Probuzení
příběh ze života, autor neznámý
Probouzení je vůbec zajímavý okamžik. V jednu chvíli je mozek zcela zaměstnán komplikovaným snem, člověk je zahlcen emocemi a v druhou chvíli se vše zamlží. V ten krátký okamžik bychom dokázali obsahem svých snů popsat desítky stran textu. Ale ten okamžik vydrží jen chvíli. Co bylo ve snu jasné najednou nedává žádný smysl. Žádné surrealistické vysvobození ani snadná cesta ven. Sen může být bez následků zapomenut.
Jsem vzhůru.
A pak to přijde. Tupá intenzivní bolest někde uprostřed lebky. Svírání a houpavé dojmy z oblasti žaludku. Pomyslné střepiny v lýtku vyvolávají vzpomínku na půlnoční křeč, po jejímž původu nemám nejmenší chuť pátrat. Bolí mě za krkem. Hodně. V držce jako po přestřelce, vyprahlo a pachuť jako bych včera přikusoval hřebíky.
První pokus o pohyb prozrazuje, že rozhodně neležím ve své posteli. Nebo v jakékoliv posteli. Odvahu otevřít oči jsem ještě nenašel. Dýchám zhluboka a opatrně, abych udržel obsah žaludku. Ať už je to cokoliv. Levou tváří dřu o divný chlupatý koberec, zbytek těla necítím. Vlastně ano. Cítím, že jednu nohu mám zamotanou v prostěradle. Nebo je to ponožka. Nic víc na sobě nemám. Vůbec. Snažím se nemyslet protože to bolí. Vzpomínám si pouze na divoký erotický sen, o kterém ale nevím nic víc, než že byl divoký a erotický.
Nacházím odvahu otevřít oči, ale vzápětí toho lituji. Ke všemu se přidává závrať a všechno se se mnou točí. Dávám si na čas. Až na druhý pokus zkoumám, kde to vlastně jsem, a začínám si vybavovat, co se včera vlastně dělo.
Potemnělý podkrovní pokojík, za zataženými žaluziemi praží slunce, okolo mě krouží růžové skřínky, růžové dekorace, panenky a plyšáčci. Hello Kitty se mi tu, při svém třetím obletu, pobaveně vysmívá. Za ní visí diplom pro devítileté děvče za umístění ve sportovní gymnastice. Cooo!?!
Zmatené myšlenky ale vydrží jen chvíli, vzpomínám si na kamarádovo pozvání. Párty, při příležitosti odjezdu rodičů a malé sestry k moři. Slíbena byla bečka piva a pár septimánek z blízkého gymnázia. Nakonec se ukázalo pět mladých, hezkých a na svůj věk překvapivě rozumných dívek. K ničemu však určitě nedošlo, protože jsme s kluky, jako už zoufale pravidelně, rychle podlehli vábení sudu s pivem.
Vybavuji si dále vyprovázení kluků k pořádně otrávenému taxikáři, a to, že jsme s kamarádem zůstali s holkama sami. Od zítřka nepiju! Výčitky, předsevzetí, tentokrát ještě znásobené nevyužitou příležitostí k sexu, a údiv, že mě nechal přespat v pokoji své sestry.
Škrábu se na postel, na které jsem nepochybně původně ležel. Sakra! Podle stavu v jakém je, směsice pachů a fleků, ta předcházející noc asi nebyla až tak nevinná jak jsem si ještě před chvílí myslel. Ten sen nejspíš nebyl tak docela sen… škoda, že si z toho vůbec nic nepamatuju.
Potřebuji se opláchnout a napít čisté vody, abych zahnal neskutečnou žízeň a tu příšernou pachuť. V rámci možností pak i zjistit, co jsem v noci všechno dělal, a hlavně se kterou. To ale znamená vstát, obléct se, dojít ke dveřím, sejít po schodech, dojít do koupelny …a myslet! Je mi vedro a přesto mám husí kůži, ledové ruce, potím se, je mi špatně, a bolest v hlavě je úžasně vytrvalá.
Abych mezi směsí oblečení na zemi našel své kalhoty, potácím se k oknu s úmyslem pustit do místnosti trochu denního světla. Po postavení do vzpřímené polohy ale přidala bolest na intenzitě a celý pokoj se točí dokola. Přesto to zvládám. Jednou nohou v domečku pro panenky a napůl slepý nahlížím skrze žaluzie.
Chyba!
První sluneční paprsek mě oslepuje a jako ostrá čepel mě bodá skrz oko až do týla. Neskutečné. Vytryskly mi slzy, málem jsem omdlel a horko se mnou doslova praštilo o zem. Vzal jsem při tom s sebou skoro vše co leželo na stolku u okna. Sbírat to v tomhle stavu rozhodně nehodlám. Po několika dlouhých chvílích se mi vrací zrak, a tak se plazím po čtyřech zpátky k posteli. Cestou nacházím jak kalhoty, tak svoje černé brýle, které si okamžitě nasazuji a ulevuji tak očím.
Oukej. Sedím zpátky na posteli. Mám na sobě černé brýle a jednu ponožku. Něco mi říká, že trenýrky jsou poblíž, tak odhrnuji peřinu jen abych vzápětí strnul v šoku. Nacházím je, ale jsou, stejně jako prostěradlo i peřina, potřísněné od zaschlé krve. Ne moc, ale dost. Že bych byl její první? A které vlastně? Do žádné z holek bych to vůbec neřekl, ale tak už to bývá. Čím si jsem jistý je, že i v opilém stavu jsem příliš velká citlivka na to, abych se k něčemu měl v těch několika speciálních dnech v měsíci. Praštil jsem sebou na postel, rozdýchávám to a dávám si na čas. To je na jedno ráno příliš mnoho podnětů.
V leže si oblékám trenýrky a kalhoty. Musím vypadat otřesně. V pokoji naštěstí nikde není zrcadlo. Nebo je možná vevnitř skříně. Hledat ho rozhodně nemíním a doufám, že cestou do koupelny nikoho nepotkám.
Vycházím na chodbu. Mám pocit, že oči dámy z obrazu na stěně mě sledují. A že se nade mnou pousmívá, ženská jedna. Opírám se o zeď a potácím ke schodům. Nikde nikdo ale z kuchyně se ozývá nádobí a tiché hlasy. Holky! Opatrně dělám první krok ze schodů s myšlenkou, že se nenápadně protáhnu do koupelny. Tak aby mě nikdo neviděl.
Štěstí mi ale nepřeje. Pod schody se znenadání objevuje zrovna ta nejatraktivnější ze všech. Je černovlasá, bledá pleť, opravdu krásná, o několik let mladší. Ani nevím, co se mi na ní líbí nejvíc. Vypadá úplně v pohodě a dívá se na mě pobaveným shovívavým pohledem. Připadám si před ní jak malej kluk a mám pocit, že si tu chvíli opravdu vychutnává.
Pronese jen Vítej
a vypaří se zpět do kuchyně.
Co všechno jsme sakra včera vyváděli?
V tom se za mnou otevírají dveře. Zamžourám a až po dlouhé chvíli poznávám svého spolupachatele. Netuším jak vypadám já, ale on vypadá přesně tak, jak se cítím. Možná hůř. Sotva stojí, je bledý jako stěna, tričko s motivem metalové kapely má naruby, a vlasy má neskutečně rozcuchané. Taky má problém mě poznat, a s vypětím všech sil se zmáhá jen na: Ty vole, já sem úplně v hajzlu.
Soustrastně kývám a něco mi říká, že od něj se toho o včerejšku moc nedozvím.
Není zrovna dvakrát nadšen když slyší, že holky jsou ještě tady. Společně opatrně scházíme po schodech dolů. Každou chvíli to vypadá že se skutálíme, ale nakonec to překvapivě zvládáme. Dveře do kuchyně jsou naštěstí přivřené. Za nimi probíhá nějaké šeptání a chichotání. Koupelna je hned naproti a naštěstí je dost velká pro oba. Opatrně rozsvěcím, ale tohle světlo mi tolik nevadí.
Kamarád si sedá na okraj vany. Až teď si všímám, na tom černém to nebylo vidět, že má na tričku, na rameni, taky pěkný zaschlý flek od krve. Kdybych mu popsal stav své postele, určitě by i v tomhle stavu vtipkoval, jestli jsme nakonec nebyli spolu.
Pouštím si do umyvadla studenou vodu a snažím se osvěžit; párkrát si loknout a zahnat tu strašnou žízeň. Hlava už tak nekompromisně nebolí, ale pořád se hrozně motám a stále nejsem schopný pořádně zaostřit na svůj odraz v zrcadle.
Je mi trochu líp a začínám přemýšlet, jako typický chlap, se kterou jsem to tak mohl být. Nedokážu ještě pořádně rozlišit, co byl a co nebyl sen. Nakonec, však ona se asi přihlásí sama, protože dřív nebo později z té koupelny vylézt musím. Jestli si to teda pamatuje. Definitivně nechci být za hajzla, když to pro ni bylo poprvé. Z takových myšlenek mě začíná zase bolet hlava.
Kamarád se mezitím sesunul do vany. Oblečený. Pouští na sebe sprchu a už také vypadá lépe než předtím. Reptá, že si udělal něco na krku, a že někde ztratil řetízek. Zvědavost mi nedává a musím se ho zeptat, jestli si teda taky s nějakou užil.
Asi jo,
- povídá, bez nějakého náznaku uspokojení: jestli ne rovnou se všema.
No moment! Se všema? To se mi přece zdálo v tom snu.
Nebo?
Byl to vůbec sen?
Pomalu a mimo pořadí se mi vybavují některé intenzivní okamžiky ze včerejší noci.
Proběhl mi mráz po zádech.
S obtížemi mžourám do zrcadla. Na krku si vidím taky pořádnou modřinu, ale můj odraz je stále rozmazanější a jakoby průhledný. Kámoše už v něm nevidím vůbec. Na tohle mi chápání, ani vysokoškolská fyzika nestačí.
V neblahém tušení pootevírám dveře od koupelny, jen abych přes chodbu viděl hlouček všech pěti dívek. Stojí tam nahé. S rozpuštěnými vlasy. Dívají se na mě, usmívají se a v očích se jim třpytí jiskry.
Vítej mezi námi,
- ozval se šepot černovlásky mnohem blíže než byla sama.
Došlo mi, že ta krev na posteli není ani jedné z nich dřív, než musely cokoliv dalšího říct.
Neboj. Žádná z nás není panna už nejméně pět set let.