žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

zpátky ke kořenům [část dvacátá sedmá]

červenec 2005, Švédsko

Zůstali jsme ve Švédsku přibližně měsíc a jak se toho během dvou předchozích týdnů stalo tolik, tak se během celého tohoto měsíce nedělo prakticky nic. Nedělali jsme nic zvláštního. Tedy, pro vás by to určitě zvláštní a možná i zajímavé bylo, ale mi se ty dny jaksi slévají, protože byl jeden jako druhý, a abych pravdu řekl, nemůžu o nich příliš napsat, protože si je prostě skoro nepamatuju.

Nejprve jsem byl ohromen Larsem a jeho rodinou, ale rychle jsem si na to zvykl. Jejich večeře, což jsem zmínil v minulém díle, byly taktéž mnohem prostší než jsem čekal, a… řekněme jen, že nekřičely.

Zůstali jsme s nimi ale jen asi týden, pak jsme se přestěhovali do hotelu, odkud se Regina pravidelně vytrácela a zase se do něj vracela. Někdy jsem ji neviděl i několik dní. Říkal jsem si, pokaždé, že bych se měl raději prostě vrátit domů, ale když se zase ukázala, chtěl jsem být s ní a od myšlenek na návrat mě její přítomnost odradila. Přesto… jistě, Göteborg je příjemné místo, ale domov mi chyběl.

Ke konci našeho setrvávání ve švédském hotelu, okolo druhé hodiny raní, vtrhla do našeho pokoje jako divoká voda, celá rozzářená a nadšená. Nevzbudila mě, nespal jsem, za ty týdny jsem zcela přijal za svůj jejich denní rytmus. Je to vůbec zajímavá věc.

Každý kdo je normální a je přinucen studovat, pracovat nebo jen propařit celou noc, bude mít za to, že fungovat v noci je zcela proti lidské přirozenosti. Protože se další den nebo dva budou cítit hrozně. Ale to není pravda. Strávit takto jednu noc, ano, budete se cítit zničeně, zeptejte se však kohokoliv, kdo dělá pravidelně noční, a řekne vám: Na to si zvykneš.

Je to tak. Touhle dobou jsem už byl dávno plně aktivní a živý v noci, a ospalý a unavený během dne, kdy mi tělo dávalo všemi způsoby najevo, že chce spát.
Měl jsem denní režim tedy naprosto obrácený a ani tuto noc jsem nespal.

Regina vtrhla do místnosti s velkým oznámením.

Odjíždíme! - a nejen podle výrazu tváře se zdála ještě šťastnější než já, že konečně vypadneme z toho hotelu.
Paráda! Konečně… - neskrýval jsem svou radost.

Ale kam? - dodal jsem.

Inu, ty jedeš domů. A já jedu na ten konec světa. - a zahihňala se jako dítě.
Já jedu s tebou! - okamžitě jsem oznamoval, rozhodnutě.

Ne, nejedeš. Je to příliš daleko a pokud tam Sigismund opravdu je, bude to také příliš nebezpečné. - odpověděla Regina.

Tak tohle pro mě byla novinka. Obvykle byla ona tím, kdo nutil mě, abych s ní někam jel nebo dělal různé věci. Nyní to bylo přesně naopak. Posílala mě domů.
Ale jako každý člověk, chtěl jsem to, co jsem nemohl mít.

Ale no tak, nemůže to být tak daleko přece. Kde to je? - ptal jsem se.

Ne. - řekla.

Co ne?

Ne. Ani na to nemysli! - ano, plánoval jsem ji sledovat. Ačkoliv jsem si byl vědom, že by to bylo velice těžké, ne-li nemožné.

No ták. Taháš mě po celém světě, nutíš abych pro tebe doslova otvíral hroby, a pak mě takhle prostě odkopneš?

Věci by byly mnohem snazší a mnohem přístupnější, kdybys mě prostě konečně přijal… - narážela samozřejmě opět na fakt, že jsem souvisle odmítal aby ze mě udělala jednoho z nich. Byla tím vyloženě posedlá nebo tak něco. Vážně, Viktorie dala naprosto jasně najevo, že Regina během staletí nikoho nového nezměnila, tedy mimo Blanche, k čemuž jsem ji donutil já, ale teď tím vůči mě byla zcela zaslepená.

Z toho co jsem doposud napsal se může zdát, že to na mě zkoušela dvakrát nebo třikrát a já odmítl, ale věřte mi, že se pokoušela získat můj souhlas každý jeden večer, co jsme… byli spolu. Určitě chápete jak to myslím. Nemám v nejmenším úmyslu svůj příběh obrátit v moderní romantické fantasy, byť jsou nyní populární, a vkládat sadomasochistické sexuální scény do každého druhého dílu, ale věřte mi, byl jsem jejím nejčastějším zdrojem, a jen zřídka se krmila bez toho.

Každou třetí či čtvrtou noc jsme se pohádali ohledně toho, že ještě nechci změnit a proč. Důvodů jsem měl plno.

I v nemoci, i v bolestech, není to vůbec snadné rozhodnutí, když se člověk zamyslí nad všemi implikacemi v pozadí onoho, na první pohled tak jednoduchého a úžasného: hurá, nesmrtelnost! Filmy to romantizují a vykreslují jako dar, ale tím to rozhodně není. Nic romantického to také není. A není na tom vůbec nic pěkného. Ne z mého pohledu. Člověk z moderní společnosti se nikdy úplně nedokáže smířit s myšlenkou, že musí vraždit jiné, aby sám zůstal na živu. Můžete si říkat že ano, ale opak je pravdou.

Regina byla anděl a přesto po ní napříč staletími zůstávala stopa v podobě stovek mrtvých těl. Genocida, chcete-li. A jak jsem poznal, každá z těch tváří ji pronásledovala každým dnem a každou nocí. V soukromí mívala tisíce kreseb, často i fotografie, poznámky se jmény a údaji o téměř každém člověku, kterého připravila o život. Nechtěli byste být v její kůži, nebo spíš v její hlavě, ani na sekundu. Rozhodně to není dar.

Spousta z nich se prostě vypne, emocionálně se vyprázdní a přestanou cokoliv cítit. Jenže v důsledku toho se v jejich životě zastaví téměř všechno. I člověk takového stavu může dosáhnout, jen obtížněji. A stane se sociopatem, bez emocí, bez pocitů. Takhle byste chtěli trávit věčnost?

A ne, nezvyknete si na to. Je mnoho věcí, na které se zvyknout dá, ale pravidelné zabíjení není jednou z nich. Jednou buď sériový vrah jste, nebo ne. Není to něco, co se časem naučíte.

Ano, samozřejmě se dá krmit bez zabití, ale často jste k tomu přinuceni, protože v opačném případě riskujete odhalelní nejen sebe, což by byla vaše jistá smrt, ale i celého společenství. Co největší snaha, aby mrtvých zůstávalo minimálně je pro každého upíra více než samozřejmá, ale ne vždy se věci ubírají tak jak si přejete. Někteří lidé (potrava) to ustojí lépe než jiní, někteří nad tím příliš nepřemýšlí a přijmou to v pohodě, někteří se s tím smíří, na jiné působí ostatní metody, a pak je takovým dovoleno bez větší újmy jít.
Často si vůbec neuvědomují jak blízko smrti byli.

Můj vztah s Reginou byl vyloženě divný.

Krev a srdce

Byli jsme sice spolu, ale vlastně ne pořádně. Někdy jsme třeba zůstávali v hotelovém apartmá a já přespával v jedné místnosti, zatímco ona byla ve vedlejší s někým jiným. S člověkem, na kterém se krmila, což také skoro pokaždé zahrnovalo sex. A pak se v brzkých ranních hodinách vracela ke mě, jako by se nic nestalo. Naučil jsem se s tím žít, ale nikdy nebylo snadné spát po boku někoho, kdo právě vysál jiného člověka do poslední kapky krve, a to jen o pár metrů vedle, a stále byl cítit železem a mědí, a vůbec nechci znova zmiňovat, že měl právě sex s jedním a tím samým.

Ale kdo jsem já abych soudil? Byl jsem rád, že pak nakonec přišla a spala po mém boku. Možná bych na jejím místě dělal úplně to samé. A možná, kdybych byl jako ona, dělali bychom to tak oba, společně.

On obraz vytvářený knihami a především filmy je vůbec pokřivený. Vyjma zvláštních situací nikdo vážně nechodí celý den se sklenicí z níž by srkal krev tak prostě, jako by si ji koupil v obchodě. Získávání krve v nemocnicích není ani pro upíry zdaleka tak snadné, jak byste si mohli myslet. Nemocnice samy jí mají málo i pro své legitimní potřeby. Nikdo nedisponuje ledničkou plnou pytlíků krve, které by si jen ohřál v mikrovlnce. To je nesmysl.

Mnozí preferují pití přímo z rány živého člověka, protože, mám podezření, je toho mnohem víc než jen krev, co si berou. Nevím co, ale když uvidíte upíra, který se právě nakrmil na člověku a porovnáte jej s jiným, který měl krev z konzervy (jak se říká těm plastovým pytlíkům), pak pochopíte. Je to obrovský rozdíl. Jako by krmení přímo z člověka přenášelo ještě něco dalšího, něco neviditelného. Nevím co.

A ne, lovení nejde nijak jednoduše obejít. Celá idea úplného ovládnutí člověka upírem je nesmysl, alespoň z psychologického a paranormálního hlediska. Do určité míry zde je jakési hypnotické chování nebo… ovlivňování chcete-li, ale to funguje pouze do té míry jako výrazné nabádání, přesvědčení o větší důležitosti nějaké myšlenky než jiné… a hádám, že to má hodně co do činění s upírovým charisma, věkem, a tím, jak umí věci podat než s jakoukoliv schopností hypnózy. Bohužel, hypnóza, kdy někoho úplně ovládáte je blbost a nefunguje. Bylo by to fajn, to samozřejmě, a znamenalo by to pak téměř žádné další mrtvé, ale je to nesmysl, a kousnutí lidé řvou a ječí a utíkají.

Vím to sám. I já utíkal.

A ti, kteří křičí, nepřestanou, dokud je buď nezabijete nebo jinak neumlčíte. Nikdo se jen tak snadno nesmíří s tím, že mu najednou nějaká příšera právě pouští žilou. Žádná žena se při tom nezačne cítit nadrženě, nepoddá se tomu a nezačne se jí to líbit.

Ne. Je strašné to vidět a slyšet. Děsivé. A ještě horší je vidět někoho vejít do místnosti, v dobré náladě, po svých, a pak ho ven vynáší v pytli. Neumíte si představit jaké to je, když to jste vy, kdo ho musel umlčet. Protože, když si na to nedokážete zvyknout, bude vás to navždy pronásledovat, jako Reginu. Ale jde přece o zabij nebo zemři a zní to logicky, ale logické to není. Kdo nebo co vám dává právo zavraždit tisíce lidí jen abyste vy mohli žít? Co vás dělá o tolik důležitějšími než jsou oni?

Mnoho, mnoho dalších věcí dělá z vampirismu více prokletí než požehnání.
Musíte se obejít bez rodiny (dobře, Lars, ale on byl vzácnou výjimkou), nemáte žádný normální život, musíte se často stěhovat, prakticky neustále se ukrývat, nemůžete se spolehnout na žádného člověka, a co hůř, obejít se bez přátel na celý život. Nikdo, kdo by vás podržel, když je na vás život tvrdý, nikdo se vás neodváží obejmout, když je venku chladno a vy usnete před televizí.

Protože zatímco tohle jiní lidé dělají, vy se právě probouzíte a chystáte vyrazit ven do tmavé a ledové noci, připraveni vzít další život. Pokaždé, když to musíte udělat, je to strašlivé, vždy, protože ti, co se brání, bojují až do posledního dechu. Do poslední chvíle se nepřestanou zmítat a snažit se vyrvat ze spárů ďábla, ale nemají nejmenší šanci. Rvou se o svůj život až do úplného konce aniž by si uvědomovali, že bojovat je to nejhorší, co můžou udělat.

Takže když se mě zeptáte, proč jsem odmítal, pak předpokládám, že jste nikdy neviděli upíra při krmení.
A když se mě pak zeptáte, jak jsem mohl vedle ní spát a milovat takovou věc, pak opět předpokládám, že jste neviděli jak laskavá a milující dokázala být. Je to paradox, ironie, alespoň pro některé z nich tedy, pro Reginu rozhodně.

Démon v noci, kdy se krmí a loví, anděl ve dne, kdy je lepší než já nebo vy.
Existuje-li nebe a peklo pak vám řeknu, z hloubi svého srdce, že tomu, kdo rozhoduje kdo kam půjde, musí dávat upíři pořádně zabrat. Nikdy, absolutně, bych se nedokázal rozhodnout, kam bych ji poslal já, a věřte mi, snažil jsem se.

Bylo to oficiální. Miloval jsem Reginu. Miloval jsem pocit, který ve mě její přítomnost vyvolávala, znáte jej, jakože život stojí za to žít. A to teda stál.

Miloval jsem jak vypadala ve spánku. Miloval jsem malé mateřské znaménko, které měla na boku, miloval jsem její oči, miloval jsem všechno. Miloval jsem její jméno, ať už bylo jakékoliv, a miloval jsem, jak mi v hlavě hrála ta píseň vždy když jsem na ni myslel.

Miloval jsem jak si někdy olízla rty než promluvila, a co víc, miloval jsem zvuk jejího smíchu. Miloval jsem její úsměv. Miloval jsem její plamen života.

A proto jsem se zdráhal stát se upírem, protože někteří lidé si cení života, i když je krátký a omezený, více než věčnosti. Neříkám, že zrovna já. Neříkám, že bych nechtěl žít věčně, měl jsem jiné důvody a tohle nebyl jeden z nich, ale život…

Tenhle náš život. Je hrozný, krátký, úžasný, křehký a nádherný… a nikdo z nás z něj nevyvázne živý. A to je v pořádku, protože za něj stojí za to zemřít. Víte… život za tu smrt stojí, to je má absurdně krátká a totálně hloupá, ale pravdivá definice. Od srdce. Je stupidní hledat nějaký složitý smysl života a váš účel na tomto světě.

Žijte jej, žijte jej jako by ráno nemělo nikdy přijít a žijte jej, dokud si neuvědomíte, že pro něj stojí za to nakonec zemřít, protože věřte mi, nepochopíte to dokud nebudete stát na jeho hraně připraveni zemřít, protože byl tak krásný a současně tak tragický. Odcházejte s úsměvem na tváři a smiřte se s tragédií umírání, která je součástí života samotného, součástí vás, a je tím hlavním, co dělá život tak intenzivním v první řadě. Vědomí jeho konce.

Možná jsem se teď od samotného příběhu odklonil trochu příliš, ale k této epizodě není moc co dodat, tedy…

Jakmile Regina zas a znova zdůraznila, jak bych ji měl přijmout a stát se jedním z nich, vzdal jsem to a prostě jsem jí řekl: fajn, jedu domů, a ujistil jsem se, že chápe, že už mě tím víc než jen štve.

Tu noc se ani nevrátila do hotelu a mě to bylo úplně jedno. Ještě před východem slunce jsem seděl na palubě letadla a mířil domů.
Můžete si myslet, že to ode mě bylo dětinské a nebudu se hádat, protože ano, vždyť jsem tehdy byl ještě dítě. Už jsem toho tématu měl plné zuby a nebavilo mě o tom ani přemýšlet.

A to byl tehdy asi největší důvod, proč jsem odmítal stát se upírem.
Nechtěl jsem zůstat navždy klukem.

Domů, zpátky do malého města, kde všechno začalo, jsem dorazil ještě tentýž den. Na Reginu jsem zapomněl celkem rychle, byl jsem přehlcen vším co jsem propásl, co mi chybělo, svými přáteli i rodinou, ale brzy jsem začal poznávat, že i tady doma se toho hodně změnilo.

Blanche toho hodně změnila.

Jeden upír ve vsi dokáže změnit celý váš svět.
Zvláště jde-li o malé město o nějakých třiceti pěti tisících obyvatel.


nahoru   |   následující: síla korumpuje

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus