poznej sám sebe, pak až druhé [část sedmá]
16. prosinec 2004, 13:00
Název této části jsem poněkud zestručnil aby se vešel do nadpisu, ale přesněji bych jej měl rozepsat: Poznej nejprve sám kým jsi, než se budeš snažit poznat ostatní.
Je to pro mě důležitá myšlenka. Díky ní jsem se naučil podívat se sám na sebe, vždy, před hodnocením ostatních, a často jsem tak prohlédl pravou podstatu věcí a unikl tak průšvihu.
A stále jakoby ve stejné myšlenkové linii budu pokračovat tam, kde jsem přestal v předchozí části. Už teď vám to přijde příliš? Jen počkejte. Přijde vám to jako nějaká fantasy romantika pro teenagery? Sám bych to rád nazýval pohádkou, fantazií (fantasmagorií?) …kéž by byla.
Jak už píšu v předmluvách, vše jednoduše shrnout, s odrážkami, v manifestu, bez dalších vysvětlení, jakože duchové existují
, by ničemu nepomohlo. Snadno nabyl, snadno pozbyl. Vztahuje se to i znalosti a zkušenosti, a proto se v každém díle snažím popsat vše co nejdetailněji, nejpřesněji. Proto to asi působí jako fantasy knížka. Je mi to jedno.
Zpět ale do roku 2004.
I poté, co jsem z úst svých rodičů vyslechl ten příběh, jsem se stále cítil jako ústřední postava nějakého hodně, hodně zlého vtipu. Nemohl jsem se se všemi těmi informacemi pořádně vypořádat, a to mi věřte, nikdy jsem nebyl věřící, ani já, ani má rodina, a považuji se (považoval jsem se) za nejskeptičtějšího člověka, kterého jste mohli potkat. Kritizoval jsem všechno a vždy jsem to byl já, kdo se ptal Proč?
a Jak?
stále dokola a dokola.
I přes všechno, co jsem viděl na vlastní oči, má mysl odmítala tyhle nesmysly, tyhle hovadiny, přijmout tak jak byly. Hledal jsem co se pod tím skrývá, musel to být buď vtip nebo sen, nebo se všichni okolo mě zbláznili. Jasně, BEK (děcka s černýma očima), strašně starý přívěšek, upíři, magické uzdravení, děláte si srandu? To jako fakt? Ani náhodou! Snažil jsem se pro všechno najít nějaké rozumné vysvětlení. Hledal jsem biologické důvody pro Regininy zuby, oči a její sílu. Pohřbil jsem se pod vědeckými pracemi, z internetu i z místní knihovny, o spontánním vymizení leukémie, které se překvapivě opravdu u dětí mého tehdejšího věku objevuje, ne však tak náhle.
Tak či onak, nebyl jsem moc potěšen výsledky svého pátrání. Něco jsem už vysvětlit dokázal, ale neměl nejmenší ponětí co přijde dál.
Bylo to na začátku prosince, už sněžilo, venku zatracená zima, těšil jsem se na Vánoční prázdniny, hlavně že nebudu muset do školy.
Bylo to už měsíc, na prahu zimních prázdnin, už jsem byl téměř hotov se svým malým výzkumem a pomalu jsem se vracel do normálního života. Na Reginu jsem myslel každý den. Ona byla samozřejmě tím důvodem, pro mé dennodenní pátrání po racionálním vysvětlení, po pravdě. Její poslední slova, než se vytratila, mi zněla v hlavě každý z těch dní: Opět se setkáme.
No to doufám!
Ten den jsem šel do města (nejkratší cestou napříč citadelou), a míjel jsem Drákulův dům, který dnes funguje současně jako bar, restaurace a muzeum. Je trochu smutné, že se z něj stala jen další hospoda, ale alespoň horní komnaty jsou muzeem.
Ten den jsem si poprvé všiml něčeho, co mi celý život unikalo, čeho jsem si pořádně nevšiml i když jsem okolo procházel po tisícáté, něco co na tomto domě muselo viset stovky let. Jak jsem mohl být tak slepý?!
Emblém na tom domě mi připomněl můj přívěšek. Ne přesně, spíš jako původní verzi symbolu, všechny prvky ale, ve více či méně podobné formě, měl. Koukal jsem na přívěšek i na ten emblém a něco mi nesedělo. Měl jsem pocit, že už jsem něco podobného dříve viděl, ale nebyl jsem si jistý.
Tohle je onen emblém. Vidíte souvislost, kterou jsem tehdy viděl já? Pokud ne, koukněte ještě jednou na symbol v předchozím díle. A jakáže je tedy ta podobnost?
Oba více či méně znázorňují jakéhosi protaženého draka, zakousnutého, nebo alespoň křížícího, svůj vlastní ocas. Ačkoliv ty symboly mají k identičnosti daleko, přinutilo mě to přemýšlet. Vešel jsem dovnitř a vydal jsem se po schodech nahoru. Vstup do takových muzeí je pro místní zdarma a s člověkem u vstupu jsem se znal. Malé město. Každopádně netrvalo dlouho a objevil jsem něco dalšího, co mi vyrazilo dech.
Je důležité pochopit, že mezi místními zde kolují úplně jiné verze těch klasických příběhů o upírech. Většina starousedlíků se nikdy neobtěžovala číst Stokerova Drákulu nebo článek na Wikipedii (Vlad Țepeș), mají pocit, že protože tady žijí, tak vědí vše, co se vědět dá. Pyšní a hloupí, stejně jako jsem byl já.
Ale zpět. Netrvalo dlouho a narazil jsem na něco, co mi vyrazilo dech. Malé kresby, nic víc, nic míň, inskripce, logo, erb Dračího řádu. Řádu, pod který spadal Drákulův otec i Drákula sám, řádu, který nevyhnutelně dal Drákulovi jeho jméno. Více o něm jsem ale již shrnul v předmluvách.
Nevyfotil jsem si je, navštivte místní muzeum, máte-li zájem. Byly to ale tyto: první, a druhá. Už souvislost vidíte? Všechny nesou erb dračího řádu. A můj přívěšek je jim velmi podobný, nese i vyobrazený kroužek s předělem, drobný, nad vlastním emblémem, kde je uchycen k řetízku. Nechápal jsem co to všechno znamená, zrovna když se můj život začal vracet k normálu, musel jsem objevit tohle.
V každém případě, popadl jsem nejzjevnější věc, která by mi mohla při pátrání pomoct, velký těžký manuskript, velice starý, zčásti napsaný samotným Drákulou. Samozřejmě že se to nesmí, ale tohle není obvyklé muzeum, je to jen starý dvoupatrový dům, bez alarmů, bez ochranky a kamer. Nic doopravdy cenného tady stejně není. A můj známý, který zde dělal průvodce, hlídače, obsluhu a všechno možné současně, zrovna seděl u baru. Seděl tam většinu času, abych pravdu řekl.
Nechtěl jsem ztrácet čas a vyrazil jsem domů a rovnoou na internet. Manuskript je psán zčásti latinsky a něčemu z toho jsem i rozumněl. Ten zvláštní a staletí starý rukopis mi ale příliš nepomáhal.
A k mému překvapení, tady to všechno bylo. Emblémy, historická fakta, která jsem hledal ale také něco, co jsem vůbec netušil.
Vlad Napichovač
Țepeș, Drákula, byl - počkejte si - prastrýc Erzsébet Báthory!
Normálně to mnou otřáslo. Později jsem se dozvěděl, že je to dokonce relativně známá věc, a přitom mi unikala tak dlouho, a to mě Drákula vždycky zajímal.
Všechno je to tady na rumunské Wikipedii. Asi budete potřebovat Google Translate k překladu z rumunštiny. Je to tam, jeho první žena byla Cnaejna Bathory, sto let před narozením Erzsébet.
Byl jsem něčemu na stopě, a za příslovečným přeludem jsem se určitě nehonil. Takové jsem poznat dokázal, a tohle nebyl ten případ. Všechno to něco muselo znamenat. Příběh mé mámy, černooké děti (BEK) a jejich Báthory
jako instrukce k přívěšku, a později se dozvídám že patřil Anně Báthory, dceři Erzsébet. Plus fakt, že Annina/Reginina matka byla pra-neteří Drákuly. Plus fakt, že přívěšek vyobrazuje Drákulův erb. Nějaké další spojení mezi tím vším být muselo, jen jsem ho tehdy neviděl. Také jsem nechápal roli BEK v tom všem.
Tak či onak, všechno výše uvedené si můžete ověřit sami. Erby, pokrevní a rodové linie. Všechno. Měl jsem v pomyslné ruce konečně něco, co jsem považoval za SKUTEČNÉ protože, heh, jsem si to dohledal v dějepise.
Co jsem si ale uvědomil až už bylo příliš pozdě, ne však v tomto kontextu, že historické knihy často nezaznamenávají události přesně tak jak se staly. Pokud vůbec.
Tento díl nebude krátký, proto první malá vsuvka. Pokud vám to nyní přijde vymyšlené, koukněte do předmluv, pokud jste je ještě nečetli, ale především do vašeho oblíbeného zdroje historických faktů, budete překvapeni, to vám garantuji.
Vraťme se ale o pár dní zpět.
13. prosinec 2004, uprostřed noci
Měl jsem sen. V tom snu jsem byl zpátky zavřený v kobce. Tentokrát jsem ale ucítil ostrou hlubokou bolest na prsou. Hodně ostrou bolest. Jako bodnutí žhavým kůlem. Cítil jsem spálené maso. Najednou nebyla úplná tma. Mihotavé světlo osvětlilo vnitřek krypty a já začal křičet o pomoc než jsem si uvědomil, že to světlo nejde z venku. Můj přívěšek zářil jako slunce, nedalo se na něj přímo dívat, a byl i tak rozžhavený. Byl dost žhavý na to, aby popáleniny na hrudi, které mi způsobil, voněly jako roštěná. Pamatuju si, že i přesto jsem ho odmítal sundat. Ve snu. I ve snu.
Celý život jsem měl takový pocit, že je ten přívěšek důležitý, přinejmenším pro mě ale hodně znamenal, a proto jsem jej téměř nesundával. Nikdy jsem jej nesundával na déle než několik málo dní. Skoro nikdy. Jen jednou. Bylo mi 13, byli jsme s rodiči na dovolené v Řecku. Dostal jsem strach, že bych jej mohl ztratit v moři a tak jsem ho sundal a nechal na stolku ve svém hotelovém pokoji. Den na pláži byl fajn, ale po návratu jsem si ho zapomněl opět vzít. Několik nocí uteklo jako voda a na přívěšek jsem si ani nevzpomněl.
Několik nocí bylo všechno v pořádku, ale asi tak šestou noc jsem se probudil propocený ale zároveň třesoucí se zimou. Hlad mě donutil obléct a vyrazit do města, které i v tuhle hodinu žilo zábavou a turisty. Koupil jsem si kebab, ale můj hlad moc nezahnal, spíš naopak mi začalo být špatně a viděl jsem dvojmo. Co hůř, začaly mě napadat zlé věci, vážně zlé myšlenky. Nechápal jsem proč, ale přicházely mi na mysl myšlenky, jaké by si představoval třeba psychotický sériový vrah. Obrazy umírajících lidí, jak by mé okolí vypadalo zdevastované, bez živé duše. Děsilo mě to, ale připisoval jsem to únavě. Po návratu na hotel jsem zase usnul, nebo omdlel. Ráno byli všichni okolo veselí, přátelští, přišlo mi že mnohem víc než obvykle, a já tam seděl otupěle, smutně, bylo mi zle a i v 35°C jsem stále třesl zimou. Probouzela se ve mě zlost na celé své okolí, kterou jsem nedokázal vysvětlit. Stále nevím čím to tehdy bylo. Ale když jsem si všiml, že můj přívěšek leží na stolku vedle, dal jsem si jej zase na krk, a s myšlenkou, že v tomhle stavu stejně na pláž nepůjdu, jsem zase usnul.
Po probuzení jsem se cítil zase sám sebou, nebo možná ještě lépe, a i lidé okolo mě mi přišli už zase normální. Tehdy jsem to připisoval léčivým schopnostem spánku a rychle na všechno zapomněl. Skutečný motiv za tím vším by mě tehdy ani ve snech nenapadl.
To byl poslední důvod, který jsem potřeboval, abych přívěšek přestal sundávat úplně. Mám ho rád z mnoha důvodů a nenávidím ho, protože mám strach ho sundat.
Teď ale jedna důležitá věc, děcka: Kouzla nejsou. Nic jako magie neexistuje. Jistě, byl jsem připraven přijmout existenci upírů, téměř, když jsem jednoho z nich potkal, ale stále jsem si nebyl jistý, zda je to opravdu upír. Byl jsem připraven přijmout jakékoliv biologické vysvětlení, ale nic nadpřirozeného. To prostě ne.
Za tu dobu jsem se ale naučil nepřistupovat k věcem tak odmítavě.
Ale zpět k mému snu o kobce a přívěšku. Probouzel jsem se, zřejmě kvůli zvuku který jsem považoval za hrom v dálce, a reaktivně jsem přívěšek chytil do ruky ve snaze strhnout si jej z krku. Myslel jsem si nejprve, že pořád spím, ale i když jsem byl opravdu vzhůru, přívěšek byl stále rozžhavený. Ne tolik jako v tom snu, ale byl natolik horký, že jsem ho nezvládl udržet v ruce. Neumím si to do dnes vysvětlit, a i když jsem ten kousek kovu mohl v nějaké zvláštní poloze při spánku zahřát, nevěřím že až na takových 60°C, které musel mít.
První věc co mě tehdy napadla byla něco o kouzle, ale vzápětí jsem si vybavil další, důležitou myšlenku, kterou mám ale ze seriálu Hvězdná brána
(ano SG-1, mimozemšťani a všechno): Dostatečně pokročilá technologie se netrénovanému a nepozornému oku bude vždy jevit jako magie.
A není to pravda? Před dvěmi sty lety by něco jako mobilní telefon bylo vnímáno jen jako magie. O pár let dříve byste riskovali zařazení mezi čarodějnice a upálení. Platí to nejen pro technologii, ale i chemii, metalurgii a další obory, a přinejmenším to nutí k zamyšlení.
Věci občas nejsou tím čím se zdají být.
Vpřed…
27. prosinec 2004, 4:00
Ze spánku mě probudily zvuky deště dopadajícího na okraj mého okna. Přinejmenším to tak znělo. Déšť to ale nebyl. Za ten zvuk mohly náhodné, přesto rytmické doteky dvou nehtů.
Vylezl jsem z postele a šel k oknu. Sněžilo. Co mě to napadlo? Déšť v prosinci? To by tady u nás byla teda novinka. Místo toho se na mě za oknem špulily dva živé rty, a kdyby jste se zadívali pořádně, mohli byste spatřit i náznak úsměvu. Regina.
Vlasy spuštěné na ramena, hladké a lesklé, tmavé, tentokrát s nádechem rudé. Růžové rty, pleť mléčně bílá, zářivá jako vždy. V tmavých očích jiskry, živoucí jiskry, takové jaké uvidíte v očích člověka, který vás miluje. Jeho duši.
Tohle přece nemůže být upír, říkal jsem si.
Měla na sobě černé elastické legíny, kožené jen na přední straně kolen, takové jaké často tady ve skandinávii nosí cyklisté, když prší, protože při jízdě před deštěm chrání ta nejvystavenější místa. Každopádně jsou velmi těsné, ninja styl možná. Jako pro kočičí ženu. Líbilo se mi to.
Černé těžké boty. Trochu pirátské, trochu steam punk, výškou nějakých 5 cm nad kotník. Stylové, ale nijak příliš extravagantní. Ne emo.
Přes svetřík měla černou koženou vestu s vysokým zvedáním, takovou téměř rockerskou ale bez jakýchkoliv stříbrných detailů. Prostá černá s tenkými, tmavě a světleji fialovými, prokládanými, linkami uvnitř, podobné barvám šeříku. Pamatuji si, že ten svetřík byl takový poměrně načechraný ale nebyl to rolák, vpředu slabší, nebo možná rozepnutý, protože jejímu krku dominovala tenká šála z černé, surové, neupravované kůže. Také měla na vnitřní straně lemování fialovým sametem. Ta na ní byla asi nejzajímavější, ta pěkná ale velmi zvláštní šála.
Žádná náušnice, žádný piercing, žádné tetování, rtěnka ani make-up. Nebylo třeba. Vypadala dokonale. Brát si make-up by pro tuhle dívku bylo stejně zbytečné jako třeba lakovat nové auto.
Opět mě napadlo, tohle nemůže být žádný upír.
Neměl jsem slov. Úplně jsem zapomněl jak krásná ve skutečnosti byla. Možná jsem se snažil představit si ji škaredší během té doby co byla pryč. Za to zavření do krypty a tak. Teď mi to bylo jedno. Vypadala lépe než jsem kdy mohl očekávat. A ten pocit, že jde za mnou… úžasný.
To musíte znát. Je to jako když očekáváte, že něco bude prostě nej, přesně jak jste si to vysnili, a pak to dostanete. Ale oproti očekávání to má drobné rozdíly, takové, díky kterým je to ještě lepší a vaše nadšení je zdvojnásobeno. Jednou, protože je to to vysněné a podruhé, protože je to ještě lepší.
Vklouzla dovnitř jen co jsem otevřel okno. Říkal jsem si jestli je to, že upíra musíš pozvat, aby mohl dál, pravda, ale pak jsem si uvědomil, že před měsícem, poprvé co se v mém okně ukázala, mě o pozvání opravdu požádala. Jedním kočičím pohybem doskočila a zůstala se rty nachystanými 5 cm od mého obličeje. Oči zavřené.
Nedokázal jsem si pomoct, nikdy bych si nedokázal pomoct a nepolíbit ji. Byly pro mě nektarem. Tou potravou co člověk potřebuje, mimo jídla, emocionální, potravou pro duši. Tím co člověka nutí pokračovat, bojovat, jít dál s úsměvem na tváři a být šťastný v srdci. Snový stav. Radost, jakou vám obvykle udělají ty nejmenší věci. Jako dát si oblíbený drink, podívat se na nový díl oblíbeného seriálu, slyšet oblíbenou písničku, udělat dobrý skutek nebo někomu radost.
Dlouze a hluboce se nadechla, otevřela oči, a objala mě jako normální dvacetiletá dívka. Jako normální dvacetiletá dívka vracející se za svou dlouho postrádanou láskou. Zářila štěstím. I já teď měl na tváři úsměv roztažený nad všechny přijatelné limity.
Jak by tahle dívka mohla být staletí starý upír? Nemají být chmurní, vážní, temní, unaveni životem a zamlklí? Byla přesný opak. Nikdy jsem neviděl nikoho tak živoucího a plného… světla? Zářila. Vtělení světla samotného. A měla-li být nesmrtelným upírem, věčným, pak se mi lux æterna vybavilo znova. V tu chvíli byla synonymem štěstí. Kdykoliv byste chtěli říct Chci žít šťastný život
stačilo by prostě říct jen Regina.
Když neměla tesáky.
Chyběla jsem ti?
zeptala se hravým tónem a skoro poskočila.
Ani nevíš jak. Myslel jsem, že se už nevrátíš.
řekl jsem.
Téměř vždy dodržím co slíbím.
opáčila kategoricky.
Ale, že se vrátíš jsi neslíbila.
upřesnil jsem ji, s trochou politování v hlase, že mi to vážně neslíbila.
Mé slovo je slib. Vždy. Téměř.
- Opět řekla tím vážným kategorickým hlasem. No, možná někdy opravdu vypadala jako upír. Ne teda, že bych měl jakoukoliv představu o tom, jak by měl skutečný upír vypadat. Jak bych to měl asi tušit? Ani později celé slavné Stmívání ani náhodou nepomohlo zformovat přesnější obraz o upírech. Spíš naopak.
Byl jsem rozesmut
když se ukázalo, že se Regina netřpytí… né, dělám si srandu.
Ale neztrácel jsem čas: Moje máma ví o upírech.
Ale?
- opáčila překvapeně, ale příliš.
Zeptal jsem se jí na ten přívěšek, a obratem mi kontrolovala krk a řekla, že se to dalo čekat.
Takže je to pravda…
nakousla větu a zamyslela se.
Co je pravda?
řekl jsem už trochu naštvaným tónem. Poslední dobou se mi zdálo, že všichni kolem ví něco, co já ne. Něco, co bych měl sám věděl nejlépe, když se to týkalo MÉHO přívěšku.
Ve zkratce, zdá se, že přívěšek který nosíš, tě označuje jako cíl, jako kandidáta.
a pak dodala: A tvá matka ví víc než říká.
Kan… cíl? Proč?
- ne, vlastně jsem to nechtěl vědět. Prosím. Beru svá slova zpět.
Pro změnu v upíra.
řekla prostě a ploše, posadila se na postel, stále s úsměvem a prstem na mě pokynula, abych se k ní přidal. Jako by se nic nestalo, jako kdyby teď zrovna neřekla nic důležitého. Poslechl jsem.
Jakmile jsem byl dostatečně blízko, začala další její schizofrenická epizoda. Začala se měnit. Z milé, jemné, veselé osůbky, která tu seděla ještě před pár sekundami, a začala se chovat tak jak byste od upíra asi čekali.
Zaprvé se už moc neusmívala a její oči byly stále tmavší a více rudé. Jedním pohybem se vyšvihla nade mě, zcela mě opanujíce.
Tentokrát nebudeme utíkat, že ne?
Řekla s úsměvem a naklonila se nade mě, malý moment počkala na mou reakci, a když byla spokojena s mou poslušností políbila mě. Cítil jsem jazykem a rty jak jsou její špičáky každou sekundou delší a delší. Přejížděl jsem po nich jazykem a při každém doteku zasténala, jakoby bolestí i slastí současně. Zdá se, že je to poměrně dlouhý proces, a trvá déle než minutu, než jsou špičáky plně vytažené. To je fakt, který v žádném filmu není správně. Většina upírů, především mladších, bez praxe, nedokáže vytáhnout zuby vlastní vůlí. K tomu je nutná lehká stimulace jejich špiček, sexuální vzrušení, zlost nebo hlad.
Nerozumím jak přesně biologicky se vysunují, ale hádám, že to bude mít podobnost s mužskými genitáliemi (nebo třeba bradavkami když už jsme v tom). Všichni víme proč se nám zvětší primárně, ale pak také, občas mají vlastní hlavu a dělají to bezdůvodně. Také, někteří z nás to umí do určité míry ovládat, většina ale nikoliv. Přesnou souvislost se zuby neznám, ale musí to být něco podobného, síla myšlenky a vzrušení (ať už sexuální, zloba, rozkoš, hlad nebo cokoliv subjektivního). Také bych řekl, že se vytáhnou rychleji, pokud všechny uvedené zkombinujete. Zlost, nadrženost a hlad. To by bylo něco, i když si nejsem jistý zda by to pak člověk, kterým se takový upír krmí, rozchodil.
Žádné pitomosti.
řekl jsem jí.
Usmála se tím nejprovokativnějším a nejzlomyslnějším úsměvem a odhalila své špičáky v plné kráse a délce, a nemohla kvůli nim téměř zavřít ústa. Oči černé, s tenkou červenou linkou okolo zornic, to bylo něco hodného zapamatování a celou, již tak tmavou, místnost to zahalilo do ještě větší temnoty. Její tvář zbledla ještě více než je obvyklé a v ten okamžit téměř zářila. Kontrast těch barev byl zdrcující. Její výraz se změnil, zaujala ostražitý postoj. Chystala se zaútočit, jako had kterým bezpochyb byla, a já to věděl. Chtěl jsem to. Těšil jsem se na to.
Než se ale mohlo cokoliv stát, políbil jsem ji znova. Cítil jsem jak se tomu brání, chtěla mě v tomto stavu mít jako kořist, ale sám jsem ji lehce chytil za hlavu a nasměroval ji od svého krku spíše k rameni.
Tady.
řekl jsem, a aniž by čekala další moment, zakousla se.
Slyšel jsem praskat svou kůži. Viděl jsem její ústa zeširoka otevřená, její propnutou čelist. Zakousla se ještě hlouběji. Měl jsem husí kůži, a když nad tím zpětně přemýšlím, bylo to pro mě i sexuální vzrušení.
Měl jsem pocit, že už v tu chvíli už exploduju. Nějak je prostě bolest spojena se sexualitou. A to zdaleka nejen u upírů. Drsný sex, spanking, sado-masochismus a podobné. Tahle holka, upírka, ve mě probouzela něco, co jsem nikdy nečekal.
Slyšel jsem a cítil jak mi bije srdce rychleji a rychleji. Pulsovalo mi v uších, cítil jsem ten tlak v cévách v hlavě, celá hlava mi bušila. Celé tělo se mi napínalo a trhalo s sebou ze vší té bolesti a slasti současně. Líbilo se mi co se děje, chtěl jsem to moc, a tak strašně moc jsem chtěl být v ní.
Slyšel jsem svou krev téct jako když pijete slámkou. Slyšel jsem jak polyká a s každým polknutím jsem byl víc a víc vzrušený. Viděl jsem její krk v pohybu, cukat se ze strany na stranu, jak se snažila polykat rychleji a rychleji, a stejně tak se zrychloval i její dech.
Na zlomek sekundy mě uvolnila a pak kousla znova, silněji a hlouběji. Násilněji. Vzdychala a sténala a polykala kolik jen dokázala. Podle jakékoliv definice jsme oba vypadali, jako že se blížíme vyvrcholení. Vzala mě ale za ramena, pevně, zmítala se a třela se o mě více a více.
Pak najednou přestala. Přestala i dýchat. Velmi, velmi zvolna své sevření uvolnila a olízla mé rány, ze kterých stále tekla krev. A pak znova, pomaleji. S hlavou sklopenou tak, abych neviděl její oči ani zuby (vsadím se, že to udělala úmyslně, kvůli mě, asi) se přesunula k mým ústům a políbila mě.
Chuť vlastní krve byla odporná i sladká současně. Nebylo to ale poprvé co jsem ji ochutnal. Pokaždé když se mi nezadařilo s nožem nebo jsem si jinak něco udělal, strčil jsem si poraněnou ruku do pusy. Koneckonců to dělá každý, ne? Pro mě to je jako instinkt a vždycky jsem to udělal rád. Krev. Teplá, ne moc řídká ani hustá, ne moc mastná. Tmavě rudá, nikdy ne světle červená. Vždy hodně tmavě rudá, téměř černá. Sladká ale rafinovaným způsobem, železo, měď. Jako chuť mince nebo starého klíče v puse. No dobře, tohle JE divné.
Líbilo se mi to i tehdy, protože i jindy jsem vždycky ochutnával svá náhodná poranění mnohem déle než bylo opravdu nutné. Dokonce jsem se jednou chtěl i říznout úmyslně, jen abych to znova ochutnal, poté, co se mi jedna náhodná ranka sama zavřela příliš rychle. Neudělal jsem to, a samotná myšlenka na to mě děsila. Ale všichni máme občas divné nebo zvrhlé myšlenky, ne? Není důvod odsuzovat.
Políbila mě nejprve lehce, pak silněji a silněji a než jsem se nadál, byla do mě opět zakousnutá. Na stejném místě. Nevadilo mi to. Přinejmenším ne v tu chvíli. Užíval jsem si to. Byli jsme v tu chvíli zvláštním způsobem spojeni, a téměř jsem cítil její myšlenky, pocity. Cítil jsem se teple, plný života, mocně, jako dárce života.
Naše srdce bila souběžně, i dech se nám sjednotil a naše těla se pohybovala v tempu dokonalého tance.
Podruhé mě uvolnila zhurta. Jednou rukou mě přimáčkla k čelu postele a zavrčela na mě. Rty prohnuté, zuby vyceněné, šílené oči, tmavé s krví vířící v nich. Špičáky delší než jsem je kdy viděl, na konečcích ostré jako jehly, zavrčela a zasyčela na mě a pak promluvila. Ve skutečnosti jsem byl překvapen, že vůbec dokáže mluvit. Jakoby na vás promluvila kočka.
Tohle jssssssemm.
- se zlověstným přízvukem způsobeným těmi tesáky.
Někdy.
- dodal jsem, s úsměvem.
Sklopila hlavu. Políbil jsem ji na čelo, a pak vzal za bradu aby se na mě podívala.
Následující dny jsem se překvapivě cítil silnější, ne slabší jako třeba po darování krve. Usnuli jsme tak, jak jsme byli, v mé velké posteli, jejíž prostěradla byla nyní notně zakrvácená. Ještě předtím však podotkla:
Už se mě konečně nebojíš.
- a chtěla pokračovat dál, ale přerušil jsem ji.
Vidím kým jsi, ale to není všechno. Jsi tím jen někdy. Nenechávám to ale stranou, nechci o tobě přemýšlet jako o obyčejné dívce, beru tě jaká jsi a mám tě rád se vším všudy.
S tím mě políbila na prsou a usli jsme.