Neboť krev je život - F. Marion Crawford
Večeřeli jsme při západu slunce na prostorné střeše staré věže, protože během horkých letních dnů zde bylo příjemně chladno. Krom toho, v jednom rohu této velké čtvercové plochy byla malá kuchyně, což bylo velice příhodné, protože se nádobí nemuselo nosit dolů po strmých kamenných schodech, které byly rozbité a opotřebované zubem času. Věž byla jednou z těch, které během raného šestnáctého století nechal postavit Císař Karel V. po celém západním pobřeží Kalábrie proti Barbarským pirátům, když se nevěřící spojili s Francisem I. proti Císaři a Církvi. Z věží se staly nebezpečné zříceniny, několik jich však ještě stojí a ta moje je jedna z největších. Jak se před deseti lety dostala do mého vlastnictví a proč v ní každý rok trávím kus času, jsou záležitosti, které se tohoto vyprávění nijak netýkají. Věž stojí na jednom z nejopuštěnějších míst jižní Itálie, na okraji zakřiveného kamenného mysu, který tvoří malý, ale bezpečný přístav na okraji zálivu Gulf of Policastro a severně od mysu Cape Scalea, kde se podle místní legendy narodil Jidáš Iškariotský. Věž stojí osamělá na tomto zahnutém kamenném výběžku a v okolí pěti kilometrů není k vidění žádná jiná stavba. Vždy když sem vyrážím, vezmu s sebou pár námořníků, z nichž jeden je dobrý kuchař, a když zde nejsem, má věž na starost malý zakrslý bývalý horník, se kterým jsem se dal kdysi dohromady.
Můj přítel, který mě občas v mé letní samotě navštíví, je povoláním umělec, narozený ve Skandinávii, ale dalo by se říci, že vlivem okolností je tak trochu světoobčanský. Večeřeli jsme při západu slunce, sluneční svit pomalu bledl a rozlehlé řetězce hor, které směrem na východ objímaly hluboký záliv a směrem na jih stoupaly do nebes, se nořily do purpurové barvy. Bylo vedro, my seděli na k pevnině směřujícím rohu věže a čekali na noční vánek, který se pomalu snášel z nižších hor. Pomalu se vytrácela barva, stmívání nořilo svět do temně šedé a z otevřených dveří kuchyně, kde večeřelo mužstvo, se linula žlutá záře.
Tu náhle nad hřebeny pohoří začal vystupovat měsíc, osvětlujíc každý malý kámen a každé stéblo trávy pod námi, včetně nehybné hladiny vody. Můj přítel si zapálil dýmku a sedíce se zadíval na jedno místo na ústraní kopce. Věděl jsem, že se na to místo dívá a jak plynul čas, začal jsem se zajímat, jestli zde uvidí něco, co by upoutalo jeho pozornost. Znal jsem to místo velice dobře. Bylo zřejmé, že je něčím zaujatý, ačkoliv nic neříkal. Jako většina malířů, věří tomu, co vidí stejně, jako lev věří ve svou sílu a jelen ve svou rychlost a je vždy rozrušený, když si nemůže dát dohromady to, co vidí, s tím, čemu věří, že by měl vidět.
To je divné,
řekl Vidíš tu malou hroudu hlíny tam po straně toho kamene?
Ano,
řekl jsem a tušil jsem, co přijde.
Vypadá jako hrob,
řekl Holger.
Jen co je pravda, vypadá jako hrob.
Ano,
pokračoval, stále zírajíce na místo ale zvláštní je, že na tom hrobu vidím tělo. Ovšem,
pokračoval Holger, nastavujíce hlavu na stranu tak jak to umělci dělají, musí to být způsobeno nějakou světelnou hříčkou. Za prvé to ani není hrob. Za druhé, kdyby to byl hrob, tělo by leželo uvnitř a ne na něm. Tudíž je to způsobeno měsíčním svitem. Není to jasné?
Ano, vždy to vídám o nocích osvětlených měsícem.
Vypadá to, že tě to moc nezajímá,
řekl Holger.
Naopak mě to velice zajímá, nicméně jsem na to zvyklý. Nebyl jsi ale zase tak dalece od pravdy, ta hrouda hlíny je opravdu hrob.
Nesmysl!
vykřikl Holger nedůvěřivě. Teď mi ještě pověz, že to co, na tom leží, je opravdu tělo!
Ne,
odpověděl jsem není to tělo. Dal jsem si tu práci slézt dolů a podívat se.
Co to tedy je?
zeptal se Holger.
Nic.
Předpokládám, že to myslíš tak, že je to světelná hříčka.
Možná ano. Ale nevysvětlitelná část této záležitosti je, že ať je měsíc na jakémkoliv místě, na východě či na západě, dokud svítí na hrob, tak je na něm vidět tělo.
Holger špičkou nože prohrábl dýmku a poté ji ucpal prstem.
Když tabák začal dobře hořet, vstal ze židle.
Jestli ti to nebude vadit,
řekl půjdu se podívat dolu na ten hrob.
Prošel okolo mě, přešel střechu a po schodech sešel dolu do tmy. Nehýbal jsem se, jenom jsem seděl a díval se, dokud nevyšel z věže pode mnou. Slyšel jsem ho broukat jednu starou Dánskou píseň, když procházel otevřeným prostranstvím, které bylo osvětleno měsícem, a mířil k hrobu. Když od něj byl deset kroků, Holger zastavil, udělal dva kroky dopředu a pak tři nebo čtyři zpátky. Věděl jsem, co to znamená. Dorazil na místo, odkud již ta Věc nebyla viditelná. Kde – jak by to on sám řekl, se změnil světelný efekt.
Pak došel k hrobu a stoupl si nad něj. Viděl jsem tu Věc pořád, ale už neležela, byla na kolenou, omotávajíce své bílé ruce okolo Holgerova pasu a dívala se mu do obličeje. Studený vánek mě v ten moment pohladil po vlasech, jak noční vítr začal sestupovat z hor, ale připadalo mi to jako dech z jiného světa.
Vypadalo to, jako by se ta Věc pokoušela vstát, opírajíce se o Holgerovo tělo, zatím co on stál, naprosto nevědomý si toho a dívajíce se na věž, která je malebná, když na ní dopadá měsíční svit.
Pojď už!
zakřičel jsem. Přeci tam nebudeš celou noc!
Připadalo mi, že se pohybuje neochotně, když slézal z hrobu, neochotně nebo snad obtížně.
To bylo ono. Ruce té Věci byly stále kolem jeho pasu, ale její nohy nemohly opustit hrob. Jak šel pomalu blíže k věži, byla tažena a prodlužována jako mlha, řídká a bílá, poté jsem viděl, jak se Holger oklepal, jako kdyby mu byla zima. V tentýž moment jsem ve větru zaslechl bolestivý nářek – mohla to být malá sova, která tu žije mezi kamením – nebo mlha, která se rychle vrátila od Holgerovy vzdalující se postavy a znovu se položila na hrob.
Opět mě po vlasech pohladil studený vánek, ale tentokrát mi přes záda přešel mráz.
Pamatuji si velice dobře, jak jsem tam jednou také šel, sám, pod světlem měsíčního svitu. Byl jsem blízko a nic jsem neviděl, přesně jako Holger. Šel jsem a stoupl si nad hrob. Pamatuji si, jak mi cestou zpátky, přesvědčeného že tam nic není, něco říkalo, ať se vrátím a podívám se, že tam přeci jen něco je. Pamatuji si silnou touhu se otočit, touhu, které jsem odolával, dokud mě nepřešla a poté jsem se oklepal přesně jako Holger.
A teď vím, že tyto bílé mlžné ruce mne také obepínaly. Otřásl jsem se při vzpomínce, která se mi najednou vybavila, při vzpomínce, že jsem tenkrát také slyšel soví nářek. Ale nebyl to nářek sovy. Byl to nářek té Věci.
Znovu jsem si naplnil dýmku a vypil sklenku silného jižního vína. Během minuty seděl Holger opět vedle mě.
Ovšemže tam nic není,
řekl ale nahání to hrůzu. Víš, že když jsem se vracel, byl jsem si jistý, že je něco za mnou? Chtěl jsem se zastavit a otočit. Dalo docela práci tomu odolat.
Zasmál se, vyklepal z dýmky prach a napil se vína. Byli jsme potichu. Měsíc stoupal čím dál výše a my se oba dívali na Věc, která ležela na hrobě.
Měl bys o tom vymyslet nějaký příběh,
řekl po dlouhém mlčení Holger.
Jeden už je,
odpověděl jsem pokud nejsi příliš ospalý, povím ti ho.
Tak do toho,
řekl Holger, má rád příběhy.
Ve vesnici, která leží tady za kopcem, umíral starý Alario. Jsem si jistý, že si ho pamatuješ. Říká se, že si své peníze vydělal tím, že v Jižní Americe prodával falešné šperky, a když byl odhalen, tak spolu se svými výdělky utekl sem. Jako všichni ostatní zdejší, když se jim podaří něco získat, začal zvětšovat své obydlí a vzhledem k tomu, že zde nejsou žádní řemeslníci, tak nechal do Paoly pro dva poslat. Byl to pár drsně vypadajících darebáků – Chlap z Neapole, co přišel o jedno oko a Sicilán, kterému se přes levou tvář táhla půl centimetru hluboká stará jizva. Často jsem je vídával, o nedělích chodili sem dolů a chytali ryby. Když Alario dostal horečku, která mu byla osudná, ti dva pořád pracovali. Alario s nimi byl domluvený, že polovina jejich platu se jim bude strhávat za to, že můžou přespávat u něj. Jeho žena byla mrtvá a měl jen jednoho syna, Angela, který byl ve vyšších společenských vrstvách než on sám. Angelo měl před svatbou s dcerou nejbohatšího muže z vesnice, a ačkoliv sňatek domluvili jejich rodiče, říkalo se, že se snoubenci mají opravdu rádi. Díky tomu milovala Angela celá vesnice a mezi ostatními i divoká, dobře vypadající dívka, tmavší než ostatní dívky, které jsem tu kdy viděl. Dívka se jmenovala Cristina. Měla krvavě rudé rty, vskutku černé oči, byla štíhlá, rychlá a měla jazyk jako ďábel. Ale Angela nezajímala. Angelo byl poněkud prostoduchý, přihlouplý hoch, hodně se lišil od svého darebáckého, mazaného otce a opravdu věřím tomu, že za normálních okolností by se nikdy nepodíval na jinou dívku, než na tu oplácanou, boubelatou věc s tučným věnem, kterou mu vybral otec. Ale věci se vyvinuly tak, jak to není ani běžné, ani přirozené.
Na druhou stranu, do Cristiny byl zamilovaný velice pohledný mladý pastevec z kopců nad Marateou, ale zdálo se, že je jí lhostejný. Cristina neměla žádné normální možnosti obživy, ale bylo to hodné děvče a byla ochotná dělat jakoukoliv práci a ujít jakoukoliv vzdálenost pro kus chleba a nocleh. Byla velice ráda, když se naskytla příležitost udělat něco okolo Alariova domu. Ve vesnici není žádný doktor, a když si sousedé všimli, že Alario umírá, poslali Cristinu do Scalei, ať nějakého přivede. To se odehrálo v pozdní odpoledne a dříve to ani nešlo, protože umírající lakomec všechny odmítal, tedy alespoň dokud byl schopný mluvit. Zatímco byla Cristina pryč, situace se rapidně zhoršila a k Alariově posteli byl zavolán kněz. Když udělal, co uměl, oznámil přihlížejícím svůj názor, že starý Alario zemřel a dům opustil.
Znáš tyhle lidi, mají ze smrti hrůzu. Než to kněz oznámil, místnost byla plná lidí. Ale jakmile se zjistilo, že je Alario mrtvý, nestihl ani dokončit větu a místnost byla prázdná. Už byla noc. Lidé utíkali dolu po schodech a ven do temných ulic.
Angelo byl pryč, Cristina se v nejbližší době neměla vracet a jediná služebná, která v domě pracovala, utekla se zbytkem lidí. Tělo zůstalo v místnosti samotné, ve světle poblikávající olejové svítilny.
O pět minut později dovnitř nahlédli dva muži a začali se pomalu plížit k posteli. Byli to ti dva řemeslníci. Věděli, pro co si přišli. Během chvíle vytáhli z pod postele malou, ale těžkou železnou truhlu a dříve, než se stihl kdokoliv vrátit, nebo je zpozorovat, opustili pod rouškou noci dům a vesnici. Bylo to velice jednoduché, neboť Alariův dům je na kraji vesnice nejblíže rokli, která je nedaleko. Stačilo vyjít z domu, přelézt zeď a vydat se po cestě, po které málokdy někdo chodí. Měli rýč, lopatu a došli sem na úpatí kopce bez nejmenších problémů.
Říkám ti ten příběh tak, jak se pravděpodobně musel stát, protože samozřejmě nebyli a nejsou žádní svědci. Muži prošli roklí, rozhodnuti, že truhlu zakopou a vrátí se pro ni, až budou mít poblíž loď, do které by ji naložili. Museli být dostatečně chytří na to, aby jim došlo, že některé z těch peněz budou bankovky, jinak by truhlu zakopali ve vlhkém písku na pláži, což by bylo mnohem lepší a bezpečnější. Vykopali tedy díru blízko tohoto kamene, ano, přesně tam, kde je nyní hrob.
Cristina ve Scalee doktora nenašla, neboť pro něj bylo posláno z míst výše v údolí, napůl cesty k San Domenicu. Pokud by jej našla, musela by ho chytit na cestě, která se nachází tady o kus výše, po které by zcela jistě jel na oslu. Cesta je hladká, ale delší. Cristina si však zkrátila cestu okolo kamenů, které jsou asi padesát kroků od hrobu. Když zrovna probíhala okolo, muži kopali jámu a ona je zaslechla při práci. Nebyla by to ona, kdyby se nešla podívat, co to je za zvuky, v životě se ničeho nebála a kolikrát sem i chodili rybáři na dříví, aby si rozdělali nějaký malý oheň. Noc byla temná a Cristina se přiblížila k mužům blíž, aniž by věděla, co dělají. Znala je a oni znali ji a jim okamžitě došlo, že nad nimi má moc, protože spatřila, co dělají. Byla tu jen jediná věc, kterou mohli udělat pro svoje bezpečí a oni ji bez váháni udělali. Praštili ji přes hlavu, rychle vykopali jámu a Cristinu spolu s truhlou do ní pohřbili. Věděli, že jediná šance, jak uniknout podezření, je vrátit se zpět do vesnice, než někdo zpozoruje, že tam nejsou. Vrátili se tedy a o hodinu později byli nalezeni, jak o něčem potichu hovoří s mužem, který Alariovi vyráběl rakev. By to jejich blízký přítel a občas s nimi pracoval na Alariově domu. Jak se mi podařilo zjistit, jediní, kdo měl o Alariově skryté truhle vědět byla služebná a Angelo. Angelo byl však pryč, byla to služebná, kdo odhalila krádež.
Je lehké pochopit, proč nikdo jiný nevěděl, kde se peníze nacházejí. Stařík nechával dveře skoro pořád zamčené a klíč nosil neustále u sebe. Ani služebnou do místnosti nepustil uklidit, dokud se zde sám nenacházel. Celá vesnice věděla, že má někde schované peníze, ale nikdo nevěděl kde. Řemeslníci peníze našli pravděpodobně tak, že se do místnosti v nepřítomnosti staříka dostali oknem. Kdyby se stařík před ztrátou vědomí nezbláznil, měl by o peníze pravděpodobně obrovskou starost. Věrná služebná na peníze zapomněla jenom na pár okamžiků, když v hrůze z úmrtí uprchla z domu. Neuběhlo však ani dvacet minut a vrátila se zpět do místnosti. Neměla odvahu jít blíže k posteli. Udělala ale, jako kdyby jí něco upadlo, slezla na všechny čtyři jako by to hledala a ihned se podívala pod postel. Zdi místnosti byli až k podlaze nově vymalované bílou barvou a ona na první pohled poznala, že se tam truhla nenachází.
V této vesnici nejsou žádní měští strážníci, policejní stanice ani nic podobného, protože tu není žádné město. Nikdy tu žádné nebylo. Na tuto vesnici svým způsobem dohlíží Scalea, ale trvá několik hodin, než se sem odtamtud někdo dostane. Služebná žila v této vesnici od malička a tak ji ani nenapadlo jít a hledat nějaké autority, kterým by záležitost nahlásila. Prostě vyběhla do temných ulic vesnice a křičela, že někdo okradl jejího mrtvého pána. Mnoho lidí vykouklo z oken, ale nevypadalo to, že by jí chtěl někdo pomoci. Šeptali si mezi sebou, že peníze pravděpodobně ukradla sama. První, kdo vylezl z domu ven, byl otec dívky, se kterou se měl Angelo oženit. Šlo mu o peníze, které mohla rodina získat. Zakrátko přišel se závěrem, že peníze museli ukrást ti dva muži, kteří u staříka pracovali. Začali muže hledat. Pátrání začalo kde jinde než v Alariově domě a skončilo u tesaře, kde muži pili víno a debatovali se svým přítelem nad rozdělanou rakví osvětlenou jedinou olejovou lampou v místnosti. Pátrací skupina muže okamžitě obvinila ze zločinu a rozhodla se je zamknout ve sklepě, dokud nedorazí pomoc ze Scalei. Muži se na sebe na okamžik podívali, přičemž jeden z nich zhasl jediné světlo, které osvětlovalo místnost. Poté popadli rozdělanou rakev a jako beranidlem si s její pomocí prorazili cestu skrze lidi až ven do tmy. Během okamžiku byli pryč.
To je konec první části příběhu. Peníze zmizely a nebyla po nich žádná stopa, lidé tudíž začali předpokládat, že s nimi zloději úspěšně utekli. Alario byl pohřben a když se Angelo vrátil, musel si půjčit, aby svému otci zaplatil skromný pohřeb. Spolu s dědictvím Angelovi zmizela i nevěsta. V této části světa jsou svatby výhradně účelová záležitost, a když v nejbližší době nejsou v dohledu peníze, svatba se nekoná. Ubohý Angelo to věděl velice dobře. Alariovy těžce vydělané peníze z Jižní Ameriky byly pryč a Angelovi zůstaly jen dluhy za stavební materiály, které byly potřeba na rozšíření příbytku. Byl z něj žebrák a jeho nevěsta se na něj už ani nepodívala. U Cristiny si nikdo nevšiml, že zmizela, nikdo si nevzpomínal na to, že byla poslána pro doktora, který nikdy nepřišel. Kolikrát takhle zmizela na několik dní, protože si našla nějakou drobnou práci nahoře v horách. Ale když se i po dlouhé době nevracela, lidé si řekli, že se pravděpodobně spřáhla s řemeslníky a utekla s nimi.
Udělal jsem pauzu a dopil jsem své víno.
Takové věci se nikde jinde opravdu stát nemohou,
řekl Holger, plníce si opět svoji dýmku. Je úžasné, jak v této romantické zemi lidé vnímají smrt a vraždy. V každé jiné části světa by to bylo zkrátka brutální a ohavné, zde je to ovšem vzrušující a tajemné, protože tohle je Itálie a my sedíme ve staré věži postavené Karlem V. proti Barbarským pirátům.
Něco na tom je,
uznal jsem. Holger je ten nejvíce romantický muž na zemi a považuje za nutnost popsat vždy to, co cítí.
Předpokládám, že tělo té dívky spolu s truhlou nakonec našli,
řekl najednou.
Vzhledem k tomu, že tě ten příběh opravdu zaujal, dopovím ti ho.
Měsíc dosáhl nejvyššího možného bodu na obloze a obrys Věci byl nyní zřetelnější než kdy předtím.
Život ve vesnici se brzy usadil zpět do starých kolejí. Starý Alario nikomu nescházel, protože díky jeho toulkám po Jižní Americe si lidé zvykli na jeho nepřítomnost. Angelo žil v rozestavěném domě, a protože neměl žádné peníze, služebná ho opustila. Jednou za čas ho ale navštívila a z dobré vůle mu vyprala oblečení. Krom domu zdědil nějakou půdu kus za vesnicí a snažil se ji obdělávat, nevěděl ale co a jak, protože v jeho životě nebylo nikdy pro práci moc místa. Očekával, že mu v nejbližší době úřady vše zabaví, protože neměl peníze na to, aby platil daně za dům a aby zaplatil stavební materiál, který si obchodník odmítl vzít zpět.
Angelo byl velice mrzutý. Dokud byl jeho otec živý a bohatý, milovala ho každá dívka ve vesnici, teď se za ním nikdo ani neotočil. Dříve byl mnohokrát zvaný na večeři a dobré víno otci, kteří měli dcery na provdání. Nyní se mu akorát vysmívali. Vařil si pro sebe své chudé pokrmy, žil v depresi, a stával se z něj čím dál větší mrzout.
Když se začalo stmívat a končily denní starosti a povinnosti, tak se nechodil bavit s vrstevníky jako dříve. Toulal se po osamělých místech okolo vesnice, dokud nebyla tma. Poté se vždy vrátil domů a šel si lehnout. Ale uprostřed temných nocí začal mít podivné sny, které ho budily. Nebyl vždy sám, protože mnohokrát, když si sedl na pařez starého ořechu, tam kde se úzká stezka stáčí dolu do rokle, byl si jistý, že vidí dívku, která potichu bosýma nohama kráčí po ostrém kamení a poté se zastavuje u hloučku ořechů kousek pod cestou vyzívaje ho, ať ji následuje. I přes to, že byla ve stínu, viděl její krvavě rudé rty, a když se na něj usmívala, viděl i dva malé ostré špičáky. Tušil, že je má ještě než je viděl, protože poznal, že to je Cristina a že je mrtvá. On se ale nebál, jenom měl starost, jestli je to sen, nebo se to opravdu děje, protože si myslel, že kdyby byl vzhůru, bál by se.
Ještě k tomu měla ta mrtvá dívka rudé rty, což mohlo být opravdu jen ve snu. Vždy když se vydal poblíž rokle poté, co zapadlo slunce, ona už tam byla a čekala na něj, nebo se vždy velice brzo objevila a on si byl jistý, že každým dnem je blíž a blíž. Ze začátku si byl jistý jenom jejími rudými rty, ale čím byla blíže, tím lépe rozeznával i její hluboké hladové oči.
Pomalu ale jistě přicházel na to, že jednou sen neskončí tím, že se otočí a půjde domů, ale tím, že půjde níže do rokle. Byla nyní velice blízko, když ho opět sváděla. Její tváře nebyly takové, jaké mají mrtví, ale vybledlé hladem. Její hladové a nemilosrdné oči ho pohlcovaly čím dál více. Krmily se na jeho duši a očarovávaly ho do té doby, dokud nebyly tak blízko, že by se jich mohl klidně dotknout. Nevěděl, jestli byl její dech horký jako oheň, nebo studený jako led, jestli její rty ty jeho pálí nebo mrazí, když ho líbají, jestli její ruce zanechávají na těch jeho spálené jizvy, nebo řezavý mráz. Nevěděl ani, jestli sní, nebo je vzhůru, ale jedno věděl jistě – a to, že ho miluje, ona jediná z celého světa. Její kouzlo ho ovládlo.
Když byl tu noc měsíc vysoko na nebi, neleželo tělo té Věci na hrobu samotné.
Když se Angelo při východu slunce probudil, byl celý nasáklý ranní rosou a promrzlý na kost. Hvězdy byly stále na obloze. Byl velice slabý a srdce mu sotva tlouklo. Pomalu na hrobě otočil hlavu, jako kdyby hlína byla jeho polštář, ale druhou tvář již nespatřil. Najednou se ho zmocnil strach, hrozný a nepopsatelný. Vstal, utíkal domů napříč roklí a neotáčel se, dokud nebyl zpátky ve vesnici. Ten den byl ponurý a hodiny se táhly líně a pomalu. Slunce zapadlo a ostré vrcholy hor nad Marateou začaly pomalu dostávat purpurový odstín.
Angelo popadl svoji těžkou hůl a vydal se zpět od moře, ve kterém se byl osvěžit. Cítil se svěží a mnohem méně unavený než ráno. Slíbil si ale, že se vyhne rokli, půjde rovnou domu, pořádně se nají a jako správný křesťan prospí celou noc. Že už se nenechá svést tou dívkou s krvavými rty a ledovým dechem, že už neprožije tu hrůzu. Bylo už hodinu a půl po západu slunce a on se pomalu blížil k vesnici. Slyšel, jak starý kostelní zvon lidem oznamuje, že právě skončil další den. Angelo se na okamžik zastavil v místě, kde se cesta větvila. Nalevo byla cesta do vesnice a napravo se cesta obrostlá ořechy snášela dolů do rokle. Stojíce na místě nadzvedl svoji starou čepici, zadíval se na moře a polohlasem si opakoval večerní modlitbu. Jeho rty se pohybovaly, ale slova, která mu vycházela z úst, ztrácela význam a pomalu se měnila. Najednou aniž by si to uvědomil, vyslovil nahlas jméno Cristina. Jakmile jméno vyřkl, celá jeho mysl a tělo se uvolnilo, realitu zahalil mlhavý opar a on se jako náměsíčný vydal po cestě dolu do temné rokle. Cristina se k němu brzy přidala a šeptala mu do ucha sladká slova. Věděl, že kdyby byl vzhůru, pravděpodobně by nerozuměl tomu, co znamenají, ale teď to byla ta nejsladší slova na světě. Také ho líbala, ale ne na jeho ústa. Cítil její ostré zuby na svém světlém krku a věděl o tom, že její ústa nabírají více krvavou barvu než kdy předtím. A tak divoký sen pokračoval napříč hlubokou nocí osvětlenou měsíčním svitem. Za mrazivého svítání se Angelo opět probral napůl mrtvý a skoro bez krve na hrobě, ale přes to všechno pořád toužil po těch rudých rtech. Tu najednou se ho ale zmocnila panika a stejně jako předchozí den i ten bezejmenný strach sahající až do morku kostí. Strach, který nás varuje před věcmi, které nejsme schopni vidět, ale ony tu přesto jsou. Znovu, přesně jako minule Angelo vstal a neotáčeje se utíkal do vesnice. Jeho kroky však byly kratší a nejistější než minule a sotva popadal dech. Když probíhal okolo pramene, který kus odsud vytéká ze země, padl na kolena a ponořil obličej do ledové vody, přičemž ji pil, pil tak jako nikdy předtím – neboť to byla žízeň muže, který celou noc krvácel na bojišti.
Nyní ho měla a on nemohl vzdorovat. Byl ochotný chodit za ní každý večer až do poslední kapky krve, kterou měl v těle. Bylo marné, že si každý den sliboval, že už poblíž rokle nepůjde. Byly marné všechny sliby, které si dával každé ráno, když se polomrtvý sápal zpět k vesnici. Všechno bylo nazmar, neboť vždy, když se slunce potopilo do moře, jeho nohy se vydaly po té staré známé cestě do temné rokle, kde už na něj dívka čekala ve stínu ořechů a vše se opakovalo jako tu noc předtím. Líbala ho na jeho bledém krku, omotávajíce ruce kolem jeho pasu. Jak jeho krev slábla, byla dívka čím dál více hladovější a každé ráno, když se vzbudil na té hromadě hlíny, bylo těžší a těžší dostat se zpět do vesnice. Už pomalu nedokázal zvedat nohy a neměl už skoro ani sílu, aby uzvedl svoji těžkou hůl. Zkusil to říct všem, které znal, ale lidé se mu vysmívali a odmítali ho, protože si mysleli, že se zhroutil z lásky k dívce, se kterou se měl ženit. V této době se do vesnice vrátil Antonio, bývalý horník, který mi přes rok, když tu nejsem, dohlíží na věž. Byl pryč navštívit své známé, kteří žijí nedaleko Salerna. Odjel dlouho před Alariovou smrtí, tudíž nevěděl nic o tom, co se ve vesnici stalo. Řekl mi, že když se vrátil, zamířil rovnou do věže, protože byl velice unavený a měl hlad. Vzbudil se někdy po půlnoci, a když vykoukl z věže, viděl, jak měsíc osvětluje úpatí kopce. Zadíval se směrem k hrobu a něco spatřil. Ten večer už nespal. Když šel ráno z věže, na místě, kde se nacházel hrob, nebylo nic zvláštního, vyjma pár vyvalených kamenů a rozhrabané hlíny. Nešel ale příliš blízko, otočil se a šel rovnou do vesnice za starým knězem.
Dnes v noci jsem viděl zlou věc,
řekl. Viděl jsem, jak mrtvý pije krev živého. A krev je život.
Pověz mi, co jsi viděl,
odpověděl mu kněz.
Antonio mu pověděl vše, co tu noc viděl.
Musíte s sebou vzít svoji svatou knihu a svěcenou vodu, budu zde na vás čekat před západem slunce, a jestli to vaší vážnosti nevadí, vzal bych s sebou i něco dobrého k pití, zatímco budeme čekat.
Přijdu, neboť jsem se ve starých knihách dočetl, že tato stvoření – ani mrtví, ani živí, spí přes den ve svém hrobě, vzhledem nerozeznatelní od živých a že se po setmění kradou nocí, aby ochutnávali krev a život lidí.
Antonio sice neuměl číst, ale byl velice rád, že kněz ví, co má na mysli, neboť si byl jistý, že se v knihách dočetl, jak záležitost s Věcí co nejlépe vyřešit.
Navždy.
Antonio se tedy odebral do práce, která se z většiny sestávala jenom ze sezení ve stínu této velké věže a chytání ryb ze skalních útesů. Tento den se ale dvakrát vydal na úpatí kopce, aby obhlédl hrob a snad i nalezl nějaký otvor, kterým by se Věc dostávala ven. Žádný ale nenalezl. Když začalo zapadat slunce, vzduch začal být chladnější a začaly se zvětšovat stíny, vydal se Antonio za knězem, nesouce s sebou košík, do kterého poté uložili bibli, svěcenou vodu, misku, kropítko a všechny ostatní věci, které budou podle kněze potřebovat. Tak došli do věže a čekali, až bude hluboká noc. Ale ještě než se úplně setmělo, spatřili v šedém světle dvě osoby, muže a dívku, která se okolo něj vznášela a líbala ho na jeho bledém krku. Kněz Angela popadl za ruku – v tu ránu se probral a dívka se vytratila do stínů. Antonio popadl flašku silného likéru, který si dlouho šetřil a napil se tolik, že se cítil zase mladý a silný. Poté uchopil lopatu, krumpáč a svítilnu, dal knězi jeho věci a vydali se společně k místu, kde měli vše dokončit. Když byli jenom pár kroků od hrobu, podívali se na Angela, jehož tvář byla ve světle lucerny mrtvolně bílá, měla výraz zasněného dítěte a po krku mu k límci stékal pramínek krve. Najednou si ale všimli další tváře, která se na ně dívala mrtvýma temnýma očima, ze kterých sršela smrtící nenávist. Viděli i ty krvavě rudé rty, mezi kterými se leskly dva ostré špičáky. Kněz popadl kropítko a s křečovitě zavřenýma očima a zlomeným hlasem začal řvát modlitbu a rozprašovat svěcenou vodu. Antonio, který je odvážný muž se se zdviženým krumpáčem v jedné ruce a s lucernou v druhé ruce na Věc rozeběhl. Ta se však s ozvěnou ženského křiku vytratila a nechala Angela s krkem od krve a s krůpějemi smrtelného potu ležet na hrobě. Popadli ho a položili ho o kus dál na zem. Antonio se jal kopat hrob a kněz mu i přes své stáří a nemohoucnost pomohl vykopat hlubokou díru. Antonio do jámy spolu s lucernou sestoupil, aby odhalil, co je na dně.
Jeho vlasy bývaly tmavě hnědé, na spáncích trochu prošedivělé – do měsíce od tohoto večera byly celé šedé jako jezevec. Jako mladý býval horníkem, viděl mnoho ošklivých věcí a úrazů – ale nikdy neviděl tohle. Věc, která nebyla ani živá ani mrtvá. Antonio si s sebou přinesl něco, o čem kněz nevěděl. Vyrobil to tohle dopoledne z kusu tvrdého naplaveného dřeva – kůl. Měl ho teď dole v hrobě, spolu s lucernou a těžkým krumpáčem. Jsem přesvědčený, že žádná síla na světě by ho nedonutila říct, co se tenkrát v té jámě stalo. Kněz byl příliš vystrašený na to, aby se podíval, také neví co se tam dělo. Říká, že slyšel Antonia funět jako býka a pohybovat se, jako kdyby bojoval s něčím pomalu stejně silným jako je on sám, slyšel podivné skřeky a zvuky, jako kdyby něco proráželo kosti a maso a potom ten nejhnusnější a nejstrašlivější zvuk ze všech – křik a jekot dívky, ani mrtvé ani živé pohřbené po mnoho dní v tomto zapomenutém hrobě. On jenom stál, vystrašený k smrti a říkal nahlas své modlitby, aby konečně utišil ty hrozné zvuky. Tu najednou z jámy vyletěla malá kovová truhlice a dokutálela se k nohám starého muže. Jen o pár okamžiků později byl už Antonio vedle něj, bílý jako smrt a zakopával jámu se smrtícím zanícením, dívaje se každou chvíli dovnitř, dokud nebyla jáma do poloviny plná. Kněz říkal, že Antonio byl celý potřísněný od čerstvé krve.
Dopověděl jsem svůj příběh. Holger dopil své víno a opřel se do židle.
Takže Angelovi se majetek jeho otce vrátil,
řekl Oženil se později s tou bohatou, baculatou osobou, do které byl dříve zamilovaný?
Ne, zhroutil se strachy. Odplul do Jižní Ameriky a už o něm nikdo nikdy neslyšel.
Tělo té nebohé Věci je pořád na úpatí kopce, předpokládám,
pronesl Holger. Zajímá mě, jestli je ta Věc opravdu mrtvá.
Také mě to zajímá. Ale ať je živá či mrtvá, neodvážil bych se to zjišťovat, ani za denního světla.
Antonio je šedý jako jezevec a od toho večera to není ten samý muž, co býval předtím.