dvě strany jedné mince [část desátá]
Líbí se vám?
Pokud jste se lekli, je mi líto, nicméně obrázek vpravo odpovídá relativně nejlépe té zuřivé tváři, kterou jsem vídal tak často. Tak blízko. Běhá mi mráz po zádech když si vzpomenu a pomyslím na to co následovalo. Výraz černé pumy a kousnutí hada. Ústa otevřená zeširoka jak se to jen tak nevidí. Nicméně zuby jsou na obrázku vpravo úplně špatně, proto jsem připojil obrázek vlevo. Tyhle přibližně odpovídají realitě, dlouhé, tenké, zakřivené. Hadí rychlost a síla pumy v jednom kousnutí. Představte si kombinaci obrázků výše. Není to nic hezkého. Příroda nás obdařila instinktivním strachem z takových věcí, utéct a schovat se, přesto, pohled na něco takového vás otřese a strachem znehybní na místě. Síly vás opustí a zmůžete se jen koukat, lapat po dechu a doufat v co nejlepší konec. Pohled na šelmu, dva centimetry od obličeje, s vyceněnými zuby, vás nepřiměje utíkat. Nedostanete najednou nějakou hrdinnou odvahu. Realita není jako koukat se na přírodopisný dokument v televizi a představovat si, co by člověk udělal kdyby tam byl. Přestanete i dýchat jen aby to šelmu náhodou trochu víc nezneklidnilo. Nebudete mít odvahu se jí podívat do očí. Zmraženi pohledem na její zuby, pociťujíce její dech, přestanete přemýšlet, vaše tělo přestane fungovat. Dá se na to zvyknout, trochu. Ale kolik lidí stálo tváří v tvář takové šelmě a mohou o tom vyprávět? Představte si sebe v takové pozici a řekněte jestli mám pravdu.
Ale minulý díl zasluhuje ještě o něco důležitého doplnit.
Bylo to 28. prosince a já si do deníku o té noci zapomněl cokoliv zapsat. Možná nezapomněl, možná jen nechtěl. Dostal jsem se k tomu až skoro o týden později. Totiž, tato prosincová noc a dny následující byly zřejmě těmi, které by se daly označit za začátek mé ságy, o tom jak jsem se začal měnit, mentálně, a jak jsem si začal formovat představu, co se okolo mne všechno děje. Až do téhle noci to vše bylo jako nějaký romantický film. Ale možná to tak jen vidím až dnes, po výplachu mozku všelijakými upírsko-romatickými filmy. No určitě jsem neměl udělat tu hloupou chybu a podívat se na Stmívání.
A když už jsem to nakousnul, vtipný fakt: Když bylo pak Stmívání u nás v Rumunsku uvedeno, bylo přijímáno neskutečně negativně. Před kiny vznikaly protesty a téměř nikdo na něj nechodil. V Rumunsku jeho promítání vydělalo nejméně z celé Evropy. Dovolím si hádat, že jen polovinu celého neúspěchu zapříčinilo ono slavné třpycení. Musíte pochopit, že upíři jsou s rumunskou kulturou neoddělitelně spjati, jsou to v naší kultuře obáváné bestie, a místní tradice a folklór jsou s nimi tak svázány, že je občas obtížné oddělit mýty. Například starší lidé v zastrčených vesnicích (ale bylo tak i v případě mé babičky, která umřela rok před tímhle vším) zůstávají přes noc u těla zemřelého. Tělo není ani na sekundu spuštěno z očí. Děje se tak ze strachu, že by onen člověk nemusel být opravdu mrtvý a mohl se probrat. Nebo by si pro něj mohl někdo přijít. Zvláštní souvislost této tradice a všeho, co jsem té noci viděl v onom kostele, jsem si uvědomil až posléze. Mám na mysli upadnutí upíra i té dívky do bezvědomí; třeba opravdu mohli na první pohled působit jako mrtví, co já vím. Člověk si až říká, jestli starší místní opravdu neví něco, co my ne. Ale většina moderních lidí to dnes považuje za nesmysl. Nicméně nikdo by se proti tomu neodvážil říct ani půl slova, protože, jak jsem říkal, je to tradice.
Asi vám to připadá šílené, ale je to jen jiným životním stylem. Tady v Transylvánii chodí věci trochu jinak. Vždyť ještě rok před prvními událostmi, které tady popisuji, bylo tělo Petre Tomy exhumováno celou vesnicí i jeho rodinou, probodnuto kůlem a jeho srdce spáleno. Jak se zdá, chlápek se zdál mrtvý, ale pak se vyškrábal z hrobu, pokousal pár lidí ale jinak se chovat jako by se nic nestalo. Byl zmatený a bledý jako stěna, tak ho vesničané považovali za upíra a exhumovali. Jak se dostal z hrobu, a jak a proč se do něj vrátil, je stále nejasné a zřejmě se už nikdy nedozvíme. Já si myslím, že to vše byla akorát masová hysterie, ale když se zeptáte kohokoliv z okruhu sta mil od onoho místa, dostanete stejnou odpověď: Byl to moroi, mladý upír, slabý, zmatený, kterého je snadné zabít. O tom ale více jinde; nakoukněte do manifestu.
Tak takhle nějak to u nás máme. Transylvánie není známa jako teritorium upírů pro nic za nic. Opravdu.
4. ledna 2005, 13:00
Chtěl jsem sem původně prostě zkopírovat zápisek ze svého deníku, ale jak jsem už uvedl výše, není dostatečně podrobný, tak to klasicky trochu rozvedu. Přesto, s některým z příštích to udělat půjde, napsal jsem toho po tomto dni vážně hodně, ale tam se teprve dostaneme.
Byl to další ledový den i přesto, že se od východu na západ táhlo jasné modré nebe. Bez jediného mráčku na horizontu. Říkáme tomu kousavé slunce
tady v Transylvánii a tentokrát to nemá souvislost s upíry. Říkáme tomu tak, protože je zrádné: vyvolá ve vás dojem, že je venku krásně teplo, ale když nakonec opravdu vyjdete ven, ukáže se, že je pořád kousavých -15°C. Takhle bylo i ten den.
Navrstvil jsem toho na sebe víc než dost, protože jsem takové počasí znal velmi dobře, a abych trochu vypadal, starou hnědou koženou bundu navrch. Jak se zdálo, zase byly v módě. Zavolal jsem si taxi, protože jsem měl malé zpoždění. Měl jsem se potkat se Sofií a Viktorem. Blanche byla toho času s rodiči lyžovat v Rakousku. Blanche milovala sníh a lyže.
Reginu Engel
, jak se nazvala …což bylo zvláště vtipné, protože Engel v němčině znamená anděl a v rumunštině pak spojení s jejím křestním jménem doslova postupuje v Královna Andělů
…trochů kýčovité na můj vkus, ale co já vím, že?
Tak tu jsem neviděl od událostí v kostele. Brzy ji náš rozhovor omrzel, rozhlédla se, napla tělo, zvedla bradu, oznámila Musím teď dostát nějakým povinnostem
, a v mžiku byla pryč. Vážně jsem chtěl aby mi tohle přestala dělat.
Už tehdy jsem byl pevně rozhodnut, že o ní svým přátelům řeknu, ačkoliv jsem opět netušil, jestli ji vůbec ještě někdy uvidím. Byl jsem si jistý že mi budou věřit a že mě v tomhle podrží. S taxikářem jsem během cesty prohodil pár slov, o Novém roce a o tom jak by si stále užíval párty a podobně, kdyby byl mnou.
Nový rok jsem strávil v klidu s rodinou. Bylo to rozpačité rodinné setkání, dokola se omílaly jen dvě témata: počasí a jak se všem líbila Regina, i přesto že byla upírem, což vedlo k rýpavým poznámkám, jak jsem si ze všech těch dívek musel vybrat takovou co kouše. Naše rodina byla dostatečně liberální, takže i sex byl otevřeným tématem. Máma se těmito diskuzemi až tak dobře nebavila, protože přímo má kousnutí viděla a potkala i Reginu osobně. Zato otec i bratr, přestože ji nikdy neviděli, už měli jasno. V případech, kdy se někomu její postoj k něčemu nezamlouval, jsem se snažil ji hájit, ale pak jsem to vzdal, stejně by to zvládla sama mnohem lépe, kdyby tady byla. Kde vůbec byla? Štvalo mě že nebyla se mnou.
Když jsem dorazil ke kavárně, Viktor už tam byl. Přivítali jsme se, a chvíli na to dorazila i Sofie, nadávajíce na počasí. Netrvalo dlouho a měli jsme před sebou své oblíbené kávy, aniž bychom cokoliv museli objednávat. Je to moc fajn pocit, když někam chodíte tak často, že vás tam tak dobře znají, a v podstatě můžete to místo nazývat druhým domovem.
Ach, zase to kafe… měli by ho přejmenovat, třeba na Concordia nebo na něco jiného. Připomínalo mi Reginu. V ten okamžik jsem ho nenáviděl. Všechno mi ji zase připomínalo, protože Regina je v Rumunsku běžné jméno. Jak jsem už psal, znamená Královna rumunsky. V rumunštině ani nemáme pro královnu jiné slovo.
Cokoliv jsem dělal, mé myšlenky utíkaly zpět k ní. Ne proto, že bych byl zamilovaný, vždyť jsem zatraceně ani nevěděl co přesně k ní cítím, a bylo mi to jedno. Tohle nebyly Upíří deníky ani Stmívání, a já nejsem holka. Přitahovala mě pochopitelně spíš sexuálně než emocionálně. V každém případě, hned když se to hodilo, přerušil jsem naše obvyklé téma k diskuzi:
Pamatujete Reginu?
- a koukal jsem do své kávy jako bych z ní chtěl něco vyčíst.
Jasně. Jak se má? Něco nového? Kde vůbec je?
- nadšeně reagoval Viktor, a už mu opět začínaly růžovět tváře.
Nevím, ale to není to co jsem chtěl říct. Já…
- a přemýšlel jsem. Mám to vůbec zapotřebí, opravdu jim to potřebuji říct?
Třeba odjela domů do Vídně, za svou rodinou.
- přemýšlela Sofie, a pak dodala: Mohly by se potkat s Blanche, ta není od Vídně tak daleko!
Jo, no, o tomhle jsem s vámi chtěl mluvit. Byl bych raději, kdyby se s nikým z vás už nepotkala.
- řekl jsem tak nějak neutrálně, ale snad rozhodně.
Proč ne? Rozešli jste se? V poslední době jsme se moc neviděli tak jsi nám toho o ní ještě moc neřekl, ale říkali jsme si jestli to mezi vámi bude vážné.
- vysvětlovala Sofie, a já si jen přál ať je na chvíli potichu. Dusil jsem se tím, co jsem jim chtěl říct, a potřeboval jsem to ze sebe dostat. Nervózní jako kdybych měl poprvé pozvat holku na rande.
Poslouchejte mě. Ona je… Regina není člověk.
Smích. No jistě. Samozřejmě že se smáli. Mělo mi to dojít.
Ale no tak. Nebuď na ni zlý.
odpověděl Viktor. Snažil se ji snad bránit? Doufal jsem že ne.
Ne, poslouchej. Nejsem na ni naštvaný, ani jsme se nerozešli, a to nebyla metafora.
Ona vážně není člověk… teda je… ale ne jenom…
- nevěděl jsem jak to říct. Nechtěl jsem to říct na plnou hubu, zvlášť když jsem o nich tehdy ještě téměř nic nevěděl, a jak už jsem psal, všichni zdejší mají určitou představu, včetně stříbra, česneku, odrazů v zrcadlech a takových věcí. Koukali se na mě, pak na sebe, a pak zase na mě. Se zvednutým obočím čekali, co ze mě vypadne.
Blonďatá Sofie byla více zaujatá než Viktor, který se zdál spíš iritován. Působil, jako by už někde hlubokou uvnitř měl chuť mě praštit, za to, jak o Regině mluvím. Přitom ji potkal jen jednou a relativně krátce.
Když jsem je viděl, pochopil jsem že nějaké naznačování nebude mít cenu, vyhodil jsem ruce do vzduchu a naklonil se nad stůl. Oba udělali to samé a opatrně posunuli osamělou umělou růži na stranu abychom měli prostor. Téměř jsme se teď dotýkali čely.
Regina je upír.
- zašeptal jsem.
Oba ztuhli a koukali na mě několik let, nebo se mi to tak alespoň zdálo. Pak se zase opřeli, oči široce otevřené a upřené na mě.
Děláš si z nás srandu, že jo?
- řekl Viktor a než jsem měl šanci cokoliv odpovědět, pokračoval: Poslouchej, známe se přece dost dlouho, pokud jste se rozešli a nechceš abych po ni koukal, tak mi to prostě řekni. Nemusíš si vymýšlet takovéhle nesmysly.
Sofie se na mě napjatě koukala, a k mému úžasu, protože z nás byla nejnesmělejší a málokdy rozváděla jakékoliv téma odvážnější otázkou, se mě zeptala: Ona tě snad… kousla?
tak opatrným tónem, že to málem nedořekla.
To také, tady, mimojiné…
a dotkl jsem se svého ramene v místě, kam jsem se dobrovolně nechal kousnout naposledy. Že mě nedávno kousnul ještě někdo jiný nedobrovolně se mi jim říkat nechtělo.
Začala se smát, maniakálně. Měla neskutečnou radost že mě dostala. Dělala si ze mě srandu. Viktor se přidal, oba se postavili a začali oblékat. Nemohl jsem tomu uvěřit, a až do dnešního dne jim to mám za zlé, že mě kvůli tomu byli ochotni zavrhnout tam a v ten okamžik.
Chlape, vzpamatuj se.
mi řekl a vyprovázel Sofii před sebou ven, s rukou v jejím pase, gestem, jakoby ji přede mnou potřeboval chránit. Ta se na mě ani nepodívala.
Tohle je první z nadcházejí pěkné řádky věcí, které jsem byl zatraceně pevně rozhodnut nikdy nikomu neříct, zapomenout. Protože, co bych tím asi tak získal?
Opět mi bylo důrazně a nemilosrdně připomenuto, že tohle vše není žádný romantický film, kde přátelé hned přiskočí na pomoc, a nabídnou mi podporu v mém dobrodružství za pravou láskou nebo čímkoliv co bych hledal. Místo toho byli vyděšení a uražení. Obojí protože jsem se najednou choval a mluvil jako někdo cizí. Věděli, že to myslím smrtelně vážně, jinak by to vzali jako vtip a ignorovali to. Uraženi pak když viděli, že si myslím, že jsou tak naivní a hloupí, že mi na něco takového skočí. Nevyčítám jim to ale, cítil bych se na jejich místě úplně stejně.
Tak jsem v tom všem měl zůstat sám. A možná by to bylo dobře. Upíří diskrétnost a tajnůstkaření mi dává čím dál tím větší smysl. Všichni mají rádi příběhy, knihy i filmy, ale jakmile něco začne být opravdu vážné, odmítnou to, začnou zesměšňovat a ignorovat to jako nesmysl. A divíte se jim? Se všemi těmi romantickými upírskými knihami, seriály a filmy, které se objevují v poslední době? Filmy ve kterých se upíři třpytí …pardon, nemůžu si pomoct jak strašná blbost zrovna tohle je.
Opět připomínám, nečekejte tady novelu. Postupně se dozvíte celý můj příběh, ale bude občas více a občas méně protkán mými myšlenkami, ať už z tehdejška nebo ze současnosti.
-
Té samé noci jsem se rozhodl dostát své stupiditě a zvědavosti, a udělat si procházku k onomu starému kostelu z minulého úterka (z minulého dílu), zkusit se do něj znova vloupat a mrknout do krypty pod ním.
Pěkně šílené, co? Já vím, ale nějakých pár starých kostí mě nemohlo vyvést z míry, ne po tom, čeho jsem byl nedávno, právě v tom kostele, svědkem. Tak jsem vyrazil. Opět jsem začal na oněch schodech, které mohly být ne tak dávno tím posledním co bych v životě viděl, ale zhruba v polovině jsem se vydal úzkou nenápadnou, přesto vyšlapanou, stezkou doprava, okolo podstavy severní zdi citadely, skrz les a dál, až jsem dorazil ke křižovatce, od které vede klasická cesta na kopec, k onomu kostelu. Byla to bezpečnější cesta než ta, kterou jsem chodil běžně, v tom smyslu, že takto byla mnohem menší šance, že mě někdo uvidí.
Ani jsem se nenadál a stál jsem přede dveřmi. S pocitem, že bych se měl raději otočit a zapomenout na to, jsem do nich zatlačil. K mému překvapení se normálně otevřely. Buď někdo prostě nezamkl, nebo tady od minulého týdne nikdo nebyl, což bylo v tomto období docela možné, když byl každý zaneprázdněn Vánoci a Novým rokem.
Zadržel jsem dech a vešel dovnitř. Před oltářem je zde v podlaze malý dlážděný poklop, takový který vypadá jako součást podlahy, ale má těžké železné kruhové madlo, za které musíte pořádně zabrat než dostanete možnost sestoupit do podzemí.
Svítil jsem okolo sebe baterkou, ale neviděl jsem žádné známky krve, těl ani ničeho takového. Žádný upír, žádná dívka. Tak nějak jsem si oddechl a zároveň mě to trochu děsilo.
Cítil jsem jako lupič, a proto aniž bych ztrácel čas, zabral jsem za madlo a vší silou začal tahat poklop na stranu. Nakonec byl lehčí než jsem si představoval. Pořádně jsem zkontroloval baterku, především tak, že jsem se před sestupem do temnoty podíval přímo do světla. Moc chytré, rozkoukával jsem se ještě nějakou dobu, ale rozhodně jsem nechtěl, aby mi tam dole třeba nečekaně zhasla.
Krypta pod kostelem je spíše menší, v podstatě jde o velmi úzky, tmavý a vlhký, dvacet metrů dlouhý tunel s obloukovou klenbou. Na každé straně jsou ve třech řadách kostry. A pokud máte širší ramena, nevyvarujete se náhodným dotykům. Celá tahle krypta působí jakoby dočasné úložiště pro kostry, jen každá zde má svoje malé místečko. Napočítal jsem jich tady asi 120, resp. zhruba 20 v jedné řadě, krát tři řady, krát dvě strany. Možná méně, některé výklenky byly prázdné, ale neměl jsem vážně náladu to počítat přesně.
Hledal jsem totiž mrtvé upíry. Hrozně mě zajímalo, co se s nimi po smrti stane. Blade mě naučil, že se v plamenech promění v popel, jiné filmy mě naučily, že se změní v růžový sajrajt, nebo vybouchnou, nebo jen shoří, nebo se rozsypou v jemný prach, a další a další varianty.
Na konci kobky jsem si brzy všiml dvou hlav, které tolik nezapadaly a byly vystrčené trochu víc, než by měly být. Také měly lehce jinou barvu. Protáhl jsem se blíž a když jsem na ně zasvítil, bylo mi jasné, že jsem našel co jsem hledal. Hlavy zjevně oddělené ale naaranžované na zbytek těla tak, aby to působilo normálně. Co mi ale nešlo do hlavy bylo, že vypadali, jako by byli mrtví tak pět let. Téměř čisté kosti, jen stopy po zbytkové tkáni, a ta byla zašlá do hnědé až černé. Také nebyl přítomen žádný zápach. Instinktivně jsem si tehdy dal ruku před ústa, ale po momentě jsem si uvědomil, že to není potřeba.
Každopádně vypadali jako ostatní těla zde a nyní jsem si byl jist, že během dvou nebo tří dnů budou k nerozeznání. Přinejmenším bez nějaké forenzní analýzy. Já byl spokojen. Byl to pro mě další vyvrácený mýtus. Upíři umírají stejně jako lidé, teda přinejmenším pokud jim useknete hlavu, jen se zdá že se rozkládají mnohem rychleji. Pořád jsem ale doufal, že vzplanou alespoň když je propíchnete kůlem.
Byl jsem spokojen s tím co jsem viděl, a už jsem tam nechtěl trávit více času. Celou dobu jsem měl ten divný pocit, jako když jdete v noci tmavší uličkou a prostě víte, že někdo jde za vámi. Byl jsem ale rád, že po mě nic neskočilo, zatímco jsem zkoumal ty dvě těla.
Ale vrátil jsem se k poklopu, podíval nahoru, a už jsem byl doma. Usmívala se na mě známá tvář.
Ahoj.
- řekla Regina.
Čau.
- odvětil jsem, jako bych ji potkal někde normálně v parku. Nic zvláštního, pokračujte v chůzi.
Nous sentir ce soir curieux?
- pronesla s nádechem aristokracie a nadřazenosti. Jako pravý Francouz. Ale říkal jsem si, že na své francouzštině by mohla ještě trochu zapracovat.
Qui.
- řekl jsem já, a to byl vrchol mé francouzštiny.
To mě celou dobu pronásleduješ?
- zeptal jsem tónem, jakože se mi její pozornost docela líbí.
Ani ne, jen dnes večer. Chtěla jsem tě navštívit, ale když jsem tě viděla jak se kradeš ven, neodolala jsem touze zjistit co se chystáš provést.
- usmívala se.
Jsi spokojen s tím co jsi objevil?
Abych pravdu řekl tak ano, jsem, ale nemusel bych se sem vkrádat, kdybys mi občas jednoduše odpověděla, víš že jsem zvědavý, ale přesto ani tohle vše pořád není odpověď na mou otázku.
- vypustil jsem z úst, mírně napruzeně, když jsem viděl její úsměv, shlížející na mě jako na dítě.
Co je tedy ta tvá otázka?
- zeptala se imitujíce můj napruzený tón. To mě ve skutečnosti obměkčilo, ale hráli jsme tuhle hru dál.
Jak se dá upír zabít?
- řekl jsem a v ten okamžik jsem znervózněl, záda mi polil studený pot a současně jsem se za tu otázku i styděl. Vždyť jsem se právě zeptal nejstarší upírky jak bych ji mohl zabít.
To už jsem ti takovou přítěží, drahý, že zvažuješ připravit mě o život?
- odpověděla otázkou ze které jsem cítil, snad žárlivost, nevím, nebo alespoň v tu chvíli jsem nevěděl co to je za tón. Později jsem měl dost příležitostí jej znova slyšet. Bylo to něco ve smyslu Míním v této hře pokračovat a předstírat že je vše v pořádku, ale nelíbí se mi pozice ve které se nacházím.
- tak trochu falešný úsměv, který by přinejmenším mohl být vhodnou analogií toho, jak z jedné věty vyčíst leccos navíc.
A pak se energicky, s vervou sobě vlastní, rozvyprávěla.
Už jsem ti řekla, zapomeň na filmy a knížky. Nemáme žádné tajné společenství kde se scházíme a probíráme ďábelské plány. Nejsme tak odlišní, žijeme ve stejném světě, dodržujeme stejné zákony, tedy, více či méně, a snažím se být stejní. Jsme si mnohem více podobní než jsme odlišní.
Bylo vskutku zajímavé pozorovat upírku, královnu upírů, snažit se obhájit myšlenku, že je více člověkem než upírem. Uměla být přesvědčivá, ale ať už by zde tvrdila cokoliv, při první příležitosti by bylo zřejmé, že tomu tak není. Její velká dýka a zabijácký instinkt, který jsem viděl nedávno, byly velmi silným protiargumentem.
Sám jsi mě viděl na přímém slunci. Co víc bys chtěl?
- zeptala se.
To pořád není odpověď na mou otázku. Neptám se abych to použil proti tobě, ale nechci se znova ocitnout v pozici, kdy na mě jeden z vás útočí a já nevím co dělat.
- odpověděl jsem, hrdý, že jsem zvládl vymyslet relativně koherentí argument.
Vážně si myslíš, že bys mne, nebo potažmo jiného upíra, dokázal zabít, i kdybys věděl jak?
- ale nechtěla slyšet odpověď, byla to od ní jen rétorická otázka.
Ano, myslím, tak pokud můžeš…
- pobídl jsem ji konečně k odpovědi.
Fajn. Ale věz jednu věc: je to jedno z našich nejstřeženějších tajemství. Už jen fakt, že víš kdo a co jsem, by měl znamenat tvou smrt, ale to se nestane, protože o tu bych se měla postarat já, ostatní se neodváží.
Rozumím.
Upíři upírají stejně jako lidé. Jen obtížněji.
- odpověděla tónem, který měl celý rozhovor ukončit.
A to znamená co? Vysvětli. Detaily.
Vůbec se ji nechtělo v tomto tématu pokračovat, ale já stále tlačil, opakoval tu otázku, otravoval a aniž bych si to uvědomil, pěkně jsem ji tím naštval. A to opravdu pořádně.
Ani jsem si nevšiml a už mě držela pod krkem, jednou rukou, podobně jako toho upíra minulý týden, prskala na mě, a poprvé jsem viděl její ostré špičáky prodlužovat se mi před očima, oči jako podlité černým inkoustem. Temnější a krvavější každým okamžikem. Měnila se v něco, čeho jsem si vážil a čeho jsem se děsil současně. Fakt, že jsem nemohl dýchat, tomu napomáhal.
Zvedla mě ze země snadno jako byste zvedli kotě. Jedním švihem mnou praštila a přitlačila k jednomu z masivních sloupů. Během okamžiku byla milimetry od mého obličeje, oči zavrtané hluboko v mých a cítil jsem její dech na svých rtech.
Zabodla své špičáky hluboko do mého krku, tentokrát hodně bolestivě, se spalujícím pocitem v celém těle, od konečků prstů na nohou i rukou, vypalující oči a tavící mozek. Bolest která člověku vyrazí dech. Nemůžete se hnout. Ne proto, že by vás něco drželo, ale protože bolest natolik zahltí váš mozek, že nemá prostor nad pohyby ani přemýšlet natož posílat signály svalům. Jakékoliv pokusy vzdává okamžitě. Jen v ten hrozně traumatizující okamžik doufáte, že to přežijete.
Pro ni jsem teď byl jen jejím kouzelně se doplňujícím pytlíkem krve. Už jsem mohl porovnávat různá kousnutí, a poznával jsem, že čím více je vzteklá, tím více to bolí, jako kdyby to mohla úmyslně ovládat.
Tentokrát to ale bylo jiné. Jen kousla a pustila, a opět mě přimáčkla na ten sloup. Její ústa plná mé krve, oči černé, podlité krví a tak rudé, že se zdálo že samy krvácí, nespočet kapilár napnutých do extrému. Napadlo mě jestli to není má krev, co jí podlévá oči, a současně jsem vážně doufal že ne.
Opět se přiblížila k mému obličeji: Já sama rozhodnu kdy a jak zemřu! Ty nedokážeš zabít nikoho! A když to vážně musíš vědět: Umíráme stejně jako vy.
Vzdal jsem jakékoliv doplňující dotazy. Stačilo mi projít si tímhle vším jen jednou za večer. Ale nemusel jsem se ptát, protože sama pokračovala.
Zemřu když mě připravíš o hlavu. Zemřu v dostatečně silném a trvajícím ohni. Slabší, kratší, stejně jako bodnutí nebo postřelení nebude fungovat. Ne proto, že jsem nějaké ďábelské stvoření z pekel, ale proto, že se mé rány rychle zahojí a uzdraví.
Nadechl jsem se. Prohlédla si mou tvář a překvapivě se rozvyprávěla.
Vděčím tomu i za svou dlouhověkost. Proto jen tak neumíráme. Ale když to přemůžeš, můžeš nás zabít.
- prohlédla si mě znova, zda jsem s odpovědi spokojen, možná snad jako omluvu za svou zbrklou agresivní reakci před pár sekundami?
A co dřevěné kůly?
Dřevo? To jsou výmysly. Naše srdce bijí stejně jako to tvoje a poškodí jej stejně dřevo jako kov. Avšak jakmile je kůl vyjmut, naše srdce se rychle zahojí, a bije dál, a dál, a dál, a dál, a dál…
- a musel jsem ji zastavit, jinak by pokračovala kdoví jak dlouho.
Byl jsem spokojen. Více než spokojen. Nyní jsem si dokázal v hlavě udělat mnohem přesnější obrázek s čím mám tu čest. Ale ve skutečnosti tady byla spousta dalších věcí které jsem nevěděl, a to je ten největší problém věcí, které nevíte: nevíte, že je nevíte. Snad teď dávám trochu smysl. Alespoň jsem ale věděl, že upíři zemřou když se jejich srdce zastaví na dostatečně dlouhou dobu.
Samozřejmě, posléze jsem si uvědomil, že mi uniká spoustu detailů. Jak je to s utopením? Co končetiny, dorůstají? Nevěděl jsem jak svůj tok myšlenek zastavit. Navíc takových. Ještě měsíc zpátky jsem se trápil tím, jestli mé vlasy vypadají dostatečně dobře, a teď, úplně jiné problémy, z úplně jiného světa.
Když to dořekla, všiml jsem si jak se kouše do spodního rtu, propichujíce jej pomalu, tak pomalu jak to jen šlo. Chtěla abych to viděl. Bylo to sexy, cítíl jsem jak mě to vzrušuje, a pak jsem viděl kapku krve, která se jí ze rtu spustila.
Naklonila se nade mne a políbila mě tam, kam mě před chvílí kousla. Skutečně jsem i slyšel a hlavně cítil jak se ta rána zavírá. Nic jsem neřekl, nevěděl jsem jestli ji poděkovat nebo naštvaně uhnout. Jen jsem si chtěl natočit lahev té proklaté věci a mít ji vždy u sebe, pokud by to tak vůbec fungovalo.
Pamatuju si, že jsem v tu chvíli chtěl snad udělat vtip, nebo alespoň utrousit nějakou poznámku o kryptě pod námi, ale než jsem mohl otevřít pusu, dveře kostela se samy od sebe zavřely, jakoby závanem hodně silného větru. Více v té tmě stejně vidět nebylo. Byly to velké těžké dveře a ve chvíli, kdy jsem se otočil na Reginu s výrazem co se děje?
ve tváři, ta už byla ve své útočné/obranné pozici. Propnutá záda, hlava nakloněná vzhůru, lesknoucí se zlatá dýka sevřená, ne příliš pevně, v levé ruce. Se zuby zcela odhalenými, rychlými pohyby očí skenovala každé zákoutí temného kostela.
Stála tam perfektně nehnutě a na chvíli se zdálo, že už ani nedýchá. Živá socha. Jen oči hledající cíl. Mimo Měsíce, který zářil přímo na oltář, a baterky, kterou jsem měl v kapse, byl zbytek kostela opět černočerným neprobádaným územím.
Nemohl jsem si pomoct. Prohlížel jsem si každý její detail. Byl to nádherný postoj pro fotografii, nebo i malbu. Chtěl jsem si ji takto co nejlépe zapamatovat, abych si ji pak mohl nakreslit. Bohužel, později jsem se přesvědčil, že kreslit neumím ani trochu.
Pozoroval jsem ji fixovat pohled na jedno místo pod stropem na opačném konci kostela. A samozřejmě, jakmile tím směrem pootočila hlavu, něco se tam pohlo. Mi se to zdálo jakoby si toho pohybu všimla dříve než se vůbec stal. Bylo něco takového vůbec možné?
Něco tam bylo s námi. Něco co vzdorovalo Regině! To nebylo dobré. Kdokoliv tak rychlý a současně vzpírající se královně musel být buď silnější a rychlejší ...nebo šílenec. Napadalo mě, jestli se upíři můžou třeba zbláznit, nebo vůbec být mentálně nemocní. To by otevíralo mnohé další možnosti.
A pak jsem si vzpomněl na vlkodlaky. Co když to je opravdu jako v Underworldu (v tom filmu) a upíři opravdu válčí s vlkodlaky? To snad ne. Má představivost se opět rozjížděla do obrátek. Pěkně děkuji, Hollywoode. Sotva jsem se vypořádal s představou že upíři existují, s Reginou, a teď něco dalšího. Co všechno ještě nevím? Odmítal jsem přijmout představu že existují i vlkodlaci, ani za milion let.
A měl jsem pravdu.
Bylo to něco mnohem horšího.