žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

vítej v mém světě [část čtyřicátá osmá]

Vybalil jsem všechno potřebné a s obtížemi zapálil svůj malý přenosný hořáček. Kvůli té šílené zimy mi to dalo docela zabrat a strávil jsem tím nějaký čas, ale nakonec se mi podařilo rozpustit, povařit a vychladit trochu sněhu v pitnou vodu.

Regina nepotřebovala žádnou a když, tak si nabrala hrst sněhu a bylo, ačkoliv jsme tedy oba věděli, že to není vůbec dobrý nápad co se týče udržování tělesného tepla. Já sám měl ale hlavně obavy z bakterií a infekce. Obvykle nad takovými věcmi nepřemýšlím, ale v takovém prostředí a na takovém místě bylo chytit střevní chřipku tím posledním co bych chtěl.

Ovšem, toto jsou takové okrajové detaily, které se snažím příliš nevypisovat, protože toho už tak popisuji mnoho, ale faktem je, že realita nikdy není tak jednoduchá. Co se vám může zdát jako dobrodružství den za dnem a jeden dlouhý řetěz zážitků, bylo ve skutečnosti důkladně naplánováno a i tak se často obrátilo v katastrofu a utrpení.

Propanový hořák

K posledním dílům dostávám dotazy jak vlastně v takových podmínkách něco uvařit. Je to jednoduché. Vezmete s sebou něco takového:

Pečlivě si vyberete propan a ne iso-butan, protože propan hoří při vyšší teplotě, déle a i v teplotách pod bodem mrazu.

O tři hodiny později, když už jsem se cítil lépe a podařilo se mi vedle hořáku založit i normální větší oheň, se Regina vynořila z tunelu ve kterém jsem ji zanechal.
Do té chvíle jsme spolu mluvili ne zrovna efektivně, hulákáním. Vynořila se z tunelu a vlekla Sigismunda za sebou.

Nebyl to nijak velký kusu ledu; záda měl už od ledu skoro očištěná a ve tváři a na předku zbývala asi jen dvou až tří centimetrová vrstva. Přesto bylo snazší to táhnout než to nést, takže asi tak.

Umístila to doprostřed mezi oheň a hořák a absolutně nic neříkala. Já zíral do svého hrnku s vodou, nezvedal hlavu, jen po očku tu a tam sledoval co zrovna dělá, ale nakonec jsem také mlčel.

Nemělo by cenu cokoliv říkat. Na to jsem si už zvykl. Vysvětlila mi vždy jen co chtěla a jen kdy chtěla. Nic, co bych mohl říct, by ji nedonutilo to udělat dříve.

Led začal pomalu tát. Mezitím jsme zabarikádovali vchod i všechny otvory v tunelech jak nejlépe se dalo, abychom zachytili co nejvíce tepla uvnitř. Potřebovali jsme aby tál rychleji, protože jsme nemohli zůstávat už o moc déle. Na nejbližší bod u pobřeží nám to mělo trvat zhruba dva dny. Tam nás také měli brzy vyzvednout. Přesně podle plánu.

Mluvili jsme o nadějích a očekáváních od naší cesty. Regina opravdu doufala, že se prostě probere, že jednoduše zase obživne. Ovšemže, přece by se nenechával takto zmrazit, pokud by si nebyl jistý, že to půjde, nebo ano? Tak viděla situaci ona.

Já byl jako vždy mnohem pesimističtější. Po tolika letech prostě jen tak někoho neoživíte. Byl jsem si jistý, že u něj už musel posmrtný rozklad dávno začít, byť tedy jen zevnitř, protože navenek působil víceméně jako tvrdě spící člověk.

Noc přišla a odešla, a mrtvola pomalu tála.

Celou noc jsme pálili na co jsme přišli a všechno co jsme už nepotřebovali, jen abychom udrželi oheň plápolat. Až na jeden jsme vypotřebovali také všechny kanistry s plynem. Ten poslední jsem nepouštěl z rukou, nemínil jsme jí ho dát. Potřebovali jsme ho na cestu zpátky a ona to také moc dobře věděla.

Jakmile odtál všechen led, tělo se začalo pozvolna přirozeně ohřívat na okolní teplotu. Regina ho obracela ze strany na stranu jakoby to byl jen kus masa. S úžasem jsem pozoroval, jak snad vůbec poprvé začínala být trochu zoufalá. Tělo se sice ohřívalo, ale nic dalšího se nedělo. Stále mrtvý.

V jednu chvíli ho dokonce svlékla do naha, potom i sebe, a vlezla si s tím do spacáku. Tak to je konec. To bylo naposledy co jsem se jí dotkl. - říkal jsem si. V její tváři bylo vidět, jak dává úplně všechno, poslední zbytky sil, aby se prohřála, ale bez potravy a v tak nehostinném prostředí bylo i pro ni hodně těžké udržet svou snahu déle než pár minut.

Několikrát dokonce zkolabovala, nebo jak řekla ona: Na moment si zdřímla. Stejně tak já. Poskytl jsem jí co jsem dokázal zvládnout a víc, ale v jeden okamžik jsem musel otevřít ústa a říct, co nikdo nechtěl slyšet:

Regino… Mrzí mě to, ale je mrtvý. Už je mrtvý čtyři sta let, nemá to cenu. Vraťme ho zpátky do ledu a pojďme nebo tady navždy zůstaneme s ním.

Podívala se na mě, pak na něj, pak opět na mě a přikývla. Vstala a začala se oblékat zatímco já, aniž bych zbytečně marnil jedinou sekundu, začal balit. Nemohl jsem se dočkat až od tamtud budu konečně pryč. Jistě, byl jsem zklamaný, čím vším jsme museli projít a k ničemu to nevedlo, ale stále jsem byl rád, že odcházíme.

Nerozumím tomu. Vždyť je v perfektním stavu. Podívej. - řekla Regina a řízla ho na ruce. Velmi tmavá, červená hustá krev se začala pozvolna prodírat na světlo světa.

Všechno by mělo být v pořádku. Sama jsem byla v mnohem horších situacích a bez problémů jsem se zotavila. - pokračovala zatímco kontrolovala jeho oči. Hledala známky reflexů, ale nebylo v nich vůbec nic.

Možná jsme měli přibalit defibrilátor. - řekl jsem, vtipem, vůbec ne vážně, zatímco jsem do batohu sbíral posledních pár našich věcí.

Ale Regina to vzala velice vážně a jedním prudkým pohybem ruky, skrze levý bok, hned pod paží, prorazila jeho hrudní koš, a byla v něm. Slyšel jsem praskání kostí, viděl jsem jak se jeho krev vyvalila ven, a poprvé po dlouhé době se mi z nějakého pohledu udělalo špatně. Snad fakt, že jsem tělo považoval za mrtvé a ne živé, to pro mě celé zhoršil nad únosnou mez. Ale také to byl fakt, že jsem sám, ne až tak úplně dávno, byl ve velmi podobné pozici.

Netrvalo dlouho a Regina zalapala po dechu.
V ten okamžik jsem se podíval na ni… a on se díval přímo na mě.

Zůstal jsem stát zaražený. Ani náhodou.. To snad né. Tohle není možné. Tohle už nemůže mít s přírodou nic společného. Takové věci se mi honily hlavou.

Ale pak zase, nemusíte být upír abyste mohli být 500 let pohřebeni v ledu a stále vám srdcem protékala krev. Zde je Incká dívka, které se to podařilo. Ovšem a opět, tam a tehdy v té jeskyni, jsem to nevěděl.

// Poznámka překladatele: V originále článku zmiňují orgány v perfektním stavu, nepoškozený mozek a srdce stále naplněné krví, která se po roztátí začala chovat jako krev živého člověka.

Regina z něj vytáhla ruku a podívala se mu rovnou do očí. Viděl jsem ve výrazu jeho tváře, byť byla celá omrzlá a stále ztuhlá, že okamžitě věděl o koho jde.

S potrhanou plící nemohl dýchat, s jakýmsi způsobem atrofovanými svaly se nemohl pohnout, a jeho zranění se nehojila.

Pít. Potřebuje pít. - volala Regina mým směrem.

Nejsem si teď úplně jistý, jak jsem se v tu chvíli cítil a možná jsem nad tím neměl ani čas přemýšlet, ale neváhal jsem, protože to byl hlavní důvod pro mou přítomnost tam, všeho jsem nechal, přiskočil k nim, vykasal si rukáv a vrazil mu své zápěstí do pusy.

Podíval jsem se na Reginu a ta se na mě usmívala.
Zatnul jsem zuby a čekal na kousnutí. Sekundu, dvě, tři… deset.

Nic se neděje. - řekl jsem tázavě a zvolna ruku zase oddálil.

Nemá ani sílu tasit! - odpověděla. Nevím, zda jsem od ní tehdy slyšel tento výraz poprvé, ale tasení samozřejmě znamenalo to vytažení/prodloužení špičáků. On ale neměl vůbec sílu kousnout a upřímně, koukal se na nás jako by vůbec netušil co má dělat a co by se mělo dít. Všichni jsme byli zmatení, já teda určitě, ale on rozhodně vyhrával.

Regina se ujala iniciativy a svými tenkými zuby mě do zápěstí bodla.
Jednou, dvakrát, třikrát a pak pustila.

Vrazil jsem mu ruku opět do úst a během pár okamžiků se jeho oči zeširoka otevřely a začaly tmavnout. Cítil jsem, jak se jeho zuby naplno projevují a také jsem cítil jeho kousnutí. A že jsem ho teda pořádně cítil. Jiné než všechna ta předešlá. Jeho špičáky působily jako desetkrát větší a desetkrát hrubší než ty Regininy. On ani náhodou nebyl žádná kočka.

Agresivně a nenasytně pokračoval a pil a stále pil. Cítil jsem jak z něj sálá teplo. Jeho dech byl každým okamžikem jistější a jeho ruce držely tu mou stále pevněji. Nemohlo to trval déle než dvacet sekund a mnou začínala třást zima. Zkusil jsem ruku vymanit z jeho sevření a překvapivě mě hned pustil. To bylo rozhodně překvapení, pro začátek. Vůbec se nezdálo, že by toho chtěl tak snadno nechat.

Nevidím. - řekl, maďarsky. Jak už jsem dříve psal, maďarsky neumím, ale základům dokážu porozumět.

Přestal jsem si bandážovat své rozdrásané zápěstí a zíral jsem na něj s otevřenou pusou. Po pár chvílích začínal být schopen se pohybovat.

Vše je toliko nejasné. - pokračoval.

Regina se usmála.

Ale tu vůni bych poznal napříč tisíci řekami. - řekl a drápal se na nohy.

Asi se během toho jeho zrak rozjasnil, protože jakmile stál, já začal ustupovat vzad. Znal jsem ten pohled. Znal jsem ho moc dobře. Jen jedinou věc říkaly jeho oči zatímco si kráčel přímo pro mě.

Sigismunde. Ne! Už dal téměř vše. - křičela po něm Regina.

Neposlouchal. A sakra. Máme problém.

Ne! - vřískla po něm a přirazila jej ke zdi s lehkostí sobě vlastní. Sotva dýchal, s jakou silou ho přimáčkla.

On je mi… čím já byla tobě.

Když to slyšel, přestal. Ne, že by měl tedy nějakou jinou možnost.

A pak, jak se bezúspěšně pokoušel uvolnit, se jeho svraštělé zamračené čelo začalo měnit ve výraz zmatení, pronesl: Toliko síly, Anno, drahá… A jak se k ní najednou celý fascinován přibližoval, když ji začal hladit po tváři a vzal jí jednu ruku do svých rukou, mohli jste v jejím výraze vidět, jak celá taje, téměř jako čtrnáctileté děvče při svém prvním polibku. Nechápal jsem co to bylo. Láska, respekt, pokora, postrádání někoho příliš dlouho. Líbilo se mi to a nenáviděl jsem to současně.

Jaktože jsi tak silná?! - zvolal hlasitě, hlubokým naštvaným hlasem. Nikoliv překvapeně, ale pořádně naštvaně.

Moc dlouho mu netrvalo a začínal se rozkoukávat co se děje. Prohlédl si naše oblečení. Rozhlédl se okolo po věcech, které jsem nestihl sbalit a které jsme ještě používali: nástroje, plynový hořák, naše batohy. Především pak materiály toho všeho.

Oči zeširoka otevřené, téměř vyděšeně pronesl: Jak dlouho jsem tam byl?!

To záleží… kdy jsi tam skončil? A jak? - zeptala se Regina s náznakem vtipu v hlase.

Vzápětí… krátce poté co jsem tě viděl naposledy. - odpověděl Sigismund.

Inu, pak, vezměme to postupně. - řekla Regina.

To už je déle než čtyřista let, drahý. - pokračovala.

Je rok 2007. - dořekla a očekávala reakci.

A reakce přišla. Ó ano.
Typický Sigismund:

COŽE?! Vy pošetilci! Ten hlupák! Oba jste naprosto neschopní!
Spal jsem příliš dlouho! Měl mě probudit před staletími!

Hřímal na stěny jeskyně a na Reginu zatímco přecházel tam a zpět.

A ty! Ty! Proč ty jsi tady?!
Jaktože jsi stále naživu?! VĚDĚLA JSI PŘESNĚ CO JE TVÝM ÚDĚLEM!

Doslova na Reginu vrčel a prskal, hlava se mu barvila do ruda.

Regino… - snažil jsem se jí říct, že bychom měli vyrazit a probírat tohle všechno raději až po cestě zpátky. Také jsem ho chtěl vyrušit, protože bylo důležité aby zuřením neplýtval energií.

REGINA! Tak takhle si teď říkáš?! - pokračoval.
Tvým údělem bylo předat svůj dar a zemřít! VĚDĚLA JSI TO! VÍŠ CO JSI UDĚLALA?!

To mě zajímalo, ale mlčel jsem. Bylo produktivní ho poslouchat i tak.

A ještě si sem s sebou přivedeš člověka?! Člověka?! To ses naprosto pomátla?!
No samozřejmě, co jiného. Jsi příliš stará. Tvé oči viděly příliš mnoho životů!

Regina neříkala nic.

Vždyť se na něj podívej! Je k smrti vyděšený! - řekl a ukázal na mě.

Hej! - opáčil jsem, ale pravdou bylo, že jsem byl. Ale pak, bál bych se i myši tak nasrané jako byl on.

Což mě přivádí k tomu, že vypadal naprosto jinak, než jsem si ho představoval. Jinak než mi ho Regina popisovala. Pro začátek byl mnohem menší, byl menší než já, relativně hubený, velice bledý. Dokonce i Regina byla větší než on, ve všech rozměrech, a to je podle dnešních standardů průměrného vzrůstu.

Mnohé se změnilo. - Regina konečeně promluvila.

OČIVIDNĚ! - rozhodil rukama.

Naše řady čítají miliony, a mnozí lidé o nás ví! - řekla.

Zalapal po dechu a zůstal zaraženě stát.

Můžeme se krmit v míru. Lidé se nám dobrovolně nabízí. Nemusíme už zabíjet.

Jeho oči se opět zvětšily v očekávání, ale stále se v něm třímal vztek.

Většina z lidí ochotně daruje svou krev, kterou umíme přechovávat čerstvou po celé měsíce! Můžeme si ji koupit tak snadno jako šaty! - pokračovala.

No…

To neznělo úplně jako svět, který jsem znal. Spíše jako svět, který si Regina představovala, ale věděl jsem, že těmi dezinformacemi někam míří, jako vždy.

Miliony? TY. SES. DOČISTA. POMÁTLA!! - křičel bez zaváhání.

Je nemožné aby nás byly miliony. Odkud by se vzali?! Jak mohou přežít?!

Pochází z mé krve. Ze tvé. Udělal jsi mě královnou. - odpověděla mu.

Sigismund se téměř třásl znechucením.

A lidé… lidí jsou dnes miliardy. Více než 7 miliard! - dodala.

To jen znásobilo jeho opovržení.

Krysy… jako krysy… - syčel mezi zuby.

Vůbec se mi to nelíbilo, ale stále jsem nic neříkal. Tak či onak, svým způsobem měl pravdu.

Takže sis vybudovala impérium? Impérium kde se ti lidé dobrovolně nabízí? Rovnou miliardy lidí?! - zeptal se.

Ano můj drahý. A my… - odmlčela se, zamyslela, a pokračovala jinak:
Stojím v čele legií a legií důkladně vycvičených druhů, silnějších než sis kdy dokázal představit. - odpověděla mu.

Výborně, pak jsi toho dosáhla. Zatracení pro nás všechny. Lidi i upíry bez rozdílu. Ty, má drahá, jsi smrt. Ztělesnění smrti kráčející přímo před mýma očima. - pronesl neskutečně vážným tónem.

Nerozuměl jsem ničemu. Očekával jsem že na ni bude hrdý, že bude rád. Přesto nebyl ničím jiným, než naštvaným starým páprdou. Opravdu starým.

Pak se podíval na mě.

Je to pravda?! - zeptal se mě.

Ano, ano je. - odpověděl jsem mu, rumunsky, a současně jsem udělal krok blíž. Čím blíže jsem mu byl, tím silnější jsem se cítil. Byl jsem vyšší a téměř jsem na něj shlížel shora. Ovšem, při konfliktu by to nehrálo roli, ale trochu toho pocitu jsem potřeboval. Ve všem tom jsem se už začínal cítit příliš bezvýznamně a zbytečně.

Rozuměl mi moc dobře, ale jazyk kterým mluvil nezměnil. Opovrhoval mnou nyní ještě mnohem víc než předtím.

Ale pak jeho oči spočinuly na mém přívěšku a najednou se vše změnilo. Jeho výraz, jeho postoj, jeho všechno. Zuřivost a sebevědomí byly najednou pryč. Pohled na něj Sigismunda vyděsil; najednou byl mnohem menší, paranoidní. Během jediného okamžiku.

Aniž by mě či přívěšek pustil z očí, pokračoval dál v podobém tónu:

Pokud se o tom někdy dozví… budeme trpět. Všichni. Takhle to nechtěli.

BEK

Já věděl až příliš dobře, kdo ti oni měli být. Nemohl jsem uvěřit, že by i na něj měli mít tak velký vliv.

Mluvil o BEK, o černookých dětech

O kom také jiném.

Oni o všem ví… nikdy se mě nepokusili zastavit a už jsem je nikdy znova neviděla. Teď už mě zastavit nemohou. Jsem příliš stará, příliš zlá a příliš silná na to, aby proti mě dokázali cokoliv udělat. - hrdě pronesla Regina.

Jejich plány se změnily.

A taky jsi příliš arogantní. - dodal Sigismund.


nahoru   |   následující: staré zvyky umírají těžce

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus