žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

a dál už jen z kopce [část dvanáctá]

stále 5. leden 2005, po poledni

Ještě tu samou noc jsme s Reginou strávili v jejím dočasném sídle. Pronajala si celé patro zámku, jehož fotografii jsem ukazoval v jednom z předchozích dílů, od rodiny, která tam žila a pronajímáním si během turistické sezóny přivydělávala na každém, kdo měl zájem strávit dovolenou v zámku z 16. století v domovském městě neslavného Drákuly.

Prospal jsem téměř celý den. Regina také. Ona vážně milovala spánek, na upíra možná až příliš moc. Kdysi jsem slyšel rčení Život máš jen jeden. To ho chceš celý strávit spaním? Pro Reginu to zřejmě neplatilo.

Když jsem se probudil stále ještě spala. Vypadala tak neskutečně nevinně. Nezíral jsem na ni ale dlouho a otevřela oči také. Neřekli jsme slovo a ani jsme se na sebe romanticky neusmáli. Jen jsme na sebe chvíli zírali načež se sebrala a šla si dolů zavolat. Z veřejného telefonu. Vážně? říkal jsem si a usmíval jsem se.

Co? Nemyslel sis snad, že stále ještě používáme poštovní holuby?

Neodpověděl jsem.

Ale uvědomil jsem si, že jsem včera nebyl doma, a ani jsem se neozval. Vytáhl jsem mobil, vypnuté zvonění, 17 ztracených volání, 5 zpráv a tři e-maily. To byl rekord.

Většina byla od mé mámy, bratra nebo od Viktora. Zavolal jsem domů, tam bylo všechno v pořádku. Jedna SMS však přišla z neznámého čísla. Obsahovala jen zpráva odeslána.
Po chvilce zaváhání mi došlo, že to musla být Viktorie a ukázal jsem zprávu Regině. Přikývla.

Jaktože má vůbec moje číslo? - napadlo mě se zeptat.
Je důvtipná. - dostalo se mi stručně s elegantně navázaným: A ty teď musíš odejít.

Cože? Proč? - byl jsem zmaten a trochu naštván.
Protože je stále den a já mám hlad. - odpověděla tak prostě, že by to komukoliv, kdo by nás zaslechl, přišlo zcela normální, až banální, ale já i Regina jsme moc dobře znali implikace v pozadí té jednoduché věty. Důsledky dost možná smrtelné, které by komukoliv jinému přišly hrůzné, komukoliv jen ne mě. Měl jsem zvláštní radost a zároveň mě trochu děsilo, jak rychle jsem si na něco takového zvykl, téměř jako kdyby to byla úplně normální věc.

Navíc, slunce jsem si za poslední dny užila na celý další rok, a už mě unavuje cítit se takhle mdle. - což znamenalo, že do západu slunce dům opustit nehodlá.

Vzpomněl jsem si na předcházející noc a tu bolest, když mě kousla a nenapila se. Má mysl balancovala mezi rozhodnutím stát se jejím dnešním obědem nebo se vydat domů a vrátit se později. Nerozhodoval jsem se ale dlouho. Vyrazil jsem domů.

Opět nic jako vídáte ve filmu. Neměl jsem ani nejmenší pocit viny z toho, že nechám Regině na pospas jiné, nevinné, lidi. Nemel jsem ani tu nejmenší potřebu zachraňoval lidstvo ani žádný hrdinský komplex. Prostě jsem chápal, že je to jednoduše její biologická potřeba a ne něco co by dělala jen pro radost, ačkoliv bylo vidět, že si to užívá. Chápal jsem, že tohle dělala už staletí, a tím, že bych se nabídl sám, bych nedosáhl žádného účinku, vyjma možná negativního pro sebe. Už mě ale vážně štvalo být pořád unavený. Navíc jsem měl sám hlad. Škoda, že nesdílíme kulinářský vkus, říkal jsem si, mohli bychom hezky povečeřet společně.

Naházel jsem na sebe všechno oblečení během minuty, a Regina se tím zdála potěšena. Já byl také. Cítil jsem že musím co nejrychleji vypadnout. Bylo pěkné zimní odpoledne, překvapivě teplo, slunce mi svítilo do tváře a já byl rád, že se tentokrát necítím tak oslaben. Ha, dneska ze mě nic nebylo! Měl jsem zvláštně konfrontační a smíšené pocity, když jsem na ni myslel.

Ale místo abych šel domů, zamířil jsem téměř rutinně do Concordie, když to odtud bylo snad jen 200 metrů. Chyba. Jen co jsem vešel, uvědomil jsem si, že můj plán, dát si o samotě kafe a pořádný oběd a v klidu popřemýšlet o všem co jsem odkládal a za poslední dny nezvládal, se zhroutil jako domeček z karet.

Seděli tady. Všichni tři. Blanche, Sofie i Viktor.

Tady jsi! Proč nezvedáš telefon? Měli jsme strach, že tě ta velká zlá upírka dostala… - přehrávala Sofie a Blanche s Viktorem dusili smích.

Móc vtipné. - odprskl jsem a přisedl si.
Řekli mi to… - no ovšemže jí to řekli …a já dostala nápad. - typická Blanche, jako vždy, byla mozkem celé operace - našeho přátelství jako skupiny.

Oslň mně. - nedokázal jsem si odpustit sarkastický tón. Nezačínalo to dobře. Ale Sofie i Viktor na Blanche koukali nedočkavě.
No… Sám nemůžeš dokázat co tvrdíš, a jak vidíš, my ti nevěříme, i když bychom možná měli, když se známe celý život a ani jeden z nás není někým, kdo byl lhal bez pořádného důvodu. - pravda.

Tak jsme si říkali, ať Regina sama dokáže co je zač, jak jim dvěma, tak, upřímně, já bych to moc ráda viděla taky. - zakončila Blanche výrazem tváře, v němž bylo očekávání, co udělám.

Prožil jsem tam, přikován k zemi, malou věčnost, po kterou mi jejich oči provrtávaly lebku, než jsem si byl jistý, že jsem našel správnou odpověď.

Dokáže jak? Co přesně čekáte že uvidíte? - zeptal jsem se jich všech.

A pak přišla další rána.

Abych se přiznala. Nebyla jsem k vám všem upřímná. Ne že bych vám v něčem lhala, jen je tady jedna věc, kterou o mě nevíte…

Já si jen říkal, ať z ní proboha nevypadne, že je vlkodlak, nebo něco takového, protože bych jí, po tom všem, snad i věřil, a pokud by to byl nějaký další hloupý vtip, asi bych s nimi skončil.
Ale byla to jen má představivost, co se rozjíždělo na plné obrátky. Usmál jsem se a nechal ji pokračovat.

Jsem blázen do upírů, a to jako hodně. Je to pro mě skoro až posedlost.

Cože? Blanche? Náš mozek, rozum, inteligence, naše soudnost? Ta, že by věřila na nějaké pověry a mýty? To jí vůbec nebylo podobné. Pak mi ale docvaklo: Hej, moment. Mozek může být stále mozkem, protože upíři přece nejsou mýtus (alespoň ne už pro mě), byla to skutečnost, a s takovou by to věděla dříve než my ostatní, dříve než já. Zatraceně. Potvora. A ještě k tomu měla vždycky perfektní známky! (to jsem jí strašně záviděl, dětinské, vím)

A miluju Stmívání.

*PLESK*

Sofie na tohle reagovala regulérní fackou.
Ale to je asi pochopitelné, pokud jste dva díly zpátky četli pasáž o tom, jaký ohlas mělo Stmívání v Rumunsku. O tom, jak ostré reakce vyvolal v zemi, kde upíři zůstávají zrůdami zla a smrti. Z filmu se stalo jakési tabu, kdy je každý, komu se líbil, odsouván na pokraj společnosti a je na ně shlíženo s despektem.

Jak se vůbec opovažuješ! - doplnila svou facku Sofie slovy, ne zle, nakonec spíše vtipným ironickým tónem, přece nezanevře na kamarádku kvůli hloupému filmu.

Já vím, já vím. Je mi to líto, ale je to tak. A pokud to, co říká, je pravda, chci ji potkat. - se zvednutými dlaněmi se ospravedlňovala Blanche.

Skoro to začínalo znít slibně, že by mi uvěřili, že je Regina upír.

A chci aby mě kousla a proměnila. - a dlouze si usrkla ze své kávy, jako kdyby nás potřebovala ujistit, že dodávat už nepotřebuje vůbec nic dalšího.

Ticho.

Několik dlouhých momentů mi trvalo uvědomit si, co jsem to vlastně právě slyšel. Až pak jsem si přestal hrát s kávovou lžičkou a otočil se na Blanche:

Počkej, COŽE? - ale ani jsem to nedostal z úst, jen jsem na ni přesně takovým pohledem zíral.

Jen takhle se můžeme ujistit, že je opravdu upír. Pokud se stanu také upírem. Jinak může, stejně jako kdokoliv, prostě chodit a kousat lidi a pít krev, to samo o sobě nic neznamená.

Měla pravdu. Přesně tohle byl i můj první dojem z Reginy. Obyčejné děvče, které rádo kouše. Tedy mimo její zuby, oči a všechno.

A s touhle myšlenkou v hlavě, i když stále do dnešního nechápu jak a proč, po všem co jsem viděl, k mému vlastnímu úžasu a s nekonečně na druhou velkou dávkou stupidity, jsem souhlasil.

Fajn!
Tak pojďme. - dodal jsem.

Cože? Teď? - divila se Sofie.
Blanche zbledla, ztuhla, v očích jí byl vidět strach a také vnitřní boj, říct nám, že to byl jen vtip, z obav co bude následovat. Kéž by to tehdy udělala. Všechno mohlo dopadnout jinak. Ale neudělala to, místo toho se zvedla, a vzápětí po ní se postavili i ostatní.

Viktor za celou dobu neřekl ani slovo, a já mu za to byl vděčný. Nevím jak bych se vypořádal ještě s ním. Sám někde hluboko uvnitř věděl, co znamená potěšit dvě nedůvěřivé dívky. A tak jsme vyrazili, rovnou zpátky k Regině.

Cestou jsem si začal uvědomovat, jak velkou chybu jsem asi udělal a jediné co se mi v hlavě opakovalo bylo: Blbec blbec blbec blbec blbec blbec blbec blbec. - A byl jsem.

Kéž bych Reginu nikdy nezradil odhalením jejího tajemství (inu, technicky jsem to neudělal), kéž bych si tehdy uvědomil, že mám držet jazyk za zuby a nechat své přátele dál žít v nevědomosti. Kéž by.

Doufal jsem, že tou dobou, co se u ní ukážeme, bude už Regina pryč, lovit někde večeři (heh). Ale nebyla, nebo možná už byla zase rychle zpátky.

Šli jsme přímo nahoru, dlouhou úzkou tmavou chodbou, která měla jen jedny dveře na pravé straně, za kterými žili lidé, kteří Regině celé horní patro pronajali. Na konci chodby se tyčilo schodiště do prvího patra, končící dveřmi, za kterými byly tři luxusně historicky vybavené místnosti: obývací pokoj, koupelna a ložnice.

Sotva jsem se dotkl dveří otevřely se. Okamžitě. Působivé. Regina si vážně potrpěla na majestátní styl chování po upírsku pokud nebyla v nebezpečí odhalení. Teď ale byla.

blažená nevědomost

Ahoj! - řekla rozverným veselým tónem směrem ke trojici lidí za mnou, aniž by vypadala sebeméně překvapeně. Ovšemže nebyla, musela nás slyšet dlouho předtím, než jsme došli k jejím dveřím, a navíc, překvapit někoho jejího věku bylo sotva možné.

Ah-oj. - zopakovali všichni tři současně hlasem starého rozvrzaného piána.

Pojďte dál. - řekla a ustoupila na stranu. Levou rukou nás každého uvítala elegantním gestem, zatímco pravou pevně svírala kliku, prohlížejíce si pečlivě každého odshora dolů, jako bychom vstupovali do ceremoniální komnaty nějakého tajného kultu.

Těší mě, že jste se rozhodli mě navštívit. Něco k pití. - TO NEBYLA OTÁZKA!
Já si to uvědomil, ale Viktor, Blanche ani Sofie ne. Pamatuju si, že mě napadlo něco o rozpustilém děvčeti, které není znuděné hloupými hrami ani po staletích.

Jen vodu, právě jsme měli kafe. - zahájil diskuzi Viktor.

Reginu, tu kávu. Jistě… půvabná káva musím říct. - dodala Regina s úsměvem na tváři, s náznakem ironie a špetkou sarkasmu. Nemluvila o kávě ale sama o sobě. Jak půvabné.

Říkal jsem si, že Viktorova poznámka o vodě byla zvláštně přesná. Regina tam neměla ani ledničku, ani nic k jídlu či k pití, pouze malou plastovou lahev vody a kelímek. Obojí dala Viktorovi, nebo lépe řečeno, vrazila mu je do náruče, s lehce opovrhujícím výrazem, ať si pomůže sám.

A pak se jala pokračovat v tom, co dělala před naším příchodem. Balit.

Někam vyrážíš? - zeptal jsem se.
Ano, vyrážíme. - my? Zdálo se, že jsem byl jediný kdo to postřehl. Ale nechtěl jsem vůbec vědět o co jde, měl jsem na bedrech něco mnohem palčivějšího.

Blanche se začala procházat místností, prohlížet zdi a všechno ostatní, a vůbec se něčím zabavit na těch pár dlouhých momentů, které jsem potřeboval, abych našel odvahu promluvit. A když jsem ji našel, nedokázal jsem otevřít ústa. Tak zatímco jsem tam stál a přemýšlel nad svým dvojitým selháním, vzala otěže do rukou sama:

Tak jsme se dozvěděli, Regino… že prý jsi upír. - řekla tak prostě a nevinně. Viktorovi zaskočila jeho voda, a Sofii utekl začátek smíchu, který ale rychle zakryla rukou.

Mě se udělalo špatně od žaludku a musel jsem si sednout.

Regina se podívala na mě. Tím nejzlejším pohledem, jaký jsem kdy v životě viděl. Opravdu jsem cítil dva vypalující se body ve svých očích, když jsem se na ni podíval a viděl jak na mě kouká. Vážně. Chápu, že tohle je jakýsi druh autosugesce a že to bylo všechno v mé hlavě, ale cítil jsem to. Tu spalující zlost. To byl můj konec a já to věděl. Do hajzlu.

Opět mě nenapadalo nic jiného než: Blbec blbec blbec blbec blbec blbec.
Takhle jsem si poté napsal do deníku:

Tento chmurný den byl apokalypsou pro nevinnost mé lidskosti. Až do nynějška jsem nikdy nikomu neublížil, ale dnes jsem zvládl najednou všem, na kterých mi kdy záleželo. Přinejmenším tak mi to přijde teď. Doufám že se to otočí, a že z dlouhodobého hlediska to byla správná volba. Pamatuju si Reginin pohled vrývající se mi pod kůži a zlobu žhnoucí v jejích očích. Lituji, že jsem souhlasil a vědomě své přátele seznámil se světem, který nikdy neměli poznat. Slunce v tu chvíli zrovna zapadalo a já se děsil tmy více než kdy jindy. Byl jsem tam zamčen, s rozzuřeným, hladovým a stovky let starým upírem, a nejen já, byli se mnou tři mí nejdražší přátele. Jen v ten moment jsem si opravdu uvědomil co jsem udělal. Poslal jsem je na smrt. Budu toho navždy litovat, protože jejich životy už nikdy nebudou zase normální. Ani můj.

Je těžké se vracet zpět k tomuto doslova výbušnému momentu, kdy Blanche vznesla svou otázku, tak lehce, jakoby se Reginy ptala na počasí. Když se v reakci na ni Regina podívala na mě, cítil jsem jak se místnost točí, a věděl, že tohle dobře neskončí.

Reginina reakce nebyla vůbec taková jakou jsem očekával. Čekal jsem že to zapře. Čekal jsem že se zasměje a bude z toho mít legraci. Čekal jsem že zahraje hloupoučkou a zesměšní mě. Zvládla by to snadno, s bravurou sobě vlastní, byla toho více než plně schopna. Sofie i Viktor byli skeptičtí natolik, že by se při nejmenším náznaku, že opravdu kecám, sebrali a odešli. Už tak to považovali za ztrátu času.

Ne, takhle ale Regina nereagovala.
Doslova explodovala.

V méně než třech sekundách se v místnosti zvedl vítr, hlasitě práskly dveře, téměř šmouha obkroužila místnost a při tom shodila a rozbila lampu, zalapání po dechu zprava, výkřik zleva, záblesk, a v oranžovém světle zapadajícího slunce, v čase kdy není ani den ani noc, začal skutečný hororový film.

Regina stála za Blanche, držíce jí levou rukou pevně za čelo a pravou rukou svou velkou zlatou dýku u krku.

PITOMÉ DĚCKO! - vřískla po mě. Sofie směrem k ní udělala krok, ale Regina na ni zasyčela, ohalujíce své špičáky a tmavnoucí oči, načež Sofie omdlela.

Viktor se pokusil vrhnout ke dveřím, ale ve zlomku sekundy jej Regina chytila a mrskla s ním přes půl místnosti zpátky do obývacího pokoje. Než si Blanche vůbec uvědomila, že ji Regina pustila, byla zase zpátky, s dýkou na jejím krku.

Já pořád seděl ve svém křesle a jen jsem zíral, jakoby to bylo nějaké představení, které se mi nelíbilo. Pamatuju si, že už tehdy jsem byl zvyklý na tyhle její rychlé pohyby a její sílu, a že jsem sám nechápal (ani dnes stále nechápu), proč jsem nebyl více překvapený, nebo rozzlobený co že to vyvádí.

Měl jsem tehdy takový trochu vítězný pocit, vůči svým přátelům, ve smyslu: tady máte co jste chtěli. Ale dnes už chápu, že byli prostě jen zvědaví, stejně jako já, a to já byl tím retardem naší skupiny. Děckem.

Promiň, ale oni jsou mí nejlepší přátelé a chtěl jsem aby to věděli. Dám ti sto dalších důvodů, pokud nějaký chceš vědět. Tohle je jen jeden z nich. - řekl jsem, s pocitem vlastní důležitosti, jako bych teď snad já byl pánem jejího tajemství. Pitomé děcko.

Já ti dám jen jeden důvod proč jsi jim to neměl říct! - řekla Regina zle, agresivně výhružně, a rychle.

Smrt!

A s těmi slovy prořízla Blanche hrdlo.


nahoru   |   následující: a zatímco tam ležela, na minutu svět utichl a vybledl

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus