žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

a člověk kráčel vpřed, s anarchií po svém boku [část dvacátá první]

Francie, Château de Launay…

Dvoupatrové sídlo s poklidnou řekou poblíž, o níž si pamatuji, že jsem si v ní tolik chtěl zaplavat, ale nakonec jsem to musel oželet pro čtyřcípou jizvu na břiše, která mě stále oslabovala. Všude okolo byly přepychové bující zahrady s obrovitými volnými prostranstvími, obklopené lesy ze všech světových stran. I cesta která sem vedla procházela úzkým pásem lesa. Cítil jsem se skrytý před vším, před světem, ve svém malém ústranní, přesto bezpečně.

Sídlo samotné uvnitř zářilo jako kdyby bylo dokončeno teprve nedávno. Všechno bylo úhledně přichystané. Za hlavním vstupem, kterým jsme prošli s dojmy královské delegace, se tyčilo masivní dvojité schodiště začínající na každé straně a spojující se v patře v jeden velký vnitřní balkón nad hlavní halou.

Po naší levé ruce byl plesový sál, avšak ne tak velký jak byste si mohli představit, a po pravé ruce pak večerní místnost s jídelním stolem, kde všichni trávili většinu času.

Château de Launay

Ano, přesně tento zámek to je.

Pokračujíc rovně, pod schodišťový balkón, krátká chodba návštěvníky uvádí do malé zadní haly, z níž lze opět pokračovat dveřmi po obou stranách. Jedny vedou do kuchyně, a druhé do studovny, která mi velice připomínala tu otcovu u nás doma, ačkoliv ta zdejší byla mnohem větší. Na několik minut jsem se zde zastavil a procházel si zdejší množství knih v naději, že najdu něco opravdu zajímavého, ale jediné co jsem nacházel byly romantické a zamilované novely, převážně ve francouzštině a angličtině.

Kuchyně byla moderní s nerezovými stoly a současnými špičkovými elektrickými spotřebiči, které si vyžaduje každá lidská residence. Z toho důvodu jsem měl pocit, že ono sídlo nebude pouze jejich.

Když jsem se to odpoledne probudil, zamířil jsem rovnou do téhle kuchyně a patřičně využil vše, co bylo k dispozici. Vůbec mě netrápilo jak velký dělám hluk ani obavy abych někoho neprobudil. Všichni spali v pokojích v patře a pokud byli jen trochu jako Regina, takto vzdálený zvuk na místě, které považují bezpečné, obvykle nevnímají. Spí hluboce a spíš než zvuk, je to pohyb bezprostředně blízko, který je dokáže lehce probudit. Což je zajímavý fakt sám o sobě. Jak může někdo tak ostražitě vnímat své okolí, když je v bezvědomí, spí?

To ráno jsem si zapsal dvě stránky z mého deníku.

Poté jsem se vrátil do pokoje, dal si pořádnou sprchu se vším všudy a vůbec uvedl se do trochu reprezentativní podoby. Když jsem byl hotov, bylo téměř pět hodin a slunce pomalu začínalo zapadat. Trvalo mu to další tři hodiny. Regina se probudila když konečně zmizelo za obzorem, jako první. Ale pak, také jako první šla spát.

Udělali jsme si moc milou procházku okolo celého panství. Cestou zpátky se předvedla a identifikovala mi všechny zvířata, která jsme slyšeli. Pamatuju si její pohled jak pozorovala můj spokojený výraz, když jsem opět slyšel přírodu. Jak mi to chybělo… a pak začala vyjmenovávat zvířata. Nejprve mi to přišlo náhodné a netušil jsem co vlastně dělá, ale pak mi to docvaklo. Jedno za druhým, dokázala rozpoznat ptáky a všechna zvířata která se okolo nás hýbala, včetně těch, které jsem já neslyšel. Nezbývalo mi než jí věřit.

Jinak jsme se bavili o tom, o čem vždycky. O ní, o upírech, o mě a co bych udělal na jejím místě jinak. Bavili jsme se o budoucnosti, o minulosti, o možnosti života na jiných planetách, o mnoha jiných věcech, které se obvykle v diskuzích s děvčaty až tak často neobjevují. Rozhodně jsem se nebavili o novinkách toho týdne, nebo o počasí.

Také se nekonaly žádné romantické zastávky, ale drželi jsme se za ruce, z čehož jsem měl pocit, jako bych byl zpátky v páté třídě a znova si procházel těmi zmatenými myšlenkami, když držíte poprvé dívku za ruku. Pamatujete si ten pocit? Zamyslete se. Je to unikátní věc, a jen jednou za život, přinejmenším to jsem si do té chvíle myslel, ale teď tady byl, znova, nutící motýly v mém žaludku létat dokola a dokola.

Když jsme se vrátili, všichni už byli vzhůru, v hlavním pokoji, a buď postávali nebo seděli okolo velkého těžkého luxusního jídelního stolu, který byl smutně prázdný. Téměř prázdný tedy.

Karl odtud pravidelně odcházel do sklepa a vracel se vždy s dalším a dalším džbánem krve. Opravdu jsem měl chuť jít s ním a podívat se, odkud ji bere. Doufal jsem, že tam dole nemá žádné živé dárce, ale pak, nedokázal jsem najít důvod, proč bych jim měl něco takového odepírat, jak bych jim zdůvodnil, že je to špatné. Proč bych to dělal? Sám jsem si nakonec nemyslel že dělají něco špatného. Vážně, a stále si to nemyslím. Lidé zneužívají jiné lidi mnohem hrůznějšími způsoby, každý den, aniž by na to jakkoliv doplatili, aniž by se museli zodpovídat, zvláště když jim to jiní (právníci, dejme tomu), omlouvají bezpočtem retardovaných důvodů.

Snažil jsem se představovat si, že je to červené víno. Což moc nešlo, protože i červené víno má náznak průhlednosti a svou zvláštní červenou, která se na okrajích leskne a třpytí, zatímco krev je hustá, těžká, a i v čiré sklenici velmi tmavě rudá až téměř černá a neprůhledná.

Všechen čas, co jsme byli s ostatními, jsme strávili převážně v této místnosti. Každý se ke mě choval, nebo to alespoň předstíral, přátelsky, a vyptávali se na různé prapodivné otázky. Prapodivné přinejmenším pro mě, byly to věci, na které se normálně nové osoby ve svém sociálním kruhu neptáte. Někteří mluvili o Regině, formálně ale přátelsky, podobným způsobem jakým ustálená skupina mluví s nově příchozím, který je partnerem dlouhodobého člena. Jako by se na něj snažili udělat ještě větší dojem, a také pro něj zlidštit ostatní členy vyprávěním dávno zapomenutých příběhů, které mají ony členy lehce zahanbit, politovat, nebo se přinutit začervenat. Víte co myslím.

Byl jsem překvapen přátelskostí a vlídností, se kterou se ke mě Viktorie měla napříč celou nocí, a to až do jednoho okamžiku, který bych nazval pokrajem. Extrémem. Neskutečně zvláštní a specifickou situací.

Seděli jsme v křesle. Respektive, já jsem seděl v křesle a Viktorie ležela přes mě, horizontálně, zčásti v mém klíně, nohy na opěradle, a rukou opřenou o druhé opěradlo si podpírala hlavu. Ležérně, bezstarostně srkala ze sklenice s krví a čas od času se mě zeptala, uštěpačně, zda nechci okusit onen lahodný nápoj. Neměl jsem zájem okusit nic takového, ne.

U stolu přede mnou, v levém rohu, posedávali Jackson, Giorgio, Arthur a Edmund a mezi sebou probírali všelijaká témata, kterým jsem však nemohl moc věnovat pozornost, protože jsem byl zcela zaneprázdněn konverzací s Viktorií. Teda, snažil jsem se alespoň poslouchat o čem mluví a nevěnovat příliš pozornosti její… fyzickosti.

Na pravém konci stolu, uprostřed, seděla Regina, s Karlem po své levici a Nikitou po pravici. Karl byl starším Germánské oblasti Evropy, včetně Švýcarska. To bylo, ačkoliv ne největší, značné množství lidí, za které měl být svým způsobem zodpovědný.

Nikita zde byl za Rusko. To on nás poslal do té budovy v Moskvě, přesto jsem od něj za to ani já, ani Regina, neslyšeli jedinou omluvu. Ale stejně se mi pořád líbil, působil uvolněněji než stereotypický rus a dokonce o tom i vtipkoval. Kdo by to byl řekl.

Lars, starší celé Skandinávie, a podle všeho nejstarší a nejefektivnější, dá-li se to tak říct, ze všech, stál zpříma v rohu a o něčem diskutoval s jiným z nich. O něm jsem se dozvěděl, že si zvolil Götheborg ve Švédsku jako místo svého přebývání, které mu umožnilo unikátní rozhled do celé zóny. Na západ má Oslo, na východ Stockholm a na jih Copenhagen. Je to pěkně vymyšlené, podívejte se na mapu, já vím, že já ji potřeboval abych to pochopil.

Lars se bavil s jedním, který si říkal Bruno, a byl starším oblasti okolo Francie a států Beneluxu.

Starší států horké krve scházel. Pojmenoval jsem si ho Armando, ale nevím jak se doopravdy jmenoval. Mluvím samozřejmě o Španělsku a Portugalsku.

Ačkoliv Giorgio reprezentující Itálii byl přítomen, zbytek Balkánu včetně Maďarska, Rumunska, Srbska, Slovenska, Chorvatska, Makedonie, Řecka a Bulharska zůstávala reprezentována, alespoň formálně, nikým jiným než Reginou samotnou.

Nemohl jsem si nevšimnout, že každý z nich měl až podezřele typické jméno pro oblast, kterou zastupoval. Lars je, například, typické skandinávské jméno. Zvolili si snad sami co neobyčejnější jména aby co nejlépe zapadli, nebo opravdu pocházeli z těch míst a ta jména byla opravdu jejich? Neměl jsem nejmenší tušení.

Zeptal jsem se na to Viktorie, koneckonců jsem ji měl hned po ruce, vzápětí co mě ta otázka napadla. Odpověděla mi onou neslavnou citaci, ač tónem a parafrází sobě vlastní.

Však víš co se říká o vlku? - zeptala se.
O jakém vlku? - nepochopil jsem.

O žádném konkrétním… - usmála se a naznačila kousnutí ve vzduchu, jako když vlk zahryzává svou obeť.
To nevíš že… - nasadila tajemný tón a naklonila se ještě blíže ke mě; chlupy na krku jsem měl zježené už dávno: Ať už krmíš vlka sebevíc, vždy bude hledět zpět k lesům? - a to bylo vše. Než jsem se nadál už zase popíjela ze své sklenice a koukala jinam. Nechávala mě vymáchat ve své změti myšlenek.

A co tím myslela? Samozřejmě tím myslela, že ano, že opravdu pocházeli ze svých zón a bez ohledu na to, kolik světa viděli, se vždycky nakonec vrátili zpět do své domoviny.

Zeptal jsem se jí, které zóny je starší ona.

Já se neřadím mezi starší. - odpověděla mi.
Jakto? Jak to myslíš? Vždyť jsi tady po boku Reginy. - divil jsem se.

Ano, a to je přesně ten důvod, proč nejsem jednou ze starších. - řekla tónem, který naznačoval, že je něčím ještě trochu víc. Podíval jsem se na ni zmateně, ale než bylo mé obočí schopno najít správnou pozici tázavého výrazu, pokračovala:

Jsem jako tvá milovaná, skáču tam kde je mě potřeba, nebo kam mě pošlou. Mám to ráda, je to velice naplňující a vděčná práce. - věřil jsem jí, a také mi bylo jasné, že to naplňující znamenalo plné násilí. Byla ten typ.

Osamělý vlk, říkal jsem si…
Ale to co říkala byla lež, společně s Nikitou reprezentovala západní část Ruska, zahrnující Ukrajinu, Bělorusko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Ačkoliv jak říkala, dělávala to jen sporadicky, častěji nechávala Nikitu, který měl navíc svůj zbytek Ruska, aby se postaral o všechno.

Ukázal jsem jí svou pravou ruku, kam mě kousla, když jsme se poprvé potkali, a zeptal jsem se: Tohle máš na mysli? a dodal: Tohle tě naplňuje?

Óóóó, stále ji máš! Jsem ráda že sis ji nechal. - zaradovala se s úsměvem.
Těší mě že se ti můj malý suvenýr líbí. - dodala, stále s upřímným úsměvem, a políbila ji.

Bavili jsme se tady o jizvě, prokrista!

Navazující diskuze o jizvách se posléze pomalu stočila k Moskvě. Viktorie byla více než zaujatá zatímco Regina byla hluboko ponořená v diskuzi o nějakých žhavých tématech a problémech s Karlem a Nikitou. Vlastně jsem neposlouchal, a ani jsem slyšet nemohl, o čem se bavili, alespoň ne s Viktorií v klíně, ale jejich výrazy v obličeji byly výmluvné.

Viktorie si pohrávala se svou sklenicí, chvíli koukala na mě, chvíli zpět na Reginu, vyprávěla mi všelijaké příběhy a mezi nimi se vyptávala na všechno možné ohledně Moskvy.

A pak na to došlo. Začal jsem jí vyprávět co se stalo. Všechno. Regina si byla zcela vědoma o čem zrovna mluvím, ale nezasáhla. Chtěl-li jsem to Viktorii říct, byla to moje volba. Nikdo jiný tady o tom, co se stalo v Moskvě, nevěděl, vyjma Nikity, který mlčel.

Sledoval jsem Viktoriinu tvář. Byla bledší a bledší a od jedné chvíle mě už poslouchala s otevřenými ústy. Zůstávala v absolutním úžasu. Ale určitě ne faktem, že jsem málem umřel, to jí vážně nemohlo být víc ukradené. Rozhodně ale byla překvapená, že Regina jí o tom neřekla ani slovo, ale pak, já si byl celkem jistý, že Regina nikomu neříkala o spoustě věcí.

Byla také překvapená, zjevně, že v jedné specifické budově byla taková koncentrace upírů. Co tam vůbec dělali, proč byli všichni tak mladí, a kde byl jejich tvůrce? A to řekla dokonce nahlas aby dala své překvapení najevo.

Nebyla ani tak překvapená, že se Regina se všemi zvládla snadno vypořádat, jako tím, co udělala, aby zachránila mě.
Když jsem se k tomu dostal, už poslouchali všichni. Postupně přestávali mluvit a v jednu chvíli už mlčeli všichni, soustředěni na mě. Téměř. V jeden moment koukli na Reginu, jen aby se jim dostalo gesta: Je to pravda, poslouchejte.

Když jsem to dovyprávěl byla Viktorie rozzuřená.
Postavila se a začala na mě z plných plic řvát, s malými pauzami mezi slovy.

Vy lidi!

Tak dlouho jste předstírali, že jste zapomněli vše co už jste jednou znali. Nemůžete v dlouhodobém horizontu přežít, pokud zákony života porušujete místo abyste se jimi řídili!

Neměl jsem nejmenší představu co má na mysli.

Zase jsi ohrozil Reginin život! Znova! - dodala. Znova?

Byl jsem tehdy impulsivní teenager, začalo mě štvát že tak otočila a teď tu po mě vříská, tak jsem udělal první blbost co mě napadla. Vstal jsem a dal jsem jí facku. Nečekala to. Ani trochu, a ostatní se začali smát. Viktorie tím nebyla vůbec potěšena a vystartovala po mě jako tehdy po Blanche. Rukou pod krkem mě srazila na kolena a přinutila mě očima prosit o každé nadechnutí.

Regina nehla prstem.

Kdy se už přestaneš chovat jako spratek a přijmeš co ti bylo dáno!
Pustila mě a otočila se ke mě zády. Pravděpodobně myslela mé odmítání stát se jedním z nich. Zdálo se mi, že jí to trápí víc než by mělo.

Ale ze způsobu, jakým vše řekla, bylo zřejmé, že nemluví jen o mě, ale o celé lidské rase jako takové. Tohle pro ni byl zřejmě bod zlomu a já v tom nebyl tak úplně v nevinně. Její oči, krvavé, vířící temnotou z nejzazších hloubek všeho, co se v ní za staletí nasbíralo, se zuby vytaženými více než by si kdokoli dokázal představit, začala prskat šílenost za šíleností.

Jak by si měli lidskou rasu raději podrobit své vůli. Jak celou noc všichni mluví jen o činech ve prospěch lidí, o jejich ochraně, o tom co lidem můžou nabídnout, co činit ve prospěch většího dobra, jak stabilizovat rozhádané oblasti a další takové nesmysly. Že celý život bylo jejím úkolem lidstvo především chránit a držet společenství v utajení.

Postupně se přibližovala k vyjádření myšlenky, že lidé by pro ně neměli mít větší hodnotu než jen jako potrava. Měli bychom jim být nadřazeni, ve všech směrech a smylech. říkala.

Ale faktem zůstávalo, že upír není nadřazený žádnému člověku. Ačkoliv jsem nikoho v té místnosti nepovažoval za sobě rovného, rozhodně jsem neměl za to, že by kdokoliv byl něco víc. Jakýkoliv člověk dokáže být stejně nebezpečný, stejně laskavý, nebo stejně šílený jako kterýkoliv upír. Už jsme mnohokrát sami dokázali, že dokážeme být i vražednější než by jakýkoliv upír kdy být mohl. Znova a znova napříč historií.

Celé společenství upírů se proto lidí bojí stejně, jako by se jich lidé báli, kdyby tušili o jejich existenci.

Ne, nejsme si rovni, ale nejsme ani jedni těm druhým nadřazeni. Jsme prostě tady, každý se svými výhodami a nevýhodami. Nemyslete si ani na sekundu, že by lidé mohli být jakkoliv podřadní upírům. Můžeme být fyzicky slabší a mít kratší délku života, ale kompenzujeme to vůlí, emocemi, ambicemi a solidaritou ke společnému cíli. Nemám nejmenších pochyb že bychom, jako lidstvo, dokázali velmi briskně vyhladit celé upíří společenství, kdybychom to opravdu chtěli. Ale za jakou cenu? Proto bychom mezi svými druhy nikdy neměli dovolit válku. Můžeme si navzájem ublížit více než si myslíme. Nahlédněte do alternativní historie pro další příklady.

Řekněte mi, který jiný živočišný druh na téhle planetě, upíry nevyjímaje, vyvraždil stamiliony ze svých vlastních řad.
Vážně mám dát nějaké příklady?

Lenin, Stalin, Mao, Hitler, Napoleon, Fidel Castro, Hideki Tojo, Leopold II - jen tito, dohromady, zvládli nechat vyvraždit přes 150 milionů lidí.

Ale to jsem odbočil.

Viktorie tady stála frustrovaná tím, že by mohla ztratit všechno za co kdy bojovala, svou pozici, své podvolení, své zkušenosti a znalosti za čtyři staletí, jen kvůli jednomu člověku.

Mě.

Nebyla to jen moje chyba, ne úplně. Ale na obviňování nebyla v žádném případě vhodná chvíle. Viktorie velice jednoduše žárlila a byla zoufalá současně. Navíc, opět zde byla sama, a já uvažoval kde má svého partnera, protože jsme věděli, že někoho má, někde, ale pak také, upíři nepřikládají vztahům tak velkou váhu, o to více Viktorie. Ale opět, to je jiný příběh.

A také právě to byl důvod, proč jsem byl rád, že s námi nyní byla neustále Regina, a ne Viktorie v zastoupení. Protože Viktorie byla vlk. Vzteklá, impulsivní, dělala ukvapená rozhodnutí, nepřemýšlela dopředu, a pokaždé jen reagovala, nikdy nejednala podle plánu. Byla opakem Reginy.

Vždycky jsem měl pocit, že jediným plánem Viktorie, ale to zase pořádně promyšleným, bylo seznámit svět se společenstvím, podrobit si co největší množství lidí a pak už jen rozsévat teror po zbytku planety dokud nebude spokojená sama se sebou. Ale to byl vždycky jen pocit, pěkně blbý řeknu vám, a pokud se tak opravdu cítila, věděla to také.

Přesto, vlk uvnitř ní se neustále dral na povrch, v boji o kontrolu, o svobodu.

Nechápal jsem to. I kdyby to tak bylo, proč by měla mít takové myšlení, takové plány? Možná to byla opět jen má příliš velká představivost. Protože faktem je, že pokud vaše potrava pochází ze supermarketu a voda z kohoutku, budete tyto věci (civilizaci samotnou) bránit svým životem, protože váš život na nich závisí.

Pokud vaše potrava pochází z lesů a hájů okolo vás, a voda z panenského potoka poblíž, budete svým životem bránit tyto, protože opět, váš život na nich závisí.

Stejně tak nahlížela Regina na lidskou civilizaci.
Pokud z ní pochází vaše potrava, musíte ji za každou cenu chránit.
Ale Viktorie ne.

Její pohled na věc by se dal přirovnat spíš k tomu, co se dnes děje v KFC a podobných: chov za jediným účelem. Ale můžete jí to dávat za vinu? Lidé to samé dělají už tisíce let. Vybili jsme stovky různých druhů až k vyhynutí. Průmyslově, v nepředstavitelném měřítku, chováme desítky vyšlechtěných druhů, které by v přírodě nepřežily ani dva dny, které za svůj krátký život doprovázený překotným růstem neuvidí nic než vnitřek klece. Proč bychom my měli být jakkoliv privilegováni tváří v tvář upírům.

Když se nad tím zamyslíte, tak by nakonec Země byla mnohem lepším místem, kdyby upíři dominovali. Lovili by jen jeden druh. Nás.

Stál jsem tam a pozoroval Viktorii. Křičela a snažila se zdůraznit svou hlavní myšlenku. Byla ale sama, zřetelně, ve svém pohledu na věc.

Měl jsem pocit, že jsem za celou situaci nějak zodpovědný, ale současně jsem si byl jistý, že něco takového v ní muselo vřít už dlouho, dávno předtím, než jsem se vůbec narodil.

Viktorie se pokoušela vyjádřit něco hlubokomyslného, něco co bylo opravdu podstatné, ale říkala to špatným způsobem, špatnými slovy a ve špatnou chvíli.

Časy osamělého vlka skončily…

Seberte se! - zuřila a křičela, uvnitř sebe, aniž by vydala hlásku.

My sami jsme těmi na které stále čekáme! - křičela, aniž by ji kdokoliv slyšel. Tiše. Uvnitř vlastní mysli.
Viktorie zcela pustila uzdy svého rozbouřeného oceánu šílenství lapeného tak nesmírně dlouho uprostřed pouště jejího zoufalství.

Neberte Viktorii špatně, byla perfektním upírem, ale ne perfektním člověkem. Jako každý z nás měla své chyby, ale narozdíl od nás se je nestyděla ukázat.

Podívejte, takový vlastně není nikdo z nich. Ani jeden nemá obavy dát najevo své emoce. Řekli byste si, že jejich vnitřní zlo bude akutnější a jejich výraz tváře bude častě prozrazovat divokou bestii skrytou uvnitř. Ale to by nebyla pravda. Alespoň v převážné většině případů.
Stejně jako my mají svá šílenství, své démony a obavy. Strach, myšlenky či stres. Rozdíl je v tom, že se nezdráhají dát průnik svým zvířecím projevům, prapůvodnímu zlu a prastarému běsnění.

Nemají žádné obličejové svaly navíc, neberou divadelní lekce mimiky, ne. Všichni to dokážeme projevit, a občas to i děláme. Ale povětšinou, jako lidé, součástí funkční civilizované společnosti, tyto výrazy podvědomně potlačujeme. Nemáme potřebu takových extrémních projevů, jsme ochočeni, zkroceni, a tak držíme na uzdě i je. Dusíme je v sobě, necháváme je hromadit a zase se vypařit. Ale ne vždy. Jak všichni víme, hromadění emocí uvnitř není vždy dobré.

To oni nemají zapotřebí. Jsou-li naštvaní, buďte si jistí že to poznáte. Jsou-li otrávení, dozvíte se o tom. Viktorie byla vším okolo frustrovaná po hodně dlouhou dobu, ale z respektu a poslušnosti vůči Regině i celému společenství mlčela. Chycená ve spirále mlčení, pokud víte co tím myslím. Mlčení místo vyjádření názoru ze strachu z odmítnutí většinovou společností.

Ale tomu teď byl konec. Mě se podařilo přivést rozzuřeného vlka na denní světlo. Hřměla tady a běsnila a já byl tou příslovečnou jiskrou, která zažehla oheň uvnitř ní.

Nikdo v místnosti se neodvážil přiblížit se k ní, ani Regina.

A když už jsme si mysleli, že nemůžeme slyšet víc…
Regina promluvila.

Tys to byla…

Viktorie se zarazila, zmlkla, pohlédla na ni a jako by se nic nestalo řekla:

Ano. Ano já to byla. Ale TY jsi tam neměla co dělat.

O čem to mluvily?

A ty už vůbec ne. - otočila se na mě.

A sakra, á zatraceně, to nebylo dobré, ona byla zodpovědná za Moskvu. To její byli všichni ti mladí, to ona byla za všechno zodpovědná. Ale proč? Z jakého důvodu?

Regina sklonila hlavu, sevřela ruce v pěsti, a já, ostatní i Viktorie, jsme věděli, co bude následovat. Jak jsem řekl, ani v nejmenším se nezdráhali projevit emoce.

Regina vrazila Viktorií do zdi tak tvrdě, že ji strhly dolů. 20 cm hrubá, 300 let stará, plná, silná, vnitřní, zeď neodolala nárazu a zatímco si ony dvě razily cestu skrz do hlavní haly, se sypala dolů. A to minuly dveře možná o pár centimetrů. Blbé.

Já byl paralyzován na místě a nechtěl jsem s tím mít nic společného. Byl to čistý strach pro mě, a čisté zlo pro ně. Zloba ve své nejčistší podstatě. Jako první milisekunda nukleární řetězové reakce, řvaly a vřískaly, a navzájem po sobě sekaly a kousaly.

Poprvé jsem viděl Viktorii vzdorovat.
A věřte mi, to co jsem viděl v Moskvě nebylo ničím v porovnání s jima dvěma. Viktorie byla velice, velice zdatným protivníkem.

Regina měla hodně velký problém srazit ji k zemi a skutečně, obdržela takové rány, které by i pro pořádného chlapa byly na místě smrtelné.
Odrážely se od zdi ke zdi, kousaly do sebe, a byl jsem si naprosto jistý, že slyším nejen praskání kostí.

Prosebně jsem pohlédl směrem k ostatním, ale Karl jen zakroutil hlavou s výrazem: Ne, dostat se mezi je dvě je to poslední co bys chtěl.

To byla pravda, ale já jsem začínal být zoufalý, nemohl jsem se na tohle šílenství koukat.
Cáry oblečení, chomáče vlasů a cákance krve létaly napříč celou halou, kterou už zvládly totálně zdemolovat. Normální člověk by potřeboval zatracenou zbíječku aby něco takového dokázal.

A pak, jako kdyby té hrůzy nebylo dost, pak, když už jsem si myslel, že už jsem viděl všechno, co se v jejich světě vidět dá. Pak, když už jsem si myslel, že znám Reginu víc než dost, zůstal jsem v úžasu, opět. A od pohledu na ostatní starší bylo zřejmé, že na tom byli stejně, protože udělali malý krok dozadu, což se u nich stává jen vzácně.

Lars, který do té chvíle seděl u stolu a nevěnoval absolutně žádnou pozornost tomu co se děje, protože podobné roztržky zřejmě vídal často, se postavil a přišel se také podívat, co se děje.

Viktorii se podařilo rozzuřit Reginu takovým způsobem, že ani ona sama, Regina, nevěděla že je možné.
Nevím zda to byl adrenalin, strach, zloba, něco biologického nebo magického, ale v jeden okamžik Regina očividně přešla z hravé nálady, což pro mě pořád byla ta nejhrůznější zloba, jakou jsem do té doby viděl a ten nejstrašnější řev, jaký jsem do té chvíle slyšel, do stavu mám toho hraní dost a s tím to přestalo být dobré.

A tady začal kurva průser.

Zastavila se s hlavou skloněnou dolů. Viděl jsem jak se třese a chrčí. Viktorie se na ni připravovala zaútočit, ale když Regina zvedla hlavu, jako kdyby přesně věděla co a kde se pohybuje, a Viktorie uviděla její oči, zůstala stát jako solný sloup také.

Ten výraz a řev se nedá popsat. Nejsem schopen vybrat slova, která by to alespoň trochu vystihovala a žádný film se něčemu takovému nedokáže ani přiblížit. Byly to lidské hlasivky, nic zvláštního navíc, ale ve spojení s tím konkrétním pohledem, s tím výrazem, s něčím takovým co se na této planetě nemůže přirozeně vyskytovat, by společně nemělo vůbec existovat.

Její oči teď byly téměř kompletně rudé a černá, na kterou jsem byl tak zvyklý, už zabírala jen tenkou linku. Změnily se z černé v rudou téměř okamžitě a ten výraz a řev dokázal otřást i Viktorií. Bylo jasné, že ani Viktorie nikdy předtím nic takového neviděla, nebo možná ano, ale ne namířené proti sobě.

Znova mi tehdy hlavou zableskla ona otázka, kterou jsem už zmínil dříve: Co tak hrůzného a děsivého se mohlo stát, tak hluboko v dávných érách, ještě než historie vůbec začala, že to dokázalo ovlivnit celou lidskou rasu napříč kontinenty, a dát celému druhu tak hluboký, instinktivní a trvající strach z bledých protažených tváří se zapadlýma tmavýma očima a ostrými zuby.

Teď už jsem na ni uměl odpovědět: Tohle se stalo.
Po něčem takovém už při pohledu na ni nikdy neuvidíte pouze člověka či upíra.
Celé to trvalo možná pouhé tři nebo čtyři sekundy, ale zůstane to vryto v mé paměti navždy. Pokud jste někdy v minulosti viděli obrázek, fotografii nebo kresbu něčeho tak děsivého, že to vámi tehdy otřáslo až do morku kosti, vzpomeňte si na to, a představte si, že by to nebyla kresba ale skutečnost, a pak pochopíte jak jsem se cítil. Samotný ďábel by přede mnou mohl stát a nemohl by být děsivější než to co jsem viděl.

Regina teď byla ztělesněnou definicí zuřivosti a šílenství.
Nikdo by nedokázal zvládnout něco takového.

Viktorie, při pohledu na ni, ustoupila a z plných plic začala ječet: Má králo… ale nebylo jí dovoleno to ani dokončit. Regina už měla hraní dost. Čas formalit a lítosti skončil.

S lehkostí, s jakou byste sáhli po kabátu, ji chytila pod krkem, a jedním rychlým pohybem jí utrhla ruku v rameni. Tu ruku, kterou jako první vymrštila proti Regině.

Jedním ladným pohybem si vyměnila ruce, pravou si chytila Viktorii pod krkem, a levou začala škubat za Viktoriinu druhou ruku. Ale teď už nešlo jen o ruku. Rukou pod krkem také škubala směrem nahoru. Doslova tam Viktorii trhala na kusy. Jako nějakou loutku. Tam a tehdy se ji rozhodla zabít. Viktorie už nebyla schopna vydat ani hlásku, žádné prosby o slitování, nic. Její oči byly těsně sevřeny. A zůstaly by tak napořád, nebýt jedné věci.

Já… opět jsem přepnul v úplného idiota, full retard, s prázdnou myslí, beze smyslů, bez úmyslů mimo jediného. Už mi to bylo jedno, bylo toho na mě moc, bylo mi jedno, zda dotekem zla převodím smrt i sobě, nebo se stane cokoliv jiného. Nemohl jsem. Nezvládal jsem se na to všechno dál koukat, a už jsem… prostě nemyslel. Koukal jsem jen na Reginu, jak, sotva tři metry od mě, drží Viktorii oběma rukama ve vzduchu, a snaží se ji roztrhnout napůl.

Kousek za ní ležela její zlatá dýka.

Byl jsem nejblíž, tak jsem se po ní natáhl.

A vrazil jsem ji Regině rovnou do srdce.


nahoru   |   následující: Achillova pata

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus