peklo je zamrzlá pustina
[část čtyřicátá pátá]
říjen 2007
O měsíc později jsme konečně měli všechno zařízeno.
Nesnáším létání…
- pronesla Regina když jsme nastupovali do letadla.
A po celkem krátkém letu jsme byli v Moskvě.
Opět Rusko. Říkal jsem si, proč se nemůžeme jednou za čas vydat opačným směrem. Ne, že bych proti Rusku něco měl, ale zrovna dvakrát jsem nedychtil trávit zimu v Moskvě. Přesto, právě tam jsme měli namířeno, a nejen do Moskvy, ale na místa ještě mnohokrát horší.
Z Moskvy jsme, celé tři následující dny, pokračovali autem. Bez zastávek, jen pro benzín. Při řízení jsme se střídali, zatímco ten druhý odpočíval.
Tak jo. Dál už jet nemůžeme. Budeme muset jít pěšky.
- řekla Regina, začala sbírat své věci rozházené po autě a připravovat se ven. Ruským cedulím, Но́вый Порт, jsem nerozuměl, ale bylo zřejmé, že jsme v jakémsi téměř opuštěném přístavním městě. Později jsem se dopátral, že šlo o Novyy Port.
Zato mě se vůbec nechtělo otevírat dveře, ani opouštět příjemně teplé mikroklima, které jsme v autě měli. Už v tu chvíli jsem si byl zcela jistý, že sestupujeme do hlubin pekelných. Jakmile jsme dveře otevřeli, teplo a komfort byly okamžitě pryč, a auto zcela pohltil vražedný mráz.
Regina se na mě ohlédla s prázdným výrazem ve tváři, jako by se dívala skrze mě…
Jsme připraveni?
- řekla.
To pověz ty mě. Nemám nejmenší tušení co tady dělám. Vždyť je tu naprosté pusto. Jestli tady máme hledat někoho, kdo je už pořádně dlouho… ztracený… V takových podmínkách nemůže nikdo přežít, Regino. Nic! Vraťme se zpátky.
- neodpověděla mi na to nic, ale bylo jasné, že se rozhodně nikam nevracíme.
Jak dlouho myslíš, že ti tohle všechno jídlo vydrží?
- a pohlédla na zadní sedadla našeho auta, kde začínala namrzat hromada batohů; všechny naplněné ničím než oblečením a jídlem. Hromadou jídla. Lidského jídla.
Fakt nevím, deset dní, možná? V normálních podmínkách tedy. Ale v téhle šílené zimě a s tebou na svém krku budu určitě potřebovat jíst mnohem víc.
- odpověděl jsem.
Já také.
- dodala. To se mi vůbec nelíbilo. Jak by sama řekla: Ani v nejmenším.
Další úsek naší cesty, který mi připadal jako nekonečný oceán, jsme překonali lodí. Prakticky pořád jsme pluli severně. Po dvou dnech jsem si už myslel, že míříme přímo na severní pól, protože Regina se o tom, kam přesně jedeme, odmítala bavit. Přeplutí Karského moře nám trvalo tři dny, ačkoliv mělo jen něco málo přes den. Už v okamžiku, kdy jsme se nalodili, jsme oba litovali, s jakou kocábkou jsme se museli spokojit. Plnohodnotný ledoborec by byl zcela určitě na místě.
Ono ale v této oblasti nebývá k dispozici příliš mnoho lodí a tahle zde zjevně neměla co pohledávat v první řadě. Po třech hodinách chůze skoro opuštěným, sněhem zasypaným, sibiřským přístavním městem a hledání právě této lodi, jsme ale byli vděční za malou přestávku. Členové posádky byli radostí bez sebe, když nás konečně viděli přicházet.
Celou plavbu jsme strávili především spánkem. Potřebovali jsme spánku co nejvíc, nebo alespoň já tedy. Z té zimy jsem byl prakticky neustále unavený, bez ohledu na to, kolik jsem spal nebo jedl. Jinak se tam vlastně nic zajímavého nedělo, mimo spánku, jídla, spánku… a pak vystoupení aniž bych se najedl. Jo, to bylo velice moudré.
Jakmile jsme v našem člunu konečně přistáli na skalistém břehu bohem zapomenutého ostrova uvědomil jsem si, že jsme sami. Sami na celém světě.
Stovky kilometrů okolo nás nebylo vůbec nic, jen led, sníh a další led. A skály.
Nebe i peklo na jednom místě. Člověku se v tu chvíli honily hlavou všelijaké myšlenky.
Sklapni a popadni to lano konečně!
- křičela na mě z vrcholu dvacetimetrového útesu, na který sama bez pomoci vyšplhala a jeden konec lana mi hodila. Já byl ale zcela zaneprázdněn vysvětlováním, jak špatný nápad to byl. Celý ten výlet, ne jen šplhání po útesech.
Tohle byla asi nejintenzivnější z mých horolezeckých expedicí, přičemž nejsem žádný expert na horolezectví a nešlo tady ani o žádné hory. Víceméně jsem se vždycky jen pořádně chytil, pomáhal si nohama jak to šlo, a Regina mě za druhý konec lana vytáhla až nahoru. Tou dobou jsem už něco vážil a ona byla maličká, přesto neměla nejmenší problém vyšvihnout mě rychleji, než byste řekli: Sakra, to je ale vejška!
Nemohli jsme šlapat déle než šest nebo sedm hodin tou zatracenou zamrzlou tundrou a museli jsme si udělat přestávku. Uviděli jsme dobrou příležitost ukrýt se před nemilosrdným ledovým větrem a využili jsme ji.
Byli jsme tak promrzlí, že už jsme ani mluvit nemohli. Skalní převis před námi tvořil jakousi provizorní jeskyni, nebo spíš jen díru, do které jsme se schovali, zarovnali vchod sněhem a celý ho zakryli lehkou mrazuvzdornou horolezeckou plachtou, kterou jsme si nesli také. Přestože jsme byli oba zesláblí a hladoví, a Regina už byla více než dva dny bez jídla, já necelý den, stále jsme našli síly se na sebe vzájemně usmívat a to nám (mě tedy) dodalo optimizmu pro zbytek cesty.
Jednu myšlenku jsem ale nemohl vyhnat z hlavy. Myšlenku na návrat: kdy, jak, kudy, čím. Byl jsem si vědom, že tam velice snadno můžeme zůstat, umřít, oba. Nebylo odtud úniku ani záchrany, ani pro někoho jako byla Regina. Krev je život a bez ní, tedy beze mě, byla stejně ohrožená, ne-li více, jako já. Nicméně byli jsme připraveni. Dohromady jsme nesli přes 40kg zásob, počínaje nádobím (základním hrncem a malým plynovým hořákem) a kořením konče, mimo jiné. Ano, nesl jsem si kvalitní koření. Mám-li zemřít, pak stylově.
Zapálil jsem hořák a začal jsem připravovat nějaké jídlo. Pro sebe. A nepřímo pak, jakmile jsem se dostatečně najedl a zahřál, také pro ni. Já byl jejím plynovým hořákem, nadobím i kořením, vše v jednom. Vcelku praktické, řekl bych, byť v těchto podmínkách křehké.
Vnější části našeho oblečení byly promočené a omrzlé. Jakmile se teplota v našem malém přístřešku dostala na přijatelných -10°C, sundali jsme si horní vrstvu oblečení a objali se těsněji, než byste objímali vlastní matku. Pomalu jsem cítil, jak celá začíná zase hřát a ačkoliv běžně bývala studenější než já, teď se rozpalovala do ruda. Věděl jsem, že to dělá kvůli mě, abych byl v teple. Z jejího výrazu bylo patrné, že se soustředí, aby ze sebe vydala všechno. Do dnešního dne nemám tušení, zda to bylo strávením poloviny dne v šíleném mraze a teď mi každá trocha tepla připadala ohnivá, nebo jestli vážně tak moc hřála, ale každý kousek povrchu mého těla mě vyloženě pálil. Bylo to božské.
Později jsem si do deníku tuto chvíli popsal jako:
Při polibku, kdy se tvé rty stále chvějí a hoří vší tou touhou jako dřív, zůstávají pro mě všechny tvé dotyky stále plamenné. Způsob, kterým tvé oči hledí zpět do mých, mi dává najevo dvojí: lásku, kterou vůči mě cítíš, a nenávist, která číhá hned po povrchem. Nenávist vůči mě, za to co jsem, a čím sama už nikdy znova být nemůžeš. Ve chvílích nepozornosti je znát, jak moc to postrádáš. Nenech se ale mýlit, právě tato jediná věc tě dělá tak silnou; láska k tomu, čím jsem, a tvá touha po své dávno ztracené lidskosti.
Neměl jsem s takovými věcmi žádné zkušenosti. Do této chvíle jsem nikdy nebyl v žádné situaci, kde šlo o přežití, ani zdaleka. Neměl jsem nejmenší představu, jaké zásoby budu potřebovat, ani co bych měl vědět. Ve všem jsem se převážně spoléhal na Reginu. Krok za krokem jsem se ale stejně musel všechno naučit, část než jsme vyrazili, část v průběhu. Jedna věc byla ale jasná. Fyzicky jsem byl připraven. Trénoval jsem svou fyzičku intenzivně den za dnem během čekání na Reginu a byl-li někdo připraven čelit takovému terénu a počasí, byl jsem to já.
Zima mi vadila nejméně. Ačkoliv tam, kde jsme byli, bylo místy opravdu hodně třeskuto, neměl jsem důvod kňučet, nebylo to zase o tolik horší, než na co jsem byl zvyklý. Koneckonců jsem vyrostl v Transylvánii a tamější klima dokáže rozhodit leckoho. Tedy, vesměs je tam po celý rok příjemně, každé roční období je intenzivní ve své pravé podobě a v porovnání se zbytkem Evropy nejsou zase tak odlišná. Přesto, podobně jako i v okolních teritoriích, existují i zde výjimky. Kontinentální klima je náchylné na velmi teplá a suchá léta, kdy nad jihozápadní část země dorazí horké subsaharské větry a ve větších městech, na těch několik žhavých letních dní, vyženou teplotu vysoko přes čtyřicet stupňů. Na úrovni ulic, které jsou zcela z černého asfaltu, pak bývá určitě i víc, protože ten asfalt začne téct. Každé léto se vyloženě taví.
A stejně tak v zimě, alespoň v oblasti v níž jsem vyrostl, můžete zažít opravdu ostré sibiřské počasí. Ani ne 25 km od Sighișoary leží obec Miercurea Ciuc, známá pro své pivo, vysoké procento maďarsky mluvících rumunů, ale také pro místní teplotní extrémy. Právě zde vždy zima ohlásí svůj příchod a právě zde teploty, za tmavých jasných zimních nocí, někdy klesají až k -30°C se zaznamenanými rekordy okolo -35°C. Vroucí voda, pokud ji zde vyhodíte do vzduchu, dopadá na zem v krystalcích ledu. Sklenice vody vám na parapetu zmrzne na kost během dvou minut. To je temná tvář Transylvánie. Zabíjí nepřipravené, plíživě a rychle.
Avšak, ač jsem byl na zimu trochu přivyklý, jak už jsem řekl, věděl jsem jen málo o potřebných zásobách a celém umění přežít v nehostinných podmínkách. Jistě, než jsme vyrazili, přečetl jsem si o tom několik zajímavých knih, a myslím že mi to obrovsky pomohlo, ale to bylo asi tak vše.
Má zásoba jídla obsahovala mimojiné tyto věci:
Spoustu sladkostí, především vysoce energetické tyčinky a čistý cukr. Nechával jsem si je ale spíš jako poslední záchranu; vysoký příjem rychle spálitelných kalorií, stačilo je jen rozbalit a nic moc nevážily.
Tříkilový balík sušeného uzeného lososího masa, připraveného k okamžité konzumaci, odolné mrazu, resp. bylo jej možné snadno sníst i zmrzlé, jako jiné sušené maso, ale bylo možné jej i opéct, pokud byste si k němu chtěli vzít něco dalšího. Řádně prosolený. Velice chutný.
Pět tub různých multivitamínů, rozpustných ve vodě ale i pilulek, zahrnujících úplně všechny vitamíny a minerály, které lidské tělo potřebuje. V normálních podmínkách by mi tyto suplementy vydržely minimálně dva měsíce, ale raději jsem toho vzal víc, pro jistotu. Nemínil jsem sice riskovat otravu vitamíny, ale nakonec jsem byl rád, že je mám.
Polévky. Balíčky instantních polévek. Ovšem, tyto mají pramalé množství užitečných kalorií jak určitě víte, ale je hrozně jednoduché je připravit a v daných podmínkách překonaly čaj ve všech ohledech. Jediné co jsem potřeboval byl sníh, hořáček a sáček s polévkou. Ve spojení s dávkou vitamínů a energetickou tyčinkou to byla rychlá a vydatná svačina, která přitom nic nevážila a mohl jsem si toho nabalit kolik jsem chtěl. Nabalil jsem hodně.
Koření. Nejím příliš kořeněné jídlo, ale přesto jsem si vzal hromadu chilli. Pokud bych se měl rozhodovat mezi vodkou, pepřem a chilli, to poslední pro mě bylo nejpřijatelnější volbou.
Jen tohle s ostatními potřebami vážilo asi 10 kg. Odhadoval jsem, že mi to vydrží sedm dní. Nevydrželo.
Při pohybu v takových teplotách lidské tělo potřebuje dvakrát tolik kalorií a fakt, že jsem krmil ještě někoho dalšího, také s vyčerpáním nepomáhal.
Musel jsem usnout alespoň na čtvrt hodiny se zapnutým hořákem, to nebyl dobrý začátek, ale když jsem se s trhnutím probral, Regina se na mě opět usmívala.
Někdo tady má dobrou náladu…
- řekl jsem zatímco jsem se zvedal alespoň do polosedu.
Udělala jsem ti polévku!
- pronesla s nefalšovanou radostí.
Ále, děkuji…
- byl jsem překvapen.
Ale počkej, kdy jsi naposledy něco vařila?
To si sice nevzpomínám, tady máš svou odpověď, ale tomuhle bych neříkala vaření, takže se to nepočítá. Tu máš, vypij to.
- odpověděla a podala mi kastrůlek s polévkou. Voněla lépe než život sám.
Všechno ve mě zmizelo, a to jí byl snad litr, a pak jsem, jak jsem už říkal, snědl energy tyčinku nebo dvě, spolkl pár multivitamínů, a postupně se začínal cítit tepleji, silněji a vcelku živěji.
Vypnul jsem náš malý hořák a najednou byla naprostá tma.
Mezi námi, to by mohl být nejděsivější zážitek, jaký si člověk dokáže představit, ale pro mě to byl současně jeden z nejkrásnějších.
Bylo mi teplo, pohodlně, byl jsem unavený a připravený usnout a ta jediná, kterou jsem na celém světě chtěl nejvíce, ležela hned vedle mě. Jediný zvuk, který jsem slyšel byl dech nás dvou a nic víc, dokonce i vítr venku se zdál klidnější přes noc.
Otočil jsem se k Regině zády a nechal ji celého mě obklopit, tak jak to dělávala. Pevně mě sevřela rukama, objala nohama, taky aby pro mě z jejích ostrých spárů nebylo úniku, jako černá vdova připravená udeřit. Temná, surová představa. Vždy se mi hlavou honilo, kolik jiných už z těchto spárů živých nevyvázlo.
Ve skutečnosti už tento temný obraz nebyl tak zlý, člověk si zvykne na všechno. Oba jsme už dávno věděli, co ten druhý potřebuje, s radostí jsme si to nabízeli, a byli dokonce neradi, když nám byla odepřena šance to nabídnout, jako matce, která by svému dítěti obětovala cokoliv.
Opět jsem se jí zcela oddal a v závoji černočerné vražedné arktické noci naklonil hlavu tak, aby můj krk byl jen její. Cítil jsem její rty zlehka putovat po svém rameni až ke krku a věděl jsem přesně, kde se zastaví. V očekávání provinilé rozkoše jsem se zachvěl. Zatlačil jsem své tělo hloub do jejího objetí v nám oběma známém gestu vezmi si mě a pak… jsem necítil nic. Usnul jsem a nechal své tělo jen jí. Nechtěl jsem nic, jen být její součástí všemi možnými způsoby, i tímto.
Dětský pláč. Probudil mě dětský pláč.
Co zatraceně může dělat mimino na tomhle místě. To bylo fantaskní.
Škubnul jsem sebou a otevřel oči.