tvá krev je mou esencí života [část osmá]
Světlo, záhada sama o sobě.
Stokerův Drákula také vycházel na denní světlo. Pouze ho významně oslabovalo. Stejně tak i Reginu. Ovšem jen relativně k tomu, čeho byla schopna v noci. Můžu říct, že i tak měla pořád zatracenou sílu…
Více o tom ale později. Důležité je vědět, že upíři ve skutečnosti nemají se slunečním světlem tak velký problém. Ano, nemají ho rádi, protože se pak cítí zranitelní, jsou oslabeni, a připomíná jim, jaké to bylo být člověkem. A také mají díky slunečnímu světlu častěji hlad.
Ale zpět k Drákulovi od Brama Stokera. Pokud jste knihu nečetli, učiňte tak. Ten pán byl rozhodně na správné stopě, musel mít dobrý zdroj nebo inspiraci.
Citujíc Reginu: Je hodně nepravděpodobné, že by někdo ve své prvotině čirou náhodou trefil tak podstatné charakteristiky, aniž by měl jakýkoliv zdroj.
- vztaženo ke slunečnímu světlu, spoustu jiných rysů upírů naopak vůbec netrefil.
Nejlepší čtení o upírech, které jsem našel, je současně tím nejstarším zápisem, který by se tak nějak dal považovat za knihu. Je to nejspíš dobře, protože tehdy psaní knihy neobnášelo zapojení takového množství fantazie. Je to samozřejmě kniha Vampyre
z roku 1819, jejíž autorem je John William Polidori. Obal původní verze vypadá takto a odkaz na její přepis je o na odkazované stránce.
Opět byste mohli žádat důkaz. Třeba fotografii Reginy stojící ve slunečním světle? Co bych tím ale dokázal? Můžu vůbec nějak dokázat v první řadě, že je upír? Je to začarovaný kruh. Sám vím, že mnozí z vás na vše tady nahlíží výrazně kriticky, stejně jako bych dříve já. Vždyť bych tomu sám nevěřil, i kdyby mi jakýsi pomatený spisovatel postavil upíra před obličej. A tak vše co můžu, je psát. Navíc, odhalit Reginu není mým cílem.
Sama mi jednou řekla: Je pro mě snazší splynout s davem, když si lidé myslí, že upíři nemohou na slunce. Tak proč bych to měla měnit?
28. prosinec 2004, 10:00
Probudil jsem se zničený, unavený, bylo mi téměř zle. Motala se mi hlava, viděl jsem dvojmo a měl jsem pocit, že pluju hustým olejem spíš než, že bych se opravdu probouzel. Zvonilo mi v uších a byl jsem pokryt odporným studeným potem.
Pak do mého pokoje vešla máma. Viděla mě, viděla krev všude na posteli a mé prokousané rameno. Zalapala po dechu, zakryla si pusu rukou a stála tam se široce otevřenýma očima. Vidím výraz její tváře jako by to bylo včera. Byla současně v šoku, vyděšená i zklamaná.
Jsem v pohodě.
- odsekl jsem.
Ne nejsi! Vím co se tu stalo a nevěřím vlastním uším, že se tomu podvoluješ. To snad není pravda!
Ne mami, je to pravda. Sama bys to měla vědět nejlíp…
- narážel jsem na její dávné setkání a svůj přívěšek, který jsem v ten moment držel v ruce.
Přišla blíž, chytila mě za rameno a přejela prsty přes ranky po kousnutí. Hojily se rychle, z nějakého důvodu rychleji než by se hojila jiná píchnutí, ale pořád vypadaly, že bude ještě nějaké tři dny trvat, než se zahojí úplně, a možná další dva, než zmizí poslední stopy.
Chci to potkat!
- řekla máma.
Co?
- nechápal jsem.
To, co ti tohle provedlo.
- vyhýbala se použití jakéhokoliv názvu.
To TO je dívka mami! A snadno předčí jakoukoliv jinou, co jsem doposud potkal. Je mi s ní dobře, a není to jak si myslíš. Samotného mě těší, že jí můžu dát co potřebuje. Navíc, setkání s ní nepřipadá v úvahu.
Chci. Ji. Potkat. Hned! Tečka.
No tak to je mi líto, že jsem se jí zapomněl zeptat na telefonní číslo…
- byl jsem sarkastický.
Ale pak, místo aby po mě vyjela, že dělám chytrého
když jde o vážnou věc,
což by byla její obvyklá reakce, zůstala zaraženě stát na místě a koukala z okna. Otočil jsem se abych se podíval a byla tam. Regina.
Zdravím.
- prohodila s hravým úsměvem a pozvala se dál, dveřmi, jako by byla moje sestra a všechno bylo více než normální.
Máma neměla slov. Ani já, tak trochu, protože jsem tam seděl, v posteli, nahý, a mámě vedle jsem představoval svou pětisetletou kamarádku jako by na tom nebylo vůbec nic divného. Pamatuju si, že jsem si říkal, co teď? Půjdeme hrát deskovky? Absurdní!
Regina viděla výraz na tváři mé matky a tak neztrácela ani chvíli: Váš syn je mi velice drahý. Není v žádném nebezpečí, ať už z mé strany či ostatních.
- Co jsem si z toho vyvodil bylo, že ostatní, ti co jí nebyli drazí, takové štěstí mít nemuseli.
Máma se podívala na má kousnutí. Regina také.
Ah, omlouvám se, hned to napravím.
a jedním pohybem nehtu po svém předloktí vytvořila nepatrné říznutí. Přiložila k rance, která se už sama hojila, prst, a získanou kapkou krve potřela má kousnutí. Zahojily se mi před očima. Byl jsem ohromen a chtěl jsem tenhle trik vidět častěji.
Kdo jsi?… Co jsi?
- zahájila konečně diskuzi máma.
Mám za to, že obě známe odpověď na tuhle otázku.
a vzala do ruky můj přívěšek. Podívala se na mou mámu znova a pokračovala: Jmenuji se Anna Báthory, narodila jsem se velmi dávno a tenhle přívěšek mi patřil.
Takže je to všechno pravda…
Obávám se… ne, jsem ráda… že už to tak je…
- odpověděla Regina.
Pojď se mnou.
a s těmi slovy se mámě z očí vytratily poslední zbytky strachu. Nabídla ruku, kterou Regina přijala a v momentě byly pryč z mého pokoje, jako by se dlouho znaly.
Nechápal jsem co se to sakra děje. Netrvalo mi až tak dlouho se obléct a vylézt z pokoje, ale obě už stály v knihovně, máma hledala nějaké knihy a Regina si sedala, uvolněně, jako doma a z malého hrnečku srkala čaj.
Překvapeně jsem se na ni podíval. Se slovy Dáš si také?
se na mě usmála. No dobře tedy, říkal jsem si, takže asi může jíst i pít normální jídlo.
To můžeš?
zeptal jsem se jí na to.
Jistě, a je moc fajn.
odpověděla mi.
Překvapilo by vás, jak normální upíři vlastně jsou, vyjma osobnosti, než jak jsou prezentovaní ve filmech, nebo oproti našim předjímaným představám. Vždyť ti, kterým se daří opravdu zapadnout, takoví jako Regina, působí často na první i druhý pohled normálněji a obyčejněji, než většina lidí. Spí, stejně jako my, tráví čas podobnými činnostmi, snaží se žít spořádaně a nenápadně, sportují (i když jinak a není to nezbytné), a pak především, bývají to ty nejspolečenštější osoby, jaké můžete potkat. Přinejmenším Regina taková byla.
Také používala matčin stříbrný servis. Toliko tedy k mýtu, že kontakt se stříbrem upírům ublíží. Stejně to byla blbost v prví řadě. Stříbro bývalo v původních legendách proti vlkodlakům …kde a kdy se stalo nebezpečným pro upíry? Hm.
Nebylo mi stále nejlíp, musel jsem být pořád bledý jako papír, ale mámu to už nějak vůbec netrápilo. To přežiješ
nebo něco takového řekla když mě viděla, mám pocit že dvojsmyslně.
Později jsem se dozvěděl, že ji zrovna trápily mnohem horší věci, třeba právě to, abych se já nestal upírem.
Regina se jí očividně začínala zamlouvat, vůbec jí nevadila její přítomnost, a ani v nejmenším nevypadala, že by se jí bála. Regina byla opět sama sebou, společenská, veselá, plná života a zářící úsměvy. Jak by ji někdo mohl nemít rád.
Stál jsem tam a nic neříkal. Jen jsem na ni koukal. Oblečená v bílé, téměř tak bílé jako byla její pleť. Černé dlouhé hladké vlasy ostře kontrastovaly s jejími šaty, a hluboké tmavé oči provrtávaly vše na čem její pohled spočinul. Růžové plné rty zvaly k polibku při každém pohledu. Pohybovala se delikátním a něžným způsobem a vyzařovalo z ní něco nepopsatelného. Její půvab.
Bylo mi z nich dvou zle. Jak se mohly tak rychle spřátelit? Cítil jsem se odstrčený. Bavily se o mě, ale neměl jsem nejmenší ponětí o čem přesně.
Vysvětlí mi někdo o co jde?
- přerušil jsem je.
Regina se postavila, srovnala si šaty a udělala pár kroků k mé mámě. Postavila se vedle ní, obě vypadaly jako by nesly špatné zprávy, a pak promluvila:
Poslouchej, ten přívěšek býval můj, to víš. Má matka ho dostala z téměř stejného důvodu a stejným způsobem jako tvoje. Také jsem byla v dětství vážně nemocná, má matka se také setkala s podobnou dvojicí dětí, které jí řekly, co se stane, pokud přijme jejich pomoc. Řekly jí, že ten přívěšek musím nosit do dne, kdy se objeví někdo, kdo mě vezme za svou.
Kdo někdo?
- zeptal jsem se a měl trochu strach, kdo si přijde pro mě.
Nikdo mě doslova nikam nevzal; ale objevil se muž, který mě změnil v upíra, což nebylo proti mé vůli.
Takže je to pravda. Tím přívěškem jsem označen za cíl.
Ano. Myslím si, že tentokrát to mám být já. Mám z toho ale rozpačitý pocit. Nechci to udělat, ale vše nasvědčuje tomu, že přesně tam události směřují.
- odpověděla mi Regina.
Já teda určitě nechci abys mi cokoliv udělala…
Vím, ale také si myslím, že se historie jednoduše opakuje. Ten muž, co přišel za mnou, byl také označen, i když ne tímhle přívěškem. On našel mne, a nyní jsem já tady. Ani on mne nechtěl změnit v upíra, a já to také nechtěla, nakonec se to ale stalo.
Tohle nebylo snadné strávit, natož tomu porozumět. Stále jsem měl pocit, že je to šíleně propracovaný vtip, nebo že odněkud vylezou ze skryté kamery. Jak jsem se měl na to vše tvářit? Upír u mě doma? Jasně. Máma s tím nemá problém? Jasně. Starý přívěšek předurčující k proměně v upíra? Jasně. Černooké děti? Jasně. Třeba. Proč zatraceně ne? Vždyť je to přece úplně normální…
Co je vůbec tak zvláštního na tom stát se upírem? Co se stane když odmítnu?
zeptal jsem se, stále víc a víc iritován tím, kam tohle vše směřovalo.
To nikdo neví, protože se to nikomu ještě nepodařilo. Má to tak být, a vždy se tak zatím stalo.
řekla Regina a usrkla si čaje, jakoby to bylo nějaké nedělní bezstarostné povídání u čaje.
Navíc, vzpomeň co se stane, když si ho sundáš…
- dodala.
Sám nevím co se stane. Udělal jsem to jen jednou a nezačínalo to dobře.
Budeš si přát abys byl mrtvý, to se stane. Ale nezemřeš. Vím jen tolik, že ten přívěšek dává jeho nositeli životní energii. Mé matce, Elizabeth, se tehdy podařilo získat nějaké velmi staré texty ohledně drahokamů, nefritů, jako je ten ve tvém přívěšku, které popisovaly jejich schopnost soustředit auru, jako jakousi signaturu, a napojit se tím na linie energie, které jsou všude kolem nás, zvláště tady v tomhle městě. Ten přívěšek tě obousměrmě spojuje se vším, a bez něj budeš mít pocit, že umíráš, protože, v každém případě, oba dva, ty i já, bychom byli už hodně dávno mrtví, nebýt těch dětí.
A přívěšku…
- na víc jsem se nezmohl.
Máma během celé naší diskuze neřekla nic. Až teď jsme ji uslyšeli na nás nadšeně zavolat. Vytahovala jednu z knih, z níž se vyklubal její deník. Otevřela ho a začala listovat, příliš rychle na to aby stihla cokoliv přečíst. A pak zastavila.
Nehledala nic co napsala, hledala kresbu. Já i Regina jsme zírali. Poprvé jsem vlastně viděl Reginu překvapenou. Jak často ji za posledních pětset let asi něco překvapilo?
Na to, že máma kreslit téměř neuměla, byl tohle perfektní náčrt Reginy.
Maličká, přesto dostatečně detailní kresba.
Tu noc, co jsem tě uložila do postele a poprvé ti dala ten přívěšek na krk, jsem měla sen. O dívce v bílém popíjející čaj. Probudila jsem se, a pamatovala jsem si jen její obličej.
- podívala se na Reginu - Nakreslila jsem si ji, protože jsem měla pocit, že je to důležité.
- A bylo. Ale taky to bylo čím dál tím šílenější, neskutečné, a ani jedna z nich se nad tím nepozastavila.
Stačí. Těch bizarností v jednom dni už na mě bylo příliš. Jdeme ven.
- zavelel jsem stylem jakože já jsem pánem domu.
Jdeme?
- řekla Regina, pobaveným tónem.
Ano.
- vzal jsem ji za ruku a vyrazili jsme pryč, napříč lesem, nahoru po těch stejných schodech, kde jsme se poprvé viděli, napříč citadelou a přímo do města. Měl jsem těch esoterických keců plné zuby. Je jedna věc, když potkáte někoho, kdo je ve všech ohledech biologicky odlišný než vy, ale něco úplně jiného, když se začne mluvit o nevyhnutelném osudu a pohádkových bytostech.
Kde teď vlastně bydlíš?
Jak už to vypadá, teď právě tady.
a prstem ukázala na budovu. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak zatraceně dokázala prostě přijít do takových domů, a zůstat tam. Podle všeho neměla ráda hotely, ale cítila se více než vítána v domech cizích lidí. Nebyla vybíravá, ale tentokrát si rozhodně nevybrala nejhůř.
Tady v těch dnech bydlela. Vrchní patro, druhé okno z leva. Byl jsem potěšen.
Moc pěkné.
- a chtěl jsem se jí zeptat, jak dlouho plánuje zůstat, ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem znát odpověď. Jen jsem doufal, že to bude dlouho.
Musíme se jít zamíchat mezi nějaké lidi. Chybí mi vzruch.
- opět něco, co byste z úst upíra nečekali. Nemají se skrývat ve stínech, žít odloučeni od společnosti a tak nějak?
Chceš potkat mé přátele?
zeptal jsem se jí. Sázel jsem na to, že se jí budou líbit více než těch ostatních pět upírů, které nazývala přáteli. A také by ji určitě poslechli, kdyby věděli kdo a co je, lépe než tamti.
Ano, ale opatrně! Nikdo nesmí vědět co a kdo jsem. Předpokládám, že je to samozřejmé, takže jen jako varování: Opravdu ani slovo, pokud je nechceš vystavit smrtelnému nebezpečí. Kvůli nim, ne kvůli mě.
Jak jsem se dozvěděl později, jedním z důležitých psaných (ano, psaných) upířích pravidel je, že žádný člověk nesmí vědět o upírovi, pakliže nemá být brzy také změněn. V opačném případě musí oba zemřít. Člověk, protože by takové tajemství neudržel, a upír, protože pokud pravidla porušil jednou, poruší je znova. Připadal jsem si opět vyjímečně.
Nicméně, nejsou pravidla jako pravidla, a především, někteří k nim mají speciální vztah.
Pověz mi, drahá, jaktože se neměníš v hromádku popela?
- pokusil jsem se říct tónem britského gentlemana. Vtip zafungoval, rozesmálo ji to. Nasadila si sluneční brýle a podívala se přímo na slunce.
Sluneční světlo mi nemůže ublížit, to jsou pohádky. Pouze mě oslabuje, cítím se více jako člověk a má síla je z větší části pryč. Oslňuje mě, pročež hůř vidím. Mívám větší hlad. Ale pak, jsem si jistá, že i tebe z náhlé přemíry světla v noci zabolí oči, a že máš větší hlad jsi-li vzůru, když bys měl spát.
To leccos vysvětluje, říkal jsem si.
Volným krokem jsme prošli parkem, směrem k mé oblíbené kavárně Concordia, kde jsme s přáteli sedávali tak často, že pro nás měli v nabídce i speciální kávu. Teď mi asi nebudete věřit, ale je to tak, naše kamarádka Blanche ji dělala podle svého vlastního receptu, a nazvala ji Regina. Ano, Regina, bez jakéhokoliv spojení s mou Reginou, dívkou, roky před tím, než jsme se s ní vůbec seznámili. Ale koneckonců, v rumunsku je Regina hodně běžné jméno, a také adjektivum, a jak už jsem dříve zmínil, znamená královna
. Dokonce byl nedaleko i obchod, který se jmenoval Regina, ale před dvěma lety zbankrotoval.
Vešli jsme dovnitř a samozřejmě, seděli tady, Blanche, Sofie i Viktor. Mí tři nejlepší přátelé. Na bližším konci jsem si všiml i své bývalé přítelkyně, již jsem dříve taktně opomenul, která se se mnou rozešla těsně před Vánoci. Zůstali jsme kamarádi tak jsem ji pozdravil, ale odpovědi jsem se nedočkal.
Ahoj ve spolek, tohle je Regina.
- představil jsem ji.
S lehkostí, jakou jsem u nikoho jiného neviděl, vklouzla do kolektivu, potřásla si s každým rukou, políbila Viktora na tvář, který byl okamžitě zamilován, a pak se posadila.
Zrovna jsem se přištěhovala…
a pak letmým gestem, zvednutým prstem, přivolala číšníka aniž by se na něj byť jen podívala. Byl u našeho stolu do několika sekund.
Kávu.
A on se ani nezeptal jakou. To bylo divné. Mají tam přes třicet druhů z nichž si můžete vybrat. Pak se podíval na mě.
Dvakrát. Reginu.
- usmál jsem se a kouknul na ni. Usmívala se, s lehkým rozpakem v očích, ale s očekáváním. Netušila co to znamená a velice ji to zajímalo. Mí přátelé tím byli pobaveni. Číšník byl dávno pryč.
Zpět donesl dva hrnky té nejlahodnější kávy, jakou jsem kdy měl. Velké, z poloviny plné kávy, z poloviny mléko, s medem místo cukru a kokosovým nádechem.
Moje byla byla za pár minut pryč. Regina se své ani nedotkla.
Zabřehl jsem se svými přáteli do obvyklé konverzace, a trochu jsem Reginu opomíjel. Jí to zjevně nevadilo ani v nejmenším. Najednou jí bylo všude plno, cestovala mezi stoly, povídala si s úplně cizími lidmi, jako bychom byli na párty.
To byla ta nejúžasnější a nejzvláštnější věc. Snad divnější než fakt, že je upírka. Jako, být upírem je jedna věc, ale něco úplně jiného je udělat si dvacet přátel během pár minut.
Na Viktorovi bylo vidět, že už je plný neslušných představ, o Regině. A když se vrátila k našemu stolu, přistoupila k němu zezadu a položila mu ruce na ramena se slovy: Uvolni se…
tak sebou trhnul a málem ho porazilo.
Blanche i Sofii se Regina líbila, i když bylo vidět, že nechápou, kde se tady vzala.
Viktor byl nižší, silnější chlapík. Ne tlustý, jen silné kosti, jak sám rád dodával. Stále s rudými tvářemi, byl duší každé dobré párty. Váš typický tlustý bavič. Všichni ho milovali a on to věděl. Vlastně můj nejlepší přítel.
Blanche (Blanka, čti blánš) byla průměrné postavy, menší než já nebo Regina, s olivově bledou pletí a zrzavými kudrnatými vlasy. Byla ďáblem naší skupinky. To ji vždycky napadaly šílenosti a to ona si z nás vždycky utahovala, když jsme váhali. Milovali jsme ji a nenáviděli současně. Také to byla ta nejchytřejší dívka, kterou jsem znal. Do doby než jsem potkal Reginu, samozřejmě, ale u ní se dalo jen hádat, kolik vědomostí nasbírala za všechny ty roky.
Sofie (Sophia) byla přibližně Viktorova vzrůstu, blondýnka, čistá blondýnka, s vlasy barvy letního slunce. Stále veselá, stále s úsměvem na rtech, které zdobily perfektně bílé zuby. Dříve jsme spolu chodili, a od té doby jsme zůstali přáteli. Hodně dobrými přáteli.
Všichni čtyři jsme chodili do stejného ročníku, celou střední školu, i pár ročníků předtím. Měli jsme skoro ke všemu své vtípky, kterým jsme rozuměli jen my sami. Byl jsem každý den neskutečně rád, že mám takové přátele, a stále mi chybí stejně moc, jako mi chyběli první den, co jsem je musel opustit. Jejich ztráta byla tím nejtěžším. Nevěřil jsem, že budu schopen vybudovat nový život bez jejich podpory a porozumění. A i teď si nemyslím, že to bylo daleko od pravdy. Stále svůj nový život buduji a jejich podpora by se mi rozhodně hodila teď, stejně jako jsem ji potřeboval tehdy.
Pokračovali jsme v diskuzi, s občasným rýpnutím Blanche nebo Sofie do Reginy, dotazy odkud je, na její příjmení, jak jsme se potkali a co vlastně mezi námi je. Samé nevhodné otázky, pro ně však podstatné, přece nenechají blízkého přítele jen tak někomu cizímu napospas.
Regině to zjevně nevadilo a uhýbala každé otázce vážně elegantně a velice přesvědčivě.
Vídeň
odpověděla Pocházím z Vídně, narodila jsem se tam.
Jmenuji se Regina Engel.
představila se ve stoje s úklonem. Bavili jsme se. Holky ji milovaly.
Reginu jsem potkal a… jsme dobří přátelé a doufám, že ji přijmete jako mě, protože ji mám rád.
- no, nic lepšího jsem ze sebe nedostal. Ostatní se na mě koukali vyjeveně, pak na sebe, nevěděli co na to říct a tak radši nic neříkali. Blanche kývla na Sofii a obě se se zájmem koukly na Reginu.
Nakonec ale, Regina se jim všem líbila.
Vždyť ale mluvíš perfektně rumunsky.
- všiml si Viktor.
Samozřejmě.
- odpověděla Regina, nechávajíc Viktora i dívky beze slov. Regina dovedla umění ukončit téma k dokonalosti. Určitým způsobem uměla naznačit, důrazně, že k nějakému tématu z ní víc nedostanete. Viděl jsem to na nich, očekávali vysvětlení, ale nikdy se jim ho nedostalo.
Krátce na to jsme se před kavárnou rozloučili. Začínalo se stmívat a Regina začínala zářit navrácenou energií. Protahovala všechny svaly jako by se právě probudila, zápěstí i krk jako by se připravovala na maraton. Vdechovala večerní vzduch okolo sebe, držela se mě a současně táhla, jako když nadšené dítě tahá své rodiče směrem ke hračkářství.
Věděl jsem, že se začíná opět měnit.
Anděl ve dne, ďábel v noci. Miloval jsem je obě, Reginu i Reginu - věčné světlo.
Vyšli jsme po schodech směrem k noční citadele, na pozdní večerní procházku.
Počasí bylo fajn, lehce sněžilo, a nádherná prosincová noc se ukázala jako perfektní k osvěžující procházce citadelou, která tou dobou téměř dokonale utichla. Sníh utišil všechny zvuky, které zde lze běžně slyšet, především zvuky lidí a jejich chůze po kamenných cestách, které z nějakého důvodu rezonují mnohem víc než asfalt.
I přes ohlušující a téměř fantaskní ticho prosincového večera to Regina, nyní sama sebou při slunci pod horizontem, uslyšela.
Trhla sebou a stiskla mi ruku tak silně, že jsem si myslel, že už s ní nikdy nic nenapíšu. Zamračené obočí, zvednutý horní ret, útočná pozice, oči tmavnoucí. Zatím žádné zuby.
Ztuhnul jsem a ještě než jsem dostal šanci zeptat se, co se děje, chytila mě oběma rukama, svým ocelovým stiskem, doslova vytrhla od země a běželi jsme pryč.