žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

hroby živých [část třicátá druhá]

noc z 27. na 28. ledna 2006

Obzvláště chladná noc, kterou si dobře pamatuju. V těchto částech Rumunska dokáží teploty v zimě divoce kolísat. I lesy mrznou a stromy se hroutí pod váhou ledového dechu zimy.

Někdy zde není skoro žádný sníh ale jindy ho bývá klidně metr. Zmrzlý na kost. Venku bývá -20°C za těch lepších nocí. A za těch horších? Nic nedokáže uniknout vražednému mrazu. Nic. Ani upíři.

Opět jsem usínal s pocitem, jako bych poslední tři dny prospal celé, což vlastně byla téměř pravda. Pomalu jsem čerpal síly a teprve se začínal ze všeho zotavovat.

Trhnul jsem sebou.

Pustila jsem se dál. - řekla Regina a šťouchla do hořících polen v krbu.

Za zvuku jejího hlasu jsem otevřel oči a opravdu tam byla, před krbem. Otřepala se zimou. Bez jediného slova jsem vstal z postele.

Došel jsem až k ní. Sedla si na zem, do těsné blízkosti plamenů a třásla se zimou. Posadil jsem se vedle ní a vzal ji pod deku, kterou jsem si z postele přinesl s sebou. Tenhle okamžik si pamatuji zvlášť dobře, protože někdy v té době jsem se přestával cítit jako ten výhradně protéžovaný (ochraňovaný) a občas jsem mohl být i tím protéžujícím (ochráncem). Byl to příjemný pocit, a stále je, být schopen poskytnout úlevu a útěchu takovému přírodnímu živlu jakým byla Regina.

Ale nic jsem si nenamlouval, oba jsme věděli kdo je kdo. Přesto, do této chvíle bylo několik málo jiných okamžiků, a posléze dokonce více než jen několik, které ve mě postupně utvářely pocit jakési dominance… taková pošetilost. Chlapský pocit, nalhával jsem si, přirozený. Ne v jejím světě. Ale to je jiný příběh.

Po několik velmi příjemných chvil jsme ani jeden nic neříkali. Připadalo mi, že jsem ji neviděl roky, a protože si obvykle nic nenalhávám (ačkoliv bych pár případů zminit dokázal), chyběla mi. Chyběla mi i přes všechno to drsné, co do mého života přinesla od chvíle, kdy jsem vstoupil do jejích domén.

Co ti to udělali… - vydechla poté co si mě prohlédla a chystala se kousnout do dlaně v místech, kde se palec spojuje se zápěstím.

Ne, už bylo dost krve. Všechno se zahojí samo. - zastavil jsem její ruku. Zírala na mě, špičáky ještě neznatelné ale bylo vidět, jak se je snaží zadržet zpátky. Bylo mi dříve vysvětleno, že jakmile celý proces začne, je ho relativně bolestivé zastavit a vyžaduje to dost sebekontroly: Je to jako chcaní. - přirovnala svým vulgárním a přímočarným stylem Viktorie.

Ano, časem… který nemáš… - odvětila mi Regina. Nechala své zuby zcela odhalit a pokračovala v tom co započala.

Upřímně, v tu chvíli jsem byl jen rád, že nezačala zase poukazovat na fakt, že by všechno bylo snazší a lepší, kdybych byl taky upír, a že nebude pořád na blízku aby mě spravila kdykoliv to budu potřebovat. Na obou bodech toho bylo hodně diskutabilního. Vždyť sama věděla nejlépe jaká jsou negativa života upírů.

Takže o tom víš? - odkazoval jsem na události minulých dní.

Samozřejmě, Blanche mě kontaktovala. - řekla Regina.

Ach Blanche. Byla v mnohem horším stavu než já.

Vím a kdokoliv je zodpovědný, buď si jistý, že za to zaplatí.

O to jsem se už postaral. - řekl jsem hrdě, s hrudí doslova nafouknutou ironií.

Ne, mám na mysli toho, kdo za tím stojí. Jsem si celkem jistá, že takový útok někdo pečlivě zorganizoval. - vysvětlila Regina aniž by odvrátila svůj pohled od ohně. Pohled na ni u krbu působil skoro uměleckým dojmem.

Seděli jsme tam a povídali si ten večer hodně dlouho. O tom kde byla a proč potřebovala můj přívěšek. Vracela mi ho a smála se, když jsem jí vyprávěl, jak mi ho Viktorie musela doslova šlohnout, protože věděla, že se ho jen tak nevzdám.
O co se s ním, i s mou krví, pokoušela, mi popsala a já vám to vysvětlím v některých z následujících dílů. Budu jich na to potřebovat víc. Také jsme probírali, kdo by za tím útokem mohl stát, jaké by mohl mít důvody, a co bychom měli my dělat dál. Tu noc, jen tím rozhovorem, se náš vztah prohloubil, protože jsme spolu téměř ve všem souhlasili a nikdo nemusel ustupovat. Byla to příjemná změna, protože když jsme se viděli naposledy, nerozloučili jsme se zrovna mile.

Nakonec jsme nechali oheň vyhasnout. Usnuli jsme u něj a na stejném místě se další ráno probudili, synchronizovaně jako nikdy předtím. Regina, stále unavená, jako téměř vždy během dne, pak spala dál a to až do pozdního večera. Zatáhl jsem závěsy a nechal jsem ji odpočívat. Ten den jsem strávil převážně s rodinou, nejen protože byla sobota a všichni byli doma, ale také jsem měl pocit, že bych je mohl zase na nějakou dobu muset opustit.

Snídaně v deset ráno. Když mě otec viděl na nohou, plného sil a především se zahojenými jizvami, bylo mu jasné, že se Regina vrátila. Jen snad ona byla ochotná dávat takové věci do pořádku. To Viktorie mě vesele pokousala a ani ji nenapadlo se s něčím takovým obtěžovat. Toho si otec všiml také, ale nemluvil o tom.

Když se začínalo stmívat, Blanche i Sofie už věděly, že je Regina zpět. Také jsem si do svého deníku důkladně popsal co se stalo. Mám tam čtyři stránky o téhle jediné noci, zatímco jindy to bývá tak čtvrt až půl stany o ostatních, obyčejných dnech. Pro mě obyčejných možná.

A jistě, Viktor. Ten byl pryč, kvůli nečemu, co si už nepamatuju a nezapsal jsem si to. Zřejmě to nebylo nic důležitého, okolo Vánoc jsme obvykle navštěvovali své příbuzné, takže byl asi u nich. Ač už bylo celkem pozdě, nebylo to neobvyklé.

Když jsem se vrátil do pokoje, Regina stále spala. Taky asi měla dost, říkal jsem si. Venku už byla tma a hodiny pomalu ukazovaly sedm. Probudila se, když jsem si lehl vedle ní a jen mě vzala za ruku a přitáhla blíže.

Vstávej. Budeme muset jít.

Mmmmmmmmmmmmmmmm. - a s tím byla vzhůru.

Strávili jsme další půlhodinu s mou rodinou, během které si je všechny opět získala na svou stranu. Vše bylo odpuštěno a měli ji zase o něco raději. Jako projev lidskosti (hádám) si s mým otcem vypila dokonce i sklenici vína. Poté jsme vyrazili směrem k domu Blanche.

Jakmile jsme dorazili, Regina byla zpět ve své obvyklé kůži, chovajíce se jako velký šéf, investigativně a podezřívavě, ale také velmi sebevědomě. Do dnešního dne si pamatuju tu náhlou změnu. Nejen tuhle jednu. Dělala to neustále. Dvojitě, trojitě, čtyřnásobně rozpolcená osobnost. Uměla se v jednom okamžiku změnit z velmi smutné ve velice veselou, z rozzlobené na velmi klidnou, zahnat únavu a být náhle plná energie a tak dále a také naopak. Jako lusknutím prsty. Kdykoliv situace vyžadovala, dostála své roli.

Co bylo dál není úplně jednoduché říct… jednak je to osobní a druhak to pro mě stále zůstává šedou zónou, a tak nevím, zda bych měl či neměl psát o sociální dynamice, které téměř nerozumím. Je to o Blanche.

Možná bych přece měl.

Regina do jejich domu vešla bez klepání, bez dotazu na povolení, aniž by komukoliv okolo dala na vědomí, že jsme tam. Vstoupila dovnitř přirozeně, jako by jí patřil, a když ji Blanche spatřila, zůstala stát jako solný sloup.

Jak vidíte, nevídaly se tak často, a poprvé tam jsem mohl vidět sílu pokrevního pouta mezi tvůrcem a mladým upírem. Takhle silné by být teda nemělo. Je to něco tak nepřirozeného. I dnes, po tom všem, si stále myslím, že by na jejich poutu nemělo být zdaleka tolik zvláštního.
Nedává mi to smysl, nesedí mi to… z biologického úhlu pohledu alespoň. Takové upnutí. Ale tady jsem poprvé viděl něco, co u Viktorie bylo už dávno pryč, co se u ní transformovalo jen v čisté prodřízení se a v respekt.

Blanche zírala, bez mrknutí, a jsem si jistý, že jsem na okamžik zahlédl slzy v jejích očích. Vždyť ji sotva znala! Ale byla tak šťastná když Reginu viděla, že Dino (ze seriálu Flintstounovi, když viděl Freda) nebyl nic v porovnání.

Ne podřízení, ne respekt, tohle byla láska. Z hloubi srdce. Čistá, nespoutaná, neposkrvněná láska ke své… vlastně ve skutečnosti ani nevím, čím pro ni Regina v té době byla. Ale můžu vám říct, že pokrevní pouto vytvořené mezi starším upírem a čerstvě proměněným není snadné prolomit, pokud vůbec.

Regina věděla. Rozpoznala to okamžitě a velmi dobře znala, co právě Blanche zažívala. Ani jedna z nich neřekla ani slovo až do chvíle, kdy se Blanche pokusila Reginu obejmout.

Nepřeháněj to.

Blanche se zastavila, ale stále měla problémy ovládat své emoce. To nebyla vážně typická charakteristika upíra, ani samotné Blanche. Nikdy nebývala emocionální, ne na takové úrovni, vůči nikomu. Vždyť tahle holka ještě před pár dny vážně operovala s myšlenkou, zbavit se svých vlastních rodičů…

Regina vešla do obývacího pokoje, kde oba rodiče Blanche trpělivě čekali, nesvázaní, upravení a drželi se. Stačil jí zlomek sekundy aby si je prohlédla a pak deklarovala: Mohou žít.

Rodiče byli tím rozhodnutím jak zhrozeni tak neskutečně šťastni. Tak snadné to pro ni bylo. Tak Regina zacházela s životy. Víte proč? Ne protože by byla monstrem, ale protože mohla život dát stejně snadno jako vzít. Protože když máte současně stejnou moc ničit jako tvořit, obojí přestane být něčím zvláštním a zůstane vám jen volnost užívat jednoho či druhého dle libosti.

Protože pokud se rozhodnete soudit Reginu touto logikou, můžete stejně tak odsoudit jakoukoliv jinou matku na této Zemi. Stupidní logika všeho je: V okamžiku, když žena dává život dítěti, jej současně odsuzuje k smrti. Protože všichni jednou zemřeme. Ten kdo tvoří také ničí, a přivést smrtelnou duši na tento svět je současně rozsudkem smrti nad tím samým.

Regina nebyla jiná. Mohla život nabídnout, jak věčný tak například člověka zachránit, nebo mu mohla život vzít.

Ale ti rodiče zde, ti neměli ani tušení, že se o jejich životech bude chladně rozhodovat. Netušili, že podle všech pravidel a zvyklostí je šance, že Regina rozhodne tak jak rozhodla, celkem malá. Byli ale vděční, že ta dvě slova slyšeli a dostatečně vyrovnaní na to, aby i poděkovali.

Avšak, bude to něco stát. - dodala Regina jakmile nadšení utichlo.

Zamyšleně chodila z rohu do rohu až se zastavila před Blanche.

Blanche musí zemřít. - řekla.

Já… všichni jsme, zalapali po dechu.

Ne tak. Musí zmizet. Zemřít pro vás, pro svět, ne doopravdy. - vysvětlila.

Nerozuměli jsme tomu. Přistoupil jsem k Regině s úmyslem jí to rozmluvit, ale to sotva potřebovala. Nenechala mě ani promluvit, protože věděla přesně co chce, věděla přesně co se musí stát.

Nemůžeš žít životem upíra ve společnosti lidí, kteří ví čím jsi. Už jednou jsme se dohodli na kompromisu ohledně tvých dvou přátel. Čtyři lidé jsou příliš, a je stejně už na čase splatit svůj dluh. Věděla jsi, že jednou přijde čas, kdy budeš muset zmizet ze životů všech ostatních, a ten nastal teď. Buď si jistá, že by přišel dříve či později i bez mého zásahu. Tudíž navrhuji proces uspíšit a problém vyřešit. - dokončila svůj monolog.

Stejně jsme na ni stále zírali. Nechápal jsem, ale vůbec, co tím zatraceně myslela, a zjevně jsem nebyl sám.

Ráno bude Blanche prohlášena, soudním lékařem, za mrtvou v důsledku zranění utrpěných při automobilové nehodě, která se stala před třemi minutami. - řekla.

(Ta nehoda se ve skutečnosti stala o hodně později.)

Souhlas k pitvě nedáte a pohřeb bude tradiční se zavřenou rakví zdůvodněný zraněními, nebo lépe s otevřenou, pokud to zvládnete uhrát. - upřesnila plány Regina.

Pak Blanche pohřbíte a už ji nikdy neuvidíte. Ale bude žít.

My tam stále stáli a nedokázali si to srovnat v hlavách. Celá ta myšlenka byla tak cizí, tak nepochopitelná. Když nás viděla koukat, musela dodat, svým naprosto přirozeným způsobem: Fingovaná smrt!

Její rodiče se, přirozeně, snažili protestovat a nabízeli všemožné alternativy ale s Reginou nehli. Blanche musela jít, navždy. Ať už dnes nebo o rok později, na tom nezáleželo, protože byla stále teenager, a ačkoliv ještě nebyla plnohodnotným upírem (a stále ještě stárla), dříve nebo později by si všichni všimli, že přestala stárnout. Ostatní dospívají rychle, ona už ne. Mohla by zde zůstat tak maximálně tři roky, spíš méně, a všichni jsme to věděli.

Opravdu mě pohřbíte? - zeptala se Blanche.

Ano. Zůstaneš v rakvi, necháš se s tebou všechny rozloučit, pak tě pohřbí a později ti někdo pomůže dostat se ven. - vysvětlila Regina.

A Blanche prostě jen… přikývla. Tím bylo domluveno. Opravdu souhlasila a důvěřovala Regině svým životem. Neuvěřitelné. Nenechal bych se za živa pohřbít ani kdyby mi vlastní rodiče slibovali, že mě vytáhnou, natož nějaká holka, kterou jsem potkal teprve nedávno… ale pak znova, Regina mě vytáhla z hrobky a přitom mě tehdy vůbec neznala.

Nemějte strach - promluvila k jejím rodičům: Blanche bude žít velmi,velmi dlouhý život a možná, jen možná, o pár let později, záleží jak se věci vyvinou, ji znova uvidíte.

Bylo velmi těžké něco takového přijmout, i pro mě, a to jsem si byl jistý, že ji brzy znova uvidím, ale pro její rodiče? Nedokázal jsem si představit, že bych jako rodič něco takového přijal. Ale jim zřejmě nic jiného nezbývalo. Kývli a tím bylo vše rozhodnuto.

Následující ráno byla Blanche prohlášena za mrtvou a začaly přípravy na pohřeb. Rumunské tradice diktují, že mrtvý musí následující tři dny a tři noci zůstat pod svou střechou, a neustále musí být někým hlídán. Je to poněkud sporná tradice s různými odchylkami a rozšířeními, záleží především na části země, ale základ zůstává stejný. Nikdo přesně neví, odkud ta tradice pochází, ale tisíce stařešinů ze všech koutů země vám řekne něco jako: o mrtvé musí být náležitě postaráno, abychom si byli jisti, že jsou opravdu mrtví.

Čtěte to jako: Chceme si být jistí, že znova nevstanou jako nemrtví.
Nemají strach z toho, že by byl někdo prohlášen mrtvým a přitom stále žil. Bojí se, že se mrtví mohou vrátit rozsévat zlo. V minulém díle jsem se z toho důvodu vrátil k případu Petre Tomy. Navíc vám můžu doporučit film Strigoi z Rumunské produkce (2009) v angličtině. Je vážně dobrý a ač se spíš jen hrubě přibližuje k představě mnohých o upírech u nás v Rumunsku, vyobrazuje velmi dobře onu tradici hlídání mrtvých. Pro tento i jiné nahlédněte na stránku: hudba a film

Někteří lidé hrají na těle zemřelého poker. Myslím to naprosto vážně.

Budete-li mít pocit že si tohle cucám z prstu, navštivte nějaký web o rumunských tradicích, nebo se zeptejte na nějakém fóru. Popíšou vám jak jsou lidé tradičně pohřbíváni na rumunském venkově. Samozřejmě, ve větších městech, kde lidé žijí v bytech, jsou obvyklé márnice a provádí se pitvy. Nicméně v menších městech, zhruba velikosti Sighişoary a menších, jsou tradice stále velice živé a mnoho lidí stále volí, místo márnice, nechávat si své mrtvé po ty tři dny ve svém domě.

Ale dost o tradicích, zpět k Blanche.

Jak jsem už řekl, následující ráno byla u Blanche oficiálně deklarována smrt lékařem, který přijel speciálně za tímto účelem, pokud rozumíte co tím myslím. O den později mohli do domu začít přicházet sousedé a známi, vyjádřit soustrast a nabízet pomocnou ruku truchlícím, sklánět se nad rakví s mrtvou a znova kondolovat.

Blanche ani nemusela být celou dobu v rakvi, ve skutečnosti v ní byla zřídka, a skláněli-li se kondolující nad zavřenou truhlou, nikdo v ní nebyl. To až v den obřadu, jenž byl vykonán s otevřenou rakví, kterou následně zatloukli a doprovodili až ke hrobu. Všechno podle tradice a pravidel a já se cítil… vážně rozpačitě. Samozřejmě, už jsem slyšel o nafingovaných pohřbech a viděl jsem všelijaké filmy, ale dělat to pro kamaráda, a opravdu to zvládnout bylo něco úplně jiného.

A ta nehoda při které měla údajně zemřít? Ta se opravdu stala a já nemám nejmenší ponětí jak se o to Regina postarala, protože po celou dobu nikomu nevolala ani se mi na příliš dlouho neztratila z dohledu. Netuším jak někoho kontaktovala nebo jak to celé fungovalo, ale podle toho, jak hladce vše proběhlo, jsem si mohl být jistý, že to nebylo zdaleka poprvé. Spíš jsem byl překvapen, že nemají přímo nějakou horkou linku, kterou by si zavolala úklidovou četu. Byl jsem si jistý, že takové věci jsou ve společenství na denním pořádku.

Tak či onak, den před pohřbem jsem se pokusil přesvědčit Reginu, že to celé snad možná není úplně nejlepší nápad, a že by Blanche možná mohla ještě ty tři roky zůstat doma a možná, možná, možná.

Regina na to neřekla ani slovo, ani náznak souhlasu či nesouhlasu. Jen v jednu chvíli odbočila z plánované trasy, když jsme znova stoupali po oněch schodech, kde jsme se poprvé potkali. Po právě těch schodech, kde tento příběh začal.

Když jsem se v létě roku 2012 na pár dní podíval domů, viz plody léta, znova jsem se po nich prošel a zachytil je na krátkém videu. Ale to už mnozí víte.

Zde mnohem pohostinnější než v noci, za tmy, zimy a sněhu.

Na konci těchto schodů, ještě o nějakých padesát metrů dále než ukazuje video, je kamenná cesta. Vydali jsme se po ní doprava až jsme došli k velké černé želené bráně, která označuje jeden z hlavních vstupů na starý hřbitov. Tam jsme zamířili.

Severní brána hřbitova

Myslím, že jeden hřbitov týdně stačí. - řekl jsem jí: Za sotva dva dny budu stát na jiném… - stěžoval jsem si, ale poslušně jsem klusal za ní.

Neříkala nic, jen pokračovala v chůzi…

Nevydržím dlouho mlčet a tak jsem opět zavedl téma o tom, kdo by mohl chtít zaútočit na Blanche. Přemýšlel jsem nad možnými nepřáteli, ale Regina sama věděla daleko lépe, kdo by mohl mít jaký motiv, takže jsem to až tolik neprohluboval.

Musel jsem ale poukázat na fakt, že tohle byl útok na jejího přímého potomka, v jejím vlastním domě, bez povolení vstoupit, na potomka který nebyl ještě ani plnohodnotným upírem. Prakticky to bylo porušení téměř všech pravidel kodexu. Regina souhlasila, a znova zopakovala, že kdokoliv za tím stojí, draze zaplatí, protože osobnější ten útok už být nemohl. Abych byl upřímný, řekl bych, že všechno brala osobně.

Myšlenky, které mě ale trápily nejvíc byly o Blanche, a faktu, že bude pohřbená za živa. Chtěl jsem znova probrat alternativy, protože sám jsem měl poměrně nedávnou zkušenost. Regina mě na toto téma nechala vypovídat, ale všichni víme jak moc jsem ji asi přesvědčil.

Přesto pokračovala v chůzi, až se kdesi uprostřed hřbitova zastavila.
Otočila se ke mě, a chvíli čekala zda rychle dokončím myšlenku…

…a vážně mám za to, že něco takového není vůbec nutné a že jsi v tomto ohledu příliš impulsivní… - říkal jsem, když mě konečně přerušila:

Hlavní problém lidí jsou jejich příliš pohodlné životy. Nedokáží pochopit, že se svět stále mění a oni se musí měnit s ním, jinak zůstanou artefaktem minulosti.

I kdyby tu Blanche zůstala, jak dlouho si myslíš že by trvalo, než by byla přinucena odejít, protože by bylo příliš žrejmé, že není jako ostatní?

A proč si myslíš, že by to pro ni bylo lepší? Vázat se na to, čím jednou kdysi byla, raději než koukat vpřed a připravovat se na to co přijde?

Myslela bych si, že ze všech lidí ty, tomu budeš trochu lépe rozumět. Ne, protože jsi výjimečný, tolik si nefandi, ale protože jsi viděl odvrácenou stranu věcí. Nejde aby se vlk nažral a koza zůstala celá, říká se, že ano? A přesně tak to je. Většinou tedy. Jako právě teď. - pokračovala ve svém monologu a mě vše začalo dávat smysl. Čím déle mluvila, tím lépe jsem se ohledně celé situace cítil. Ale to jí nestačilo. Regina měla vždy plán a nedotáhla mě až sem bezdůvodně.

Navíc, nedělala bych něco takového, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Ale pakliže to nutné je… žádá-li život abys odešel… musíš odejít. - a s těmi slovy se její pohled ztratil na horizontu.

Koukala nad mé pravé rameno a pak pomalu otočila hlavu vlevo. Dívala se na něco co bylo velice blízko.

Podíval jsem se směrem, kterým koukala… a když už jsem si myslel, že jsem viděl všechno, něco takového mě dostalo víc než by mělo. V jednu chvíli si myslíte, že o životě a smrti víte všechno, a během pár dní se to vše otřese a obrátí vzhůru nohama. O to víc, když to udělá pouhý symbol…

Náhrobní kámen.

Vidíš, drahý… někdy se musíš vzdát všeho co máš a miluješ, abys to stále mohl mít, jen jiným způsobem, v budoucnu… protože život… život bude pokračovat, ať už s tebou, nebo bez tebe.

Reginin náhrobní kámen

To nejhorší na dlouhověkosti je, že si navždy budete pamatovat mrtvé, ať už budete kdekoliv, a často se uslyšíte znova volat jejich jména, ale už nikdy neuslyšíte je, volat zpátky to vaše. - Regina.

Klepnutím zobrazte velkou fotografii a prohlédněte si prostřední náhrobek.

Co se stalo v roce 1873 rozvádí lament ix. upíři ve spojených státech

Zatímco jsem tam stál s pusou otevřenou, Regina očistila krycí kámen hrobu a položila na něj květinu, kterou si přinesla s sebou. Jeden kvítek šeříku. Nemám představu kde ho vzala na přelomu ledna a února, ale byl tady. Ze všech květin, ze všech možných barev a vůní si vybrala právě šeřík. Já jsem spíš levandulový typ v tomto ohledu.

Stále jsem neměl slov, kterými bych odpověděl nebo komentoval to, na co jsem koukal a co se mi pokoušela říct. Teď už jsem rozumněl všemu. Všechno, co řekla dříve a všechno co bylo nutné udělat pro Blanche, mi už teď dávalo smysl.

A při tom pohledu na prázdný hrob mě nemohlo nenapadnout…

Čím víc vím, tím víc vím, že nic nevím - Sokrates (ten chlap něco tušil).

A tak to tady máte.

Příběh o městě s náhrobky živých.


nahoru   |   následující: zakázaná země

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus