žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

zavři oči a odvrať se [část čtyřicátá sedmá]

A tak zde, dvě hříčky přírody, na místech krutě se snažících jim cestu překazit, vykročily do bílé prázdnoty, která se rozprostírala před nimi.

Neměli jsme v plánu už nikde zastavovat, cíl nám měl být na dosah.

Šli jsme jen několik málo hodin, když se na obzoru konečně objevilo něco jiného než sníh. Vypadalo to na dva až tři metry vysoký, šedý, nepřízní počasí zvrásněný a obitý, kus skály. Zamířili jsme si to k němu čistě s úmyslem využít jeho závětří ke krátké přestávce. Jak jsme se ale blížili, kámen byl stále větší a větší, mnohem větší než se původně zdál, a když už jsme byli téměř u něj bylo zřejmé, že jde o část struktury pod sněhem a ledem. Pod kamenem se nacházel zlom a otvor, v němž nebylo vidět nic než černočená tma. Kopl jsem před sebou trochu sněhu dolů, ale nebylo vidět kam dopadl. Má svítila byla ta tuto díru také krátká. Děsivá věc, alespoň pro mě.

Hurá dolů. - řekla Regina a bezstarostně skočila dovnitř.

Já viděl až příliš dokumentárních pořadů na to, abych věděl co to jsou ledovcové trhliny a že když už jste jednou v ní, není cesty ven, bez ohledu na to, kdo nebo co jste. Kluzké ledové stěny už zajistí, že vás dole potká záhuba.

Ale než jsem měl šanci svou myšlenku dokončit, Regina vystrčila hlavu z otvoru.

Tak dělej.

Zůstal jsem tam s pusou otevřenou dokořán.

Tady to hned zahýbá doprava! Rovně dolů nechoď, od tamtud bychom se nikdy nedostali. Tudy je to schůdné.

Měla pravdu. Za vstupem se chodby větvily do několika různých jeskyní. Stěny byly z krystalicky čistého modrého ledu s občasnými kusy tmavé skály a jiného podloží.

Země tady, to bylo něco jiného. Žádný sníh ani led. Zem na tomto místě byla opravdová …země. Čistá, na kost zmrzlá, hlína. Zdálo se mi to věky, co jsem někdy naposledy viděl hlínu. Připadalo mi tak zvlášní, že ji vidím tady. Celá jeskyně byla ale úchvatná. Strašidelná, nervy drásající, zrádná, nekončící, ale naprosto úchvatná. Zamíření světla baterky na její krystalické modrobílé ledové stěny bylo odměněno spektáklem modrých a zelených odrazů a odlesků zářících po celé jeskyni, nebo bych spíše měl napsat po celém jeskynním systému, protože všemi směry pokračovaly další a další tunely, které se postupně zmenšovaly až byly sotva jen prasklinou ve zdi.

Trhlina v ledovci

Tohle je parádní místo a všechno, ale nemůžeme tu teď stát. Už jsme tak blízko cíle. - říkám Regině zatímco jsme procházeli jednou z větších chodeb.

Já mám pocit, že jsme právě do cíle dorazili. - odpověděla Regina.

Tunel, kterým jsme šli, se dále zužoval, kamení ubývalo, až z něj byl jen slepý ledový tunel.

Pokud je to tak, pak se zdá, že to bylo všechno zbytečné. Není tu vůbec nic, jen led. - řekl jsem.

Myslíš? Co je potom TOHLE? - odpověděla Regina a zůstala stát.

Oba jsme tam stáli s očima zeširoka otevřenýma, v mrtvolném tichu této časem zapomenuté jeskyni, s ničím než temnotou za našimi zády, a zírali na něco, co na tato místa nepatřilo.

Dokonale opracovaný kamenný blok ve stěně chodby.

Tenhle kámen tady neměl co dělat. Měl zcela jinou barvu, zcela jinou texturu než místní podloží a skály. Tohle sem muselo být přivezeno.

Kamenný blok se sestával z několika kusů, které do sebe téměř dokonale zapadaly, držíce pohromadě ničím, jen ledem, zdálo se. Jako když mrznoucí nádoba naplněná vodou praskne a led ji drží vcelku. Nebo to tak možná bylo i s tímto kamenem. Kdo ví.

Regina k němu přistoupila a já ji chytil za ruku.

Regino! - řekl jsem; chtěl jsem ji zastavit.

Vyškubla svou ruku z mé a opatrně se přiblížila.

Proč ne? - odpověděla.

Ta pověst. Co když je to víc než jen příběh? - řekl jsem.

Proto jsme tady. Pokud je to víc než jen příběh, pak je jen jediná věc, pouze jediná věc, která tam může být. - řekla rozhodným hlasem a začala páčit svou dýkou v mezeře mezi kameny na jedné straně. Hrubě zabrala za uvolněný kámen, strhla jej dolů a zasvítila na led za ním. Led nebyl zcela průhledný, ale co bylo pod ním bylo perfektně rozpoznatelné.

Lidská tvář.

Sigismund.

Stál jsem tam a ani jsem nedýchal.

Hotovo. Měla pravdu. Našli jsme ho. A co teď?

A co teď? - zeptal jsem se jí.

Podívala se na mě. Zmateně, nejistě, překvapeně.

Nevím. - odpověděla.

To vůbec nebyla odpověď, které by se mi od ní dostávalo často. Aby Regina nevěděla co dělat dál bylo vzácné, protože prakticky vždy plánovala s předstihem. S velkým předstihem. Málokdo plánuje tolik co ona. Vždycky měla připravený další krok, ale tohle pro ni muselo být stejně velké překvapení jako pro mě.

Stáli jsme tam ve tmě, se zmraženou mrtvolou pokrytou několika centimetry na kámen zmrzlého ledu, a koukali jeden na druhého.

Chceš ho vytáhnout ven? - zeptala se.

Já? Já tady ani nechci být! - odpověděl jsem, v šoku, ale vzápětí.

Začala rýpat okolo ostatních kusů kamene, které zakrývaly zbytek bloku, a po chvíli odstranila další. Já jen stál opodál a pozoroval ji.

Dnes zůstáváme na noc tady. Vrať se zpět k hlavnímu vchodu a rozdělej oheň. Přijdu za tebou jakmile budu hotová. - řekla Regina.

Netušil jsem co má tím hotová na mysli, ale myšlenka na malý příjemný oheň nezněla vůbec špatně. A tak jsem udělal jak řekla.


nahoru   |   následující: vítej v mém světě

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus