upír pod paprsky slunce [část dvacátá čtvrtá]
červen 2005, Švédsko
Cesta z letiště Arlanda byla překvapivě krátká. Po hrubých padesáti kilometrech a troše konverzace jsme dorazili do města. Na první pohled se zdálo, že opět míříme někam doprostřed pustiny. Cesty byly obklopené starými a vysokými horskými stromy, které vypadaly trochu jako hustě přerostlé vánoční stromky. Avšak když jsme do města vjeli, bylo zjevné, že nejde o žádnou malou vesnici.
Uppsala, původní hlavní město vikingského Švédska a celé Skandinávie zpátky okolo roku 1200 pokud si pamatuju správně. Tehdy jsem o tom všem neměl ponětí, a vlastně to nemá žádnou souvislost s mým příběhem.
Po chvíli jsme zastavili na opačném okraji města a… tedy Regina se začala chovat jako typická turistka. Se zájmem a úžasem si prohlížela úplně všechno. Mě se Uppsala nezdála ničím zvláštní; prostě jen větší, a mohl bych říct i čistší, verze mého rodného města. Staré budovy a místy kamenné dlážděné ulice.
Můžu si udělat pár fotek?
- napadlo mě.
Čeho?
- rychle reagovala.
Tady, postav se před tohle křoví, udělám z tebe modelku.
- popichoval jsem ji.
Smála se. Měla dobrou náladu a zdálo se, že události posledních dní jsou za námi. Pokračovali jsme v chůzi napříč městem dokud jsme nedorazili k místnímu monumentu. Neměl jsem nejmenší představu, že tady něco takového bylo.
Šlo o místní katedrálu. Největší a nestarší kamennou katedrálu v celé Skandinávii. Je obrovská, gigantická, musím říct. Nic takového jsem v životě neviděl, a ačkoliv jsem byl dříve u Milánské katedrály v Itálii, tahle se mi zdála mnohem větší, byť užší.
Procházeli jsme kolem ní a já obdivoval její velikost a detaily, nakonec co jiného jsem mohl dělat, když tu náhle Regina změnila směr a mířili jsme ke dveřím. Nechtěl jsem vědět co to zase děláme, ale byl jsem zvědavý na vnitřek. Vždy jsem byl nadšenec do staré architektury, to víte, a ač to z mého vyprávění může znít jako nějaké hobby, ukažte mi někoho kdo se rád nedívá na nádherné věci.
Pochopil jsem proč mě Regina celou tu dobu tahala po celém městě. Čekala na západ slunce, ale asi ji to nakonec přestalo bavit, protože už bylo po deváté večer a slunce stále vesele svítilo. Sever je vůbec zvláštní. Ve Švédsku slunce během června nezapadá před jedenáctou hodinou a vychází už kolem třetí ráno. A pokud půjdete ještě severněji, v některých částech slunce nezapadá během léta vůbec! No to se podívejme teda!
Ha. Upíři ve Švédsku! Teď mi to znělo komicky, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že v zimě je to tady přesně naopak. Téměř žádné sluneční světlo. To už jiná.
Tak či onak, počkali jsme než se alespoň trochu setmělo. Závoj šera jsme potřebovali. Vždyť jsme se přece chystali na vloupání. Do katedrály. Do největší skandinávské katedrály. Ať je bůh milostiv mé duši pokud tam někde nahoře opravdu je a kouká co vyvádím, říkal jsem si; trochu s nadsázkou.
Musím říct, že první co mě fascinovalo, byly obrovské masivní dveře. Neprorazili byste je ani náklaďákem. Ale Regina měla ke vloupání nachystánu jinou techniku. Klíč! Měla klíč! Opět jsem ani nechtěl vědět jak, ale hlavně proč by upírka měla mít klíče od hlavní brány světově proslulé katedrály. Ale tady jsme stáli a ona odemkla. Tak alespoň to nebylo tak úplně vloupání.
Protáhli jsme se dovnitř jako dvě myšky. Za denního světla (téměř tedy) s lidmi a turisty všude okolo. Byl jsem překvapen že si nás nikdo nevšiml. Podle toho jak důkladně byla brána zamčena a zajištěna bych řekl, že měla být ta katedrála z nějakého důvodu déle zavřená.
Každopádně, jen co jsme vešli dovnitř a já viděl ten skvostný interiér, nemohl jsem si pomoct a jen tam stál s otevřenou pusou. Bylo to něco z jiného světa. Zvláště ve večerním šeru. Budete-li mít příležitost ji vidět, nenechte si ji ujít.
Rychlým krokem jsme přešli až k oltáři a z elegance a skromného pohybu Reginy mi v hlavě vyvstávala otázka, zda se budeme modlit nebo něco takového. Ale těsně před oltářem Regina zahla doleva a za něj. Za oltářem, za jakousi falešnou zdí, byla další místnost. Ta nejdůležitější.
Co jsem tehdy také nevěděl bylo, že tahle tajná místnost za oltářem, byla přes den, v návštěvní hodiny, normálně přístupná veřejnosti. Hodně dobře si ale pamatuju divnou děsivou figurínu koukající na vás zpoza oltáře. Někde bych měl mít fotografii celého toho místa, kterou jsem pořídil… o dost později a v normální hodiny.
Zdi v této místnosti byly doslova otapetovány latinskými texty, bílé nebo zlaté (nevzpomínám si přesně) na modrém pozadí. A uprostřed bylo to nejdůležitější, samozřejmě, kde také jinde.
Nemusel jsem se ani ptát. Došlo mi, že jde o hrobku někoho hodně důležitého. Byla vyvedena v mramoru a litině, s trojitou rytou siluetní sochou na víku. Uprostřed byl muž s korunou na hlavě, zřejmě král, říkal jsem si, a po každém boku měl ženu. Chlap co věděl jak stylově odejít na věčnost.
Využil jsem volného momentu a jal jsem se luštit texty. Leží zde milovaný (a očividně velmi důležitý) král švédský, Gustav Vasa.
Uvnitř hlavní haly katedrály nejsou téměř žádná okna a byla tam celkem slušná tma i když venku bylo stále jen šero. Zato nad námi, resp. ne námi ale nad hrobkou, která tady byla tím nejdůležitějším zjevně, bylo obrovské okno, kterým paprsky zapadajícího slunce místnost osvětlovaly, a díky kterým se všechno zdálo ještě zlatější než opravdu bylo.
Tu esti barbatul asa ca hai pune cotu’ si ridica sau impinge cu mine.
Poftim?
Trebuie sa ridicam chestia asta, mormantu asta, sa-l dam la o parte.
Tu esti nebuna? Asta-i cel mai important rege al Suediei. Din principiu nu pot sa fac asa ceva, mi-e si rusine de mine daca fac asta.
Sa vezi ce rusine o sa-ti fie daca nu faci asta…
Rusine ca ai fost batut de o fata.
Mai poti sa ma ameninti mult? Daca vrei sa-l ridici, ridica-l singura.
Da’ nu pot SINGURA!
N-am mancat aproape nimic de cand mi-ai onorat inimia cu un dar, si sunt slabita.
Da’ daca nu vrei sa ma ajuti, atunci…
Ano, bavili jsme se rumunsky a chtěl jsem to nejprve právě tak napsat. Jen mám potřebu opět zmínit, že ačkoliv téměř všechno zde čtete přeložené, naše konverzace byly asi tak z poloviny v Rumunštině. Z druhé poloviny pak ve všelijakých jiných jazycích, obvykle v těch, které se pro vyjádření hodily nejvíce, nebo bylo jejich použití nejvhodnější v závislosti na okolnostech. Obvykle jsem měl co dělat abych některým porozuměl, jako Italštině, Francouzštině a Španělštině. Angličtině jsem rozuměl nejlépe a naopak Ruštině prakticky vůbec.
Tak se tedy vraťme o dvě minuty zpět.
Ty jsi chlap, opři se tady a zaber se mnou.
- řekla mi Regina.
Cože?
Tohle potřebujeme zvednout, tuhle část hrobky a odsunout ji na bok.
Zbláznila ses? Tady leží nejdůležitější král Švédska. Už z principu nebudu nic takového dělat, musel bych se za sebe stydět.
- řekl jsem aby mě přestala přesvědčovat. Neměl jsem nejmenší zájem vidět nějakou mrtvolu, která tam ležela už pěkných pár století.
Budeš se stydět i tak, když mi nepomůžeš…
- odmlčela se, ale rychle dodala: Stydět, že jsi nepomohl holce a pak za to od ní dostal.
- a já jí věřil, protože začínala být naštvaná. Ne kvůli tomu, že jsem jí nechtěl pomoci. Nehnul bych s tím ani kdybych se snažil sebevíc. Byla naštvaná že jsem neustále odmítal spolupracovat, pořád, ne jen teď.
Ještě pořád tě baví mi vyhrožovat? Jestli to chceš zvednout, zvedni si to sama.
SAMA to ale nedokážu!
- křičela po mě.
Normálně jsem se tady hádali.
Neměla jsem ani kapku od chvíle, co jsi mé srdce poctil ostřím a jsem slabá. Ale pokud mi tedy nemíníš pomoci, pak…
- tu větu nedokončila. Elegantně a nonšalantně mě dlaní přitlačila k nejbližší zdi, ne zrovna něžně, opět se mi zdálo že za mnou něco prasklo, přinejmenším omítka, a začala mě líbat.
Ne jako milující přítelkyně, ale stylem tady máš cos chtěl!
A já věděl co přijde, říkal jsem si o to. Cítil jsem její škrábájící, prodlužující se špičáky na povrchu svého jazyka, a také několik jemných píchnutí, které občas udělala, jen tak pro zábavu, aby si se mnou hrála.
Podvolil jsem se když mě přestala líbat. Naklonil jsem hlavu na bok a nechal jí hluboko zanořit své zuby. Žádná bolest, nic, to bylo milé. I přes své naštvání byla opatrná a celé to tentokrát bylo velmi příjemné. Přísahal bych, že jsem slyšel její myšlenky, pocítil její emoce, a viděl ji, jak vidí sama sebe. Těžko se to vysvěluje. Něco takového mezi námi pokaždé vytvářelo tak silné spojení, že bych téměř cítil, že s ní splývám v jedinou osobu. Zajímalo mě, zda to tak cítí i ona. A pak také, jestli je to pro ni takové i s jinými.
Měl jsem pocit, že s trochou praxe, pokud to opravdu nebyl jen můj pocit, by to mohl být klíč k telepatii. Tak silné to bylo. Cítil jsem její srdce bít, uvnitř své mysli. Jak to mohlo být možné? Nevím, nedávalo to žádný smysl.
Skončila a ani se neobtěžovala mi ránu zahojit. Zůstaly mi na krku další malé ranky. Skvělé. Ale už jsem na ni za takové věci ani nebýval naštvaný. Taky kvůli tomu co následovalo.
Když stojíte před ní, hrobka je tak obrovská, masivní, mramor a kovové ornamenty, že si jste stoprocentně jistí, že by ji nezvedl ani jeřáb ani třeba deset pořádných chlapů. Bylo úplně jedno jestli jí pomůžu nebo ne. Fyzicky. Svým způsobem jsem jí pomohl, že ano.
Ne, to není Regina. Část, která jde zvednout a odsunout je z druhé strany. Kovová zábrana je dekorativní, není přidělaná na pevno.
Vedla své prsty po zemi, po okraji hrobky a hledala dobré místo, kde by ji mohla chytit a zapřít se. Brzy nějakou rýhu našla, protože v ten okamžik jsem viděl, že se všechny její svaly naply jakoby měly prasknout. Její tvář zčervenala, ano, tak jako zčervenáte vy nebo já, když se pokoušíme zvednout něco těžkého. Pak vyjekla a zabrala pořádně. Já ji pozoroval a byl si jistý, že si každou chvíli buď zlomí záda nebo dostane infarkt, ale místo toho se jeden obrovský mramorový blok začal hýbat. Nevěřil jsem vlastním očím, ona vážně tu zatracenou, staletí netknutou, těžkou jako prase, věc zvedala.
Nadzvedla ho jen pár centimetrů, pomalu, opatrně, odsunula na stranu a zase extrémně opatrně položila na zem, téměř aniž by to vydalo jakýkoliv zvuk. Stál jsem z druhé strany, takže zatímco ho pokládala, musel jsem hrobku obejít, abych viděl, co odkryla. A opět a znova jsem zíral. Schody. Byly tady normálně schody vedoucí někam dolů do černočerné tmy.
Neříkala nic a já také mlčel. Oba jsme věděli kam máme namířeno a já neměl špetku odvahy jí říct, že se bojím tmy. Držel jsem se těsně za ní zatímco jsme úzkým, velmi úzkým a nechutně vlhkým a páchnoucím tunelem, sestupovali pod starou katedrálu. Děkoval jsem všem svatým, že nemám klaustrofobii. Neměli jsme s sebou žádné světlo a tady byla taková tma, že po pár krocích už nebylo viděl vůbec nic. NIC. Ani když jsem si dal ruku přímo před obličej. Bylo to jedno z nejtemnějších míst, kde jsem kdy byl.
Byla tam taková tma, že ani Regina neviděla. Dala to velice jasně najevo, když se mě několikrát zeptala, jestli tam pořád jsem. A můžu vám říct, že z toho nebyla vůbec šťastná. Nebyla ani trochu zvyklá na úplnou slepotu a začínala být úzkostlivá, naštvaná a frustrovaná a já opravdu doufal, že upíři netrpí klaustrofobií. Ačkoliv by to byla dobrá ironie a vůbec hrozně vtipná věc, v místech, kde jsme se právě nacházeli, by se to ani trochu nehodilo.
Museli jsme ujít alespoň sto metrů než jsme, konečně, došli do menší místnůstky. Byla perfektně kruhová, o průměru asi dva metry.
Jakmile se zvuk našich bot změnil vytáhla zapalovač a začala po stěnách zapalovat louče. Čtyři celkem. Najednou tady bylo více světla a tepleji než jsem čekal.
Ty u sebe máš světlo a nic neřekneš?
- zeptal jsem se jí, frustrován z další tajnosti.
Máš tady kyslík tak na pět minut, se všemi těmi loučemi.
- opáčila mi, místo odpovědi na mou otázku. Ale tohle mi také vlastně jako odpověď stačilo.
A tohle je vlastně co za místo?
- změnil jsem téma.
Tohle, můj drahý, je krypta mého tvůrce …myslím.
- řekla.
Nejsi si jistá?
Inu, když odcházel, řekl mi, že budu-li někdy potřebovat pomoc, mám přijít sem. Zatím jsem jej nepotřebovala, až teď, a tak jsme zde.
Co přesně tady teda hledáme?
- snažil jsem se spojit si souvislosti a pochopit jak jsem tady vlastně skončil. Stěny byly pokryty otvory a v každém byl buď nějaký rozpadající se svitek, kniha, artefakt (šperky typicky) nebo nějaká podivnost, jako třeba sušené byliny. Začal jsem nahlížet co kde vlastně je, hledat něco co by mohlo mít v dnešní době nějakou hodnotu (ne co se týče peněz), ale než jsem se mohl s něčím ukázat, dostalo se mi odpovědi na mou otázku.
Věřím… že hledáme právě tohle.
Uroboros na náhrobním kameni. Podobný jako tam v podzemí. Tamten měl ale vyrytý pentagram.
Ano, měla mou pozornost. Všeho jsem nechal.
No moment… to mi chceš říct, že tohle všechno je jeho práce?
- musel jsem se tvářit zmateně: Nedává to žádný smysl. Vím dobře, že vypadá a má tvar jako můj přívěšek, ale co to dělá tady? Co to má společného se Sigismundem? Proč je obojí podobné Vladově pečeti? Řádu Draka?
- zamotala se mi hlava, asi mi začínal docházet kyslík.
Nevím. Ale myslím že tohle…
- strhla mi přívěšek z krku: patří sem
a zatlačila jej doprostřed Urobora, kam dokonale zapadl. I pentagram dosedl perfektně do vyrytého místa uprostřed, a něco snad dokonce cvaklo.
Ne, nic se nikam nezačalo odsouvat nebo otevírat jako ve filmech, jen ten kovový kruh, Uroboros, o pár milimetrů povyskočil ven. Z jejího výrazu bylo zřejmé že nemá nejmenší představu. Položila na něj ruku a zatlačila ho zpátky. Nic se nestalo, jen můj přívěšek z něj vypadl a spadl na zem.
Sebrala jej a zatlačila ho tam znova. Uroboros s cvaknutím zase povyskočil. Tentokrát celý ornament prsty chvíli pečlivě zkoumala a pak ho pevně vzala a začala s ním otáčet.
Tvářila se jako Sherlock Holmes. Já zíral s otevřenou pusou a pocit nadšení uvnitř tišil racionalizací, že nejde vlastně o nic jiného než o primitivní zámek, byť důvtipný. Ale znova jsem se divil, že klíč k zámku k dveřím pod zemí někde na konci světa, nosím celý život na krku, v nevědomosti.
Dračí hlava se otočila o 180° a znovu cvakla. To bylo vše. Zase nikde nic, co by se otevíralo samo. Ale Regina už za svůj dlouhý život podobnou konstrukci vidět musela, protože okamžitě začala hledat co se v okolí symbolu uvolnilo. Našla obratem. S falešnou cihlou se západkou, která rozhodně nebyla dělána aby vydržela nerezavět pět století, sice chvíli bojovala, ale spíš aby nic nepoškodila, než že by to pro ni měl být nějaký problém.
Uvnitř se skrývala maličká a stará knížka. Ne v pevných deskách, jen soubor stránek svázaný hrubou, nezpracovanou kůží. Nevypadala vůbec staře, naopak, byl jsem překvapen že na ní už nebyla žádná srst.
Tohle je ono.
- prohlásila vítězně.
Tak pojďme, protože jsi asi měla pravdu s tím vzduchem.
To byl jen vtip, vchod je přece otevřený…
- usmála se.
Jsi si jistá?
- řekl jsem, s vážnou tváří, ve snaze jí ten vtípek oplatit. Podařilo se. A fungovalo to až příliš dobře.
Mám za to, že pro Reginu neexistuje nic děsivějšího než představa, že je uvězněna v hrobce beze špetky světla či zvuku. Také si myslím, že to mohl být trochu důvod, proč se pro mě tehdy vrátila. Mimo přívěšek, samozřejmě.
Kdyby někdo za námi tu hrobku opravdu zavřel, já bych to měl za sebou do dvou dní, nejpozději, jakmile by mi došel rozumně dýchatelný vzduch. Ale ona… jí by ještě dlouho stačil mnohem méně bohatý vzduch, a i potom, umírala by dlouho, hodně dlouho, pomalu a bolestivě. To bylo jedno z jejích prokletí, její nejhlubší strach. Zůstat v takové pasti.
Člověk nemůže mít takový strach. Člověk se nebojí toho, že je v pasti, člověk se bojí smrti. Někdo jako ona, narozdíl, má hrůzu z toho, že nemůže umřít DOST RYCHLE na to, aby to bylo přijatelné.
Rychle jsem pochopil, že můj vtípek zasáhl mnohem hlouběji než jsem měl v úmyslu. Pochopil jsem to, když jsem tam najednou stál sám. Regina doslova vystřelila směrem ke vstupu do krypty, a když říkám vystřelila, myslím tím, že byla zpátky na povrchu během deseti sekund, zatímco cesta sem nám trvala několik minut.
Křičela na mě od vstupu, že jsem hlemýžď a ať sebou pohnu. Štvalo mě to víc než by mělo. Nejen její volání, ale i to, že mi tam nenechala ani ten blbý zapalovač. Stačilo mi, na celý život, důvěrně poznat jen jednu hrobku, vážně.
Tohle už přestávala být legrace.