náhlá smrt
Pamatuj, musíš-li poraženému nepříteli vzít život, aby se nemohl vrátit s odplatou, snaž se z toho nemít škodolibou radost.
Překladatel: Poprvé jsem se pozastavil, co to vlastně dělám, nějakých 200 km od domova. Čekalo mě ještě nějakých tisíc. A přestup na místě, o kterém jsem se zařekl, že se tam už nikdy nevrátím. Koneckonců jsem tam strávil víkend s někým, kdo podle všeho nikdy neexistoval; ale to je jiná story.
Napsala mi o několik dní předtím. Způsobem, který jsem doposud zažil jen u dvou. Obě mě dnes nenávidí, ale opět, jiná story. Napsala takovým tím způsobem, kdy se protějšek opravdu snaží o inteligentní a zajímavou konverzaci. Miluji to. U ní to ale působilo nezvykle… samozřejmě a přirozeně.
Víte… z mého někdejšího setkání s Miem zbývá už jen velmi málo věcí, které jsem si nechal pro sebe. Pár klíčových detailů, které zmínil, podle kterých jsem měl poznat, zda daný člověk ví, o čem mluví; zda nějakým způsobem patří ke Společenství.
Za celou dobu tohoto projektu
se tomu někteří jen přiblížili, možná dedukcí, většinou omylem.
Za to úplných výmyslů, nebo pokusů mi jako fakta podat věci, které někdo viděl ve videohře o upírech,
seriálu, nebo na webu o vesmírných lidech a podobně; o takové jsem tady nikdy neměl nouzi.
Je to únavné a otravné.
Jaké bylo mé překvapení, když po všech těch letech někdo zmínil ty správné věci, ve správném kontextu, a ještě je bezděčně a elegantně vložit do rozhovoru.
Věděla přesně co dělá.
A to bylo později motivem každé jedné minuty, kterou jsme spolu strávili.
Ne, ani dnes vám nepovím, o jaké věci jde. Ačkoliv je to už více než deset let, co jsem přeložil první díl Miova příběhu. Neustále dostávám dotazy, zda osobně tomu všemu věřím. Má pozice se nezměnila. Jsem přesvědčen, že Mio psal co si pamatuje, že zažil; a co mu bylo řečeno. To neznamená nutně, že mu byla řečena pravda, a že se věci měly opravdu tak, jak si myslel a pamatoval. Nuance.
Dorazil jsem s výrazným předstihem.
Měl jsem v úmyslu zhodnotit situaci, okolí a domluvené místo.
Ale nebyl jsem sám. Nebo spíš: Očekávala, že udělám přesně to. A sledovala mě pobaveně z dálky. Možná mnohem déle, než jsem si byl vědom.
Ahoj…
Podíval jsem se na ni nacvičeným úkosem, který tak spolehlivě fungoval na každou. Zasmála se. Věděla co dělám ještě dřív, než jsem si já uvědomil co dělám.
Ty jsi…
Vím, že máš spoustu otázek, ale ne tuhle, ok?
– a opět se tvářila jako by to byla reference, kterou jsem měl poznat.
Pravdou bylo, že všechny připravené otázky a plány mě v ten moment opustily. Z úplně povrchního důvodu. Po mnoha letech jsem potkal ženskou, jejíž profilovka na sítích byla aktuální, a ne z doby před deseti lety a dvaceti kily. Nic ve mě nemohlo vzbudit podezření a nedůvěru víc.
Proč jsem tady?
Chci ti něco ukázat. Ale teď ještě ne. Teď si dáme místní specialitu…
Následující hodiny probíhaly pozoruhodně obyčejně. Až snad nudněji, než jsem čekal.
Nechtěl jsem hned zacházet do tématu, který nad námi i všude okolo pomyslně visel, ale tomu se nedalo vyhnout. Byť tedy, uměla mluvit dlouho a zajímavě, a přitom říct velmi málo. Ještě se mám v tomto směru hodně co učit.
Mio nám onehdy fascinovaně vyprávěl, jak moc se upíři vyžívají v tzv. plausible deniability, což je anglický výraz pro opatrné nevyřčení. Tak jako když dívka nadšeně přijme pozvání chlapce na film. Oba ví, že o film nejde, nechává to ale oběma prostor kalibrovat, pakliže by se ten druhý v mezidobí projevil nežádoucím způsobem. I z vlastního mentora málokdy dostanete přímou odpověď. V to nejlepší, v co můžete doufat, je metafora.
Občas jsem kouknul okolo, co si asi myslí lidé, kteří mohli zaslechnout, o čem se bavíme.
Postřehl jsem tu a tam úsměv, ale ne ani tak Hele, blázni se baví o upírech
jako spíš Hele, jak jí týpek žere, co do něj hustí.
Ono totiž, většina naší diskuze byla méně vážná, než by člověk čekal.
Zasmáli jsme se spolu všem těm, co mi periodicky píšou přestaň lhát, konečně vím pravdu
a podobné kryptické nesmysly, protože si myslí, že tím ze mě nějak vytáhnou něco víc.
Jako kdybych prakticky vše už nevypsal do série jak se stát upírem.
A vysmála se mé námitce, která mě napadla v souvislosti s něčím, čím se teď jinde zaobírám, ale jinak to nijak zvlášť nesouvisí. A to, jestli jejich cílení na 16leté není tak trochu pedofilní. Prej sám vím moc dobře jak to je. Sami jíme kuřata, telecí, jehněčí, všichni formujeme své potomky k obrazuj svému, či hůř …tak proč by nemohli oni.
Ale především to má praktické důvody. Mladé tělo se snadno zotaví ze zranění, ze ztráty krve, obzvláště je-li to pravidelné. Ano šestnáctiletí jsou úplně pitomí, naivní, manipulovatelní, ale z jejich pohledu úplně stejně i třicetiletí.
Až celkem pozdě mě napadlo se zeptat, zda ví něco o Miovi.
A musel jsem se zeptat třikrát, pokaždé to zamluvila.
Prý neví.
Nevěřím jí.
Co je s Reginou ti také neřeknu. Společenství je po tom všem, co Mio způsobil, rádo, že je venku tolik protichůdných verzí.
Její vměšování udržovalo svět stabilní, ano, ale to není v zájmu drtivé většiny.
Chtěla to, co chtějí všichni: Odpovědi. A technický pokrok stabilního světa je měl přinést.
Většina Společenství s tím nesouhlasila. Přežití je důležitější než odpovědi.
A já si nemohl nevšimnout, že mluví v minulém čase. Nekonfrontoval jsem ji s tím. Nemělo by to smysl. Odvádění pozornosti či nikoliv, volila tato slova záměrně.
Všichni se smáli, jak romantizované bylo Miovo vyobrazení Reginy …nj, zamilovaný kluk, růžové brýle.
Nadzvedneš sukýnku a zcela takového ovládneš.
– a mě začalo jímat jisté podezření.
Těchto inuend začínal náš rozhovor obsahovat na můj vkus příliš. Mně už šestnáct dávno není. Teď ocením přímost. Tohle mě rychle začne otravovat a unavovat. Zvlášť, když někdo začíná něco, co není připravený také i dokončit.
Bylo vidět, že ji to zklamalo. Ale pokud se mnou chtěla strávit celou noc bryskními a důvtipnými výměnami, či rétorickým soupeřením, měla se ozvat o deset let dříve.
Pojď, dědku.
– polkla ze sklenky a vstala, nechávaje všechny své věci u stolu.
Udělal jsem to samé a následoval za ní.
Protáhla se za barový pult, mezi číšníky, přes kuchyň, kde se překvapivě nic nedělo, do zadní místnosti s mrazáky. Nikdo ani nemrkl. Ne nad ní, ne nade mnou jí v patách. A najednou byl její výraz naprosto vážný.
Jeden z nich otevřela a až v tu chvíli mi opravdu došlo, že tentokrát nejde o žádný larp.
Ležela tam jistá osoba z Miova příběhu.
Tvář, kterou jsme už viděli.
A to je vše co můžu říct.
Vy?
– načal jsem větu.
Periferně jsem pozoroval sebemenší pohyb. Byl jsem přesvědčený, že mám tak 50% šanci, že skončím v jednom z těch vedlejších. Nepatrnou útěchou mi bylo, že by se nejspíš neobtěžovali s nějakým konverzováním, kdyby to byl plán.
Ne. Právě že ne. Nevíme.
A stáli jsme tam dobrých patnáct minut, během kterých jsem se z ní jednak pokoušel vytáhnout více informací, ale především jsem čekal, jestli se ta osoba pohne, mrkne, nebo kvůli zimy vzdá… já nevím, předstírání, hraní mrtvého.
Nic takového se nestalo.
Ani fyzicky nemohlo. Nebyla to zdaleka první mrtvola, kterou jsem v životě viděl. Přesto jsem tomu z nějakého důvodu potřeboval dát čas; abych se ujistit.
Vím co byla příčina smrti. To bylo poměrně zjevné.
Vím i další podrobnosti, které si musím nechat pro sebe.
Ale opět. Byla ta osoba člověk? Jeden z nich? Byl opravdu mrtvý? Tím kdo si myslím? Kdo ho zabil? Kde?
Je to, co mi tvrdí pravda? Do jaké míry? Mio byl manipulován na každém kroku. Jsem já?
Definitivně.
Může být pravda manipulací, pokud mám dobré důvody nevěřit, a daná osoba to ví?
Oukej… proč mi to ukazuješ?
Samozřejmě, hlavním důvodem bylo, že bych jí nic z toho jinak nevěřil. Stejně jako všem jiným zvěstem, kterými mě bez jediného důkazu zásobují jiní. Ale na to jsem se neptal.
Mluví se o tobě, víš to?
– podívala se na mě.
Ne, ve Společenství ne.
– a dodala: Šlápl jsi někomu na kuří oko.
To není zrovna novinka.
– pomyslel jsem na všechny ty miniprojekty, kterými jsem dokázal rozpálit vždy marginální, ale za to agresivní, hrstku lůzrů.
Vybavil jsem si celou řadu případů, za posledních deset let, kdy mě někdo sledoval, pokusil vytlačit ze silnice, nebo rovnou napadl.
Ale pak, komu se něco takového nestává? Ve většině případů jsem žádnou souvislost nedovodil.
Tentokrát je to jiné. Zařiď se podle toho.
Můžu čekat nějakou pomoc?
– a v hlavě se mi rodily scény, kterak si na účet Společenství nechávám auto oplechovat pětistovkou ocelí,
objednávám Laugo či Mk18, a stěhuju se do neevidované chaty v horách s kamerovým systémem…
Ne.
– odvětila tónem, který rezolutně tyto představy rozprášil.
Tak dík.
– řekl jsem. Česky. Rozuměla mi.
Máš přece ten svůj malý kult osobnosti. Řekni si jim. Stejně o tomhle budeš psát na blog.
– to množství ironie bylo naprosto dusivé,
protože jsme oba věděli, kolik pomoci můžu opravdu čekat: Ano, počítáme s tím, že o tom napíšeš na blog.
Musím přiznat, že z myšlenky hledat extra čas na sepsání toho všeho v nějaké koherentní formě jsem nebyl úplně nadšený. Ale kývnul jsem. Ti, kteří si ještě pamatují, že toto místo existuje, si zaslouží vědět, co se děje nového. Že se vůbec něco děje.
Nebude to zrovna záživný článek, když nesmím zmínit vlastně nic.
– třeba jak spolu ty dvě věci souvisí.
Ale nebude trvat dlouho a bude to buď zcela zjevné, nebo zcela irelevantní.
Můžeš zmínit, že si kvůli té první věci musíš nechat narůst plnovous
– dovolila mi, a vracel se jí úsměv.
No jo, toho si jinak nikdo nevšimne.
– bylo to něco, s čím jsem se ještě pořádně nesmířil.
Restauraci jsme opustili krátce poté. Nebyl důvod tam zůstávat. Nebyl důvod abych viděl, co a jak se bude dít s tím mrazákem. A ne, tělo neskončilo v obědovém menu, byl jsem ujištěn. Údajně by něco takového neriskovali.
Stejně… přes všechno, co jsem kvůli tomuto projektu zažil a viděl (no, vlastně hlavně lží a manipulací), jsem stále pesimisticky měl spíš za to, že si tu nějaká místní mafie skrze Miův příběh zřídila krytí, aby měli vše na koho hodit. A ten někdo byl v případě zatčení za blázna. A těm že já teď pomůžu… kdo ví s čím vlastně.
Holt dvousečnost pravidla, že zuby se outsiderům prostě neukazují.
Viděli tě tam. Všude kde jsi byl.
– řekla, opět z ničeho nic: I ty tvé povedené kamarádky.
Adekvátně se na to připrav.
O zbytku večera nemám co napsat. Když už jsem tu byl, byl jsem rozhodnut zajít se mrknout alespoň na pár nejzajímavějších míst. Ochutnat, co tady čepují. A buď jsme se u toho bavili o věcech nesouvisejících, nebo naopak o detailech toho, o čem ještě nemůžu napsat.
Ani nevím kdy a jak jsem se dostal na hotel.
Probral jsem se naprosto jak jsem předpokládal.
O dvacet hodin později, bolavý, slabý, unavený.
Snažím se nad tím nepřemýšlet.
Matně si vybavuju, že jsem se jí ptal: Co za to? Co za to varování?
Mám, co jsem chtěla.
– odpověděla.
Myslím. Nedává to smysl.