zásadní problémy [část třicátá]
24. leden 2006
Ta děvka mě během noci kousla! Měl jsem to tušit. Co jsem si vůbec myslel?
Někteří lidé mají strach spát pod otevřenými okny. Někteří se bojí pavouků. A já tady klidně spím vedle, podle všeho hodně hladového, upíra.
Samozřejmě jsem měl počítat s tím, že něco takového udělá. Byla koneckonců noc a starého psa (fenu) novým kouskům nenaučíš. Ale neměl jsem v úmyslu ji jakkoliv omlouvat. Porušil jsem slib, který jsem si dal už hodně dávno a to, nikdy se nepoddat právě Viktorii. Některým z vás možná může připadat jako, byť zvrácená, cesta k vybudování bližšího vztahu. Ve smyslu, že bychom si pak s Viktorií byli blíže, byli více přátelé než nepřátelé. I já si to tehdy myslel.
Ale tak to není. Upíři nejsou psi. Nehodíte jim kost a najednou je všechno fajn, svět zrůžoví, a od té chvíle jste kamarádi. Ne. V momentě, kdy se stanete jídlem jste… prostě jídlo. Je to krok zpátky, ne kupředu. Nepokročíte o stupeň výše, z člověka na přítele. Naopak, degradujete se na prachsprostý dobytek. Přátelství s upírem je iluze.
S rukou na krku, s prsty na stopách po zubech, jsem sice pomalu přicházel ke smyslům, ale definitivně jsem věděl jedno. Nemůžu a nemínim s Viktorií, jen s Viktorií, strávit už žádnou další noc. Ale nakonec to byl další slib sobě samému, který jsem eventuelně musel porušit.
Viktorie se neprobudila. Ani se nepohla. Zjevně se musela v mém pokoji, v mé posteli, cítit více než vítaná. Ale nemohl jsem se jí divit. Jak už jsem dříve zmínil, vždy jsem se rád obklopoval starými a historicky vypadajícími věcmi. Miloval jsem styly a symboliky éry králů a královen, fascinovala mě, a ačkoliv byl zbytek našeho domu zařízen velmi moderně a vybaven více než dobře, můj pokoj jako by vypadl ze sedmnáctého století. Truhla, armoár, stůl, zrcadlo a velká postel. Nic extra navíc.
Něco takového, ale zdaleka ne tak okázalé.
Chvíli jsem se rozhodoval, zda ji vzbudit opatrně nebo tak jak by si zasloužila.
Nezvykle na lednový den, slunce zářilo intenzivně a skrze závěsy se paprsky dotýkalo její strany postele. Viktorie rozhodně nebyla Regina. Byla muskulárnější postavy a o něco vyšší. Voněla jinak. Regina obvykle voněla jako… tedy spíš než, že by voněla právě tak, byl to ten pocit, který jste měli, když jste k ní přičichli, pocit podobný tomu, když se nadechnete nad starými knihami.
Těžko to popsat, ale jsem si jistý, že to znáte. Ten pocit, který vás nutí se znova a znova nadechnout. A ač je to stále ta samá vůně, nemůžete si pomoci protože je tak návyková. Nemůžete ten pach konkrétně popsat, ale líbí se vám.
Někteří lidé tvrdí to samé i o benzínu. Já si to nemyslím. Miluji vůni starých knih. Takovou měla Regina vůni. Nezvyklou, silně návykovou. Jako její oči.
Viktorie na druhou stranu voněla karamelem, nebo jako toffee, nebo příliš sladká šlehačka. Byla to úplně jiná vůně, příjemná to ano, ale ne návyková, právě naopak. Byl to ten druh pachu, z něhož se vám mohl zvednout žaludek pokud jste se jej zhluboka nadechli vícekrát za sebou. Jako přejíst se medem nebo něčím příliš sladkým na váš vkus.
Nestěžoval jsem si. Naopak mě zajímalo, jak asi lidem voním já, a jak asi voním jim. Tušil jsem odpověď na otázku, jak asi voním Viktorii, když se mě dala i ve spánku. Rozhodně ne odpuzujíce, jako hranolky z mekáče.
Ale dost už o vůních.
Zvedl jsem se tak opatrně jak to jen šlo, natáhl se pod postel, kde jsem měl schovaný velký, těžký, ostrý kůl z nerezové oceli. Říkal jsem mu konec.
Byl tam připraven, protože jsem tehdy stále ještě předpokládal, že jednou Reginu budu muset zabít. Ano, kvůli všem knihám a filmům a retardovaným příběhům co jsem přečetl, jsem byl přesvědčen, že dříve či později se upír musí obrátit proti vám a vaší rodině, bez ohledu na to, jak dobře ho znáte a jak zapleteni s ním jste. Tak jsem se připravil. Byla to hloupost i tehdy, z několika důvodů.
Zaprvé, není možné, abyste takovou věc použili, ne na někoho jako byla Regina.
Zadruhé, že se proti vám upír obrátí je nesmyslný koncept.
A zatřetí, tehdy jsem ani náhodou neměl sílu na to jej použít, a když se nad tím zpětně zamyslím, byl ten kůl příliš hrubý.
Denes Agay - Old Irish Blessing
Tak či onak, sebral jsem ho, vyskočil obkročmo na Viktorii a bodnul s ním, symbolicky, do míst nad její hlavou tak, aby se hrotem dotkl jejího čela.
Otevřela oči.
Člověk by očekával opatrnost, žádné náhlé pohyby a klidný, mírný tón, od toho, který je ohrožován zbraní, zvláště když do takového ohrožení probudí. To ale nebyl případ Viktorie. Najednou jsem byl na druhé straně místnosti, zádama mezi policemi s knihami, které padaly všude okolo mě společně s dalšími věcmi.
Prakticky ani nemrkla. Hádám, že na taková probuzení byla zvyklá. Nebo to byla normální reakce predátora? Nikdy nepodvolit? Tak či onak, vypadala udiveně.
Minulou noc jsi mi nabídl domov a nyní mi nabízíš věčný klid? Nevěděla jsem, že jsi tak dobrého srdce…
- syčela, ale bez náznaku ohrožení.
Kousla jsi mě a bolí to. Nepřenesu přes srdce, že ty teď funguješ na mou životní energii.
- zahučel jsem po ní.
Vzbudím se, uprostřed noci, mám hlad a žízeň, a vedle leží pečené prase a studna čerstvé vody. Co jsi čekal?
- řekla hrdě.
Nikdo mě nikdy nenazval pečeným prasetem a studnou čerstvé vody. Vlastně nevím o jediném člověku, a nemyslím si, že v celé galaxii takový vůbec existuje, který by byl kdykoliv ve svém životě takto nazván.
Řeknu to mámě!
- odpověděl jsem sarkasticky, sebral jsem se a odešel do koupelny. Mámou jsem myslel Reginu, ne svou matku. Ta opravdu o ničem z toho vědět nepotřebovala, ačkoliv očekávala, že můj krku bude v takovém stavu.
Je vtipné jak s lidmi otřese jen myšlenka, že může existovat stoprocentně normální rodina, a to z jakéhokoliv úhlu pohledu, jen si tak žijící, kterou navštěvují upíři, občas více než jeden, a všichni po sobě zanechají kousance. Šílené, když si to představíte. Ale v naší rodině jsme byli všichni na stejné vlně. Pochopil jsem že to nebyl podvod, útlak nebo strach či cokoliv. Bylo to prostě něco, co se stávalo, s velmi malou šancí že se stane znova, a všichni prostě chápali, že takhle věci jsou.
Můj otec byl okouzlen Viktorií stejně jako Reginou. On se jich, stejně jako já, tolik nebál, a navíc vždy byl nadšenec do historie a geografie. Miloval knihy, články a diskuze o událostech, které změnily svět, historická fakta, která mohla být nebo dopadnout jinak, důvody za tím, proč je svět takový jaký je, a jak by mohl být jiný, pokud by některé události dopadly jinak. Takže si dokážete představit, že využil každou příležitost k rozhovoru s některou z nich. Jeho oči se vždy rozzářily, když slyšel, že s námi možná hosté stráví den, večer nebo jakýkoliv čas. Také chápal, že to nejsou démoni. Určitě pomohl i fakt, že jsme byli nejateističtější rodinou v okolí.
Když jsem konečně vylezl ze sprchy a vrátil se do svého pokoje, Viktorie už byla zcela čilá a plná života. Ale protože bylo úterý a dům byl prázdný, jelikož se mí rodiče nevrací z práce před pátou, očividně se nudila.
Znáte ten typ dětí, které jsou neustále plné energie, tak okolo pěti let věku, roztěkané, a vy se je, například v čekárně u lékaře nebo v restauraci, snažíte přinutit zůstat na místě, být ticho a nic neříkat. A tak sedí, zírají na podlahu, mlčí, ale každou chvíli doslova vybouchnou a zase se rychle zklidní. Tak přesně mi tady připadala Viktorie. Unuděná, ale plná energie, jako lev v kleci.
Nemáš teď nikde být? Povinnosti?
- zeptal jsem se během oblékání.
Vlastně jsem sem přišla přímo z, hm, konce světa. Regina si mě vyžádala a tak jsem tady. Mám od ní seznam požadavků, dva přesněji, které potřebujeme.
Požadavky?
Ano. Potřebujeme tvůj přívěšek a trochu krve… jen pár kapek.
Proč? Na co? Ne.
Jde o ten malý projekt na kterém s ní pracuješ. Mě se neptej. Jen mi dej co potřebuji a dám ti zase pokoj.
Viktorie, můj přívěšek nedostaneš ani za nic.
Dobře. Tak tu krev.
- s tím jsem souhlasil.
Kousla mě znova, do ruky, a nechala pár kapek stéct do malé plastové nádobky. Nelíbilo se mi to. Raději bych ji měl zase zakousnutou do krku než se na to muset dívat. Není to normální, ale pak můžete říct, že být kousnutý upírem také ne. A hádejte co? Je to úplně normální. Alespoň pro mě to tehdy bylo víc normální, než tenhle pololékařský odběr.
Omlouvám se za minulou noc.
- řekla tiše hlubokým hlasem, s hlavou skloněnou a stříbrnými vlasy skrývajícími její tvář, s očima na mém zápěstí, které uvolnila ze sevření jakmile to dořekla.
Pak, s lahvičkou v kapse, mi strhla přívěšek z krku a zmizela.
Jen tak, během dvou sekund byla pryč. Neměl jsem nejmenší náladu se za ní pouštět, vím jak by to dopadlo.
Nemohl jsem ji za to ani nenávidět. Byl jsem prostě jen… ohromen, s jakým úsilím plnila Reginina přání, jak záludná a hbitá při tom byla, a jak málo jí přitom záleželo na čemkoliv a kýmkoliv jiném.
Nenáviděl jsem pozici, do níž byla stavěná, a nenáviděl jsem, jak jsem kvůli ní vypadal a jak jsem se kvůli ní cítil. Nenáviděl jsem její způsoby, to rozhodně, ale zda ji jako osobu… tím si nejsem tak jistý.
Ani náhodou nebylo po všem. Všechno co se stalo pro mě nic neznamenalo. Co mě trápilo nejvíc bylo, že utekla aniž by mi řekla, kdy a zda se pro mě Regina vrátí, nebo kde vůbec je a jak se s ní mám spojit.
Pokud si z těch dní něco pamatuju opravdu dobře, pak to, že jsem si uvědomil, že chci být vždy na obou stranách. Něco na tom rčení, že za plotem je tráva vždycky zelenější, bude. Protože pořád jsem chtěl být s Reginou, cestovat po světě a být součástí její denní rutiny, ale když jsem s ní byl, chtěl zase zpátky ke klidu normálního života.
A to je další důvod, proč jsem se nedokázal rozhodnout, zda chci být jedním z nich nebo ne. Jakmile se rozhodnete, je to napořád. Už se nikdy k normálnímu životu vrátit nemůžete. Co se stane, když si na novou roli, bez cesty zpět, nezvyknu? Skončím jako všichni ti ostatní, kteří si život vzali.
A když se rozhodnu zůstat člověkem, zestárnu, onemocním a tak dále, nebudu litovat, že jsem se vzdal věčného mládí?
Vraťme se ale do chvíle, kdy se Viktorie sebrala a zmizela.
Pořád mi vrtalo hlavou, proč byla minulý večer v takovém stavu.
Tak jsem zvedl telefon a volal k Blanche domů.
Doufal jsem, že alespoň ona není součástí plánu, a že zůstala doma.
Nikdo to ale nezvedal…