žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

smrt upíra [část třicátá sedmá]

Regina se za mnou ohlédla s výrazem zůstaň tady ve tváři a odešla s kardinálem sama. Já byl promptně odveden zpátky do jejího obydlí, dole ve sklepeních.

Každý normální člověk by se v tu chvíli začal strachovat. Kam šla, co tam bude dělat, proč nic neřekla, atd. Ne tak já. Protože když se něco takového stává pětkrát denně, když každou chvíli, za hodně podivných okolností, odchází s hodně podivnými lidmi, aniž by cokoliv řekla, a pak se vrací jako by se nic nestalo, což téměř vždy byla pravda a nic zvláštního se vážně nedělo, zvyknete si. Já si na to zvykl. Nakonec jsem se smířil s myšlenkou, že když se o sebe dokázala postarat čtyřista let, šance že se jí něco stane právě teď jsou nepatrné.

A samozřejmě, vrátila se asi o hodinu později. Neřekla nic moc, jen to, že velmi brzy odjíždíme do Turecka.

Dal jsem si dvě a dvě dohromady, s tím, co vše pak průběžně zmínila, a došlo mi, že se právě setkala s novým papežem, Benediktem, který zřejmě měl, jako už mnozí před ním, menší problém uvěřit tomu, co se mu kardinál snažil vysvětlit. Že se pod Vatikánem samotným nachází upíří doupě, a ještě ne ledajaké. A tak se šla Regina ochotně svému protějšku představit.
Mrzelo mě, že jsem nedostal příležitost sám se s papežem potkat, ale především, že jsem neviděl jeho tvář, když mu Regina předváděla svůj tanec, své pohleďte co jsem.

Už jste ho viděli v televizi, že ano? Papeže. Chlápek, který káže mír a pochopení, ale jezdí v autě s třípalcovým neprůstřelným sklem. A ten tady teď stál tváří v tvář svému největšímu nepříteli, spojenci, hrůze a snu současně, v jedné osobě, Regině. Královně svého podsvětí, doslova.

A pokud si tady říkáte, že už to začínám trochu přehánět, jen si počkejte, ještě jsem totiž ani zdaleka neskončil! Množství sraček (vážně, protože nedokážu najít lepší slovo, které by obsáhlo všechno a popsalo spletitost všeho) do kterých byla Regina zapletena bylo nepochopitelné a nerozpletitelné pro normální lidskou mysl. Přinejmenším pro tu mou.
Už jen zmínka o Vatikánu se musí běžnému čtenáři zdát jako šílencova konspirační teorie, něco rovnou ze sci-fi seriálu, proto to nebudu dále moc do podrobna rozebírat, nebudu po vás chtít tomu uvěřit, a zaměřím se zpět na tu část o upírech. Už tak žádám hodně, vím to.

Regina neztrácela ani sekundu a myslím si, že tehdy jsem ji poprvé viděl někoho osobně přímo kontaktovat.

Celou dobu byla také v jakémsi neustálém stavu… hmmm… paranoie? Ne. Vyloženě vynervovaná byla. Rozčilená, rotěkaná, nervózní, impulzivní… ve všem uspěchaná… a nezapomněl jsem rozčilená?

Zvedla jeden z prehistorických telefonů, pevná linka se sluchátkem, vytočila nějaké číslo, pak si to rozmyslela nebo možná vytočila špatné, vytočila jiné číslo znovu a čekala.

Tři slova. Rusky. Tvrdou ruštinou. Nerozuměl jsem co řekla, ale poslední slovo bylo definitivně Одесса.

A ano, Oděsa byl náš cíl.

Všichni do Oděsy. - to bylo to co řekla.

Všichni?
Snad neplánovala žádnou otevřenou invazi.
A proč Oděsa?

Blížil se můj čas, má šance to vzdát a utéct. Neudělal jsem to.

V Oděse jsme byli letadlem aniž jsme se nadáli. Připravený vůz nás pak vzal na periferii města, zhruba padesát kilometrů severně od centra Oděsy. Tam jsme sjeli ze silnice na lesní cestu, po které jsme pokračovali asi pětset metrů a dojeli k velké opuštěné budově. Vystoupili jsme, auto se otočilo a nechalo nás tam.

Šedivá, odpudivá opuštěná továrna bez oken, s hrubou vrstvou mastné špíny na zdech a úplně všude. Okolo ní metr vysoká tráva. Z obou stran dvojice velkých hangárových vrat, zeširoka otevřených, takže bylo vidět zcela skrz.

Prošli jsme přes budovu až na její vzdálenější konec, kde Regina otevřela menší rezavé železné dveře, za kterými byly ještě jedny. Ty ale nebyly rezavé, naopak, byly z čisté nerezové oceli. Otevřely se samy, resp. Viktorie je otevřela z vnitřní strany, zřejmě když nás slyšela přicházet.

Sestoupili jsme po schodech dolů a skončili v jedné velké hale, na první pohled naprosto prázdné a sterilní, jak si ani nedokážete představit. Konečně něco jako z filmu. Všechno bylo natřeno oslepující bílou barvou a světla svítila tak jasně, že jste sotva byli schopni udržet oči otevřené. Pro množství bílé a absenci jakýchkoliv rysů, výstupků, zařízení, nábytku, vlastně čehokoliv zde se místnost zdála být jen nekonečným prostorem. Místnost, jejíž tvar se vytrácel, rohy zůstávaly téměř neznatelné a vy jste měli pocit, že se vznášíte v prázdnotě. Čtyři osoby zde byly přítomné: Lars, Viktorie, Nikita a Edmund.

Bereme si Gunnara zpět. Je-li v Istanbulu, najdeme ho. - řekla Regina.

Podívala se na Viktorii a ta souhlasně přikývla. Později mi došlo, když už jsem jejich vzájemné nepatrné signály znal lépe, že to nebylo souhlasím ale spíš všechno je připraveno. Ale pak, to není nic neobyčejného. Většina z nás má přátele, kteří pochopí, co máme na mysli, jen pohledem na nás. Něco podobného bylo i mezi Reginou a mnou, ale to bylo trochu divné, protože se to nevyvinulo časem, ale fungovalo to téměř od prvního dne, co jsme se poznali. S některými lidmi si prostě hned ze začátku sednete. Asi. Možná to s Viktorií měla podobně, přirozeně, ale to se mi nezdálo pravděpodobné, spíš se časem naučily jedna druhou číst.

Viktorie věděla moc dobře co Regina žádá a jak přesně se má co stát, a tak se tím řídila.

Nebyly zde žádné nástroje, žádné zbraně. Žádné bedny s vybavením a samopaly jako ve filmech. Tohle bylo jen mírumilovné setkání. Neměl jsem nejmenší představu, k čemu to místo mohlo normálně sloužit.

Prostě jsme se tady setkali a společně vyrazili do Instanbulu. Letěli jsme různými letadly. Viktorie téměř nikdy necestovala společně s Reginou.

Přistáli jsme na Atatürk Havalimanı a dál pokračovali opět každý po své ose. Já s Reginou jsme zamířili přímo do přístavu, kde jsme se nalodili na menší nákladní loď. Uvnitř, ne v kontejneru, ale hluboko v klaustrofobních útrobách lodi, jsme se znova setkali s Viktorií.

Soukala se do kevlaru, doslova od hlavy až k patě. Bylo mi jasné co je to zač kvůli hmotnosti té vesty a všeho. A nemluvím zde o civilně dostupných věcech, tohle byl speciální vojenský materiál, taktické vybavení, vesta, chrániče nohou. Ruce pro ni zřejmě nebyly takovou prioritou.

Znova tím projít nehodlám. Je mi úplně jedno jak blbě vypadám. Nedívejte se na mě tak. - mluvila k nám, ale současně spíš sama pro sebe. Regina se na ni koukala a usmívala schovívavým opět jsi v té speciální části své hlavy způsobem.

Tady. - a něčím po nás hodila. Regina to chytla, otočila ze strany na stranu, tlačítkem zapla, píplo to, a strčila si to do zadní kapsy. Byl to úzký, plochý, o délce propisky, GPS lokátor.

Jeden jsem dostal také. Viktorie už jeden měla.
Hurá! GPS pro každého!

Technologie ve světě upírů. To začínalo být mnohem a mnohem zajímavější. Začali jsme opatrně pozemními telefony a skončili u špičkových moderních GPS receiverů v ten samý den. To eskalovalo rychle.

A pomalu, jeden za druhým, se začali objevovat ostatní. Nejprve někteří, které jsem už znal, pak mezi nimi i další, které jsem nikdy neviděl.

Přišli, kývli a pomohli si k čemukoliv, po čem jejich srdce toužilo. Typicky to byly dýky nebo, méně často, šavle. Někteří si také vzali neprůstřelné vesty. Každý dostal GPS.

Pamatuju si, že mi nešlo do hlavy, co mají s těmi vestami. Vždyť to byli nesmrtelní upíři, ne? Ale pak, právě ti nenáviděli střelné zbraně více než cokoliv jiného. Nešlo ani tolik o strach ze smrti, to by se stalo vzácně, ale i jedna, dvě, tři, čtyři, natož takových patnáct střel s jistotou učiní i ty nejstarší z nich nepoužitelnými na dost dlouhou dobu. Čím mladší, tím delší dobu by potřebovali na zotavení. Znova mi došlo, že nejsem ve filmu. Střelná rána bolí jako čert i upíra a zásah z nedobré zbraně do nedobrého místa zabije i jeho. Ze zásahu explozivní municí do hlavy není cesty zpět. Navíc, o každou střelnou ránu je nutné se postarat zvlášť. Ty, které nevypudí střepy ven samy, musí být znova otevřeny, vyčištěny a znova přivedeny ke krvácení, pokud se v nich krev už začala srážet. Nikdo mi tohle nevysvětlil teoreticky, všechno jsem musel pobrat po zlém, když jsem viděl Viktorii provrtanou od hlavy až k patě. Zotavila se, jistě, ona ano, ale postavte na její místo kohokoliv jiného, a nevydrží na živu ani sekundu od posledního výstřelu.

Tohle, tohle totiž zabíjí upíry:

Pro akci přeskočte na čas 4:40

A jak všichni přišli, tak odešli. My tři zůstali.

Všechno to trvalo pěkných pár hodin a za tu dobu jsem jich napočítal dobrých čtyřicet, možná víc. Žádný z nich nebyl mladší sta let, možná stopadesáti. Bylo to zjevné ze způsobu, kterým se pohybovali, kterým mluvili, nebo z držení těla, když se něčím vybavovali nebo oblékali. To a výraz jejich tváře. Je to něco… co prostě poznáte. Podobně jako na první pohled často poznáte velice inteligentního člověka, prostě jen z výrazu tváře, když se na vás podívá. Je to něco, na co si zvyknete a co se samovolně naučíte. Jistě, někteří to dokáží předstírat, ale tam a v tu chvíli nebylo potřeba hrát cokoliv.

Celou tu dobu jsem nestačil koukat. Poprvé jsem jich během jediné noci viděl tolik. Nahánělo to opravdovou hrůzu. Doposud jsem jich znal asi tucet a vše co se dělo, se vždy událo v úzkém kruhu. Ovšem, zřejmě takové existovaly na každé úrovni. Já znal jen kruh nejbližších Regině.

Všichni tito lidé, muži i ženy, nebyli ale obyčejní upíři. Tohle byla ta Garda. Její garda, s velkým G. Ti, kteří garantují, svými životy, bezpečnost královny. Ti, kteří vyráží do zón postižených větším konfliktem, vyřešit ho. Tohle byla SS upířího světa. Všichni starší, které jsem doposud znal, byli jejími členy. Plus někteří ještě starší, kteří nedozírali nad žádným z teritorií. Nebyl zde žádný svalovec, žádný voják. Tohle všechno byly mozky. Silné, kruté, nemilosrdné mozky, každý z nich inteligentnější a zdatnější než celá univerzitní třída. Litoval jsem každého hlupáka, který by se jim odvážil postavit. Kdykoliv, při jakémkoliv vážném konfliktu, v minulosti, v přítomnosti nebo v budoucnosti, tito všichni by stáli v poslední linii obrany, za níž by byla Regina. Za běžných okolností, tedy.

CO TADY ZATRACENĚ DĚLÁM JÁ? Zmocňovala se mě panika. Dýchej… dýchej…

REGINO! - vyjekl jsem jako malá holka. Už jsem se nedokázal udržet.

Co se to tu sakra děje? Pro kristovy rány tohle je genocida!

Ještě ne. - odpověděla a udělala důrazný krok směrem ke mě.

Tak, abych to moc dobře viděl, prořízla si hluboko zápěstí a vrazila mi ránu do pusy.

Tentokrát nebudeš jen koukat. Jdeš s námi. - řekla a pak nařídila: Polykej!

Hmmppffff…

Zatímco jsem se o to pokoušel, připoměla mi, jak jsem protestoval minule, když nechtěla, abych s ní šel. Staré dobré časy.

Polykej! - snažil jsem se, vážně. Ale byl to hnus. Ani o drobet lepší než obvyklá pachuť krve. Měď, teplá měď.

Musel jsem toho hnusu vypít snad celé dvě deci, než se její krvácení zastavilo. Odhaduji to z pocitu naplněnosti žaludku, protože takový je zhruba obsah hrnku, ze kterého doma piju ranní kávu. Zhruba to odpovídalo. Jen kávu nemám pak další čtvrthodinu chuť vydávit.

Hmmmmppfffffff…

Opovaž se to zvrátit. - řekla Viktorie a smála se, zatímco se zipovala do vybavení.

Hmmppffff…

Drž! - řekla znova a zamířila k východu, který mě pak Regina vypostrkovala ven.

Třásl jsem se.

Nejenže mi bylo zle, ale třásl jsem se strachy. K smrti mě děsilo, že pokud se mi něco stane, stanu se upírem. To samozřejmě nebyla pravda, ale tehdy jsem si mnoha věcmi, jak všechno funguje, nebyl ještě zdaleka jistý.

Vycházel jsem tehdy z podobné představy, z jaké dnes, o pár let později, vychází vyobrazení upírů v seriálu Upíří Deníky. Že pokud vypijete upíří krev a pak zemřete, stanete se upírem.

Jak už asi víte, pravdou je, že je to skutečnosti blízko, ale současně jí docela vzdáleno.

Především nemusíte zemřít. Naopak, jakmile umřete tak máte smůlu, jste prostě mrtví. Místo toho, potřebujete velké množství vlastní krve ztratit. Život ohrožující anémie, nazval bych ten stav.

Rozdíl v mé situaci zde byl ale v tom, že pokud v sobě jednou nějakou upíří krev máte, nedovolí vám ztratit příliš mnoho té vlastní. Nepomůže vám to sice v rychlosti hojení, ale takto posílená vaše krev se sráží mnohem rychleji. Rána se nezavře a nezahojí jako u upíra, ale velmi rychle přestane krvácet. Však, pokud čtete můj příběh od začátku, víte kde jsem se to, na vlastní kůži, naučil. Avšak, je-li rána příliš velká, nepomůže vám to moc, a skončíte jako jakýkoliv jiný normální člověk, mrtvý.

Tehdy jsem věděl houby, měl jsem akorát své podezření, jak by to všechno asi mohlo být. Nikdo mi nedal školení o fyziologii upírů ani neodkázal na knihu k přečtení. Nikdo mi nic nevysvětlil. Postupně, den za dnem, jsem se dozvídal nové věci a podle nich upřesňoval svou představu. Často jsem to měl všechno naopak. Dokonce i dnes je spousta věcí, které neumím vysvětlit, nebo netuším jak fungují.

Co dnes ale vím je, a je to zajímavý fakt, že takhle je téměř nemožné člověka změnit v upíra.

Už jsem to shrnul v manifestu a zopakuji to: Normální cestou, jak se stát upírem je nechat jej vysát vás až na pokraj smrtelné ztráty krve, a pak vypít velké množství té jeho. V okamžiku, kdy upír sám ztratí dost krve na to, aby ztratil vědomí, jste i vy vypili dostatek jeho krve, abyste z toho následně omdleli a proměna mohla začít. Dva lidé mají v těle zhruba stejné množství krve, pokud jeden není výrazně větší než ten druhý.

Opačný postup je ale problematický. Pokud vypijete tak velké množství upíří krve, efektivně se připravíte o možnost o tu svou přijít; každé krvácení se zacelí příliš rychle. Nic se nestane a jakékoliv experimentování s vícenásobnými nebo většími ránami vás pravděpodobně akorát zabije. Jejich krev je pro člověka prakticky takový Vitamín K na steroidech.

Ale jak už jsem řekl, tohle jsem netušil nebo si nebyl jistý, jak to vlastně je, a měl jsem prostě strach.

Držel jsem se těsně za Reginou, než jsme došli k malému hotelu s barem v přízemí. Jen my tři. Byl to právě ten hotel, kde byla Viktorie napadena.

Vešla dovnitř a já s Reginou jsme čekali venku. O pár minut později vyběhli ven dva řádně vyděšení chlápci a spěchali někam pryč. Sledovali jsme je. Jen my dva tedy, ale byl jsem si jistý, že Viktorie je nám také v patách. Někde.

Nemuseli jsme za nimi běžet dlouho. Vedli nás několika ulicemi města, napříč parkem a nakonec dvěma úzkými uličkami. Na konci poslední z nich byla velká budova. Ne vysoká, jen obecně velká, rozlehlá.

Vběhli přímo dovnitř a my jim byli v patách. Následovali jsme je do sklepa a skrz něj a jakousi chodbou přímo do velkého nádvoří, lemovaného ze všech stran stejnými dvoupatrovými stavbami. Celé to pořádně smrdělo. Metaforicky i opravdu.

Ti dva, které jsme pronásledovali, si konečně hlasitě všimli (nebo to poprvé dali najevo), že za nimi někdo je. Aniž bychom měli čas či příležitost se někam schovat, ze dveří po naší pravé straně začal vybíhat jeden bodyguard za druhým. Ti dva se zamířili schovat dovnitř.

Já zůstal stát na místě, netušil jsem co mám dělat, srdce jsem měl v kalhotech. Začal jsem ustupovat zpátky, ale pořád jsem koukal na ně. Periferně jsem hledal kam se schovat.

Regina se téměř zastavila také, ale, narozdíl ode mě, stále pomalými kroky postupovala blíže k nim.

Oni okolo Reginy začali formovat jakýsi půlkruh. V uctivé vzdálenosti, v opatrných rozestupech. Prozatím.

Napočítal jsem jich asi dvacet, všichni ozbrojení pistolemi. Jen pouhé pistole, naštěstí, žádné RPG, ani AK-47. Jen? Pouhé? Co mě vedlo k takové myšlence?
Pořád to bylo největší množství zbraní, které jsem v životě viděl.

Ne jinak, přesněji: Bylo to poprvé v životě, co jsem viděl zbraň na vlastní oči, nepočítám-li ty v podpalubí o pár hodin dříve.

Zatímco na ni všichni mířili, Regina, stále nepatrně postupující vpřed, sáhla pod svou koženou bundu, a pomalu, opatrně, vytáhla kříž. Docela velký zlatý zdobený kříž. Nijak to s nimi nepohlo.

Přicházím jménem Vatikánu. Máte v držení něco, co patří nám a my jej chceme zpět. Prosím. Nemáme v úmyslu nikomu ublížit.

No moment! Cože?

Stále jim kráčela naproti.

STOP! - zakřičel jeden z nich.

TY - NE - VATIKAN!

My víme kdo jsi! - křičel druhý.

A s těmi slovy Regina konečně zůstala stát. Kříž jim nonšalantně hodila před nohy, znova sáhla pod svou těsnou bundu a tentokrát vytáhla svou ikonickou zlatou dýku. Všichni zcela ztuhli zatímco pro ni sahala. Napětí by se dalo krájet.

Já už perfektně dobře věděl, co bude následovat. Nic dobrého. Regina, jako šelma připravující se k útoku, začínala propínat záda a přecházet do mírného pokročení v kolenou. Doslova zářila narůstající zuřivostí. Bylo to cítit ve vzduchu. Obrazně samozřejmě, ale já to cítil až moc dobře skrze vzpomínky a emoce, které ve mě ten její postoj vyvolával.

Pak…

jestliže víte KDO jsem, víte také CO jsem.

Dejte mi co chci a odejdu v míru!

* PRÁSK *

Výstřel. Srdce se mi zastavilo. Ne!

Regina dřepěla o půl metru vedle než před zlomkem sekundy. Jako by se právě vyhla kulce. Vyhla se kulce? To přece nemohlo být možné, ani pro ni.

A také že to možné není. Přesto to dokázala. Jak?

Vysvětlím. Především pro ty, kteří ještě nedrželi pistoli v ruce. Na spoušť pistole je nutné aplikovat určitou, ne zrovna malou, sílu, aby vystřelila. U mnoha mechanizmů klade dokonce poslední část cesty spouště, těsně před výstřelem, největší odpor stisku. V ten moment jsou svaly ruky napnuty a stahovány nejvíce.

Máte-li hodně dobrý zrak, nebo díváte-li se zblízka, toto napínání prstů uvidíte, stejně tak uvolnění v okamžiku promáčknutí, kdy spoušť překoná bod, z něhož není návratu, a uvolní kohoutek/kladívko k udeření do úderníku a odpálení náboje. Tento okamžik je také často dobře slyšitelný, přece jen je mechanika zbraní kovová. Od této chvíle uplyne zlomek sekundy než úderník udeří do zápalky, než ta zažehne střelný prach a z hlavně vyletí střela.

Pro člověka je toto zpoždení téměř nepozorovatelné. Pro Reginu, v plném pozoru a soustředění, tam bylo více než dost času, aby uhnula ještě dřív, než k výstřelu došlo. Protože viděla a slyšela, že k němu dojde. Celé se to ale odehrálo tak rychle, že byste nedokázali poznat, k čemu došlo dřív, k výstřelu nebo k úhybu.

Bonobo - Ketto

Ten tygří řev směrem k nim, když zase vstala, si nedokážete představit. Tak hrozně hlasitý, zvířecí, zlý a plný vzteku a nenávisti. I já, schovaný opodál, ještě více ztuhl a po zádech mi přešel mráz. Neviděl jsem jí do tváře ale znal jsem to příliš dobře. Znal jsem ty rudé, krví podlité, oči, ten výraz který vyjadřoval nemilosrdnost a brutalitu, panter připravený na vás skočit a na místě rozsápat.

V okamžiku toho křiku celá jejich linie ustoupila o půl kroku dozadu. Stále byli připraveni bránit svou pozici, ale bylo zjevné, že vidí něco takového poprvé v životě. Většina z nich tedy. Ten, který vystřelil první, s ostatními vzad neustoupil.

Z budov okolo nás, které obklopovaly nádvoří ze všech stran, se začaly ozývat zvuky lámání dřeva, možná něčeho rozbíjeného, ale především kroků. Během následující sekund se všechny balkóny, které se táhly po celé délce všech budov, naplnily lidmi. Má první myšlenka byla: A je to tady, odtud se živí nedostaneme. Ale pak všichni tito začali seskakovat z patra přímo na nádvoří a můj názor se zcela otočil. Věděl jsem přece, kým každý jeden z nich byl.

Půlkruh čelící Regině byl nyní téměř obklíčen. Smrtí samotnou.

Pár z nich se okamžitě pokusilo utéct zpátky dovnitř, ale odnikud se objevila Viktorie, a za přeběhnutí z jedné strany na druhou, je všechny srazila k zemi. Pak se postavila Regině po levici, na desátou hodinu před ni.

Všechno se seběhlo tak rychle, že většina z její gardy se nemusela, ani nestihla, jakkoliv zapojit. Dalších pár pustilo své zbraně a v čisté hrůze se snad pokoušeli vzdát, zbývají tucet začal zběsile střílet po všem co se pohlo.

Já ze zákrytu, kam jsem se utekl schovat, viděl Reginu i Viktorii vybírat si postupně jednoho za druhým. Přicházet nezastavitelně, čelem k nim, zatímco stále stříleli, dívat se jim přímo do očí a vrčet. Obě dvě sebou divoce trhaly při každém zásahu. Regina neměla absolutně žádnou vestu, nic, co by mohlo střely zastavit nebo zpomalit, a přesto kráčela za každým z nich, aniž by udělala jediný úkrok bokem nebo zpátky. Viděl jsem jak z ní létají cáry oblečení.

V jednu chvíli stála doslova deset centimetrů od toho, který vystřelil první, zatímco stále střílel. Zakousla se do něj tak, že mu vykousla a vytrhla obrovský kus krku. Cákala z něj krev a on stále ještě střílel a nemíjel!

Viktorie během toho prakticky zmasakrovala tři další. Někteří z těch, které srazila prvně, se pokoušeli vstát, ale ostatní je hlídali.

Zůstali jen tři z těch, kteří stříleli. Přestali, když jim došly náboje. Během sotva patnácti sekund jich bylo naživu už jen sedm.

Lehce raněná

Regina poklekla na jedno koleno. Podívala se za sebe, na mě, a když mě viděla, otočila se na Viktorii, která se usmála a poklepala na prsa s výrazem Kevlar! ve tváři.

Regina v předklonu vykašlávala krev. Aniž by cokoliv řekla, s hlavou sklopenou, gestem ruky naznačila horizontální čáru ve vzduchu před sebou, a všech sedm jich bylo seřazeno před ní. Někteří stáli, jiní na kolenou, neschopni vstát z toho či onoho důvodu.

Bylo na první pohled jasné, že tohle brala velmi osobně. Jinak by sem vlastně ani nemusela chodit, ani sem svolávat všechny, kteří tu byli. Nebylo to vlastně vůbec potřeba. Libovolných pět z těch, kteří stáli okolo, by to zvládlo snáze, a s menšími újmami. Ale tohle pro ni, a pro Viktorii také, bylo osobní.

Pokusit se zaútočit přímo na srdce společenství… ne. Odplata není slovo, na které by se v jejím světě shlíželo s despektem. Odplata je součástí jejich každodenních životů a je vždy vykonávána religiózně, i kdyby měla být nakonec úplně marná.

Polovina ostatních stála na stráži po celém nádvoří, v nahodilých místech, přesto strategicky tak, aby jediný metr čtvereční nezůstal nehlídaný. Druhá polovina začala sbírat mrtvé a nosit je dovnitř dveřmi, kterými jsme sem přišli.

Regina se začala svlékat.

Bunda. Top. Kalhoty. Téměř do naha, vyjma spodního prádla, které na ní sotva drželo. Krvácela z patnácti, možná dvaceti, různých míst.

Přišla k prvnímu z nich, jednou rukou ho ze země postavila na nohy, a hluboko se do něj zakousla. Křičel a křičel, řval nekonečně dlouho a pak… přestal. Pustila ho k zemi, mrtvého.

Kde je? - zeptala se ostatních, jakoby se nic nestalo.

Jedna zdeformovaná kulka vypadla na zem. Ping. Vypadla z jedné z jejích ran, která se zavírala a hojila přímo před očima. Výraz v jejich tvářích byl úžas, strach, děs a… znova úžas. Jakobyste viděli mluvit psa. Nevíte, jestli máte být ohromeni nebo se zatraceně bát.

Žádný z nich neodpověděl.

Sebrala dalšího v řadě a celý proces dokonale zopakovala.

Opět, další dvě střely z ní vypadly. Třetí si z ramene vytáhla vlastními prsty sama a pohodila ji přímo před ně. Už téměř nekrvácela, byť byla celá od krve.

Moc rád bych vám teď řekl, jak jsem chtěl, aby přestala, jak jsem ji prosil, aby nepokračovala a nezabíjela je všechny, ale nemůžu. Nemůžu, protože by to nebyla pravda. Jediné, co jsem si říkal bylo, jak moc krve asi vlastně dokáže vypít. Jestli zvládne do poslední kapky vysát úplně všechny. Přišlo mi to dokonce vtipné a docela jsem se těšil, že něco takového uvidím.

Jsem hrozný člověk. Vím. Ale tihle bastardi se právě pokusili zabít jedinou osobu, na které mi kdy takhle moc záleželo. Sám bych je nechal vykrvácet, řeznickým stylem.

Když ze země zvedla dalšího v řadě, už se znova neptala. Jen to prostě udělala ZNOVA. Dlouhý řev. Ticho. Stále sledovala ty zbývající, zatímco z ní vypadávaly kulky a její rány se zavíraly. Její otázku znali zatraceně dobře.

Jakmile i tento zmlkl, jeden ze zbývajících se konečně zmohl říct:

Uvnitř… pod sklápěcími dveřmi…

Regina mrkla na Viktorii, která vyrazila tím směrem, a čekala. Mezitím pomohla zbývajícím několika střelám z ran na nohou, utírala se od krve, kterou měla všude, a znova si oblékla děravé kalhoty.

A pak…

Pak upír zemřel.


nahoru   |   následující: a zrození nového upíra

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus