žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

klid před bouří [část padesátá]

Ano, přemýšlel jsem, co se tam v kajutě asi dělo, ale nevěnoval jsem tomu více než deset minut. Doslova jsem spolykal na co jsem přišel a sežral vše, co mi kdo nabídl, našel jsem si prázdný kavalec v tmavém zákoutí podpalubí, hned pod nějakou velkou, zapáchající ale teplou trubkou a usnul jsem. Nebo spíš upadl kompletně do bezvědomí.

Spal jsem šestnáct hodin v kuse, aniž bych se probral byť jen na okamžik. Když jsem se po tak dlouhé době probudil, měl jsem hrubou představu o tom, jak se musel i Sigismund cítit, když jsme ho o dva dny dříve oživili.

V každém případě nám ještě dalších zhruba šestnáct hodin cesty zbývalo. Vraceli jsme se do stejného přístavu, odkud jsme vypluli. Po nepředstavitelně široké řece Ob jsme mířili na Novyy Port, malé průmyslové přístaviště hlouběji ve vnitrozemí Ruska, které jsem popsal minule, a odkud jsme také dva týdny zpátky vypluli. Celá cesta trvala přes třicet hodin, ale to bych předbíhal.

Jakmile jsem se trochu rozkoukal, vyrazil jsem do kajuty, kde jsem naposledy zanechal Reginu a Sigismunda. Nikdo tam ale nebyl. Byla naprosto prázdná, jako kdyby tam nikdy nikdo nebyl. Na pár sekund jsem zpanikařil, protože ať se vám to líbí nebo ne, někdo jako je Regina je poměrně zranitelný na místech jakými jsou osamělé lodě plující za polárním kruhem. Vyběhl jsem proto rychle na horní palubu a tam jsem je taky našel. Oba dva. Seděli u stolu, bavili se a usmívali, jako kdyby byli na výletní plavbě.

Á, tady ho máme, vstanuvší z mrtvých. - vítal mě Sigismund.

Snažili jsme se tě probudit… - vstoupila mu do toho Regina.

Potřebuješ tolik spánku. Jako mimino. - vysmíval se.

Teď už bylo mně i Regině naprosto zřejmé, že má větší respekt ke zvířeti než ke člověku, zvláště ke mě. Nebyl jako ti ostatní a především vůbec nebyl jako Regina.

To říká ten pravý. A kolik toho ty můžeš vědět o miminech? - odfrkl jsem mu.

Posaď se. - řekla Regina s úsměvem.

* * *

Loď zakotvila v přístavu a věci se začínaly vracet k normálu. V docích na nás čekalo auto, prázdné, bez řidiče. Regina zamířila přímo k němu a skočila dovnitř. Klíčky byly v zapalování, nastartováno a uvnitř už docela teplo. Takový byl svět okolo ní, alespoň jak si ho pamatuju, než jsme odjeli.

Sigismund zůstával neustále pozadu. Zastavoval se každých deset metrů a ztrácel dech nad naprosto běžnými věcmi. Chodník, šedé ocelové jeřáby v docích a obří reflektory osvětlující přístav z výšky. Jak se zdá, adaptace na moderní dobu není tak snadná jak byste mohli vidět ve filmech. Sigismund zůstával v úžasu, fascinován každou maličkostí, neskrýval emocionální výlevy nad úplně vším, ale především všechno důkladně pozoroval.

A auto? To bylo příslovečnou třešničkou na dortu. V momentě kdy jsme vyjeli… to se nedá ani popsat. Představte si dítě, které vidí obrovský zábavní park poprvé v životě. Na baráž jeho dotazů se nedalo stíhat odpovídat: Jak? Proč? Kdy a znova: Jak?

Jeli jsme jen nějakých dvacet kilometrů na místo, kde nás nabral malý čtyřmístný vrtulník. Pokud bylo něco nejzajímavějším okamžikem Sigismundova dne, bylo to tohle. V momentě kdy se tahle hlučná plechovka odlepila od země zcela zbledl. Nemohl uvěřit vlastním očím. Kéž bych si pamatoval více z diskuze, kterou jsme tam vedli, ale nakonec to byly jen jeho hloupé otázky a mé zcela všední odpovědi, neustále prokládané ujišťováním, že tahle věc určitě nespadne.

Letěli jsme asi tři hodiny směrem na jih, na Niagaňské letiště ve středním Rusku, kde jsme nastoupili do menšího soukromého letadla mířícího do Moskvy. Sigismund touto dobou už prožíval nirvánu. Během jediného dne plul ocelovou lodí, jel autem, přesedl do helikoptéry a pak do letadla, aniž by kteroukoliv z těch věcí předtím znal. Kdyby bylo možné cestovat časem, pak by byl tím nejpovolanějším popisovat, jaký je to pocit.

Odlet.

Regina v momentě vytuhla. Byli jsme v bezpečí a navíc, z létání byla vždy unavená. I v normálním dopravním letadle po deseti minutách spala jako zabitá.

Já uvítal přítomnost malé koupelny se sprchou. Těšil jsem se na sprchu jako nikdy. Nedovedete si ani představit v jak zoufalém stavu jsme všichni tři byli.

Ale mohl jsem tam být sotva patnáct minut a když jsem vylezl, celý svět se zase začínal hroutit. Příjemná slečna, který mi donesla čisté oblečení, ležela polomrtvá hned za dveřmi, jak jinak než skoro vysátá Sigismundem. Regina stále poklidně spala a letadlo, naštěstí letící na automatiku, bylo nyní bez pilota, protože o toho se Sigismund postaral také.

LearJet 45 XR

Cítil se uražen, když mu pilot řekl, aby nevstupoval do kokpitu a vrátil se do salónku. Nikdo z nich nebyl mrtvý, ani letuška, ani pilot, ale ani jeden nevypadal, jakože by se měl v blízké době probrat.

No paráda.

Co to sakra…? Co se tady stalo? - křičel jsem a on se usmíval; vyděšeně jsem po něm řval: Ty idiote! Proč i pilota?! Kdo s náma teď přistane?

Proč tak mrzutě? - odpověděl mi: Však pohleď, vše je v nejlepším pořádku i bez něj.

Naivita některých.

Heleďse, tahle věc letí přes osmset kilometrů v hodině. - dodal jsem.

Ani nemrkl, nereagoval.

To je přes pětset uzlů. - musel jsem vysvětlit.

Nemožné. - konečně pochopil o čem mluvím a zareagoval.

Ne, velice možné! Takovou rychlostí teď letíme. Podívej se z okna. Vidíš to. To je skoro předměstí Moskvy!

Někdo teď musí tuhle věc zastavit, přistát, chápeš? Zpomalit, vysunout kola, dosednout na zem a šlápnout na brzdy! Vidíš všechny ty páčky?! Jediný kdo ví, jak s nimi zacházet, leží tady na zemi! - v tuhle chvíli jsem už po něm řval jako pominutý a Sigismund si pozvolna začínal uvědomovat, že bychom možná mohli mít maličký problém.

Moje scéna samozřejmě probudila Reginu.

Pitomci… - řekla, zatímco okolo nás procházela jako by se nic nestalo, přímo do kokpitu, k místu pilota. A zavřela za sebou dveře.

O pár minut později, během kterých jsme se Sigismundem nejspíš nic neříkali, jen na sebe zírali, se letadlo naklonilo, zprudka zahlo doleva a začalo klesat. Vběhl jsem za ní a zíral. Tehdy jsem snad poprvé letmo spatřil celý rámec všech věcí v jejím životě a okolo ní. Ukázala abych vzal místo druhého pilota. Poslechl jsem, nasadil si sluchátka, opřel se a dával bacha, abych nic omylem nezmáčkl.

Moscow Control, RX11 Oversight, směr Jedna Dva Jedna Čárka Čtyři, kontaktuji Moscow Approach, autentizace XXX XXX XXX XXX XXX.

RX11 Oversight vyčkejte.

RX11 Oversight autentizace potvrzena. QDW

Pak zřejmě přepla na jinou frekvenci, protože dál už mluvila s někým jiným, tentokrát rusky. Nerozuměl jsem z jejich rozhovoru zdaleka všechno, ale tím, že šlo o technickou ruštinu bez jakýchkoliv pouličních vlivů a slangu, bylo jim porozumět mnohem snazší.

Moscow Approach, RX11 Oversight, přílet, úroveň Jedna.

Prosím opakujte RX11 Oversight.

Přílet, úroveň Jedna.

Přísahal bych, že to co jsem slyšel dál bylo zaváhání a slabost v hlase dispečera na řídící věži. Jsem si naprosto jistý, že moc dobře věděl s kým má tu čest.

Aaaa, RX11 Oversight. Prosím potvrďte. QRE?

XXX XXX XXX XXX XXX красный, vypočítaný čas příletu Jedna Pět Minut, žádám asistenci po přistání.

Úroveň Jedna potvrzena. Vítejte v Moskvě.

Moscow Approach, RX11 Oversight, výška Jedna Dva Tisíc stop, žádám přímé přiblížení.

RX11 Oversight, Moscow Approach, upravte kurz vpravo na Jedna Sedum Nula.

Vpravo na Jedna Sedum Nula. Sestupuji na Osum Tisíc. RX11 Oversight.

RX11 Oversight, přístání povoleno na dráhu Jedna Čtyři Levá. Zachycení (něco) Jedna Čytři Levá

RX11 Oversight, konktaktujte Věž Moskva, QDW Jedna Dva Tři Čárka Devět.

Potvrzuji.

A pak pokračovali anglicky opět s někým jiným.

Věž Moskva, RX11 Oversight, přistání povoleno na Jedna Čtyři Levá.

Rozumím věži Moskva, přistání povoleno na Jedna Čtyři Levá, RX11 Oversight.

Následně jsem slyšel a cítil jak se vysouvá podvozek, světélka na přístrojové desce začaly blikat a já zíral na Reginu jak celou tu věc posadila na zem. V jejích rukou to vypadalo snáze než cokoliv jiného, co jsme spolu kdy dělali. Ne že bych se toho teď jakkoliv účastnil.

Sigismundovi to bylo buď úplně jedno, nebo neměl nejmenší tušení, jaké štěstí jsme měli, že alespoň jeden z nás tušil co dělat, protože to všechno mohlo dopadnout naprosto jinak. Je mi jedno, co jste viděli ve filmech, ale nezdařené přistání s touhle soukromou stíhačkou by nemohl přežít nikdo. Nikdo.

Když jsme vystupovali z letadla, Regina mi povídá: Příště na něj dávej pozor.

V jakém vesmíru bych asi byl schopný uhlídat někoho jako byl on? Ale pak, možná nebyl tak úplně tím, za co jsem ho pokládal a Regina věděla lépe. Pro tento moment jsem se ale rozhodl držet svých instinktů a odložit předsudky stranou.

Dva lidé a dvě auta čekala na ranveji.

Uvnitř. - pokynula Regina směrem k letadlu. Dva muži se do něj šli podívat a já si oddechl, když jsem je viděl pomáhat posádce po svých ven. Protahoval jsem nastupování do auta jen za tímto účelem.

Jaké štěstí, že jsem zrovna byla v sousedství. - řekl známý hlas, jakmile jsme byli všichni v autě.

Podíval jsem se znova a pořádně a viděl jsem Viktorii zářit úsměvem, od ucha k uchu, z místa spolujezdce dozadu na nás.

Viktorie! - vykřikl jsem. Byl jsem v tu chvíli vážně rád, že ji vidím. To ona sotva brala na vědomí, že tam jsem. Jen si mě i Reginu během jediného mrknutí oka zběžně prohlédla od hlavy až k patě.

Divoký výlet? - zeptala se.

Ani nevíš jak. - odpověděla Regina.

Kdo je náš host?

Á, zdravím… - reagoval Sigismund, probuzen ze svého snění, ve kterém strávil každou jednu sekundu od prvního okamžiku, co jsme se dotkli civilizace. Zkoumal a analyzoval každou maličkost a zůstával fascinován i věcmi jakými bylo sklo oken našeho auta.

Viktorie, mám pravdu? - řekl a Viktorie přikývla.

Pak já musím být tvým dědečkem. - dodal hrdě.

Regina se usmála jejím směrem a Viktorie užasla s otevřenou pusou. Nemohla uvěřit svým očím. Přeskočila z místa spolujezdce a se slovy Uhni! mým směrem si udělala místo hned vedle něj.

Néé… ale to je příliš dobré, aby to byla pravda… - řekla, dotkla se Sigismunda a podívala se na Reginu.

Já si raději přesedl dopředu. Nechal jsem je slavit jejich malé shledání, ale několikrát jsem cítil Regininy oči na temeni své hlavy. Hned jsem věděl, že něco není v pořádku. Naučil jsem se jí to vyčíst z očí i z úsměvu.

Její oči byly pronikavě ostré, ne měkké jako jindy a její úsměv byl předstíraný, ne ten, kterým by kohokoliv okouzlila. Viktorie to věděla také, věděla to od okamžiku kdy jsme vystoupili z letadla. Tam jsem to na nich ještě neviděl, pouze když se nad tím zamyslím zpětně, ale ty dvě už osnovaly nějaký plán a to jim stačilo vyměnit si dva úsměvy a tři pohledy.

Auto zastavilo před menším (na výšku), ale stále luxusním hotelem. Očekával jsem ten samý jako minule, ale tentokrát pro nás byl připraven Hotel Metropol. Já stále vypadal jako bezdomovec a to raději vůbec nezmiňuji Reginu nebo Sigismunda, ale napochodovali jsme suverénně dovnitř aniž by se za námi kdokoliv byť jen otočil.

Regina jako první, pak Sigismund, já a za námi Viktorie.

Vešli jsme do pokoje na vzdálenějším konci hotelu a jakmile se za námi zaklaply dveře, opět se rozpoutalo peklo.

Já byl žduchnut stranou, kde jsem zvládl polámat malý historický stolek tím, že jsem na něj spadl. Regina se jen pohodlně usadila do křesla, zatímco Viktorie s odrazem od stěny prudce srazila Sigismunda k zemi.


nahoru   |   následující: upír kterého nenávidím

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus