žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

staré zvyky umírají těžce
[část čtyřicátá devátá]

Je mi líto, ale ještě kapka a budete mě zpátky muset nést. - sípal jsem zatímco jsem se je oba od sebe pokoušel odtrhnout. Jeho od mého zápěstí a Reginu z krku. Pamatuju si, že jsem se tehdy dokonce začal v duchu modlit, aby to bylo naposledy, co něco takového zažívám.

Nikdy mi nebylo ze dvou míst současně pouštěno žilou, nikdy ze mě esenci života nesáli současně dva takoví. Po pěti sekundách jsem měl pocit jakoby se celý můj svět tříštil. Všechno bylo najednou tak daleko a nic s ničím nesouviselo. Teď už si jsem jistý, že v krmení musí být něco víc, protože to sání, to vyprazdňování vašeho nitra, není jen fyzické, ale také emocionální. Cítíte, jako by si vás něco… odnášelo pryč. Nevím jak to lépe popsat.

Také tě můžeme nechat tady. - odpověděl mi Sigismund.

Víš ty co? Už mě pěkně unavuješ. Především jen díky mě nejsi pořád v té ledové pasti. Co takhle trochu uznání? - řekl jsem frustrovaně. A okamžitě jsem toho litoval, protože všechen ten tlak a stres si začínaly vybírat svou daň. Byl jsem na pokraji kolapsu, psychicky. Fyzicky jsem se cítil celkem dobře, jen jsem měl potíže udržet si teplo.

Uznání? Ke klučíkovi? Já jsem stovky let stár. Měl by sis přede mnou dávat pozor na jazyk!

No to teda nejsi! Celou tu dobu jsi byl mrtvej. To se nepočítá. Nic nevíš. Nežil jsi. Já ano. Já tento svět znám, ty ne. Co takhle nechat tu tebe? - syčel jsem naštvaně.

Regina se usmívala. Nic neříkala, jen se usmívala.

Chováte se jako děti. - řekla nakonec.

Já k tomu mám alespoň omluvu, je mi sotva osmnáct. Ale co on?! - spílal jsem. Sigismund vrčel mezi zuby.

V tomto duchu jsme pokračovali do nekonečna, ale pamatuju si vlastně jen začátek výše, protože dále už tato diskuze, jako většina plamenných výměn názorů, začala přerůstat z argumentace ve vzájemné osobní útoky. Takový okamžik přijde v každé diskuzi, která se táhne příliš dlouho a kde ani jedna strana nedokáže ustoupit. Ten den jsme končili překřikováním kdo je lepší, ve všech toho slova smyslech, zda člověk nebo upír. Do takové diskuze se nechcete zaplést, věřte mi.

I tuto noc nám k odpočinku muselo stačit provizorní přístřeší. Sotva jsme si mohli stěžovat. Padli jsme ke spánku během pár minut, jeden za druhým.

Další den jsme opět pokračovali ve stejném duchu. Regina Sigismundovi vysvětlovala vše co mohla, a co uznala za vhodné, o soudobém světě. Já se nejprve příliš nezapojoval. Plně jsem jí v tomto důvěřoval, koneckonců dokázala mnohé vysvětlit mnohem lépe než já, ale později jsem začal zasahovat více a více, jelikož jsem začínal mít pocit, že konverzace vyžaduje i lidský úhel pohledu. Prakticky jsem tam hovořil ve jménu celého lidstva, proto píšu že v duchu předešlého dne. Tak či onak, moc mi to nešlo. A bylo mi zle.

A jak jsi se sem vůbec dostal? - zeptal jsem se ho.

Tak… především jsem nepřišel během zimy, jako vy dva. - odpověděl.

To se dalo očekávat, protože my potřebovali ledoborec abychom se dostali k pobřeží. - dodal jsem.

Ledoborec? - zeptal se.

Ovšem, loď která je schopná prorazit led. - řekl jsem s úsměvem.

Už jen ten název na něj udělal dojem. Začínal jsem mít pocit, že by se mu současný svět mohl líbit víc než by měl.

Také jsem si uvědomil, že tohle byla jeho hlavní slabost. Ne tedy opravdová slabost, ale spíše způsob jak prorazit do jeho bubliny. Každý člověk, upír či zvíře, má okolo sebe jakousi neviditelnou bublinu, která je jeho výhradním teritoriem a v níž si udržuje svou sebedůvěru a sebejistotu. Nebývá snadné se skrze tuto bublinu k člověku dostat, ale přišel jsem na to, že nejlepším způsobem, jak se o to pokusit, je zaujmout jej diskuzí o něčem, co ho zajímá a o čem by rád věděl víc. Proto se snáze sbližují lidé, kteří mají více společného, a proto vás psi začnou mít rádi, pokud jim nabídnete něco zajímavého (ne nutně jídlo). Takto jsem plánoval dostat se pod kůži Sigismundovi.

Tak ledo-borec říkáš. Pověz mi víc.

Co k tomu víc říct, je to loď se zpevněnou přídí, kterou rozbíjí kry ve zmrzlých vodách… - ale byl jsem přerušen.

Ne, ne o tom, o tom ostatním. - řekl Sigismund, a dodal: O ostatních… věcech. O věcech jako je tento ledoborec.

O nových vynálezech?

To také ne, raději o věcech, které znám, ale které se od mých časů vyvinuly. Staré věci přetvořené v nové, jako jsem teď já. - odpověděl s náznakem úsměvu ve tváři.

Takže chceš vědět co se změnilo? Co třeba tohle: Transylvánie už není nezávislá. Patří nyní Rumunsku.

Podíval se na Reginu. Přikývla.

Líbí se mi. - dodal a otočil se zpátky ke mě.

Nyní si udělejme malou vsuvku. Pochopte, že Sigismund byl opravdovou osobností, vzdáleným příbuzným Reginy. Celým jménem (česky) Zikmund Báthory, nějaký čas v Transylvánii vládl. Nebyl nijak špatný, ale ani výjimečně dobrým vládcem. Vojensky pomáhal jižním částem rumunska, Valašsku, bojovat proti Otomanům (bylo to také v jeho vlastním zájmu), ale nakonec byl vytlačen, když Rumunské armády vstoupily do Transylvánie.

// Poznámka překladatele: Zde je dobrý článek Zikmund Báthory na rozhlase Brno. Pečlivě si přečtěte závěr. Proč tomu tak asi bylo? Hm?

Zikmund Báthory

Sigismund byl velice kontroverzní postavou. Ačkoliv pocházel z maďarské větve rodiny (proto to příjmení), byl ve skutečnosti rumunen, princem Transylvánie. Bojoval bok po boku s rumunskými oddíly proti Otomanům, ale pak přenechal Transylvánii svému bratranci Andrei Báthory, který byl polák.
Tím se mu povedlo naštvat celé Rumunsko. Také slíbil maďarům žijícím na území Transylvánie určitá privilegia, ale ty byly rumunskou vládou brzy opět odebrány.

Také si brzy vládnutí rozmyslel a požádal Andreie o trůn zpátky. Když ho dostal, nechal popravit několik vysoce postavených osob, které sympatizovaly s turky, včetně člena vlastní rodiny Baltazara Báthory, jen aby se trůnu podruhé vzdal, opustil Transylvánii a vyrazil za svou manželkou do Prahy.

O rok později se nečekaně vrátil a opět na nějakou dobu převzal trůn Transylvánie, jen aby jej zase přenechal svému bratranci.

Když jeho bratranec Andrei Báthory zemřel, vrátil se zpět a ZNOVU převzal trůn i Translyvánii. Jenomže tentokrát už jeho mocenských her měli rumuni dost, vytáhli na něj do války, porazili ho a vyhnali ho opět do Prahy.

Údajně měl v Praze, v roce 1613, nějakých 28 let po narození Reginy, zemřít.
Ale dost bylo lekce dějepisu.

No, alespoň to není Turek. - řekl dál.

O Turcích mi ani nezačínej! - zanadávala si Regina z dálky před námi.

Jsme tady! - zakřičela o chvíli později znova, aniž by se otočila a ještě přidala do kroku.

Před námi, z nejhustší mlhy jakou si dokážete představit, začalo vystupovat pobřeží. Bylo dříve slyšet než vidět. Na trochu vhodném místě k přistání čekala malá loď, a v ní jeden na kost promrzlý námořník.

Neřekl vůbec nic. Nezvedl ani hlavu. Nikdo z nás také nic neříkal, kromě mě, samozřejmě, pozdravil jsem ho a poplácal po zádech. Ucuknul a couvnul.

Jen stěží nastartoval motor, musel tam už na nás nějakou dobu čekat. Vyrazili jsme přímo na otevřené moře, do pořádných vln.

TAK - vlna - TOMU - vlna - TY - vlna - ŘÍKÁŠ - vlna - LEDOBOREC? - křičel na mě Sigismund zatímco do nás narážela jedna obrovská vlna za druhou.

OTOČ SE! - křičel jsem zpátky na něj.

CO? - nerozuměl mi.

ZA TEBOU! - křičel jsem.

Neviděl jsem jak se tvářil, ale dokážu si to živě představit.

To pro něj muselo být něco. Byť to tedy nebyla žádná velká loď a strašně rád bych ho viděl, kdyby byla; koneckonců tahle se sotva držela na hladině, přesto to, co jí chybělo na velikosti, to kompenzovala světly. Pokud jste někdy viděli třeba člun záchranářů v noci, se všemi světly a patrácími reflektory rozsvícenými, víte co mám na mysli.

Ale on nebyl ohromený ani světly ani velikostí. Fascinoval ho materiál.

Vždyť to je čisté železo. - vydechl a oveřoval si svou doměnku boucháním o bok lodi, k níž jsme právě přirazili.

Ocel. - opravil jsem ho.

Ocel? Tohle celé je z oceli? Vždyť muselo trvat dekády vyrobit takové množství oceli. - snažil se mi vysvětlit.

Dnes už ne. - říkal jsem zatímco jsem se škrábal na palubu nechávajíce ho na dřevěném žebříku za sebou.

Nedalo se ho ale neslyšet.

Samá ocel a pluje to! - byl v extázi.

V ten moment jsem si už byl jistý, že to je nejlepší způsob, jak se do jeho bubliny dostat. Zvědavý člověk bude stále zvědavý, bez ohledu na to, kolik století nežil. Něco takového vás nezmění v nudného či znuděného patrona, naopak, tváří v tvář smrti budete chtít žít o to víc.

Zatímco jsme sestupovali do teplých útrob lodi a já si užíval první vnější teplo za poslední více než týden, zaslechl jsem ho říkat si jen tak pro sebe:

S flotilou takových bych mohl ovládnout svět.

Ach, říkal jsem si, jak moc bych si chtěl vyfotit jeho tvář při pohledu na letadlovou loď třídy Nimitz.

Dole v podpalubí nás uvítal starší muž, přes šedesát let, s čistými ruskými rysy a dvěma chybějícími prsty. Zasalutoval nám, Reginu políbil.

Říkal jsem si, ale nepromluvil jsem nahlas: Jsem tohle já za čtyřicet let?

Ukázal na kajutu. Tam byly čtyři plechové židle a dvě vojenské plechové postele nad sebou. Vešli jsme dovnitř a akorát jsem shodil batoh na zem a sedl si, když za námi vstoupili dva muži. Dva pořádní, velcí a svalnatí chlapi. Vyskočil jsem opět na nohy v obavě, že přišly potíže.

Regina udělala totéž a skočila přímo po krku jednoho z nich. Nebránil se. Očekával to a to byl i důvod jejich přítomnosti. Heh, Regina byla možná třikrát menší než on. Omotala se okolo něj jako had. Nohy okolo jeho pasu, jednou rukou se mu držela okolo krku a druhou se opírala o plechovou konstrukci postele. Pozoroval jsem, jak jeho tvář zrudla, pak zmodrala a nakonec zbledla zatímco ztrácel sílu, bez ohledu na to, jak velký chlap to byl. Po chvíli se mu podlomila kolena a svezli se společně k zemi, zatímco Regina, stále omotaná okolo něj, ho i nadále drtila jako anakonda. Ztěžka oddechovala zatímco zarývala své špičáky hlouběji a hlouběji dokud téměř neztratil vědomí.

Přestala a ani si neutřela ústa. Stála nad ním, krev jí stále stékala po bradě a dýchala jako kdyby právě doběhla maraton. Já se pakoval pryč. Když jsem za sebou zavíral dveře, jen na malý okamžik, skrze malou škvíru než jsem je dovřel, zatímco jsem se otáčel, jsem tam zahlédl její pravou tvář. Otřepal jsem se. Tak blízko jsem byl.

Kdybych jen tušil kolik sebekontroly musela mít nad svým tělem, aby se po tolik dní ubránila hladu, který musela mít, zatímco jsem byl hned vedle ní.

O pár minut později oba muži opustili kajutu, sotva drželi rovnováhu ale byli v pořádku. Dokonce měli úsměv ve tváři.

Tohle byl ten odvážný podivný nový svět.


nahoru   |   následující: klid před bouří

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus