněl, zapsat si jej. Brzy jsem si uvědomil, že můj svět začíná být zasypán tucty velkých listů i samolepících papírků s podivnými polovičatými a nedokončenými myšlenkami, které více než cokoliv jiného naznačovaly přítomnost blázna. Nakonec se mi ale podařilo vše uspořádat a zorganizovat.

Já, Viktor i Sofie jsme byli zpátky ve škole a snažili jsme se, vážně, mít normální život, ale ten příslovečný slon v obýváku se neměl v nejmenším úmyslu jen tak nikam ztratit, a opakovaně se vracel, když jsme to nejméně čekali. Tím slonem byla samozřejmě Blanche. Byli jsme zvyklí, že jsme čtyři přátelé, kteří vším procházeli společně.

Místo toho jsme tady, na Nový Rok, na přelomu 2006, byli bez Blanche, beze změny na obzoru a bez náznaků čehokoliv. Regina byla beznadějně ztracená, Blanche s Viktorií chyběly kompletně také, a my neměli jak se dozvědět kde jsou a s kým.

Pokusy bavit se s rodiči Blanche byly zoufalé a téměř marné. Jediné co věděli bylo, že jim Blanche řekla, ať ji nehledají, že se vrátí, že je v pořádku a pak domů jednou za čas zavolala, jediné co řekla bylo: Jsem v pořádku a zavěsila aniž by počkala na odpověď. Bylo to zvláštní, ale pro mě pochopitelné. Její rodiče o ni měli strach, ale byli rádi, že jí nic není. A kdybych měl jejich vztah hodnotit v retrospektivě, nikdy si vlastně až tak blízcí nebyli.

V lednu už bych byl ochoten všechno svést na svou bujnou představivost, kdyby nebylo absentující Blanche. Všechno už mi připadalo tak dávno a vzpomínky se mi v hlavě začínaly mlžit a míchat, představivost začínala vyplňovat prázdná místa, a nebýt toho, že jsem si všechno zapsal, nebyl bych ani náhodou schopen tady svůj příběh sepsat.

Ale pak přišel den, kdy se příběh začal znova odvíjet.

23. leden 2006

Viktorie?

Dlouho jsme se neviděli…

Už jsem zmínil, že jsem si občas rád dal hrnek kávy v Concordii i sám. Nestávalo se to vůbec často, ale občas jsem rád, když jsem byl s někým domluvený, přišel o něco dřív, a nějakou půl hodinku jen přemýšlel a koukal z okna. Znáte ten pocit, někdy prostě máte chuť být sami a jindy zase chcete být obklopeni lidmi. Jsem si jistý, že i kdybych nějak přišel o všechny své chuťové buňky, stejně bych si tady sedl a zase objednal kávu. Nějakým způsobem mě ten šum poloprázdné restaurace, tiché nesrozumitelné klábosení a zvonění sklenic, uklidňuje a uvolňuje. Přidejte si k tomu hluboký studený sníh za okny a povězte mi, že to nezní romanticky.

Tedy přinejmenším do chvíle, než si k vám náhle přisedne někdo absolutně neočekávaný a někdo, kdo vás děsí víc než ďábel sám.

Viktorie.

Posadila se přímo přede mě. Beze slov.

A teď si mě představte. Zíral jsem na ni s pusou úplně nejvíc dokořán a s největšíma vykulenýma očima úžasem. Já teda nedokážu udržet kamennou tvář, poker face, ale znám pár lidí co ano, a nikdo z nich by se s ní nedokázal rovnat, ona byla… prostě něco jiného. Koukala na mě zcela prázdným výrazem, prázdnýma očima a s úzkými rovnými rty, jako podle pravítka, úplně.

Ale na druhý pohled na ní něco BYLO jiné. Nezářila… jak obvykle jindy. Neměla své kouzlo, svůj půvab, dá-li se to tak říct, nebo ven aqui, které okolo ní obvykle vřelo. Ta touha na ni zírat, všechno bylo pryč. Vypadala poněkud strhaně a špinavě, přesný opak toho jak působila normálně. Byla bledá, podvyživená, rozhodně teda vyzáblejší než jindy a její vlasy byly tmavší než obvykle. Vypadala více lidsky než kdy jindy. Vůbec ne nesmrtelně jako dřív, ale pak, říkal jsem si, jestli to není jen její nový styl, ale brzy mi došlo, přesněji jakmile promluvila, že se změnila mnohem víc, nejen fyzicky.

Stále mlčela a jen na mě zírala. Nevěděl jsem jestli je na mě naštvaná, vděčná za život nebo co vlastně, jen jsem chtěl ať už konečně promluví. A nedokázal jsem si pomoci a nezírat na její ruku. Nemohl jsem uvěřit, že mám vůbec na co zírat.

Všimla si toho a pohlédla na ni také. Pak zvedla oči zpět ke mě a konečně řekla: Plastická chirurgie. Úžasné co dneska dokáží. - a obvykle by následoval nezbedný zlomyslný úsměv, ale tentokrát ne.

Chápu tedy správně, že jsi už v pořádku?

Jsem na dobré cestě být brzy zase v pořádku, řekla bych, ale nerada bych tím procházela znova. - odpověděla.

To není poprvé co ti to Regina udělala? - měl jsem pocit, že něco takového naznačuje.

Regina? Ne, tohle bylo poprvé… a naposledy. - řekla to takovým neurčitým tónem. Doufal jsem, že tím chtěla říct, že Reginu už tak moc nikdy nenaštve, ne že by něco takového znova nedovolila.

I tak mi ale její funkční ruka připadla příliš sci-fi a dlouho jsem na to myslel. Společně s dalšími věcmi a okolnostmi, které znova zcela převrátily skoro vše co jsem si myslel, jsem se mnohem později dozvěděl, že Viktorii utrženou ruku prostě přišili v poctivé soukromé nemocnici a nepotřebovala téměř vůbec, aby se o ni Blanche starala. Přesto, na rameni i celé paži měla hluboké jizvy a ačkoliv jsem měl v hlavě vytvořený obraz toho, jak upírovi přirůstá ruka zpět jako nějaké zombie, takhle to nefungovalo. Tu noc masivně krvácela a já si byl skoro jistý, že ztratila příliš mnoho krve a zemře. Tak jako člověk, v tomto ohledu mezi námi není rozdíl.

Ruku ji chirurgicky přišili tak jako by to udělali komukoliv jinému, pouze v jejím případě se vše zahojilo mnohem rychleji. I jizva, která byla patrná téměř celý následující rok, nakonec zmizela úplně.

Zaměřuju se na to opět abych znova vyzdvihl, jak blízko mají upíři k lidem, že jde o téměř přirozené biologické bytosti a ne o nějaké nemrtvé zombie, které se nedají zabít, jak je mnohé filmy ztvárňují. Měl jsem známého, který přišel o prst a prošel si stejnou procedurou jako Viktorie.

Kde je Blanche? - zajímalo mě.

Vrátila se se mnou, ale rozhodla se jít nejprve domů. Myslím, že už tady zůstane. Já přišla jen pozdravit. - jo jasně, tomu jsem tak věřil.

A Regina?

Neměj obavy, Regina je v pořádku… i já, děkuji za optání, jsme usmířené. My nelpíme na hněvu. Je těžké k někomu chovat zášť věčně. - vysvětlila.

Ale kde je? Jsem tady sám už měsíce! - naléhal jsem.

Já jsem sama už staletí. O co ti jde?

Jde mi o to, že musím vědět, kde je. - neměl jsem argument, ale o to víc jsem chtěl.

Tak, když musíš: Poslala mě za tebou. - a s těmi slovy se všechno začalo opět zdát normální… tím druhým způsobem.

Stále se vyhýbáš odpovědi. - v tom byla dobrá, ačkoliv si myslím, že to bylo něco, co nedělala vědomě, ale ze zvyku, než že by nechtěla odpovědět na tuhle konkrétní otázku.

Ah… nevím kde konkrétně je, ale jsem si jistá, že ji brzy uvidíš. - odpověděla konečně a vykouzlila mi tím úsměv na rtech. Tohle jsem chtěl slyšet více než cokoliv jiného.

O tom jak vypadala jsem neřekl ani slovo. Možná měla jen špatný den, říkal jsem si. Snad byla psychicky vyčerpaná a nedbala o svůj zevnějšek. Netušil jsem, a ani mě to stejně nezajímalo. Mnohem víc mě zajímala Blanche než Viktorie.

Ale vážně vypadala špatně. Nejen že by nebyla ve formě. Opravdu zle. Být člověkem, zavolal bych pro ni asi sanitku.

Viktorie co se děje? - musel jsem se ale zeptat, když mi před očima začala ještě více blednout a neustále mžourat přivřenýma očima.

Jsem trochu unavená. - řekla jen.

Pokud to měl být jen spánek, který potřebovala, tak tomu jsem rozuměl. Vím jaký nedostatek spánku je, myslím tím vážný nedostatek spánku, a není to nic pěkného. Ale také jsem věděl, že Viktorie je pravděpodobně tím posledním, kdo by žádal o pomoc nebo chtěl vypadat slabý před kýmkoliv, natož takhle veřejně. A obzvláště před člověkem, který se jí nebojí v první řadě! Nechci se vychloubat, ale zvykl jsem si na ni a děsil jsem se jí méně, než převážná většina lidí i upírů, kteří ji znali. Ano, měl jsem z ní neustále strach, ale ne v tu chvíli, ne v tom stavu v jakém byla. Mohli byste ji zabít a použít k tomu párátko jako kůl. Opravdu.

No tak běž spát.

Můžu jít s tebou? - řekla a pak dodala: Nemám ráda cizí místa.

Počkat, co? CO? Viktorie chtěla jít se mnou, jakože, spát u mě? Sakra ne! Sakra ano! Nemohl jsem říct ne. Vždycky byste měli říct ne, pokud se k vám nějaký člověk sám pozve. Ano i pokud je to dívka, obzvláště pokud je to dívka. Ale z nějakého důvodu jsem to nemohl udělat.

Potřebuješ… jídlo? - zeptal jsem se podezřívavě.

Aniž by s tím měla jakýkoliv problém, bez mrknutí oka řekla: Ano - a dokonce se mi zdálo, že je moc ráda, že jsem se zeptal.

Fajn. Pojďme. - zavelel jsem.
Poslal jsem zprávu Sofii: Blanche je zpátky, zajdi se za ní podívat. Já jdu na zbytek dne domů, vzkaž to Viktorovi. - a vyrazil jsem s Viktorií k sobě.

Vzali jsme si taxi a než jsme ke mě domů dojeli, Viktorie usla jako mimino. Nedokážu si ani trochu představit, jak unavená musela být, že takhle prostě vypnula. Vždyť to bylo proti úplně všem instinktům a pudům sebezáchovy, kterých zrovna ona měla v kostech víc než dost. Ale usla a já ji musel dát facku abych ji vzbudil. Snažím se být sice gentleman, ale tohle jsem si upřímně pořádně užil.

Vešli jsme dovnitř, já ji prakticky pohodil na svou postel a po krátké diskuzi s mými rodiči jsem se rozhodl, že nejbezpečnějším místem pro ni (a hlavně pro všechny v domě) bude hned po mém boku.

Mám-li udělat malou odbočku, pak se zdá, že přenést téměř spící upírku přes svůj práh se počítá jako pozvání dovnitř, stejně jako když ji položíte do své postele. Takže ne, nemusel jsem pozývat dál dívku v bezvědomí.

Když jsem se vrátil do svého pokoje, blížila se teprve devátá hodina. Nebýval jsem vůbec zvyklý chodit spát tak brzy, ale to ani Viktorie. Vůbec, spát v noci, to byla novinka, ale okolnosti to tentokrát vyžadovaly. Pak jsem se rozvzpomněl na její hlad. Definitivně jsem neměl v úmyslu spát vedle hladové upírky, a potřeboval jsem rychle nějaké řešení. Nehodlal jsem být zase dárcem, už ne.

A tak jsem zavolal Sofii, zda se už viděla s Blanche. Řekla mi, že je právě u ní a tak jsem ji požádal, ať mi ji dá k telefonu. Popsal jsem Blanche celou věc a dozvěděl jsem se jen, že i ona je ve stejné situaci, unavená a zničená jako zvíře, ale že mi všechno vysvětlí jindy. Zdůraznil jsem znova, že nemíním hladové Viktorii pustit ani kapku své krve.

Je docela vtipné, jak takhle normálně uprostřed noci obdržíte lahev lidské krve. Sofie ji přivezla, opět taxíkem, koneckonců jsme bydleli nedaleko sebe. Přijela, předala mi ji a zase odjela domů. Bylo to, skoro, jako když mi jindy nechávala domácí úkol, a opět, něco takového se pro nás stalo normálním rychleji, než by mělo.

Netušil jsem, jestli ji nemám třeba ohřát v mikrovlnce (HBO tehdy True Blood ještě nevysílalo, ale stejně mě to napadlo) nebo prostě nabídnout tak jak byla. Rozhodl jsem se ohříváním nezdržovat, koneckonců, ráno je také studená pizza lepší, ne?

Znova jsem ji několikrát pleskl, ale vzbudit se mi ji už nepodařilo, tak jsem lahev jen otevřel a přiložil k jejím rtům. To ji také nevzbudilo, přesto vše vypila, automaticky, ve spánku. Sladké. Bylo to jako krmit malé dítě. Ano, znám to.

Problém vyřešen.

A protože se už blížila půlnoc, lehl jsem si vedle ní.

Probuzení bylo jako z romantického filmu. Měl jsem ji všude, doslova omotanou okolo sebe, ruce, nohy, a co víc, její hlavu na svých prsou a její ústa nepříjemně blízko krku.

Na moment jsem byl trochu šokován, se smíšenými pocity. Vyjma toho, že úplně všechno na téhle situaci bylo špatné a divné, můžu říct, že mě Viktorie přitahovala nejen fyzicky, ale i jakýmsi jejím ještě divnějším způsobem. Současně mi zatrnulo, protože pokud dokázala ve spánku pít z lahve, kdo ví, co ještě dalšího mohla ve spánku udělat. Kousnout?

Sesunul jsem ji ze sebe stranou, opatrně abych ji nevzbudil (ze strachu a ze studu; jak se jí spí mě netrápilo vůbec) a začal jsem si prsty kontrolovat krk, jestli je všechno v pořádku.

A NEBYLO!


nahoru   |   následující: zásadní problémy

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus