až na konec světa jsem šel
[část dvacátá šestá]
červen 2005, daleký sever Švédska
Určitě si všimnete trochu ukvapeného tempa tohoto dílu.
Když jsme starou hrobku otevřeli, Reginina tvář se rozjasnila a uvolnila, ale současně se z ní dal vyčíst náznak něčeho, co jsem považoval za obavy. Tohle totiž byla rodinná hrobka, a tak jsme uvnitř očekávali rodinu, tedy alespoň tři osoby. Místo toho zde byly pouze dvě velmi staré a důkladně vyschlé kostry, které vypadaly jako z plastu.
Může vám to znít trochu morbidně, kostry a všechno, ale smrt je v rumunské kultuře pevně zakotvená a mrtví nejsou považováni za něco děsivého, nechutného nebo nadpřirozeného, jak často vídáme v amerických filmech. I v okolních zemích, které jsem navštívil, jsou kosterní pozůstatky často veřejně vystaveny, a lze si je nejen prohlédnout, ale mnohdy se jich i dotknout. Není to nic až tak zvláštního, ne pro rumuny.
Ale pak, něco jako katakomby s tisíci kostrami nejsou pouze pod Paříží, viz Pařížské katakomby, v České republice jsou desítky veřejně přístupných krypt ve sklepeních kostelů a kostnic, nejznámější je třeba kostnice v Sedlci u Kutné Hory. U nás v rumunsku ale jdeme ještě o kus dál, máme dokonce tzv. veselý hřbitov, což je něco, co si musíte vygooglit, jakýkoliv můj popis zde by byl nadbytečný.
Mou pointou je, že jsem byl zvyklý vídat lidské kostry pravidelně.
A tak mě ani nenapadlo se na sebou pozastavit, když jsem ze země zvedl tu menší lebku, abych si ji pořádně prohlédl.
Řekl bych, že tohle bylo ještě dítě.
- komentoval jsem a předával si ji z ruky do ruky.
Regina se na mě dívala úkosem, s hlavou nakloněnou.
Vrať to zpět.
- odpověděla s náznakem odporu.
Znala jsi tyhle lidi?
- zeptal jsem se.
Ne přímo, ale myslím, že tady leží Sigismundova žena a dcera.
- řekla a pak dodala: Ale on tady není…
Jak můžeš vědět že to byly ženy? Co když tohle tady je on.
- ukázal jsem na větší ze dvou kostlivců.
Samozřejmě, dostalo se mi krátké přednášky na téma deset rozdílů mezi mužskou a ženskou kostrou, rozdílů které viděla pouze ona, protože i když je vysvětlila, pro mě to stále byly jen neutrální kostry.
Pokud tedy není zde, pak může být stále naživu, někde.
- řekl jsem co bylo jasné.
Ano, může být. Jak řekl, na konci světa…
Jenže svět ve skutečnosti konec nemá… myslím tím…
- chtěl jsem podotknout, že je Země kulatá a tak, ale skočila mi do řeči, jako by věděla co mám na mysli.
Země nebyla vždycky kulatá.
Cože?
- nevěřil jsem co slyším a nechápal jsem.
Tedy, samozřejmě že byla, jen to nebyl obecně známý fakt. Dřív byla Země považována za plochou, to víš.
Jasně, ale co to má společného s čímkoliv tady…
- nerozuměl jsem souvislostem.
Když se to vezme v úvahu, možná už vím, kde Sigismund je, pokud je naživu.
Takže počkej, ty si myslíš, že odešel na nějaký ten pomyslný konec světa poté, co změnil tebe a pak se už nikdy nevrátil? Proč by něco takového dělal?
- vůbec mi to nedávalo smysl.
Vím, že něčemu takovému nerozumíš, ve tvém věku je to nepochopitelné, ale když žiješ tak dlouho, dostáváš ten pocit častěji a častěji. Tiše ustoupit do temnot a nikdy se nevrátit. Takové myšlenky mě napadají také; často.
- nebylo mi zrovna příjemné slyšet Reginu takhle mluvit.
A pak, byl starší než já, takže to jen dává smysl…
- dodala.
Skvěle, tak kde ten konec světa asi je?
- doufal jsem že od ní dostanu rozumnou odpověď.
Na moment se zamyslela jak mi má odpovědět. Pak si začala znova listovat tou knížkou a pomalým krokem se vydala zpátky ke koním. Tou dobou jsme už vrátili kamenné víko zpátky na hrobku a dokonce i trochu hlíny, aby nebylo jen tak vidět. Koně stáli stále tam, kde jsme je nechali. Jako by byli na dálkové ovládání. Naskočila na svého koně elegantně jako vždy, já se bez sedla drápal, jako vždy, a jakmile jsme vyrazili na cestu zpět, konečně mi odpověděla:
Je to daleko… to ti musí stačit… Ale pokud bys mi chtěl dělat společnost?
- jak jsem na tohle měl odpovědět? Ani jsem nevěděl co si myslet, opět. Až na konec světa? S upírem? Pochyboval jsem, že na onom konci světa bude příliš mnoho lidí či zvířat, pokud vůbec něco. Myslel jsem především jako potrava pro ni. Ale i tak mi to, překvapivě, znělo zajímavě a záživně, a až v druhé řadě vážně, vážně, děsivě.
Ano. Ano lásko, půjdu s tebou až na kraj světa.
- cítil jsem se jako filmová hvězda, když jsem ta slova vypustil z úst. Hezky.
Cesta zpátky nám trvala ještě déle a znova jsme se museli zastavit na noc. Utábořili jsme se na stejném místě jako cestou tam, což bylo milé. Člověk má trochu pocit, jako by se vrátil domů, na místo, které zná, byť uprostřed lesů.
O den a hodně později jsme byli zpátky u Gunnara. Musel jsem Reginu přesvědčit abychom vrátili koně tam, kde jsme je vzali. Ne že bych měl nějaké nutkání vracet je kvůli Gunnarovi, to vůbec, ale nechtěl jsem je nechat stát někde uprostřed pustiny. Byl jsem si celkem jistý, že by tam prostě jen stáli, dokud by nechcípli. Byli buď velice loajální nebo úplně retardovaní. Doufal jsem v to první.
Během té dlouhé cesty mi Regina řekla, proč ji Gunnar tak nenávidí. Vysvětlila, nonšalantně, že nějakých sto let zpátky, přibližně, nepamatovala si to přesně, měla Gunnara, jeho ženu a jeho dvě děti, k večeři …nakrmila se na nich. Hm, stále mě fascinuje, jak se kombinace slov, které k sobě nikdy neměly přijít, stane běžnou a snad až normální. Každopádně hlad je hlad, to chápu. Ale děti? Vážně?
Nezdálo se, že ji nějak moc trápí přiznat se k tomu. Zvlášť když všichni zemřeli její rukou vyjma Gunnara, který přijal proměnu, protože tehdy nechtěl zemřít. Ale také odmítl mít cokoliv do činění s ní, i s celým společenstvím. Nemohla pro něj nic udělat a do dneška mu odmítá splnit jeho jediné přání, zemřít její rukou. A to jsou chvíle, kdy říkám, že dokáže být nepředstavitelně zlá.
Reginin ztracený potomek, jak říkala. Jeden a jediný, protože jejích přímých potomků nebylo mnoho. Pouze Viktorie a on, alespoň nakolik jsem věděl.
Podle Reginy jsme teď alespoň věděli, že je Sigismund naživu. Já teda věděl jen to, že nebyl v další hrobce, kterou jsme znesvětili, ale to neznamenalo, že nemohl být mrtvý někde jinde. Chápete, že je to absurdní, aby byl někdo živ tak dlouho, aniž by měl se společenstvím jakýkoliv kontakt. To bylo zatraceně téměř nemožné, ale pak, myslel jsem si, že není možná ani existence upírů, než jsem potkal Reginu a poznal na vlastní oči, co je okolo nás.
A dále: Konec světa? Pořád, co to mělo znamenat? Celá ta věc se mi už nezdála jen přitažená za vlasy, ale i přesto, že jsem tady seděl na koni, vedle upírky, na cestě nekonečnými švédskými pláněmi, a nečetl jsem to jako vy teď, připadalo mi to jako úplná fantasmagorie. Čistý, zoufalý, absurdní sen, který mě odmítal nechat probudit. Doslova jsem se musel mentálně dokopat k tomu, abych všemu věřil, ač jsem se cítil jako dítě, které prošlo skrze šatník a skončilo v magickém světě.
Tady je ten jeden malý rozdíl, mezi fantastickými světy a tím mým. Ve všech pohádkách a knížkách jsou kouzelné bytosti odděleny od našeho světa. Do Narnie musíte projít skrze skříň, do Bradavic skrze falešnou kouzelnou zeď, atd.
Tenhle byl ale jiný, tenhle fantastický svět splýval s tím mým, naším světem, reálným světem. Je jedním i oběma, a každý k němu má přístup a může jej vidět, pouze ale, pokud ví jak.
Znáte to, jako když si něčeho nevšímáte, ačkoliv je to tam, jen protože o tom nevíte, tedy tomu nevěnujete žádnou pozornost. Ale pak na to přijdete, a najednou si uvědomíte, že tím jste obklopeni, že to tam bylo po celou tu dobu, a sami nechápete, jak jste si toho dříve mohli nevšimnout. Takový je to svět. Když jej jednou uvidíte, nejde na něj zapomenout. A proto o něm nemáte vůbec vědět, proto má navždy zůstávat výmyslem, mýtem. Celé je to trik, ukrytí před vašima očima, před celou společností, přesto stále všem na očích.
Jako jakýkoliv kouzelnický trik; nikdo vás jím už neoslní, když víte jak se dělá. Proto společenství záleží na tom, aby o nich nikdo nevěděl, aby se oba druhy staraly o sebe, protože věřte mi, už to bylo několikrát zkoušeno, ale dříve nebo později všichni ti, kteří o jejich existenci věděli, začali nepatřičně zasahovat, nebo se alespoň vměšovat do věcí, do kterých jim nic nebylo.
Co se týče mě, tak já se čím dál tím víc přibližoval bodu, odkud nebylo návratu.
Už jsem tam ale měl být hodně dávno, kdyby nebylo Reginy a kdyby mě nenechala být, ale jak dlouho to mohlo vydržet? Alespoň po dobu, po kterou byla po mém boku, hlídala co dělám. Nemusel jsem se tehdy vůbec bát, že překročím nějakou mez.
Ale teď jsem tu a dělám právě to, sám, bez Reginy v dohledu, už tak dlouho…
Zpět k příběhu.
Koně jsme nechali u Gunnara a aniž jsme se nadáli, byli jsme na cestě zpět. Celí od bláta a všeho ostatního, v autě, aniž bychom se kdekoliv zastavili, skrze Uppsalu, přímo do Göteborgu, rovnou k Larsovi.
To bylo další. Lars žil ve spíše skromném domě, podobném tomu Gunnarovu, ale modernějším a vybavenějším, také červeném. Uvítal nás oba s otevřenou náručí a já znova stál překvapen, protože zde měl, počkejte si… rodinu. Překvapen, to je slabé slovo.
Myslím to tak, že něco takového, co by mělo být prostě normální, běžné pro kohokoliv jiného, mě šokovalo víc než by mělo. Zarazilo mě to víc, než když jsem viděl Reginu setnout někomu hlavu. Ale tohle nebyla obyčejná rodina, ovšemže.
Bylo jich šest. Lars, jeho žena, tři dcery a syn. Nejlepší na tom všem bylo, že byli opravdu rodina. Opravdu to byli jeho/jejich dcery a syn, a všichni byli původně lidmi a pak změněni, ne počati jako upíři. I když, abych pravdu řekl, těmi jeho dětmi si nejsem úplně jist.
Takže Lars, viking tvrdého severu, tento vážný, tichý a působivý můž, má také mírnou a milující stránku, protože jinak nevidím jak by udržel rodinu pohromadě po tak dlouhou dobu. A to nebyl žádný mladý upír, táhlo mu už na tři staletí a i ostatní členové rodiny ani zdaleka nevypadali na svůj skutečný věk. No není tohle pravá definice úspěšného manželství?
Přemýšlel jsem, jak se asi scházejí u večeře…