žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

fénix vstávající z popela nechtěl nic než uletět pryč [část devatenáctá]

A pak přišel den, kdy pro mě bylo bolestnější zůstat nerozevřeným poupětem než se odvážit naplno rozkvést. - Anaïs Nin

Ten den přišel mnohem dříve než jsem čekal.
A bylo to zrovna tuhle noc.

Celá ta noc pro mě byla noční můrou, a opravdu si myslím, že se tehdy mé srdce na nějakou chvíli zastavilo, i kdyby to byla jen sekunda. Pro mě ale právě to znamená být mrtvý.

Ale nezemřel jsem. Dávám přednost výrazu znovuzrozen než zachráněn, protože ta podstatná změna nebyla fyzická ale mentální.

Nevím jak to popsat, ale něco tehdy v noci zapadlo na správné místo; uvnitř mé mysli, možná duše. Byl jsem otřesen tak těžce, až do svého nejhlubšího nitra, že mě to zcela změnilo. Úplně to změnilo způsob jakým jsem viděl svět i jakým jsem o něm přemýšlel.

Definitivně jsem se probudil až o dva dny později. Bylo to po setmění a já si nejprve naivně myslel, že je to stále ta samá noc. Vybavovaly se mi záblesky z předchozích nocí, nejprve míhající se světla pouličních lamp před očima, které mi zářily do očí, když jsme je míjeli v autě, zatímco já ležel na zadních sedadlech.

Vybavil jsem si další křik, a především Reginu křičící rusky na řidiče. Pak jsem zřejmě zase upadl do bezvědomí. Většinu momentů mám zamlžených a slévajících se dohromady, jiné jsou ale hodně zřetelné.

Jako například když mě Regina probudila a začala povídat cosi latinsky. Ač jsem jí prakticky nerozuměl, věděl jsem přesně co to odříkává. Nebylo to nic jiného než ten jakýsi jejich ústní kontrakt, který jsem musel přijmout než bych byl změněn. Řekl jsem ne. Řekl jsem ne ještě předtím než skončila, ale ignorovala mě a pokračovala a jako podle schématu se mě na konci stejně zeptala:

Přijímáš?
Ne… - zamumlal jsem.

Pamatuju si také, že mi to všechno přišlo hrozně ironické. Už jen fakt, že nebýt v takové situaci, záporná odpověď měla znamenat mou okamžitou smrt, tam a tehdy, její rukou, a výraz její tváře nasvědčoval, že ví, že by to měla udělat. Přesto se mě pokoušela zachránit.

Pokud si nerozmyslíš jaké je tvé místo na tomto světě, brzy nebudeš mít na tomto světě místo žádné! - křikla po mě. To samozřejmě znamenalo, že tu noc zemřu, pokud se nestanu jedním z nich.

Také si pamatuju, že jsem si o pár měsíců dříve říkal, že přestávám bojovat se svými vnitřními démony, že jsem teď na jejich straně. Byly to lži. Nebyl jsem připraven na takové rozhodnutí, ne pod takovým tlakem. Tváří v tvář smrti jsem byl tvrdohlavější než kdy jindy.

Asi bych i kývnul, za jakýchkoli jiných okolností, možná.

Ne… - zamumlal jsem znova, ale než Regina stačila opět verbálně explodovat, dodal jsem:

Co to je?

Co je co? - odsekla, rozzlobená tak či onak.

Pokusil jsem se sebrat nějaké síly a rozhlédl se, kde to zrovna vlastně jsem. Ležel jsem na stole v jakémsi baru a odněkud z vedlejší místnosti za mnou jsem slyšel hrát muziku. Trochu jsem doufal, že mi za zády nikdo netančí, zatímco já se tady připravuju na setkání se smrtí.

Co tě nutí žít, jít stále dál, jako upíra… - vypadlo ze mě. Co jsem měl na mysli bylo, co je tím metaforickým palivem pumpujícím v jejích žilách, které živí její plamen, které ji nutí žít dál, smát se, zajímat se o svět a vůbec být živoucí a svým způsobem šťastná. Její důvod žít, materiál života samotného. To kouzlo, které ji táhne životem bez ohledu jak tvrdý občas dokáže být. Její mojo. Elixír štěstí. Nazývejte to jak chcete, musí být nejméně tisíc způsobů jak to podat. Ale ona to podala… prostě… jednoduše… perfektně. Tak jako vždy.

Co je tak krásného na tom být upírem? - odpověděla, rétorickou otázkou, a pak, aby si sama odpověděla, pokračovala:

Krása upíří existence? Ta nejpodstatnější věc pro mě?

Není to věčný život,
není to síla ani moc,
není to odolnost vůči nemocem,

je to něco mnohem jednoduššího, ale právě proto o tolik důležitějšího.

Je to fakt, že si sama zvolím kým budu, každý den.

Tohle si pamatuju i přes dané okolnosti. Vzbuďte mě v libovolnou hodinu noční a já si to okamžitě vybavím, skoro jako modlitbu. Byla to prostě dokonalá odpověď. Regina, samozřejmě, málokdy odpovídala jinak.

Byla to také odpověď, pro kterou jsem téměř překročil onen pomyslný most. Ten most, který ale vede jen jedním směrem, směrem k věčnému životu… ale i všemu ostatnímu co s tím souvisí.

Zabřehl jsem do její odpovědi jak nejhlouběji jsem v tu chvíli dokázal, ale nevyhnutelně, mě znova přerušila:

Brzy umřeš. - řekla a já jí věřil. Byl jsem vyděšený do morku kostí, ale odmítal jsem akceptovat co se děje.

Které že jsou to ty fáze umírání? Popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Byl jsem stále teprve v popírání, ale opravdu jsem teď už neměl čas procházet všemi, tak jsem se rozhodl, podvědomě, přeskočit ty tři prostřední a rovnou se s tím smířit.

Pokusil jsem se podívat v jakém stavu jsem a všiml jsem si, že můžu hýbat rukama. Nakonec asi nebyly polámané, jen hlavně vykloubené v ramenou. V tu chvíli jsem si vybavil také bolestivý způsob, kterým mě Regina přirazila ke stolu dokud s hlasitým křupnutím nezapadly zpět na své místo. Hrozná sklíčivá bolest, tak divná a intenzivní, že bych byl raději, kdyby byly zlomené.

Kousnutí byly také téměř pryč, zamazané krví a téměř zahojené. Regina se asi opravdu snažila zavřít všechny mé rány a zpomalit tak rychlost, kterou jsem ztrácel krev. Ale věděl jsem, že roztržená slezina se jen tak nezahojí. S tím nemohla udělat nic.

Nemocnice… - řekl jsem když jsem pod sebou viděl další louži krve. Alespoň jsem už nezvracel. Byl jsem na dobré cestě ke smíření se se svým osudem, na dobré cestě to konečně vzdát. Srdce mi už přeskakovalo a vynechávalo každé dva nebo tři údery, jako starý motor, který se ze všech sil snaží nechcípnout.

Ti nic nezmůžou. Na to je příliš pozdě! - řekla Regina a pak hraným klidným tónem dodala: Můžeme se zkusit modlit, to bude určitě fungovat. Její sarkasmus byl téměř hmatatelný, chvílemi se v něm vyžívala.

Regina byla ostře proti náboženství, ale stejně tak opatrná vůči technologii a pokroku. Věda nám dává velkou moc, ale už neříká jak s ní nakládat. - jednou řekla. Ale mám za to, že myslela spíš něco jako nukleární zbraně, než nemocnice.

Podívala se na mě ještě jednou, tázavým pohledem, žádavým pohledem, už naposledy, abych souhlasil.
A já tvrdohlavý mezek opět odpověděl: Ne…

A pak, mezi výdechy které měly být mými posledními, které se od sebe vzalovaly čím dál více, a mezi kterými jsem nedokázal udržet oči otevřené, jsem viděl Reginu učinit zázrak.

Něco, co nikdy předtím nezkusila, jak jsem se dozvěděl později. Riskovala pět století své existence jen pro záchranu hloupého trvdohlavého dítěte. Aby zachránila můj zadek. I kdyby to nefungovalo, umřel bych tu noc šťastný, že pro mě něco takového někdo udělal.
Kolik ještě laskavosti a sebeobětování byste chtěli od bytosti, která je považována za monstrum. Jen tenhle čin sám jí přinesl odpuštění ode mne, od bohů nebo kohokoliv dalšího, kdo mohl naslouchat, za všechno co napříč staletími udělala.
Za vše co provedla dnes i za to co udělala Blanche té noci, kdy jsem jí řekl, že jí odpustím, pokud se dokáže vykoupit ze všeho co způsobila. A přesně to udělala, teď a tady, ze všech svých hříchů i z mnoha dalších, které měly teprve přijít.

Doslova si zubama prosekla zápěstí, skoro až na kost, dýkou v druhé ruce prořízla mou ránu na břiše jaksi do kříže, snad aby ji zprůchodnila, a pak mi tu svou zraněnou ruku vrazila přímo do břicha. Cítil jsem její pohyby pod svými žebry a jak něco mačká. Nebylo to až tolik bolestivé, jako spíš tupý pocit a snaha mých orgánů cizí objekt vyvrhnout. Cítil jsem jak se mé srdce snaží udělat prostor. Zasáhla mé srdce, říká se, metaforicky. Já to opravdu zažil, fyzicky. Něco takového se nestává v knihách, ani ve sci-fi, něco takového se nestalo ani v knize všech knih o zázracích, v zatracené bibli. Stála nade mnou a zdálo se to jako hodiny ač to mohly být maximálně minuty, a pak, když se zdálo že to nezabírá, křikla po Nikitovi ať podrží mou ránu otevřenou, udělala si další řez na krku a nechala svou krev nalévat přímo do mě. Nemůžu vybrat vhodnějších slov, viděl jsem proudy její krvě skrápět přímo do mé rány, která už byla velikosti pěsti. Tomuhle teda říkám transfuze.

Jenže tohle by také způsobilo to, co jsem celou dobu odmítal!

Ne. Tohle mě promění! Přestaň! - křičel jsem, ale ona se na mě jen podívala a poslední co si pamatuju byla pořádná facka.

* * *

Následující ráno (teda vlastně noc, bylo to už po setmění) jsem se probudil v kompletně zakrvácené hotelové posteli, ale živý. Pokusil jsem se vstát, což se ukázalo být velkou výzvou a dobrodružným zážitkem. Mé ruce, ramena i kousnutí se zdály v pořádku a zahojené, i když právě v obou ramenou jsem stále cítil divnou trvající bolest.

Ale můj levý bok, břicho, nad druhým žebrem od spoda, to byl úplně jiný příběh. Ano, vypadalo to zahojeně, ale ve žhnoucí, rudou, pulsující a nateklou jizvu, která vypadala že každou chvíli praskne. Na druhou stranu se její stav zlepšoval skoro před očima. Bylo to úchvatné. Svým způsobem stále je, měl jsem, a do dnešního dne mi zůstal, takový zvláštní kříž na břiše. Ironicky. Neměl jsem nejmenší představu co se děje uvnitř ale cítil jsem se, vzhledem k předcházejícímu dni, v pohodě.

Nevím jak a co přesně udělala ale podařilo se to. Nic mi neřekla. Dokonce i to, že má slezina to zvládla, jsem se dozvěděl až roky posléze. Byl jsem si do té doby celkem jistý, že jsem o ni přišel úplně.

Po Regině nebylo ani vidu.
V ten moment jsem si uvědomil co udělala.

Sakra - je ze mě upír. Necítím se jinak. Co se stalo?
Jako první jsem otevřel okno s myšlenkou na slunce, jestli bude pálit, než mi došlo, že dělám blbost. Stále jsem automaticky očekával, že upír na slunečním světle vzplane, i když jsem se už hezky dlouho s jedním z nich na slunci setkával denně. Ale ta nikdy nevzplála, pitomé filmy.

Tak jinak… Zuby? Kontrola fajn, nic. No samozřejmě že nic.

Raději zrcadlo. Koukl jsem na sebe, byl jsem bledý jako list papíru, bylo mi zle, žaludek jako na vodě a třásl jsem se stále zimou. Buď jsem byl opravdu upír, nebo natolik anemický, že bych neměl být schopen ani otevřít oči natož se zvednout z postele.

Sáhl jsem po nůžkách a bez přemýšlení jsem se řízl, tak zoufalý jsem byl, a strčil si prst do pusy.

Fuj, stále nechutné.
Stále člověk. Ale jak?

S tím mi přišla na mysl opět Regina. Kde byla? Vzpomněl jsem si na ten potok její krve. Netušil jsem co dělat. Kam… jít?

Jako první jsem zamířil do koupelny, dát se do pořádku, alespoň tolik co mi síly stačily, s tím, že potom vyrazím najít Nikitu, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, kde ho hledat.
Ale Reginu jsem našel jen co jsem otevřel dveře koupelny.

Ležela ve vaně, ve které na dně bylo dobrých deset čísel krve. Víc než dost pro normálního člověka.
Podívala se na mě, zkusila se usmát a pak začala zase zvracet. Krev.

Zvracela krev a vypadala hrozně. Sotva byla schopna udržet hlavu.

Regino! Co se stalo?!? Proč?? Co mám udělat?? - skočil jsem směrem k ní, nějak ji pomoct a snažil jsem se jí udržet hlavu rovně, aby na mě mohla mluvit.

Krmit… potřebuji krev… - odpověděla.

Krev? Ale vždyť jí tady tolik zvracíš. - řekl jsem bez přemýšlení.

Ta je moje! To je MOJE! - vyprskla po mě agresivně a současně zoufale. Nejprve jsem si myslel, že je v delíriu nebo tak něco, ale pak jsem si dal dvě a dvě dohromady (což mi trvalo ostudně déle než by mělo) a uvědomil si, že musela nějak zpátky vysát svou krev, za jejíž pomocí zahojila mé rány, aby mě neproměnila. Aby splnila mé odmítnutí.
Bylo to poprvé co něco takového udělala, a jen vzácně se o to pokusil jiný. Pro většinu upírů kteří to zkusili to znamenalo smrt. Koneckonců já byl vážně překvapen že to vůbec fungovalo u mě. Dostat její krev, zahojit se a uzdravit, a pak o ni zase přijít a zůstat na pokraji smrti jen s minimem té vlastní? Tohle vysvětlení je ale zcela nad rámec mých znalostí biologie, proto to berte jako čirou spekulaci o tom, co se oné noci stalo.

Otrava krve/krví, karma, nazývejte to jak chcete, ale nelze aby jeden vypil všechnu svou krev a všechno bylo v pořádku. To byl stav Reginy v tu chvíli. Otrávená vlastním tělem.

Byl jsem si perfektně vědom, že nejsem ani zdaleka ve stavu ztratit byť jen další kapku krve, ale přesto, bylo mi to jedno, chtěl jsem jí pomoc, a tak jsem znova přiložil svůj krk na její rty.

NE! Ty ne! Ty běž pryč! TOHLE JE VŠECHNO JEN KVŮLI TOBĚ! - prskala, ale ne s takovým důrazem (samozřejmě) jaký by použila obvykle.

Co teď?
No, věřte mi nebo ne, zavolal jsem pokojovou službu.

Co objednat? Jídlo? Ne. To trvá moc dlouho.
Pití? Ale všechno tady máme!

Šampaňské! To tady nemáme!

Vytočil jsem pokojovou službu. Rusky mluvící muž odpověděl.
Angličtina mu moc nešla, ale pochopil co chci.

Šampaňské, na můj pokoj, před pěti minutami!

A říkal jsem si: Podívej se na sebe, stojíš tady, objednáváš Šampaňské. Co slavíš? Vlastní přežití nebo Regininu bezprostředně hrozící smrt?

Protože, ať se na to díváte jakkoliv, podařilo se mi dostat Reginu na práh smrti během několika krátkých měsíců. Něco, co se nepodařilo nikomu jinému (myslím) za posledních pár století. Všechno jen kvůli přívěšku.

Aniž jsem se nadál, pokojová služba byla tady.

Vezměte to do koupelny. - řekl jsem aniž bych se na chlapce, který to dovezl, vůbec podíval. Bez pozdravu. Jen jsem doufal, že mu budu pak moct dát spropitné (vtipné co? tady máš deset euro za přizabití). Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že by někdo kvůli mě (místo mě?) umřel.

Ne tenhle, ne někdo kdo na první pohled vypadal dostatečně nevinně.

Regina byla, na druhou stranu, samozřejmě, zabijákem, který by si takový trest zasloužil. Někdy. Co bylo ale, z mého pohledu, požehnáním, že byla také filantrop vůči těm, kteří zemřít nemuseli.

Jahody

To je v jejich společenství vzácné.

Je jich takových více, samozřejmě, ale jsou jako hrst pepře vhozená do vědra se solí.

Jakmile mladík s lahví vstoupil do koupelny, udělal jsem krok za ním, a zavřel za ním dveře.
Nechtěl jsem slyšet co se tam mělo dít dál.
Ale slyšel jsem.

Rána nebo dvě, výkřiky, vrčení, zvuk rozbitého skla.

Netrvalo příliš dlouho a vyšla ven. Celá od krve, převážně té své. Byl jsem si jistý, že nebyla v pozici, kdy by nechala jedinou kapku dobré krve kápnout na zem. Také že ne.

Je po něm? - zeptal jsem se.
Bude žít. - odpověděla a já si oddechl.

Musíme pryč. - dodala a hbitým pohybem byla u mě. Jednou rukou mě chytla za zády a druhou v místě rány. Políbila mě a současně zkontrolovala jak jde hojení. Zdála se s tím spokojená.

Když mě pustila, také jsem zkontroloval její zápěstí a krk, abych viděl jak se jí daří. Nevím co jsem čekal. Všechno už bylo dávno v pořádku, bez sebemenší stopy.

Už se ale neusmívala. Byla rozzlobená. Ne kvůli tomu co se stalo, ne kvůli něčemu co by zjistila od těch mých… zabijáků, ale na mě. Odmítl jsem proměnu, a oba jsme věděli že to byl problém.

Nemohl jsem takhle zůstat napořád. I ona musí jednou Codex uposlechnout. Prozatím se však rozhodla to ignorovat.

Než jsem si vůbec zvládl umýt obličej byla osprchovaná, oblečená a obutá. Buď jsem byl já tentokrát extra pomalý nebo ona příliš rychlá.

Regino… to co jsi udělala minulou noc… uvědomuješ si, že nejde o nic menšího než o zázrak? - zmínil jsem. Jen jsem vlastně přemýšlel nahlas.

Ale za jakou cenu? - téměř na mě zasyčela.
Já nejsem žádný anděl. - dodala. A já až mnohem později pochopil co tím měla na mysli.

Ano, ale riskla jsi všechno… aby jsi mě zachránila. - odpověděl jsem jí.
Neřekla nic, ale já věděl co si tehdy myslela.

Nové pevniny neobjevíte, aniž se smíříte s tím, že se Vám pevnina na velmi dlouhou dobu ztratí z dohledu. - André Gide

A to bylo to, co udělala nejen toho dne, ale také před pěti stoletími, když se rozhodla opustit bezpečné pobřeží a vstoupit do světa jehož byla nyní součástí. Objevit jej ji stálo předchozí život, komfort a stalo se výpravou do neznáma. Ale to je příběh na jindy.

Rychle jsme opustili pokoj a vyrazili dolů. A samozřejmě, jako na zavolanou, jsme minuli tým tří dalších členů společenství, mužů, kteří mířili nahoru. Každý z nich sotva patrně přikývl, když Reginu míjel. Předpokládám že jejich úkolem bylo po nás uklidit.
Stále jsem netušil, jak Regina dokázala poslat pro cokoliv či kohokoliv potřebovala, aniž bych ji viděl použít jakýkoliv způsob komunikace. Musela mít něco jako… nevím, vzdal jsem zkoumání jak to dělá už hodně dávno.

Aniž jsme se nadáli, čistí a krásní jsme opět stáli na letišti; směrem do Francie.
Russia, Moscow (SVO) – France, Le Mans (LME)

Opět nám lístky, zajištěné a zaplacené, předal někdo už na letišti. Začínal jsem si říkal, že tohle byla pravidelná cesta, naplánovaná předem, ale nepůsobilo to tak. Při startu s sebou letadlo házelo a připomnělo mi, že jsem stále člověk. Celý levý bok mě bolel při každém pohybu, při každém otřesu.

Ale byl jsem naživu, směrem do Francie, s pár hodinami k dobru, které jsem tehdy využil jak nejlépe jsem, v retrospektivě, dokázal.

Vylovil jsem svůj laptop a začal všechno sepisovat dokud to bylo ještě čerstvé, abych si i v budoucnu na všechno dobře pamatoval. V ten moment to ale byla ta poslední věc kterou jsem chtěl.


nahoru   |   následující: příliš blízko slunce

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus