a čas začal zpomalovat [část čtrnáctá]
6. leden 2005, půlnoc
Klídek, říkal jsem si, ale nepomáhalo to.
Viktorie opakovala a opakovala, stále zuřivějším tónem: Ne, ne, ne!
Ovládej se.
- okřikla ji Regina, ale bylo to k ničemu.
Vlk uvnitř Viktorie zcela převládal. Kroužila okolo mě, prohlížela si mě odshora dolů a já si uvědomil jak silné spojení upíři utváří mezi sebou a zvířetem, které si zvolili. Regina mi později řekla, že ne všichni to dělají a není to nic, co by bylo nutné. Je pro ně ale snadné vzít za své, imitovat chování a myšlení oblíbeného zvířete, a pak to pomáhá přežít. Taková odpověď mi prozatím stačila, Regina sama se zdála chvílí kočkou a chvíli hadem, avšak nakolik dokázali dva vlivy kontrolovat i ostatní mi bylo záhadou.
Ale není to nic, co by bylo výhradně doménou upírů. Mnozí lidé tyto aspekty trénují také. Zloději třeba, ti opravdu dobří často tvrdí, že studovali, trénovali, sledovali a experimentovali s napodobováním kočičích pohybů.
Čínská kultura a také karate se zabývá zvířecími aspekty. Však, staré filmy o karate jsou plné neslavných útoků tygra a postojů orla, a řady podobných.
A tak mi přišlo jenom přirozené, že upíři to dokáží také, však proč by ne, a že to dokáží mnohem lépe, až ke hranici zformování jakéhosi mentálního spojení se zvoleným zvířetem, ne magií ani telepatií, ale perfektní imitací.
Zkoušeli jste někdy zaštěkat na psa nebo zamňoukat na kočku? Pamatujete si jejich zmatenou reakci? Pak víte o čem mluvím.
V každém případě, Viktorie byla skutečně vlkem, samotářským, protože jí chyběl vůdce smečky, a to bylo něco, čeho se nedalo nevšimnout. Byla impulzivní a nezvladatelná nikým, jen Reginou, a i ta mívala potíže. Zajímalo mě, zda byla Viktorie stále takto impulzivní a těžce zklidnitelná.
Kroužila kolem mě, její pohled kmital mezi mnou a Reginou, a přitom vážně vypadala jako vlk připravený zaútočit. Viděl jsem tu zlost v jejích očích. Ale také zmatek.
Co jsi to provedl!
- vřískla. Cože? Nerozuměl jsem jí.
To já ne.
- což byla pravda, i když to celé byla především moje chyba. Neměl jsem ale pocit, že je naštvaná kvůli odhalení Reginy.
Ty arogantní zmetku! Ty za to můžeš! Regina nemá nikoho měnit, zvláště ne za takových okolností!
- no teď jsem byl vážně zmaten.
Vážně? Tak potom pověz jaktože jsi tady ty?
- a tím jsem ji naštval ještě víc. Tvářila se znechuceně, že mi musí něco vysvětlovat, nebo vlastně komukoliv. Regina na to celé koukala, jako by sledovala film, téměř s potleskem, ale připravena se postavit a zasáhnout. Proto jsem se cítil bezpečně ačkoliv Viktorie vypadala jako že mě každou chvíli roztrhá na kusy.
Má královna neproměnila za poslední dvě století nikoho!
- tak to jsem nevěděl.
Navíc, tohle jsem potřeboval osvětlit. Jak bylo možné že byla Regina nejstarší? Znamenalo to že všichni upíři jsou jejími přímými potomky (ve smyslu proměnění)? Jak potom oddělují pokrevní linie?
Viktorie, tady není co vysvětlovat. Muselo se to stát.
- Byl jsem si jistý, že se to muselo stát i pro mnoho dalších lidí za ty dvě století a nestalo se. Tohle působilo jako velmi zvláštní výjimka.
Viktorie, ignorujíce Reginu a její slova, pokračovala: Má královna NENÍ tvůrcem. Nejste hodni její krve. A už vůbec ne tahle… verbež.
Nebyla si jistá jak má nazvat Blanche, která tady ležela, ve stavu na půl cesty mezi člověkem a mladým upírem. Soudil jsem tak podle rány na krku, která už téměř přestala krvácet a její dech pozvolna sílil.
Viktorie, neříkej mi, že z tebe cítím žárlivost…
- dodala Regina.
Ano, je to žárlivost! Jsi pro nás příliš drahá na to, aby bylo mě, nebo komukoliv jinému, dovoleno okusit tvou krev, natož život z tvého vlastního! To je neskutečné!
A mi bylo zřejmé jak věci fungují. I Regina mi to později osvětlila. Do této chvíle jsem měl představu, že stvořila tisíce, celé legie upírů, že zaujala roli jakéhosi krvelačného monstra jehož jedinou misí na této Zemi bylo změnit celou lidskou rasu. Samozřejmě jsem se mýlil. Od chvíle, kdy se sama stala upírem věděla, že je něčím zvláštním. Že bude jednou z mála, a jejím úmyslem bylo aby to tak i zůstalo. Rozhodla se nemít více přímých následovníků, pokračovatelů v pokrevní linii, a o staletí později se to ukázalo jako jedno z nejmoudřejších rozhodnutí.
Díky tomu neexistuje jediný soupeř o její pomyslný trůn. Jen málokterý se jí blíží silou a schopnostmi. Je jedinou z nich, kdo je čisté krve, resp. nejčistší ze všech. Svým přičiněním, svým rozhodnutím.
Jako čerstvý upír změnila Viktorii, a napříč staletími pak jen pár dalších (jak málo jich ve skutečnosti bylo jsem se dozvěděl později). Pak, na její příkaz, Viktorie změnila další dva, kteří se postarali o proměnu ne více než dalších čtyř. A ti se už nikdy nemohou Regině vyrovnat. Tak to následovalo dále a v době, kdy po Zemi kráčel tisícátý upír, byla Reginina čistá krevní linie prakticky uzavřena, ztracena, zakázána a zasvěcená. Ale tady se musím přiznat že sám spekuluji víc než bych měl.
Pochopil jsem také, jak drahá a cenná pro ni Viktorie byla. Viktorie byla tím nejbližším co Regina mohla považovat za rodinu. Byla první, kterou změnila, což znamenalo že si byly podobné věkem a velice blízké silou. Viktorie byla ale poslušná.
Viktorie. Poslouchej mě pozorně.
- řekla Regina velmi vážným tónem, čímž ji vyvedla z jejího perfektně elegantního kroužení okolo mě. Udělala krok směrem k ní a Viktorie ustoupila do rohu.
Vezmeš tuhle dívku a postaráš se o ni jako o SVOU vlastní. Sic nyní JE naší krve.
řekla jí Regina a pak dodala: A pokud se jí náhodou cokoliv stane…
Nestane. Je-li to tvé přání, budu se řídit tvými slovy.
- uposlechla Viktorie. Vlk v její hlavě zvítězil. Přesně jako vlčí smečka, bez zásahu vůdce snadno zdivočí a oddávají se běsnění, ale jakmile vůdce smečky zavrčí, skrčí se, sklopí pohled, ulehnout a ztichnou. Taková byla Viktorie, silná a impulsivní, ale submisivní. A já jsem nepochyboval že Blanche bude v bezpečí, i přes Viktoriin temperament, protože vím, že důvěru a poslušnost budovanou a utužovanou po staletí jen tak něco neroztříští.
A co ti dva?
- kývla Viktorie hlavou směrem ke stolu, pod kterým se stále krčil Viktor, a o kousek vedle Sofie, stále v bezvědomí na zemi.
Došel jsem k Viktorovi a přesvědčil ho (nebylo to nic snadného) aby se seznámil s Reginou patřičně. Vylezl opatrně a malými krůčky postupoval k Regině, která stála uprostřed místnosti, nad Blanche, nyní až protektivně, jako strážce. Viktorie pak v pokleku na židli v rohu místnosti jako naštvané malé dítě.
Neboj.
- řekla Regina, s úsměvem a nataženou rukou k potřesení.
Viktor váhal. Podíval se na Viktorii a pak na mě. Já přikývl. Podali si tedy s Reginou ruce, beze slov, zatímco se pořád třásl strachem.
Alespoň jsi neutekl jako tvůj kamarád tady…
- zasmála se. Myslela tím samozřejmě mě a první noc co mě kousla, když jsem vyskočil oknem a utíkal o život.
Já… já… já…
- Skvěle, rozvazoval se mu jazyk. A i když zvolna, byl jsem rád že nebyl v úplném šoku, kdy by zapomněl své jméno a tak.
Ano, chtěl jsi, já vím. Dobře že jsi takový fešák, jinak bych si mohla vybrat tebe místo ní…
- a koukla na Blanche.
Viktor se začervenal. Regina veděla přesně na jakou strunu zahrát a co říct. Byl jsem si jistý, že si byla vědoma Viktorovy náklonnosti od prvního dne.
Viktorie…
- řekla tónem matky pobízející svého potomka ať dává pozor.
Viktorie se postavila.
Viktorie, seznam se s Viktorem.
- řekla Regina a usmála se. Já se usmál taky, protože mi to přišlo vtipné. Podívali jsme se na sebe a na moment se všechno zdálo normální a báječné. Cítili jsme se jako pár, který se pokouší dát dohromady své dva kamarády. Viktora a Viktorii.
To si snad děláte srandu.
- vydechla Viktorie.
Viktor opatrně natáhl ruku se slovy: Rád tě poznávám.
- Pochyboval jsem že tomu tak je.
Ale Viktorie se usmála a zdála se mírně potěšena i když se to snažila co nejlépe skrýt. Nakonec to vzdala a potřásla si s ním.
No nejsi ty zdvořilý jeden…
- řekla si pro sebe. Viktor neodpověděl.
A teď,
- zahájila Regina opět rozhodným, královským tónem, a pokračovala: Rozhodla jsem.
Viktorie, ty pak vezmeš Blanche ke knize.
- měla na mysli samozřejmě Codex Strigis, který je každý mladý upír povinnen přečíst a naučit se.
Dáš na ni pozor do doby, než se o sebe bude schopna postarat. Není pro ni bezpečné zůstávat zde dokud nebude dostatečně připravená.
- a mě vrtalo hlavou jak dlouho to asi může být. Nebylo to vůbec tak, že by se Blanche mohla jen tak ztratit z domova kdykoliv chtěla. Nakonec, pořád jsme byli děcka a stále jsme měli povinnosti vůči škole a rodičům. Ačkoliv pro mě se jejich důležitost (těch povinností) den za dnem plynule vytrácela.
Než se jala pokračovat, naklonila hlavu směrem k Sofii. Ta se totiž probírala. Přiskočil jsem k ní, chytil ji okolo ramen a naléhal aby zůstala klidná, že je všechno v pořádku, ale jakmile otevřela oči a uviděla že to nebyl sen, začala křičet znova.
Viktoria přiklekla, chytila ji rukou přes ústa a Sofie se začala svíjet.
Tahle má kuráž!
- nadšeně zahlásila Viktorie směrem k nám.
Opatrně. Neubliž jí.
- řekla Regina. Oddechl jsem si, že se všechno konečně vyvíjí tak jak jsem chtěl, nenásilně.
Co teď s nimi zamýšlíš?
- zeptal jsem se Reginy.
Splním ti tvé přání. Nechám je volně žít ale věz jedno: mají velké, obrovské štěstí a současně hroznou smůlu, že jsou tvými přáteli. Budou jediní, kteří se se mnou setkali, poznali kdo jsem, a přetrvali. Stejně tak pro Viktorii.
Věděl jsem že to tak rozhodně nebývá v případě všech, především tedy mladých upírů, kteří jsou náchylní k porušování a ohýbání pravidel, nejen co se týče odhalení se před lidmi. I tak mi to v tu chvíli znělo příliš striktně na to, aby to tak bylo i v jejím případě. Ale časem mi došlo, že mnoho z toho co říkala nebylo, pro zdůraznění pointy, úplně přesné.
Sofie to slyšela a trochu se utišila. Viktorie uvolnila své sevření ale byla stále připravena okamžitě zasáhnout a Sofii umlčet, pokud by opět začala křičet.
Sofie, poslouchej mě: Ty a Viktor musíte jít. Blanche bude v pořádku, její přání bylo vyslyšeno.
- na to Sofiiny oči přešly do maximálního šílenství. Během pár sekund prošly snad deseti různými výrazy: zmatení, zlost, trápení, štěstí, hrdost, smutek, zoufalství, úleva, …
Blanche teď s námi nebude na…
- řekl jsem a hledal jsem Regininy oči pro upřesnění.
Tak dlouho jak to bude nutné.
- doplnila Regina.
Ale bude v pořádku, za nějakou dobu se vrátí a všechno bude fajn, jako dřív. Slibuju.
- snažil jsem se udržet klidný tón.
Touhle dobou se už spolu Viktor a Viktorie o něčem normálně bavili, a dokonce se na sebe usmívali. Moment jsem je pozoroval a pak mi to došlo. Oni flirtovali! No to snad ne!?
Hrdličky, mohu vás přerušit?
- vstoupila jim do toho Regina.
Viktorie ustoupila od Viktora, když si uvědomila že je pozorována a narovnala se jak postavou, tak výrazem.
Viktorie, vyrazíte jakmile se Blanche probere. Pošli o tom zprávu Karlovi a dodej, že během následujících dní dorazím s hostem.
- a podívala se na mě. Já neřekl nic.
Co se týče vás dvou, stále jsem vás ráda poznala, nechápejte mě špatně, jen tohle všechno byl velmi špatný způsob… seznámení.
- řekla Regina, nadechla se a pokračovala: Ale znova se setkáme, o tom není pochyb.
Viktor se tím zdál potěšen ale Sofiina tvář dávala najevo hrůzu.
Bylo teď už dost po půlnoci a všechno utichlo. Regina se zdála vyčerpaná, opravdu. Nakonec, stále neměla nic k obědu. Vybral jsem opravdu špatný čas.
Když se blížila jedna hodina v noci, Blanche se probrala.
Čas se pro Blanche začal zpomalovat. Jako přesýpací hodiny plné krve. Probrala se ale divoce. V mžiku stála na nohou. Nevypadalo to jako by se probudila, nebo vzpamatovala z bezvědomí, spíš jako probrání z hodně zlé noční můry. Působila rozzuřeně, jako rozzuřený upír, ale oči měla téměř perfektně modré, bledé, zornice zvětšené, bez náznaku červené nebo černé.
Byla absolutně zmatená a koukala na nás jako by nás neznala. Já hledal stopy po špičácích ale zatím nic.
To Viktorie vzala svou novou roli velice vážně a bez váhání k ní přiskočila, chytila ji pod krkem a stiskla tak, že Blanche téměř přestala dýchat.
Jak se jmenuješ?
- zeptala se jí výhružným tónem. Tónem, který říkal také odpověz hned jinak...
ale Blanche neříkala nic.
Co se děje?!
- vylekaně se ptala Sofie.
Probrala se příliš brzy. Musí se nasytit, co nejdřív.
- zvýšila tempo Regina.
Ale vždyť ani sama neví kdo je!
- řekl jsem abych vypíchl fakt, že takhle zmatená těžko bude tušit, co dělat a jak se na někom krmit.
Ó, to se neboj, tak jiskra už tam je… podívej se na její ústa.
- a jistěže, ačkoliv Blanche nic neříkala, neměla upíří zuby a ani se netvářila naštvaně, její rty začínaly tvořit výhružný, agresivní… no vlastně úsměv. Vdechovala vzduch okolo nás a velmi opatrně si každého prohlížela. Nejprve jsem si myslel, že se snaží spojit si kdo a co jsme, ale teď jsem začínal chápat, že se spíš rozhodovala, kdo z nás vypadal nejchutněji.
Potřebuje krev.
- podívala se Regina na mě. Začínal jsem si už vážně připadat jako její přiruční pytlík krve.
Já jí pomůžu…
- zpoza mě řekl Viktor a než jsem se nadál, stál vedle Blanche.
Ne, nech mě, bude to tak pro ni komfortnější.
- řekla Sofie.
To je pravda, Sofie je lepší volbou.
- souhlasila Regina.
Viktorie pohledem pobídla Sofii k sobě. Chytila ji za levou ruku, její pravou položila na své rameno a pak se jí zadívala do očí se slovy:
Odhrnu ti vlasy na stranu a pak tě kousnu, dvakrát, přímo tady…
a položila jeden prst na Sofiin drobný, tenký, delikátní krk. Sofie se zachvěla, ale nic neřekla, jen souhlasně přikývla.
Potom obejmeš Blanche stejně jako jste se objaly dnes ráno, když jste se potkaly. Drž ji pevně ale nemysli na to, jdi ve svých myšlenkách kdekoliv se cítíš šťastná. Blanche bude vědět co dělat.
Sofie se podívala na Blanche, ujistila se že všechno bude v pořádku, a pak znova přikývla.
A teď me polib.
- řekla Viktorie a s tím zaklesla své rty k Sofiiným, která se na moment sice pokusila uhnout, ale pak podlehla a vášnivý polibek opětovala.
Viktorovi se moc líbilo co vidí, i když ho to překvapilo.
Viktorie ke kousnutí potřebovala své zuby, a nebyla ani hladová a už ani rozzlobená, tak jí zbýval poslední způsob jak jim pomoci ven. Vzrušení.
A ovšem, stačilo pár chvil a uslyšel jsem Viktoriino až toužebné oddechování. Zvolna se vzdálila Sofiiným rtům, které ji ale nechtěly moc pustit, a směřovala k jejímu krku. Odhrnula jí vlasy a zlehka políbila. Žádné filmové zaklonění s doširoka otevřenými ústy, ani předvedení zubů širokému okolí se nekonalo. Pohyb to byl tak přirozený a pozvolný, jako milencův, když pokračuje od líbání úst ke krku.
Zvuk polibku však chyběl. Místo toho jsme všichni v tom napjatém tichu slyšeli trhající se kůži a tkáň na Sofiině krku. Několikrát sebou divoce škubla a pak ztuhla tisknoucí Viktoriinu ruku. Následovalo druhé kousnutí, s podobnou reakcí, a Sofie zůstala paralyzována na místě.
Blanche je upřeně sledovala. Soustředěná na vše co se dělo, s velmi speciálním zaujetím, hlavou nakloněnou k nim dvěma, vdechujíce směs pachu potu, vzrušení a čerstvé krve. Věděla moc dobře co se děje a bylo vidět, že v téhle šou chce hlavní roli.
Viktor také tiskl ruce v pěstech, i své čelisti. Držel se, možná kousal do jazyka, aby se udržel a nic neříkal.
Viktorie uvolnila Sofii jakmile si byla jistá, že se udrží na nohou, a podle plánu, Sofie okamžitě objala Blanche. Naklonila hlavu stranou odhalujíce kousnutí s vyjádřením poddajnosti. Blanche na moment zaváhala, ale jakmile si všimla krve vytékající z rány, hbitě a vůbec ne něžně ani elegantně, se zakousla, sic bez zubů ale tvrdě, do Sofiina krku, a začala pít s neviděným apetitem. Viděli jsme ji i slyšeli polykat, a také Sofii, držet pevné objetí, jakoby objímala přítele kterého postrádala celou dekádu.
Mačkala záda jejího svetru oběmi pěstmi, oční víčka sevřená tak těsně jak to jen šlo a nevydávala ani hlásku. Jen tam stála, téměř paralyzovaná bolestí a cítěním, jak její krev, její život opouštěl její tělo; dobrovolně. Znám ten pocit. Je plný temných myšlenek a nepříjemných vjemů a současně, paradoxně, je to ten nejlepší pocit jaký můžete zažít. Všechno co vůči té osobě cítíte je v tu chvíli tisíckrát znásobeno. Já to cítil vůči Regině a věděl jsem, že Sofii na Blanche hodně záleží, což znamenalo, doufal jsem, že je to s pocity stejně i pro ni.
Blanche pila možná deset sekund, které se nám ale zdály nekonečné, a pak náhle sama přestala. V ten okamžik se Viktorie kousla do zápěstí, přitáhla si Sofii, která byla bledá a zjevně se jí hlava motala závratí, a rozetřela svou krev po ráně na jejím krku.
Pro zahojení.
- řekla, Sofie vděčně přikývla a svezla se do křesla.
Mezitím, před našima očima, Blanche padla na kolena a pak na všechny čtyři. Začala supět, hekat, dýchat hluboce a ztěžka. Zvedla hlavu, podívala se na nás a pak ji zase svěsila.
Co se to děje?
- vykřikla Sofie, opět, a mi jen připomněla oslíka z filmu Shrek a jeho opakované: Už tam budem?
Už je to téměr u konce.
- odpověděla Regina.
Na to se Blanche přestala hýbat i dýchat. Stále na všech čtyřech. Viktorie to tak ale nenechala: Vstaň.
koukala na ni v předklonu: Vstávej!
Blanche poslechla.
Stála před námi, snad na ní nebylo nic zvláštního, ale pak její oči začaly tmavnout, zvolna, a její modré duhovky začaly získávat nádech červené. Ne sytě červené, jako u Reginy, byla to taková smíšená, zmatená barva, spíše šedá s náznakem červené. Bylo to viditelné, přesto decentní.
A pak se na nás podívala překvapeně, ale její pohled plynule přešel k vyděšenému. Přikryla si rukou ústa a vrhla se do předklonu jakoby se jí udělalo zle. Místo toho ale jen vykřikla bolestí. Oči sevřené a křičela stále hlasitěji.
Sofie přiskočila, že ji opět obejme ale Blanche ji odehnala. Tou rukou, kterou před momentem měla před pusou, nyní od krve a s dlaní plnou snad kousků dásní a úlomků zubů. Nevím, neměl jsem žaludek to zkoumat. V tu chvíli navíc vypustila tak hrůzný výkřik.
Díky tomu jsme ale měli šanci na vlastní oči vidět její nové špičáky, poprvé se zvolna deroucí ven. Trvalo to dlouhé minuty a ta bolest musela být příšerná. Většina z nás zná bolest zubu moudrosti prořezávajícího se skrze dáseň, která trvá měsíce. A teď si představte to samé v řádu minut.
Blanche nyní byla, ze své podstaty, upírem.
Jakmile bylo zřejmé že se vše chýlí ke konci, Viktorie ji opět vzala pod krkem, srážejíce při tom Blanche, která nespolupracovala, jako v kleci chovaný lev, který poprvé okusil svobodu, na kolena.
TOHLE
ukázala na Reginu je tvá královna!
TOHLE
řekla znova je tvůj stvořitel!
Do posledního dechu ji budeš poslouchat nebo zemřeš mou rukou v momentě kdy se vzepřeš!
Rozumíš mi!?
- zeptala se Viktorie velmi agresivním tónem.
Ano…
- submisivně vypustila Blanche, téměř neslyšně pro Viktoriin stisk na jejím krku. Viktorie mě pěkně štvala svou krutostí ale pak, vážně jsem nedokázal odhadnout zda je to nutné nebo ne. Ale doufal jsem že se Blanche po tom všem stane méně impulsivní. Hlavně jsem byl nakonec rád, že žije a je opět víceméně v pořádku.
Viktorie ale pokračovala: Já tě teď mám na starost, než budeš schopná se o sebe postarat sama. Do té doby nad tebou mám úplnou kontrolu. Utrhnu ti hlavu opovážíš-li se mě zradit.
- to byla nejbrutálnější věc, kterou jsem kdy slyšel, zvláště protože to bylo míněno naprosto vážně, navíc z úst tak nádherné bytosti, jakou Viktorie rozhodně byla. Její stříbrné vlasy a vysoká postava zářily krásou a hrozily současně. Byl jsem si jist, že to Blanche vnímala stejně jako já, když jsem poprvé Viktorii potkal; zlověstně.
Netrvalo ale dlouho a jen co Viktorie uvolnila svůj stisk, Blanche se postavila, pomyslně otřepala a podívala na Sofii. Všichni jsme věděli že už je čas.
Já… promiň. Za tohle ti budu navždy vděčná.
- řekla Blanche. Mám za to, že myslela své první hlty lidské krve.
Mezitím přistoupila k Viktorovi, políbila jej na tvář, a nakonec opět objala Sofii, s pohlazením po vlasech. Mile, upřímně.
Mějte se.
- řekla jim oběma; byl už opravdu čas jít.
Viktorie sklonila hlavu směrem k Regině, na rozloučenou, pak se otočila a šťouchla do mě prstem: Dávej mi pozor na královnu.
- cítil jsem se v ten moment jako velký chlap, ale věděl jsem že to bylo od Viktorie jen rýpnutí. Nebylo myslitelné abych já dokázal ochránit Reginu.
Pak chytila Blanche za ruce s dotazem: Připravená?
Blanche přikývla.
Soustřeď se na lýtko a kotník, vnímej chodidla. Opři do nich všechnu sílu kterou dokážeš sebrat. Napni je, jako když napínáš svaly ruky, pěsti před úderem. A zkus se za mnou držet, jestli to dokážeš.
Blanche trochu zmateně koukla na své nohy, pak na nás, pak překvapeně na Viktorii a přikývla. Jedním hbitým pohybem, jedním závanem větru byly pryč. Kdyby člověk mrkl, zdálo by se mu, že se mu vypařily přímo před očima.
Vzpomínám, že jsem si říkal, že Viktorie bude dobrým učitelem.
A tak se Blanche od této chvíle proháněla svobodně světem, jako to vždy chtěla. Společně s Viktorií, držíce se za ruce nocí a letící napříč rozlehlými transylvánskými lesy, mířící na místo, které znalo jen pár vyvolených. Mohlo být desítky, ale také tisíce kilometrů daleko.
Byl jsem si jist, že je Blanche v dobrých rukou. Ne jemných, ne starostlivých, ale vyjma Reginy nebylo osoby, s níž by mohla být ve větším bezpečí, než s Viktorií. A tohle byl fakt, ne můj názor.
Teď jděte! Jednoho dne mi to splatíte, ale dnes to nebude.
- řekla Regina Viktorovi a Sofii, dávajíc jim jasně najevo, že považuje jejich ušetřené životy za velkou laskavost. Za něco, co jí BUDE oplaceno. Oběma, i mnou. Desetinásobně.
A také že bylo.