žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

upíři na severním pólu [část čtyřicátá šestá]

Severní země

V momentě kdy jsem otevřel oči pláč ustal.

Rozhlédl jsem se okolo a mimo faktu, že kolem nás řádně dunivě burácel doléhající vítr, všechno se zdálo normální. Jen jsem napl první sval, ani jsem se nemusel pohnout, Regina otevřela oči také.

Tak pojďme. - bylo jediné co řekla. Žádné dobré ráno, ani jak se máme, nic.

Slyšela jsi to? - zeptal jsem se.

Ne. Co? - odpověděla mi líně.

Eee… dítě? - řekl jsem zdráhavě.

Plačící dítě? - zeptala se mě.

Ano. Taky jsi ho slyšela? - byl jsem překvapen.

Ne, ale asi před minutou jsem se probudila a slyšela tě šeptat ze spaní. Jako by ses pokoušel uklidnit plačící mimino. Byl to sen. - roptýlila tak mé obavy. Ale stejně, přišel mi ten pláč tak živý, tak skutečný, a nepamatuju si žádný sen. Vím, že jsem se probudil, byl jsem dávno při vědomí, ale dokud jsem neotevřel oči, byl jsem si jistý, že jsem slyšel plakat dítě.

Nic víc jsem neříkal. Oba jsme vstali, setřásli ze sebe sníh a otřásli se zimou.

Začali jsme se opět navlékat do jedné vrstvy za druhou. Jako hotové cibule. Uvnitř našeho provizorního útočiště už bylo stejně zima jako venku. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil a zpětně mě to překvapuje, jaktože jsme tam v noci ve spánku neumrzli. Tuším, že i za to mohla Regina.

Byla tady taková zatracená zima, že jste mohli slyšet všechno praskat. Kamení, vlastní pokožku, i celý les praskal a vřískal na nás… no, les, tedy to co tady les připomínalo a po prvních pár mílích tundry se zcela vytratilo. Pak už ostrov zůstával pustý a bez života. Dál od pobřeží už absolutně nic nerostlo. Nic nemohlo. Život byl v těchto místech zcela nepřirozený a my dva jsme nebyli nic než anomálií, kterou se příroda zoufale snažila napravit.

Venku byla pořád tma. Vlastně ona byla venku převážně tma vyjma nějakých tří nebo čtyř hodin okolo poledne. Opravdu jsme si pro tuto extrémní tůru neměli vybrat polární noc.

Na Sibiři (a my jsme byli ještě severněji) teploty někdy klesají tak nízko, že stromy explodují, modré jiskry odlétají od padajícího dřeva, mrzne rtuť a nejenže je váš dech vidět, okamžitě se mění ve sprchu malých ledových krystalků, kterým se říká šepot hvězd.

Dva lidé kráčející sněhem…

Původně jsem nevěděl jak dlouhá chůze nás čeká. Regina si myslela, že to bude pouze (a pouze je příliš silné slovo) nějakých 10 kilometrů od pobřeží do vnitrozemí, ale nakonec jsme šlapali více než 30 kilometrů jedním směrem, protože jsme se, kvůli ledu a krám, museli vylodit mnohem jižněji, než byl původní plán. Celou dobu mi ale v hlavě vrtala úplně jiná myšlenka: Kdo nás zatraceně vyzvedne?

Těch pár hodin tlumeného slunečního svitu, které nám byly ve dne dopřány, bylo naplněno neskutečnou bílou prázdnotou, do které jsme se hlouběji a hlouběji nořili. S každým krokem byl porost nižší a řidší a sníh hlubší a tvrdší. Všechno nám říkalo ať se obrátíme a jdeme zpátky, každý kousek našeho těla. Příroda nás tam nechtěla.

Ale to je právě to. Oba jsme už na ten pocit byli zvyklí. Já s ním vyrůstal a žil po celý život… a Regina? Ta byla tou nejnepřirozenější věcí podle mnoha měřítek. Jsem si jistý, že tam cítila, alespoň trochu, to samé co já.

Sníh

Poslední známé siluety, které jsme tam viděli. Dál už nebylo nic, jen nekonečné bílé pusté pláně.

Tady jsme právě míjeli poslední pás stromů vůbec. Na jeho konci začal být sníh už vážně špatně průchodný. Museli jsme si udělat malou přestávku, vyšlapat ve sněhu místečko, takový rovnější prostor k manévrování abychom si mohli obout naše kratičké lyže pro lepší pohyb ve zasněžených místech.

Regina v nich vypadala jako kocour v botách. Nejprve se na ně s negativním výrazem ve tváři postavila, pak začala prošlapovat sem a tam aby se seznámila s něčím novým, a než jsem se nadál, jela dál a dál a ztratila mi z očí se za vzdálenou řadou křoví.

Héééééééééj!!!

O pár minut později byla zpátky, přiřítila se jako stíhačka z opačné strany, celá nadšená.

Myslím že to mám! - volala z dálky.

Skvěle. - reagoval jsem a pak dodal: Tak pojďme, začínám tady mrznout.

Museli jsme pokračovat ještě několik dalších hodin, když tu, po setmění, udeřila královna všech sněhových bouří. Oba jsme mohli mít ještě dost sil na to pokračovat dál, ale byli jsme přinuceni se před ní schovat. A nemohli jsme si vybírat. Vítr a sníh nám do tváří foukaly tak ostře, že jediné co jsme dokázali bylo lehnout si a začít hrabat do sněhu. Nikde v okolí už nebyly žádné skály, žádné stromy. Zbýval jen sníh a ledovcové útesy. S jedním takovým po straně jsme si pod sněhem utvořili kapsu, jejíž stěny začaly našim dechem okamžitě ledovatět. Uzavřeli jsme se do malého prostoru, ve vzájemném objetí, ve tmě.

Tentokrát žádné jídlo, nic. Jen jsme čekali až bouře ustane.

Trvalo pár hodin než přešla. Mezitím jsme si oba dokázali zdřímnout, ačkoliv to bylo možná jen na půl hodinky. Já byl opět probuzen velice znepokojivými zvuky křičícího dítěte. Měl jsem opět tu samou noční můru. Tentokrát jsem si obsah snu ale zapamatoval. Ať už to souvisí s mým příběhem nebo ne, něco divného se mi odehrávalo v hlavě.

Zdálo se mi o dítěti: o sobě. Viděl jsem sám sebe jako batole. Viděl jsem svou matku jako mladé děvče. Viděl jsem dvě lidské siluety s tvářemi bílými jako křída a očima černýma jako tér. Viděl jsem jak mě zvedají a přibližují se ke mě. Viděl jsem sám sebe vyděšeného do morku kostí. Viděl jsem a slyšel sám sebe jak brečím jako žádné jiné dítě ještě nikdy nebrečelo. Byl to ten křik, kterým o sobě dává vědět právě narozené dítě. Muselo to pro mě být tak děsivé jako narození. Nepamatujeme si své vlastní narození, samozřejmě že ne, ale vsadil bych se, že kdybychom mohli, byl by to extrémně děsivý zážitek.

Tak či onak, noční můra nebo ne, každá minuta spánku byla důležitá.

Jakmile přestalo sněžit i foukat, celou oblast zahalilo strašidelné ticho. Byl to pocit, jako bychom byli jediné dvě živé bytosti v celém vesmíru.

Tu noc bylo zamračeno. Nedovedete si představit jak temná noc může být, když se ani jediný paprsek světla neprodere mraky. Žádné hvězdy. Žádný měsíc. Prakticky jako byste dostali pásku přes oči. Využili jsme takových chvil k přestávce a k jídlu.

Pověz mi… - začal jsem, srkajíce horký čaj.

Kam přesně tedy jdeme? Jak vůbec víš, kam jdeme a jak to místo poznáme?

Inu, především máme tohle… - řekla a vytáhla malou historickou vojenskou GPS jednotku. Nepředstavujte si nic s mapou, barvičkami nebo dotykovým displejem. Tohle mělo starodávné černo-zelené LCD zobrazující jen prostá čísla, koordináty, vektor (kompas), nadmořskou výšku a jiné, kterým jsem nerozuměl.

Máš to rozbité. - pozoroval jsem. Údaje se neměnily, ani když jsem se s jednotkou zkoušel pohybovat nebo s ní otáčet.

Zamrzla. Co teď? - dodal jsem.

Už jsme stejně blízko, stačí nám jen držet se tímto směrem. - řekla a ukázala rukou po směru, kterým jsme šli.

To ale pořád není odpověď na mou otázku. Kam vlastně jdeme? - tlačil jsem na ni.

Já vlastně sama nevím… jen jsem si to místo… logicky odvodila. - odpověděla a pokračovala: z té staré ruské pověsti o které jsem ti vyprávěla, jak se v ní mluví o kouzelných číslech…

Kouzelných číslech? - odpověděl jsem způsobem, zda si ze mě dělá legraci?

Tak ovšem, nejsou kouzelná. Je to pověst. Co jiného bys čekal? - odpověděla, ale z pohledu mé tváře musela vidět, že tohle jsem slyšet nechtěl.

Nicméně: Každé číslo má svůj příběh a svůj úděl. Setkávají se a rozchází, a utváří tak rozličné prameny osudu. - pokračovala. Citovala nějakou pasáž.

No… to vážně zní jako z pověsti a já začínám litovat, že jsem sem s tebou vůbec jel… To se tady honíme po pohádce pro malé děti, pro Kristovy rány?! - křičel jsem.

NENÍ to pohádka pro děti. Poslouchej: - a když to řekla, vytáhla z pod bundy malý zápisník, otevřela ho, naklonila se ke mě a posvítila si na něj mou svítilnou. Její rukopis. Ukázala na poslední větu.

I věz, byť tvá odvaha nezná mezí, jedno posvátné číslo nechť nikdo nezradí.
Ve svém srdci rozuměj a nes, že jsou čísla dobrá a zlá.
Démon uzmul z jich všech, 81. a 95. ta nejhorší za svá.

Zíral jsem tam zmateně: Vždyť to nedává žádný… - a byl jsem přerušen.

Čti dál. - řekla Regina.

Nikdy nedovol aby se střetla, nikdy je nenech spatřit světlo světa.
Nesmí se probudit kletba zlá, které se pod nimi ukrývá.

Já… nemám nejmenší ponětí co si myslíš, že to je, ale právě teď jsem přesvědčený, že to bude nějaká pověrčivá pitomost. - řekl jsem jí, zklamaně, a dopíjel jsem poslední kapku čaje.

Ach jo… - vydechla.

Osmdesátá první! - volala do okolí.

Devadesátá pátá! - zvolala znova, hlasitěji.

Nedovol aby se střetly! - křičela ještě hlasitěji zatímco se stavěla na nohy. Iritovaná, že mi to pořád nedochází.

Tak co to k sakru znamená?! - odpověděl jsem jí stejným tónem a také jsem se postavil. Bylo jasné, že se připravujeme pokračovat v cestě.

Znamená to, že se 81. a 95. střetla! - odpověděla klidněji.

Co?? - byl jsem Alenkou v říši divů.

Zeměpisná šířka! Zeměpisná délka! - vyhrkla mi do obličeje s nadřazeným postojem i výrazem.

Fakt. Svatá matko všeho teplého ona bude mít nakonec pravdu! Vyhrabal jsem z batohu mapu a současně zíral na poslední pozici na jejím úžasném GPS. Přesně tam jsme byli. Sotva den chůze od místa, kde se 81. a 95. střetávaly.

Terra MODIS: Ostrov Komsomolec

Ostrov Komsomolec, satelitní fotografie z archivu NASA, Terra MODIS, rok 2001.

// Poznámka překladatele: Původní záměr byl umístit sem odkaz na Google Earth, nicméně ostrov Komsomolec už na nich vidět není, přitom jsem si celkem jistý, že v době, kdy jsem s autorem českou verzi (a tuto pasáž tedy) plánoval, ostrov tam vidět byl. Také jsem těžce dohledával původní verzi ruské báje výše, ale ve výsledku je v řádcích výše především má invence.


nahoru   |   následující: zavři oči a odvrať se

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus