démoni v každém z nás [část šestnáctá]
květen 2005…
Začátek května a prakticky celý ten měsíc byl pěkně nudný. Blanche jsme po škole vídali už jen zřídka, jen jednou za pár dní a vždy na krátkou chvíli. Byla víc a víc zaneprázdněná něčím, o čem nám nedokázala sebrat odvahu říct. Netlačili jsme na ni.
Když se na to dívám zpětně, celý ten incident v klášteře byl způsoben těmi nekolika předcházejícími měsíci… prázdnoty, nebo jak to nazvat. Byli jsme tím, jak se najednou nic nedělo, frustrovaní a prostě se to v nás nakupilo. Ale pořád, nemohli jsme si na nic stěžovat, dny byly mírumilovné a my šťastní.
Hlouběji uvnitř jsme však měli každý své vnitřní problémy. Mým byla Regina, samozřejmě. Netušil jsem ani jestli ji ještě někdy uvidím. Sofii a Viktora frustrovala Blanche, protože ačkoliv věděli čím je, nikdy neměli příležitost ji vidět pořádně, jak to říct, v akci. Jejich strach z oné noci, kdy ji Regina změnila, byl pryč, koneckonců Sofie byla skoro celou dobu v bezvědomí a Viktor se schovával pod stolem. Nic stejně prakticky neviděli.
Nyní byla Blanche už pár měsíců doma a vyjma malých věcí tu a tady, jako ukázku síly nebo krmení, se dohromady nic zajímavého vážně nedělo. Ten pocit v nich narůstal také.
Blanche byla frustrovaná sama sebou. Cítila se omezovaná (později mi řekla) a jako zavřená v kleci. Cítila, jak v ní každým dnem pozvolna narůstá bouře, jejíž účel nedokázala určit. Cítila v sobě sílu celé armády, cítila se jako plamen, rtuť a nemohla nijak projevit čím je. Omezoval ji vlastní život a často v té době přemýšlela, zda by nebylo nejlepší jej prostě nechat za sebou a odejít někam, kde by mohla být tím čím teď je, sama sebou. Byla znechucená lidskou náturou která jí byla vnucována, ačkoliv už zcela očividně člověkem nebyla.
Epizoda v klášteře ale tohle všechno dokázala odventilovat, uvolnila stále se napínající atmosféru a naše frustrace byly pryč. Včetné té mé ohledně Reginy.
Dopis, který jsem od ní dostal, přesto neobsahoval více než dva řádky.
Vampirul cel mare și rău vine să te pape.
Ai face bine să fii pregatit cu țărușul acela promis, curajosule.
P.
Napsáno rumunsky, uštěpačným tónem a výběrem takových slov, aby bylo zřejmé že to není myšleno až tak vážně.
V překladu je to zhruba: Velký zlý upír si už pro tebe jde. Raději si nachystej ten kůl, který jsi sliboval, hrdino. P.
Chvíli mi trvalo pochopit, že to P je R ve staré rumunské cyrilici… nebo vlastně ve všech verzích cyriliky.
Tehdy bych přísahal, že Regina je už v polovině cesty k vytvoření nového jazyka. Celou dobu mluvila svým vlastním proto-jazykem. Jakousi kombinací mezi bůhví kolika různými jazyky.
Její slovník, jak psaný tak mluvený, sahal od cyrilice a ruštiny, míchaný s vulgární latinou a francouzštinou, rumunštinou a maďarštinou splývající v jedno, šmrncnutou angličtinou s italským výrazy vkládanými ve specifických momentech, kde situace vyžadovala… detailně vyjádřit nuanci určité emoce. Italština dokáže být velmi, velmi expresivní.
Z jediné její věty, čas od času, by vás dokázala rozbolet hlava na celý týden. Ale to bylo vzácné, užívala takových vět zpravidla chtěla-li ticho nebo zastavit další otázky. Vždy něco takového pronesla a pak se na vás usmívala, zatímco vy jste si mohli ukroutit hlavu ve snaze pochopit smysl toho, co to teď vlastně sakra řekla.
V každém případě bylo faktem že se vrací, a vskutku, já byl připraven. Nemohl jsem se dočkat!
Mimo to, že se vrátí, jsem neměl nejmenší představu kdy to bude, ale pocit blížící se záhuby mě obklopoval více a více při každém západu slunce. Každý večer jsem seděl na okně, koukal na rozsáhlé lesy transylvánie, na citadelu, a očekával nějaký zvuk nebo pohyb, v naději že to bude známka jejího návratu. Zůstával jsem vzhůru do jedné i druhé hodiny ranní, ale vydrželo mi to jen týden, poté jsem to vyhlížení vzdal.
Páteční noc předposledního květnového víkendu jsme se všichni čtyři sebrali a vyrazili na malý výlet do 50 km vzdáleného města severně od Sighișoary.
Jmenuje se Târgu Mureș a obvykle jsme tam vyráželi za vyšší úrovní zábavy. Myslím tím za většími kluby, s více lidmi, a obecně snazším přístupem k drogám. Především k Extázi.
Je tam jeden klub, jmenuje se Apollo, který je dostatečně velký a na místní poměry naprosto úžasný. Na moment teď odbočím od příběhu.
Dorazili jsme ke klubu kolem desáté hodiny večerní, já řídil. Měl jsem tehdy už svůj Seat Leon a byl jsem z něj nadšený. Ale do klubu jsme se nikdy nedostali, protože se Blanche bez rozpaků pustila do roztržky s vyhazovačem, který nás odmítal pustit dovnitř z důvodu, že prý Sofie nebyla vhodně oblečná, a obecně se choval jako blbec, když nás začal sprostě titulovat a požduchovat jako kus papíru.
Aniž by na ni byla znát špetka námahy, srazila k zemi tři největší bodyguardy jaké jsem v životě viděl, a jsem si celkem jistý, že minimálně jednomu zlomila nohu. To vše během sekundy. Rychle jsme se sebrali, zmizeli a taky za to Blanche pěkně vynadali. Věděla že něco takového by neměla dělat a další kus cesty šla se sklopenou hlavou a beze slova.
Nakonec jsme skončili v jiném klubu, menším, ale obecně mírumilovnějším. Měli jsme skvělý večer, ačkoliv si Blanche stále stěžovala že je muzika moc nahlas, což nebyla pravda, a na závěr zakousla nějakou servírku na záchodě.
Cestou domů se nám k tomu přiznala, jinak bychom se o tom nedozvěděli.
Mrzelo ji to a měla obavy že byla příliš hrubá.
Zabila jsi ji?
- vyrukoval na ni Viktor.
Všem se nám zatajil dech.
Blanche ale reagovala stejně jako měsíc zpátky, když se jí Sofie ptala zda zabíjí své oběti. Jen se rozčilovala nad tím, co si o ní myslíme, že je zač a tak podobně. Takže asi ne.
Smáli jsme se. Teď to asi působí až mrazivě, když čtete jak čtyři teenageři vyrazí do klubu, jedna se nakrmí krví servírky, zanechá ji polomrtvou a pak se tomu smějí.
Ale nebylo to takové. Byla to prostě zcela normální a zábavná noc, užívali jsme si jako jsme to dělávali i dříve a nakonec prostě Blanche udělala co musela. Nikdo nepřišel k úrazu. Ne, nikoho nezabila ale i tak se cítila řádně provinile za to co dělá.
Ale ta vina se z jejích očí pomalu vytrácela. Čím větší hlad měla, čím více času uteklo, tím méně lidskosti jste v ní mohli vidět, a upír se začal ukazovat častěji a častěji. Provinilost za takové činy byla stále menší a chvílemi nahlížela na lidi stejně jako my koukáme na hovězí dobytek. Jako na velkou hromadu nekonečné potravy. Nikomu není líto hamburgeru.
A pak přijela Regina.
* * *
Regina přijela následující den tak jako nikdy předtím.
Přijela velkým luxusním autem s řidičem, který zaparkoval ve dvoře. Máma ji uvítala jako VIP hosta, to vše za denního světla a já ani nebyl doma.
Když jsem se domů konečně dostal, bratr mě chytil za rameno, dal mi bratrský políček s úsměvem a se slovy Tvá dáma se ti vrátila malý bráško…
Ztuhnul jsem.
Kde je?
- musel jsem okamžitě vědět.
S otcem ve studovně.
- odpověděl.
Přidal jsem do kroku a zamířil tím směrem, předtím se ale můj bratr ujistil, typickou kombinací gest a výrazů, že jsem si vědom, jak moc se mu líbí co vidí. Regina se mu líbila. Jak by taky nemohla.
Vkročil jsem do studovny a tam se můj otec mohl umlátit smíchy. Regina také. Jak se zdá tak znala i pár dobrých vtipů. Asi.
Dostal jsi můj dopis?
- řekla když mě uviděla na prahu dveří.
Žádné ahoj, nic. To jsou mi způsoby.
Ano, dostal, a jsem moc rád že jsi přišla…
- byla to pravda.
Můj otec se postavil, a s mrknutím a poplácáním po rameni odešel ze studovny zavírajíc za sebou dvojité dveře.
Tak… kde máš… svou zbraň?
- zeptala se se zvednutým obočím.
Ale notak. Už s tím můžeš přestat.
- působilo to na mě tak, že co jsem řekl oné noci se jí vážně dotklo. Nemohlo to být tím, že by snad měla opravdu strach, ale samotný fakt že jsem jí pohrozil ji zranil, emocionálně, pokud chápete jak to myslím. A to jí bylo nepříjemné, divné. Žádná takhle stará bytost by neměla být schopna cítit jakékoliv emoce, ani lásku. Přesto tady jedna taková stojí.
Regina byla oblečena jednoduše, přesto velmi elegantně.
Měla bílé hedvábné šaty končící kousek nad koleny, převázané úzkou zlatou stuhou svázanou do milé mašle na straně. Nahoře byly střiženy rovně, zhruba 5 cm od krku, bez dekoltu. Vypadaly úžasně a zářivě.
Na nohou ty nejjednodušší boty, letní sandále, zjevně žádná levná záležitost, vyvedené v bílé kůži se zlatými linkami.
Vlasy tentokrát kudrnaté, sepnuté a stočené dozadu velkou, tak 15 cm dlouhou, ostrou jehlicí. Působily trochu rozcuchaně ale stále pečlivě zvládnuté.
Vypadala ohromně. Jak jsem kdy vůbec mohl říct něco o jejím probodávání. Nikdy bych to nedokázal. Ani v těch nejdivočejších snech, ani kdyby vedle mě ležela v bezvědomí. Chtěl jsem ji chránit, ne se mstít.
Neztrácela ale čas. Nebyla tady jen tak a oba jsme to věděli.
Připraven?
- zeptala se.
Říkal jsem zapomeň na to. Lituju, že jsem kdy něco takového řekl.
Ne, mám na mysli náš malý výlet. Můžeme?
- řekla, stále s úsměvem, beze známek iritace v její tváři.
Jaký výlet?
- zeptal jsem se jako otravné dítě.
Však uvidíš, teď ale musíme vyrazit.
- a stále se usmívala.
// Přestal jsem bojovat se svými vnitřními démony. Byli jsme teď na stejné straně. //
Tak jsem si řekl však co, k čertu s plány, můžu stejně tak dobře jet s ní. Tohle je šance být s ní na delší dobu. Miloval jsem mít ji v dohledu, její znalosti a zkušenosti a ten pocit vzrušení, který přicházel s každým jejím krokem.
Musím se sbalit.
- říkám a vážně jsem to potřeboval. Nebyl jsem ten typ, co chodí dva dny po sobě ve stejném spodním prádle.
Ne, nemusíš. Prostě pojď, ono se všechno nějak vyřeší průběžně.
- odvětila se sebejistotou sobě vlastní.
Už jsem si představoval jak si peru oblečení ve špinavém umyvadle na nějaké benzínce na kraji světa, ale pak jsem si uvědomil, znova, že jsem jen viděl příliš mnoho amerických filmů.
Řekneš mi alespoň kam jedeme ať to můžu říct rodičům?
To už je dávno zařízené.
- odpověděla a já stál v úžasu. Jí se vážně podařilo přesvědčit mé rodiče, aby mě pustili, s ní, bůhví kam a na nejasnou dobu. To byl vážně působivý výkon.
Musela je nějak ovlivnit, všechny tři. Věděl jsem to a bylo mi to jedno. Byl jsem nadšený že na nějakou chvíli vypadnu z města. Na školu jsem nechtěl ani trochu myslet, překročíme ten most až se k němu dostaneme, říkal jsem si.
A vyrazili jsme. Sotva auto nastartovalo už si dělala pohodlí. Natažené nohy opřela o strop a hlavu si položila do mého klína, koukajíce na mě nahoru s úsměvem nezbedného dítěte, které právě něco provedlo.
Tak trochu jsem musela okouzlit tvého otce. Má pěkně silnou vůli.
- řekla.
Já vím…
- a přejel jsem ji po vlasech a po tváři. Pak jsem ji zhora políbil a aniž bych si uvědomoval nakolik jsem unavený, s pocitem bezpečí jsem, oba jsme, usli.
Když jsme se vzbudili bylo už zase světlo, prospali jsme celou noc, jako normální lidé, pro změnu. Naše auto mělo výrazně zatmavená okna, ale to se dalo očekávat.
Nicméně Regina měla stále na očích své sluneční brýle a v okamžiku kdy se probrala, viděl jsem řidiče nervózně si rovnat sako, kravatu a upravovat zpětné zrcátko, aby se ujistil že je všechno perfektní. Myslím si že byl k smrti vyděšený ze svého zaměstnavatele.
Než jsem se nadál byli jsme uprostřed ničeho.
Nepovíš mi konečně kam jedeme?
- zeptal jsem se.
Na spoustu míst!
- zvolala nadšeně, tleskla rukama a políbila mě na tvář. Pak si začala obouvat boty.
Mimo to, právě jsme dorazili na naši první zastávku.
- a auto zastavilo na malém parkovišti uprostřed lesa, beze známek civilizace v kterémkoliv směru.
Vystoupili jsme z auta, možná dvě minuty, déle určitě ne, šli lesem a skončili na břehu jezera. Uprostřed jezera se tyčil malý ostrov a uprostřed něj byl malý kostel.
Poznával jsem kde jsme. Nekoukali jsme na nic jiného než na údajné místo posledního odpočinku neslavného Drákuly, nebo Vlada napichovače, chcete-li. Byli jsme u kláštera Snagov.
Co děláme tady?
- ptal jsem se.
Jen potřebuji dát slovo s někým, a pak zase mizíme. Dobrá?
Jasně, proč ne…
- nevadilo mi, že jsme zastavili právě tady.
Nejlepší a nejdiskrétnější cestou jak se dostat na ostrov je loďkou. Ale ač si ji obvykle můžete půjčit od místních, zvláště teď v šest ráno vám s pádlováním nikdo nepomůže. Měl jsem za to, že to do rukou vezme Regina a budeme na ostrově než se nadějem, avšak:
Měl by ses snažit být více gentleman a pomoci dámě…
- a s těmi slovi mi vrazila pádla do náruče. No skvělé.
Pádloval jsem pomalu ale i když jsem byl stále rozespalý, nepřestával jsem. Jezero bylo ráno strašidelně mírumilovné, všude bylo ticho, z hladiny stoupala pára a na místech se držela mlha. Regina se bez nějakého otálení svlékla, z čehož jsem se já musel pořádně červenat, a skočila si zaplavat. Nepřestával jsem pádlovat, ale neměla nejmenší potíže k loďce doplavat a zase si nastoupit. Otřepala se zimou. Věděl jsem že jí ale zima není, že to jen hraje.
S mokrými vlasy a mléčně bílou kůží pokrytou kampkami vody vypadala jako právě zrozený anděl, který spadl z nebe nad námi přímo do tohoto jezera. Paprsky slunce se začínaly prodírat mlhou a sotva se dokázaly Reginy dotknout, přesto jí dávaly zlatavou až oranžovou auru. Barvu svítání.
Přestal jsem pádlovat. Podívala se na mě tázavě. Kývnul jsem hlavou aby se podívala za sebe, ale než se otočila, loďka narazila na břeh a na zlomek sekundy se mi zdálo že ztrácí rovnováhu. Neztratila. Kočka v ní zvládla okamžitě zareagovat.
V tu chvíli se ve mě probudila dávno zapomenutá vzpomínka. Vzpomínka o pověrčivosti, o legendě nebo mýtu, chcete-li.
Dočetl jsem se, že v tomto podkovovitém cípu Karpat se vyskytují všechny pověry, co jich jen na světě je; kdysi tu prý byl pravý zdroj nejrůznějších výplodů lidské fantaze. V takovém případě by můj pobyl mohl být velmi zajímavý.
- Bram Stoker, Dracula, Kapitola první
A když se podíváte na mapu, ta podkova o které mluví je na rumunském území zcela zřetelná. Je tím co definiuje Transylvánii. Hory jsou jejími stěnami, formujícími se do tvaru podkovy, a vše uvnitř, to je Transylvánie.
Je, už z definice, zemí Mordor.
My ji nyní opustili, překročili jsme její brány a sestoupili na jih, na staré pláně rumunského Valašska (Wallachia).
Ale zpět k pověrčivosti:
Na ostrově se také nachází stará studna, o které se říká, že vodou zásobovala samotného Drákulu. A říká se, že každý, kdo se z ní napije, bude navždy vázán k tomuto místu krví, která se zde prolévala. Ona pověra zní nějak takto:
Odvážíš-li se ukojit svou žízeň ze studny ďábla samotného věz, že v tato místa až za hrob vázán budeš. Navždy vázán zemí krví nasáklou v níž se za života svého opět navrátíš, sem k této studně, abys svou žízeň znova ukojil. Bude tvou neřestí od prvního loku po tvůj poslední výdech.
Co vám místní mnich možná řekne je že: Kdo se napije z Drákulovy studny, je vázán se sem ještě jednou vrátit.
Dle mého názoru je tam velký rozdíl. Kdyby mi někdo řekl tu první verzi, pořádně bych si rozmyslel, jestli se z ní vážně chci napít. Ale faktem zůstává, že já už z této studny kdysi pil, hodně dávno, mohlo mi být tak sedm nebo osm let, když jsme toto místo navštívili s rodinou a příbuzným, který žije nedaleko.
Vždycky jsem se pobaveně smál všem pověrčivým, jak jsou naivní a omezení, a bylo mi jich líto. Vždy jsem byl skeptik. Ale teď jsem si připadal hloupě a provinile, že jsem odsuzoval příliš brzy.
Protože jsem byl opět zde, aniž bych měl jakkoliv v plánu se sem kdy vracet, a to byť ještě před hodinou. Faktem ale nakonec bylo, že se ona pověra naplnila a navzdory všemu jsem byl opět přitažen ke té staré studni, žízní ze všeho toho pádlování. A opět, jak bylo předpovězeno, jsem ji uhasil tou úžasnou studenou vodou vytaženou z hloubek a temnot.
Ať už jsem zde byl z jakéhokoliv důvodu a proč jsem měl žízeň, fakt že se pověra vyplnila zůstával, a to pro mě činilo celý tenhle ostrov mnohem děsivější než jsem si ho z dětství pamatoval.
Regina koukala jak piju, usmívala se, opírala se o studnu a žvýkala měsíček. Nikdy předtím jsem neviděl nikoho jej jíst, ačkoliv jsem věděl že je jedlý.
Podíval jsem se na ni bokem.
Co je? Mám takový veselý pocit v puse.
- odpověděla mi.
Veselý?
Takové mravenčení.
- a zahihňala se. Chápal jsem co tím myslí. Začínala mít hlad.
Stejně mě to pobavilo. Utřel jsem si pusu a usmál se na ni.
Regina ale neragovala. Koukala na něco za mnou. Její úsměv zamrzl a proměnil se ve velmi vážnou tvář. Zaujala postoj a výraz já jsem vaše královna a nesmírně mi připomínala Akashu, královnu prokletých, ze stejnojmeného filmu.
Oči jí zajiskřily a já se otočil vstříc tomu co celé tohle její rozčilení způsobilo.
Ne jeden, ani dva, ale rovnou tři mniši klečeli ve vzdálenosti asi dvaceti metrů za mnou; hlavy zakryté v těch svých typických hábitech. Čtvrtý pomalu, opatrnými kroky, přistupoval k nám.
Regina předstoupila přede mě, ochranářským způsobem, jakoby chtěla vyjádřit, že dotknout se mě by byla ta poslední věc, kterou by onen mnich měl chtít udělat.
Zastavil asi tři metry od nás a s překvapením a děsem v očích i hlase řekl:
Jste to vy!