žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

a zrození nového upíra [část třicátá osmá]

Regina nervózně přecházela tam a zpět před třemi zbývajícími chlapy. Já teď stál o kus blíž, téměř po jejím boku, ale stále v uctivé, bezpečné, vzdálenosti. Neměl jsem nejmenší představu co udělá. To vlastně ve skutečnosti nikdy netušil, ani teď, ani jindy.

A pak se zarazila na místě.

Viktorie vycházela ze dveří budovy, na kterou jeden ukázal, v níž měl uvnitř být Gunnar. Regina na ni intenzivně soustředila svůj pohled. Můj zrak přeskakoval z jedné na duhou, protože na Viktorii jsem pořádně neviděl, ale zoufalé zděšení v Reginině tváři pomalu ale plynule narůstalo. Ona tam viděla, a ať to bylo cokoliv, vůbec se mi to nelíbilo.

Viktorie udělala několik dalších kroků a přibližovala se k nám.

Já byl na pokraji panického záchvatu a to, co přišlo dál, ani trochu nepomohlo.

Viktorie v rukou držela setnutou hlavu. Hlavu, kterou jsem rychle identifikoval jako Gunnarovu. Vložila ji do klína Regině, která už seděla v pokleku, zcela přemožená tím, co právě viděla. Člověk by řekl, že vůči takovým věcem bude odolnější, silnější, ale mýlil by se. Jak mě roky strávené po jejím boku naučily (obvykle aniž bych se o to prosil), neexistovala pro Reginu důležitější věc, než byli její blízcí. Nebylo jich mnoho, což jen pevnost pout mezi nimi a hloubku těch emocí posilovalo.

Vzala Gunnarovu hlavu oběma rukama a jen na ni koukala. Já zcela strnul. Netušil jsem co dělat, co si myslet, neměl jsem sílu panikařit, zvracet ani omdlít. Jen jsem tam prostě… byl. Pravděpodobně jsem se alespoň dvacet sekund nenadechl.

Rozhodně jsem ale očekával, že všichni tam, v tom nádvoří, lidé, upíři, fauna, flóra i ten poslední kámen, zažijeme ten největší záchvat zuřivosti v historii celé téhle planety. Připravoval jsem se na to.

Viktorie byla ve stejné situaci jako já, dalo se to vyčíst z jejího výrazu. Úmyslně jsem ji tehdy důkladně analyzoval, její výraz a reakci, abych ji mohl napodobit, nebo se od ní alespoň ujistit, že reaguji tak jak bych měl, abych se jim podobal, abych byl jako jeden z nich, aby mě… přijali. Byl jsem v tu chvíli škaredě blízko překročit ten most, který vede jen jedním směrem.

Co přišlo ale nebyla zuřivost. Byla to stoprocentně čistá radost i zármutek současně. Je těžké popsat takový stav, když jsem ho sám nikdy nezažil, ale musím se o to pokusit: Jako když vidíte toho nejšťastnějšího člověka na světě, smát se opravdu každým kouskem svého těla, a současně vidíte, že pláče a z jeho tváře čtete ten nejsmutnější výraz, jaký jste v životě viděli. Něco, co doopravdy dokáže jen těch několik málo speciálních lidí, kteří musí být, pro své vlastní dobro, okamžitě zavřeni do ústavu. Jen s pomocí surového šílenství lze tyto dvě emoce smíchat a žádá si ještě mnohem víc čisté racionality a logiky je udržet v každodenním životě na uzdě. Další tvář bestie, kterou Regina byla. Mnoho staletí emocí, šťastných momentů, smutných chvil, zoufalosti, euforie i výčitek současně. Lidská mysl není vybavena na zvládání tak dlouhého mixu vzpomínek, sotva pak mysl, která časem téměř nedegraduje, mysl, která si pamatuje téměř vše, ze všech úhlů pohledu, včetně především emocí. Všechno to nyní z Reginy prosakovalo na povrch.

Dokázala se však… udržet, dá-li se to tak říct, před čímkoliv… zbrklým.

Zatímco tam klečela, opět jsem ji viděl plakat. Tak jako vy nebo já, tak často jak život žádá, i Regina pláče. A to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem byl touto bytostí tak fascinován. Ostatní, všichni, byli více či méně chladní jako kámen, nebo plni agrese a zlosti, kterou drželi na uzdě jen přehnanou zdvořilostí či sarkasmem. Ale Regina byla lidskou bytostí, kdykoliv si to mohla dovolit. Stále se však, ve zlomku sekundy, dokázala proměnit v ledový vraždící stroj, bylo-li to nutné.
Jak už jsem napsal mnoho dílů zpět, zůstával jsem zase a znova oněmělý, když mi ukázala jak dokáže být mnohem lidštější než mnozí lidé, které jsem znal. Užívala si života a všech jeho stránek více než já, více než kdokoliv jiný.

Ale pak znova, byla královnou těch, které nazýváme prokletými, netvory, monstry …a činíme tak z dobrého důvodu.

Pomalým, rozvážným pohybem se natáhla pro jednu ze zakrvácený pistolí ležících na zemi, vstala, a prudce si mě k sobě přitáhla.

Vrazila mi ji do rukou a stále se slzami v očích řekla: Tohle také život někdy znamená. Chránit, co miluješ.

A ustoupila bokem.

Trvalo mi několik dlouhých okamžiků než mi došlo, co po mě vlastně žádá, a když mi to došlo, zpanikařil jsem. Už tak jsem to v sobě ztěží zadržoval. Couvl jsem, vyděšený, zbraň křečovitě stisknutá v rukou, ale jediné co jsem cítil byla stále teplá krev, která na ní ulpěla.

Zakrvácený revolver

Cítím ji i dnes, teď když to píšu.

Tu teplou krev.

Regina neřekla ani slovo a já věděl, že z téhle situace se nevyvlíknu. Rozhlédl jsem se okolo sebe a většina, vlastně všichni, mě sledovali. Jak se zachovám.

Regina nebyla Reginou, ne v ten moment. To monstrum, který tam stálo, vědělo moc dobře, že mě nutí udělat něco, co jsem nechtěl. Něco nemyslitelného. Poprvé jsem si tam uvědomil, že mě celou dobu tlačí nedobrovolným tréninkem. Měl jsem dost dobrou představu, za jakým účelem, ale odmítal jsem tomu věřit.

UDĚLEJ TO! - vřískla po mě.

Nemohl jsem uvěřit co po mě chce.
JAK PO MĚ MŮŽE SAKRA NĚCO TAKOVÉHO CHTÍT?!

Kým si myslí, že je? Monstrum! Jak se můžeš opovážit takhle si hrát s životy lidí. Nejsi žádný bůh!
Arogantní, ubohá a zlá malá holka. Nebyl by svět lepší místem bez jejího vraždění a sebestředné spravedlnosti?

Raději sám se sebou skoncuju, než bych se stal čím je ona!

V okamžiku své nenapravitelné naprosté a stupidity (nebo racionality, do dneška se nemůžu rozhodnout) jsem udělal krok blíž k Regině:

Nenuť mě k něčemu takovému… - řekl jsem tiše, aby mě nikdo jiný neslyšel.

Usmála se. Bylo mi jasné, že nehodlala ustoupit.

Chytil jsem tu zbraň konečně pořádně a ve zbrklé zoufalosti namířil Regině přímo na čelo. Já, sotva kluk, nikdy jsem nestřílel, ani pistoli v ruce nedržel. Panikařil jsem, byl jsem k smrti vyděšený, a nad to všechno jsem byl nasraný jako nikdy. Na všechny kolem, na ty, kteří tu klečeli, na Gunnara, že se nechal chytit, na ostatní z milionu důvodu, ale hlavně na Reginu, že mě neustále stavěla do takových pozic.

Udělal jsem krok v před, přirazil jsem jí tu zbraň až k čelu, že jsem ji viděl skřípat zubama a přitáhnul stisk prstu na spoušti tak, že nejmenší záchvěv by způsobil výstřel, úmyslný či nikoliv. Pokud měli někdy všichni přestat dýchat, bylo to teď.

Cítil jsem, jak se všichni ve dvoře napjali, Viktorie nebyla ani pět metrů daleko, napnutá a připravená… neudělat nic. Protože nebylo nic, co by v tu chvíli zmohla.

Regininy ruce naznačovaly všem ostatním ustupte, zatímco se mi stále dívala do očí; ani na mrknutí její oči neopustily mé.

Neříkala nic. Jen na mě zírala. Věděl jsem, že ví, že když jsem ji nestřelil hned, že už to neudělám, co ale nevěděla bylo, že jsem spoušť opravdu hrozně moc stisknout chtěl, dvakrát i vícekrát, ale nemohl jsem. Bez ohledu na to, jak moc jsem ji nenáviděl, miloval jsem ji desetkrát tolik.

Jak už jsem totiž o podobné situaci dříve napsal, pokud se někdo chce pokusit o něco hrozného, například o sebevraždu, a vy mu v tom chcete zabránit, máte jen dvě možnosti:

  1. Zavřít ho navždy někam, kde nebude mít přístup k čemukoliv, čím se zranit, nebo

  2. Nechat ho o samotě v koupelně vybavené vším, od nůžek po žiletky.

V druhém případě buď tu sebevraždu spáchá, pak jste mu stejně nijak pomoci nemohli, nebo neudělá nic, a pak je problém vyřešen. Nemusíte ho dále hlídat, poutat ho, omezovat nebo s ním diskutovat. Dotlačili jste ho k rozhodnutí a můžete si být víceméně jistí, že se rozhodl definitivně.

Stejně tak v případě Reginy: Máte-li strach, že vás někdo, koho nemůžete nikam zavřít a zamčít, chce zranit či zabít, někdo s kým máte být každý den a on vám chce proříznout hrdlo, dejte mu nůž a běžte spát.

A samozřejmě. Ustoupil jsem.
Sklopil jsem zbraň a Regina spustila ruce.

Ale ona neustoupila.

Obešla mě, postavila se za mě a fyzicky mnou otočila směrem k těm třem mužům, kteří už nyní byli prakticky bez života. Ačkoliv jejich srdce stále bila, klečeli zde více či méně v apatii k tomu, co se dělo okolo.

Zpoza zad mi oběma rukama obepla dlaň, ve které jsem tu zatracenou věc stále držel, a přinutila mě zamířit. Toť vše. Nenutila mě vystřelit. Ustoupila o krok vzad a já tam zůstal jako socha, ztuhlý, sotva dýchající.

V hlavě se mi odehrávala třetí světová.

Udělej to. Nedělej to. Zabij je. Jsi blázen? NE! Zabili jednoho z nich. No a co? Nejsi jedním z nich. Ale Regina? Ser Reginu. Ne! Jak to můžeš říct? Zab je! O nic nejde. Jen stiskneš spoušť. Ne, nebudeš sám se sebou moct žít! Ale budeš! Ne. Dělej, střílej! Ne, mají rodiny. Ne nemají. Mají! No a co? Jsou to lidské bytosti. Ne nejsou, jsou větší zrůdy než jakýkoliv upír. To není pravda. Ale je, jen lidé se vraždí navzájem. Co pak budu já? Drž hubu! Nemysli na to. Udělej to. Nechci. Zavři oči a udělej to. Ne! Nedělej to! Zahoď to! Máš na výběr. Ne, nemáš. Zabij je buď ty, nebo to udělá někdo jiný. Pak ať to udělá někdo jiný. Ne, musíš to udělat ty. Udělej to TEĎ! NE! HNED! NIKDY!

Hluboký nádech.

Čas se zastavil. Nikdo a nic se nepohlo. Absolutní ticho. Ani vzduch se už okolo mě nehýbal. Vítr, hvězdy, světla lamp, všichni okolo, včetně vlastního těla, všechno bylo pryč.

Nic už v ten okamžik neexistovalo. Nedýchal jsem, neslyšel jsem, ani jsem už nic neviděl.

Prázdnota…

* PRÁSK *

Vystřelil jsem.

Otřáslo mi to celým tělem a udělal jsem nedobrovolně krok vzad.

Jeden z nich se svezl k zemi, bezvládný, bez života…

Já. Jsem. Někoho. Zabil!

Očekával jsem, že z toho budu buď zvracet, omdlím nebo se mi zatmí před očima, ztratím poslední zbytky kontaktu s realitou, nebo se mi alespoň podlomí nohy…

Ale místo toho… to co se stalo oné noci, je jedním z hlavních důvodů, proč pro vás svůj příběh píšu. A proč zůstávám v anonymitě.

Lidská nátura se stala.

Lidská přirozenost.

Místo toho, aby mi bylo zle ze sebe samotného, ucítil jsem opojný pocit moci, síly a nadvlády.

Nechtěl jsem si to připustit, nechtěl jsem tomu věřit. Ale líbilo se mi to. Líbilo se mi mít moc nad životem a smrtí. Líbilo se mi vzít život těm, kteří si to zasloužili. Mít moc život takovým brát.
Ten pocit, který vám začne zběsile kolovat žilami, když pozorujete krev, kterou jste právě prolili, rozlévat se po zemi, je nevysvětlitelný. Je to hrůza, děs, čistý strach. Strach z toho, čím jste se stali, strach z toho čím jste… strach, že jste takoví byli už dávno. A současně je to euforie, je to lepší než sex, cigáro a jízda na horské dráze současně. Cítíte každý chlup svého těla vstávat do pozoru, každé místečko své kůže vrnět energií. Jste vzrušení a cítíte se více živí, než kdykoliv předtím.

Usmál jsem se a aniž bych se nad tím chtěl vůbec zastavit a zamyslet, zvedl jsem zbraň znova.

* PRÁSK *

zamířit

* PRÁSK *

Zbývající dva se také sesunuli k zemi. Jejich krev se pozvolna začala připojovat k potůčku mířícímu k mým botám. Ustoupil jsem bokem, znechucen ale fascinován.

Je tohle vážně čím jsme?
Proto budujeme sociální společnosti, vynucujeme vzdělání a pravidla pro naše děti? Jsme vážně všichni stále v jádru predátoři, zabijáci?

Je tohle to, co se stane s člověkem, když ho zbavíte veškeré viny, zrušíte všechna pravidla a umožníte mu brát životy zcela bez následků? Stane se právě tohle, když člověka přinutíte zabít, bez ohledu na jeho vlastní vůli?

Sejmete-li z člověka tíhu pravidel, morálky a společenských úmluv, seberete mu vše, co ho kdy učili o tom, jaký by měl život být, zanecháte ho jen s holým, prostým, otevřeným instinktem. Ten základní, pravěký, instinkt je v každém jednom z nás, buďte si jistí. Neprojevuje se, zůstává dřímající a je to tak dobře, protože jakmile jej jednou probudíte, není cesty zpět.

Je to jako vychovávat vlčí štěně a celý život ho krmit vařeným masem. Bude z něj poslušný a téměř domestikovaný psík, bez nejmenšího zájmu kohokoliv kousat nebo někomu ubližovat. Ale v momentě kdy tento vlk okusí čerstvé syrové krvavé maso, nikdy už nebude čím býval. Zcela se změní, něco v jeho hlavě se spustí, něco co nejde zastavit, a stane se žralokem vydávajícím se po stopě krve. Ten samý vlk pak ochotně zakousne a sežere i člověka, který ho vychoval, při sebemenším hladu a pohledu na krev. Je to změna, kterou nelze zvrátit.

Pustil jsem pistoli na zem, když jsem si uvědomil, co jsem právě udělal. Samozřejmě, výčitky se objevily vzápětí a zůstaly už napořád. Ale v ten okamžik jsem byl víc zděšený faktem, jak lehce jsem je přijal. Mnohem snadněji, než bych kdy chtěl, a kdybych jen trochu tušil, co pro mě ta noc bude nakonec znamenat, nikdy bych to neudělal v první řadě. Nikdy. Tohle bylo jen prosté zasvěcení. Začátek něčeho, co za sebou mělo zanechat dlouhou krvavou stopu.

Neměl jsem nejmenší zájem zjišťovat, co se stalo se všemi těmi těly, i když dnes už mám docela dobrou představu, kde skončili. Tady v Turecku nemělo společenství žádnou úklidovou službu, jak jsem jim rád říkal, a tak se se vším museli vypořádat lokálně. Tak se i stalo, ale to je jiný příběh.

Hlavní je, že jsme s Reginou nasedli do auta a jeli odtud rovnou až do Sighișoary.

Celou cestu jsem neřekl ani slovo a ona také ne.
Téměř celou noc a celý den nepřetržité jízdy, beze slova, bez jídla, beze spánku.

Maddi Jane - Jar of Hearts (by Christina Perri)

Prostě jsme vyrazili přímo ke mě domů, stále celí od krve, každý s vlastními výčitkami svědomí, každý se svými důvody uvnitř brečet.

Bylo mi najednou úplně ukradené, kdo za vším mohl stát, a co to všechno mělo znamenat, což byl pravý protiklad toho, na čem záleželo Regině. Pro ni nyní nebylo nic důležitějšího, než rozplést a odhalit, kdo za to mohl…

Celou cestu zpět jsem se nedokázal odtrhnout od jedné myšlenky.

Myšlenky na pocit, který jsem měl, když jsem udělal co jsem udělal. Pocit, který se nikam nevytratil. Naopak. Sílil a sílil. Sžíral mě zevnitř a drásal se na povrch. Nutil mě chtít víc, prahnout po tom, zažít to znova.

Uvědomil jsem si, poprvé v životě, že bych vlastně možná mohl chtít být jedním z nich, a žít svůj život právě tak. Poprvé v životě jsem pochopil, čím Regina opravdu byla, a co ji stálo udržovat všechny v bezpečí.

Pochopil jsem to, protože jsem si tím prošel. Zažil jsem to na vlastní kůži. Pocítil jsem to. Jedna věc je slyšet vysvětlení, vidět to nebo si o tom přečíst, ale úplně něco jiného je vzít věci do vlastní rukou. Doslova.

Cítil jsem se posílen, cítil jsem se naživu a uvědomil jsem si, že za žádných okolností nechci, aby ten pocit zmizel.

Tam v autě jsem byl připraven stát se jedním z nich. Pamatuji si, že jsem byl skálopevně rozhodnut říct Regině, ještě tu noc, že je konec všem hrám, ať to udělá, v mé vlastní posteli, v pohodlí mého domova, a ať prostě jen je po mém boku, až se probudím. Chtěl jsem, aby už bylo po všem, po čekání, po hrách, a více než cokoliv jiného jsem chtěl být součástí všeho, čím byla ona. Zamiloval jsem si tu vůni moci, a metaforicky také, chuť krve.

Ale ta samá část osobnosti, která na mě křičela ať to nedělám, ať nestřílím, ať nevraždím, ta samá část na mě nyní křičela ještě mnohem víc. Hůř, hlasitě, zle, celou tu cestu, a na jejím konci jsem se cítil přemožen, jakoby mi byla má svobodná vůle doslova odebrána.

Nedokázal jsem ani otevřít ústa. Nezmohl jsem se udělat nic, abych Regině řekl co chci. Přijeli jsme ke mě domů a já neměl svobodnou vůli. Nějaká vyšší, nebo nižší, moc, něco mimo mou kontrolu, mé podvědomí, každá nit mých myšlenek, všechno se zuřivě vzpouzelo mému rozhodnutí. Všechno mi říkalo jen jedinou věc:

Nedělej to!

Ale já to chtěl tak, tak strašně moc.
Přestal jsem si psát do svého deníku, přestal jsem s kýmkoliv mluvit.
Vyloženě jsem procházel těžkým absťákem.

Dokázal jsem sebrat sílu jen na pár slov. Žádné z nich nemělo nic společného s mou skutečnou touhou. Zatímco jsme tam stáli, venku před mým domem, chytil jsem ji za obě ruce a prakticky jsem jí řekl, ať už mi dá pokoj.

Neumím si do dnešního dne vysvětlit, co se vlastně stalo a jak je vůbec možné, že řeknete jednu věc, zatímco celé vaše tělo touží a křičí po něčem jiném. Jsem si ale jistý, že všichni ten pocit moc dobře znáte, když se zamyslíte.

Prosil jsem ji ať odejde a už se nikdy nevrací. Prosil jsem ji ať nechá mě a mé město na pokoji. Prosil jsem ji ať mi vrátí můj starý život a prostě… odejde a ztratí se v moři jiných lidí. Strhl jsem si přívěšek z krku a vrazil jí ho do ruky. Prosil jsem ji, ať odejde, ať opustí můj dům, opustí mé město a už se nikdy nevrací, ne pro mě, ne pro nikoho, koho znám.

Prosím, Regino, chci zpátky svůj život… věčnost je na mě příliš. Nejsem tím, koho hledáš. Vezmi si tohle a prostě jdi. Prosím.

Několik dlouhých sekund na mě koukala, pak se několik dalších sekund dívala na své ruce, a opět zpět na mě… studujíce mé oči, mou tvář…

Hledala cokoliv, co by podráželo mé rozhodnutí, jakoukoliv známku, že to není opravdu to, co chci. Nic takového nenašela. Jen zcela prázdnou tvář. Přesvědčila se, že vážně mluvím ze srdce, a odešla.

Nevzala si nic, neřekla vůbec nic, otočila se, nasedla do auta a odjela.
Naposledy jsem zahlédl zadní světla auta, když odbočilo vpravo, a to bylo vše.

Byla pryč.

A víte co? Byl jsem si v tu chvíli 100% jistý, že už se pro mě nevrátí, ani nikoho nepošle. Po velmi dlouhé době jsem se cítil úplně sám a na okamžik tam jsem zpanikařil, co jsem to právě udělal. Ale rychle jsem si vzpomněl, čeho jsem byl opravdu schopen (a co jsem si dokonce dělat přál!), když jsem s ní byl. Nechtěl jsem ani myslet na to, čím bych se mohl stát, být jedním z nich. S takovou žízní po krvi už v tak mladém věku, jako kluk, jako člověk… nemohl jsem něco takového dovolit, nemohl jsem se nechat ten most překročit. Museli jsme se rozloučit. Navždy.

Ale přesto, ten doznívající pocit, ten dozvuk tehdejších myšlenek, ta touha po krvi a moci zůstala… a začala narůstat a narůstat, a tak jako své nejhlubší životní výčitky nedokážete nikdy potlačit, já nedokázal utišit své nové tužby.

Ta propast mezi nikdy nechci být něčím takovým a možná byla překročena. Začal jsem se té noci přiklánět k možná a to bylo vše co bylo potřeba.

Myšlenka.

Protože upír se rodí smířením s tím, čím je, a přijetím života, který bude žít. První je vždy myšlenka, až pak mnohem později samotná fyzická přeměna. Ta noc byla, pro mě, začátkem úplně jiného způsobu existence, myšlení… začátkem úplně jiné cesty, směrem k úplně jinému cíli. K cíli, který jsem si nevybral, ale byl mi vštípen do hlavy a vyryt do srdce.

V mém nitru se rodil upír.

Pomalu ale jistě…


nahoru   |   následující: a upír rostl

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus