žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

vaše přání je mým rozkazem
[část čtyřicátá čtvrtá]

téhož dne, o hodinu později

Zítra ráno vyrazíš na úřady a zažádáš si o nové doklady. Novou občanku, nový pas, a zaplatíš všechny poplatky i pokuty. Zařiď si to co nejrychleji. Já mezitím ještě něco důležitého zajistím a budu zpět jakmile budeš připraven. - říkala Regina zatímco sbírala některé své věci rozházené po podlaze mého pokoje.

Co? No to teda počkej… nebudu teď… Proč? - snažil jsem se ji přerušit.

Protože já s tím nic nezmůžu. Tentokrát nám nikdo s ničím nepomůže. Všechno musí být po vašem, protože nesmíme zbytečně přitahovat pozornost. Rozumíš tomu? - zeptala se mě vážným tónem v hlase. Tím po vašem myslela lidsky, legálně.

Ano. - odpověděl jsem.

Jseš si jistý? - chtěla se ujistit.

Neodpověděl jsem. Vrtalo mi hlavou něco jiného.

První věc, co chci vědět je, jestli jsi tamten trik někdy použila na mě. - bylo jí jasné o čem mluvím.

Pamatoval bych si to, že jo? - ptal jsem se dále, aniž by se mi dostávalo odpovědi.

Moment, vždyť Maria si mě přece bude pamatovat! - zvyšoval jsem hlas.

Stále neříkala nic.

Bude?

Poker face.

REGINO!

Nic.

Nezapomeň zařídit nic z toho, co jsem řekla. - odpověděla a začala otvírat dveře do dvora, kde stálo její auto.

No tak takhle teda ne! Tentokrát se z toho tak snadno nevyvlíkne. Umíral jsem touhou vědět jak to bylo, více než cokoliv jiného a nemohlo to počkat. Tohle bylo něco, co mohlo snadno ovlivnit mě, mou rodinu a vlastně kohokoliv, koho jsem znal. Mohlo to konečně vysvětlit spoustu věcí, které mi do té doby nedávaly smysl. Především takové, které zůstávaly neuvěřitelnými výkony a vskutku heroickými úspěchy v přesvědčování z její strany.

Chytil jsem ji za ruku dříve než stihla vyklouznout a důrazně jsem ji zatáhl zpátky do domu. Zastavila se, podívala se na mě a ošila se ve snaze uvolnit se z mého sevření.

Nepustil jsem ji. Stáhl jsem ji zcela dovnitř a zabouchl jí dveře.

Áááárr - zavrčela.

Nejen že jsi silnější, jsi také mnohem hlučnější. - cenila skrze zuby, zatímco se elegantními malými krůčky vracela zpět do pohodlí mého domu.

Nelíbí se mi to. Ani trochu. - dodala, ale usmívala se. Věděl jsem, že neříká pravdu. Muselo se jí to líbit, alespoň trochu. Jak by taky ne. Vždyť já prakticky procházel metamorfózou, jejíž výsledkem měla být Regina Reloaded: Já.

UDĚLALA. JSI. TAMTO. SVINSTVO. I. MĚ? - opakoval jsem.

No dobře, dobře! Postav se tam… - a ukázala prstem na zrcadlo na chodbě, které bylo asi tři metry daleko.

Podíval jsem se tam, pak zpět na Reginu a poslech jsem.

O dva okamžiky později už vytahovala tu samou pudřenku, kterou použila sotva před hodinou. Jsem si jistý, že vám bylo hned jasné, že ta ke všemu bude klíčem. Úmyslně jsem to tak v minulém díle podal. Pro mě to však tehdy byl jen malý detail a všechno se událo tak rychle (nebo jsem byl já tak pomalý), že jsem nad ní vůbec nepřemýšlel. Myslel jsem si, možná, že s její pomocí Regina pouze odváděla Mariinu pozornost, než že by měla s jejím okouzlením (zombifikací) něco společného.

Zde. - řekla Regina.

Říkáme tomu jednoduše prach. - později jsem pochopil, že jej nepoužívá celé společenství, ale jen někteří upíři, a ač často starší a přivilegovanější, není to pravidlem ani nařízením.

Vy tomu říkáte různě: Ďáblův dech… Skopolamin… - pokračovala.

Nic. Nic mi to neříkalo. Stále jsem byl tam kde předtím.
Všimla si, že se netvářím jako bych rozuměl a pokračovala.

Je to pro člověka smrtelný jed. Alespoň v množství, které jsem použila.
  - odkazovala se na to, že napudrování tváří by znamenalo okamžitou smrt.

Nicméně v menším množství… však, účinek jsi viděl na vlastní oči. - skončila.

Počkej, to mi jako říkáš, že všechny ty pohádky o upířím hypnotismu jsou ve skutečnosti pravdivé? - některé mé otázky nebyly zrovna bystré, uznávám.

Ano i ne… mé oči s tím nemají nic společného. Prach pomáhá, velice, ale je také hodně důležité jak se zeptáš, co říkáš a jakým tónem mluvíš. - upřesnila.

Připraví tě o svobodnou vůli. Nic víc, nic míň. - uzavírala svou stručnou přednášku.

A paměť? Pamatují si potom něco? - ptal jsem se.

Někteří ano, ale spíš jakoby sis vybavil sen, než solidní vzpomínky. - pokračovala, ale bylo zřetelné, že už bylo otázek pro dnešek dost.

Takže jste celý tenhle mýtus stvořili drogou?!

MY? My jsme nic nevytvořili. To vy sami. Nám stačilo jen nic neříkat. Vždyť si to může sehnat kdokoliv. Stačí se zeptat. Jediný rozdíl je, že já s ním nemusím zacházet opatrně, nemá na mě žádný vliv. Můžu prostě vytáhnout svou pudřenku a během pár chvil si podřídit všechny okolo sebe.

Svým způsobem je to ještě o krok dál než hypnóza, nebo alespoň jak si ji představuje většina lidí. To ale jen z vnějšku, jinak je to droga s žádoucími účinky, toť vše. - vysvětlovala a já se začínal konečně orientovat.

Používáme prach už stovky let. Po stejnou dobu je ale znám i lidem. Není to žádné velké tajemství, je jen vzácný a smrtelně jedovatý. - a s těmi slovy se otočila na podpatku a odešla, aniž by mě nechala dodat jediné slovo. Můj dotaz, zda ho někdy, kdykoliv, použila na mě, zůstal nezodpovězen. A zůstává tak do dnešního dne. Nepamatuju si nic zvláštního, ani špatný sen, ale to rozhodně neznamená, že ne.

Ještě něco víc o této kouzelné substanci jsem později vytáhl z Reginy, ale většinu jsem si dohledal sám, především na internetu, což sice můžete udělat sami, ale podstatné detaily bych rád shrnul i zde.

Tropanový alkaloid Skopolamin

Ale dost mých řečí. Zůstáváte-li skeptičtí a vládnete-li angličtinou, zde nabízím dokumentární pořad o právě této droze; prachu. Než si jej pustíte, mám ještě dvě poznámky:

  1. Vyhraďte si alespoň půl hodinu nerušeného času, abyste se mohli v klidu podívat na celé video. Vše co uvidíte je důležité, fascinující a může vám to změnit pohled na některé věci v životě.

  2. Povšimněte si také soch v první části pořadu.
    Nepřipomínají vám něco?

Skopolamin, Kolumbijský Ďáblův dech.


nahoru   |   následující: peklo je zamrzlá pustina

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus