žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

kdo jsem

Říkám si, že když začnu něčím o sobě, můj příběh tak získá trochu větší legitimitu. Inu budiž.

Vlad III. Dracula

Narodil jsem se ve městě Sighişoara, v samém srdci Transylvánie v Rumunsku. Stejné město bylo taktéž rodištěm neslavného knížete Valašského, řečeného též Țepeș (Napichovač), Vlad III. Draculy. Nepovím vám své jméno, stejně by vám bylo k ničemu. Raději zůstanu v anonymitě. Nedělám to kvůli bezpečnosti, přinejmenším ne kvůli své bezpečnosti, ale myslím na lidi ve svém okolí a také na ty, které mám rád a které jsem nechal za sebou. Možná si říkáte, že je trochu postavené na hlavu, když se snažím skrývat, ale přesto dávám svůj životní příběh veřejně na internet? Ano je, a nechci vám říct kdo jsem už jen proto, že koneckonců tohle všechno může, ale nemusí, být pravda, vždyť přece můžu být jen dalším z řady bláznů, vhodných k ústavní léčbě, že?

Poznámka překladatele: Autor vystupuje také pod pseudonymem Mio Klava.

Snažím se dnes žít tak normální život jak to jen jde. Hypoteticky, kdybyste se museli přestěhovat do cizí země a začít úplně nový život, opravdu byste chtěli, aby každý jeden nový člověk ve vašem životě věděl, co za blázna jste, pokud by narazil na takovýhle web?

Nechtěli. A ani já to raději neriskuji. Přesto mám prostě potřebu říct vše co chci říct, popsat co jsem prožil, a tohle jen pro mě nejsnazší a nejlepší způsob. Tento web.

Vím, že už jsem následující zmínil výše, ale rád bych zopakoval:

Narodil jsem se v domovině neslavného Drákuly. A můžu to dokázat. Kopii mého pasu si můžete prohlédnout tady. Samozřejmě, všechny osobní a citlivé informace jsem začernil. Jak vidíte, místo narození Sighişoara, Transylvánie, Rumunsko, kde se narodil i Vlad III. Dracula.

Tady jsem vyrůstal.

Viděl jsem na Drákulův dům, tedy dům ve kterém se narodil, z okna svého pokoje. Hrávali jsme si s kamarády i na místním hřbitově. Střední škola, do které jsem chodil, byla poblíž krypty, starého kostela a márnice, a tyčila se hrdě spíš jako zámek než střední škola. Kryté schodiště, které vidíte na fotografii a které je poměrně slavné, je schodiště, které jsem musel vyšlapat každé ráno, celé čtyři roky. Vede na vrchol celé citadely, ke gotickému kostelu a především tedy k mé škole. Na první pohled a za denního světla může vypadat mírumilovně, ale už ne zdaleka toliko za temného brzkého zimního rána, kdy je člověk v polovině těch 170 schodů a pořád nevidí konec, a už ani začátek. Mrazivý pocit na který si nezvyknete.

Přijde-li vám to alespoň trochu zajímavé, určitě doporučuji si o městě přečíst něco víc, nebo alespoň kouknout na fotky.

Kolik mi je? Už pár let můžu legálně pít.

Co dalšího vám můžu povědět a bylo by to zde relevantní? Už asi nic moc. Žil jsem, pracoval a studoval kousek od Drákulova rodného domu, čímž je vlastně i dnes celá Sighişoara. Je to tvrz, pevnost, citadela (mám rád tohle slovo), jedna z nejstarších a nejudržovanějších v evropě, stále obývaná, kde lidé stále žijí ve stejných domech, které zde byly před stovkami let.

Okolo ní je moderní město, ale vůbec by nemuselo. Za zdmi má citadela vše, co malé město potřebuje, školu, zdravotní zařízení, pekárnu, kostel, hotely, muzea, podzemní kobky, kluby a další.

Tady jsme si v dětství hrávali. I na místních hřbitovech. A já teď píšu tyto řádky, protože to je jediný způsob, jak můžu bezpečně celému světu, nebo spíš těm co mají zájem, sdělit, nebo se o to alespoň pokusit, že určité věci, které považují za mýty, jsou ve skutečnosti pravdivé, ve skutečnosti existují, vlastně všem na očích, a nejsou vůbec tak romantické, jak je filmy nebo některé knihy vyobrazují.

Píšu všechno tohle protože se opravdu potřebuji podělit o vše co jsem viděl, o své pocity, s někým, koho nemůžu vidět, kdo mě nebude (nemůže) vzápětí odsuzovat, zesměšňovat. Zkoušel jsem o tom jen začít před jinými lidmi, přáteli, a vždy to skončilo odsunutím na okraj jejich zóny sociálního komfortu, jelikož mě vždy bez váhání někdo označil za lháře nebo šílence. Tak jsem si to tehdy nechal raději pro sebe a psal si deník. Začal jsem také pracovat na knize, která možná ale nikdy neuvidí světlo světa…

Sepsal jsem o sobě ještě něco navíc, takový prologue celého příběhu, máte-li zájem.
Na podobné téma jsem se rozepsal ještě jednou: důkaz nade vší pochyb.


nahoru   |   následující: o tomto webu

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus