žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

a upír rostl [část třicátá devátá]

Od událostí předchozího dílu, až do okamžiku, kdy se opět začal odvíjet můj příběh o upírech, uběhlo spoustu času, kdy se v mém životě nedělo prakticky nic.

Doposud jsem mnoho ze svého běžného života vynechával. Koneckonců to nemělo s upíry vůbec nic do činění, a kvůli těm přece tento příběh čtete. Ale dokážu si představit, a mnohé reakce čtenářů tomu napovídají, že právě absence širšího záběru na můj život může dělat tohle všechno ještě méně důvěryhodným.
Nevyhnutelně pak padají otázky jako: Proč jsem se zachoval tak jak jsem se zachoval? Že má reakce není taková, jaká by byla ta vaše. A co za člověka si píše deník, a přitom si nezapisuje obyčejné dny, pohledy a názory na záležitosti všedního života?

No ani já ne. Můj deník samozřejmě všechny všední záležitosti také obsahuje, a můj příběh zde by to pak mohl také obsáhnout, jenže to by byl mnohem delší. Z počátku jsem se zdráhal rozepisovat emocionální obsah a své osobní názory více než bylo nezbytně nutné, protože logicky, většina čtenářů očekává, že si přečtou o událostech a jak všechno ve skutečnosti dopadlo, ne nekonečná dramata ufňukané citlivky.

Takže jsem se rozhodoval.

Mám pojmout svůj příběh více objektivně nebo zůstat subjektivní? Nemůžu, zvláště v tom, co bude následovat, uspokojit oba tábory: jak ty z vás, kteří mým příběhem žijete a chcete znát co nejvíc, tak ty, kteří chtějí znát především fakta a události, jak se seběhly.

A proto jsem se tento díl rozhodl rozdělit na dvě poloviny. První shrnuje další etapu mého života, ve které upíři vůbec nefigurovali, a v té druhé navážeme opět na to zajímavé. Tedy, chcete-li nalistovat rovnou tu druhou polovinu, při rolování stránky hledejte takovouto čáru:



léto 2007

Léto bylo v plném proudu a už to byl téměř rok, co jsem Reginu poslal navždy pryč. Byl to už také téměř rok, co jsem právě toho rozhodnutí litoval. Začalo mi po ní být smutno už v tom okamžiku, kdy se mi poprvé ztratila z dohledu. Jsem chlap, který nelituje ničeho, ale tohle bylo moc špatné rozhodnutí, které jsem nedokázal, a do dnešního dne stále nedokážu, pochopit. Pochopit, proč jsem jej udělal. Ale to není podstatné.

Podstatným bylo, že už to byl téměř rok, co jsem byl sám. Rok, co jsem se vrátil k normálnímu životu a mohl se zotavovat ze všeho, čím jsem si prošel, když jsem s ní posledně byl. Tehdy (než jsem ji poslal pryč) jsem dokonce vážně věřil, že to opravdu potřebuji, že si to musím vynahradit, že potřebuji být sám, a že potřebuji aby se můj život vrátil k normálu. Ale jak šly dny, uvědomil jsem si, že už pro mě není návratu. Že už na mě žádný normální svět nečeká, a co hůř, začal jsem vidět jejich svět jako ten normálnější a všechen tenhle… moderní dennodenní život jako jednu velkou lež, fasádu, závoj před našima očima, abychom dále žili své průměrné životy, jedli, dýchali… a čekali… jako dobytek.

Zatímco dny ubíhaly, já, místo abych se vracel k normálu, stával jsem se víc a víc zahořklým a zlým. Začal jsem být paranoidní. Přestal jsem důvěřovat všem a všemu co se hýbalo, a koncem toho roku jsem byl téměř úplně někým jiným. Byl jsem sotva siluetou té osobnosti, kterou jsem byl, když jsem nastupoval na střední školu.

Považoval jsem se za hlupáka, měl jsem se za zlého zbabělce, viděl jsem jak jsem paranoidní a obrátil se v introverta. Procházel jsem, podle všech příznaků, pěkně škaredou depresí.

Nechtěl jsem mít nic do činění s vnějším světem. Začal jsem ho považovat za malicherný, bezvýznamný a falešný. Ta noc v Turecku mě změnila víc, než bych si kdy myslel, že je vůbec možné. Ironicky, až teď, o ty roky později, si uvědomuji, že jsem si vždy uvědomil, jak moc se měním, až když jsem měl čas ustoupit a podívat se na bezprostřední minulost z odstupu.

Abych tu komplikovanou větu výše vysvětlil: Zatímco jsem byl s Reginou, neuvědomoval jsem si, že se u mě cokoliv mění. Až když jsem si dal, dobrovolně či nedobrovolně, pauzu a mohl se rozhlédnout, být na dostatečně dlouho sám a podíval se střízlivýma očima do zrcadla i na své okolí, až tehdy jsem dokázal věci správně zhodnotit. Když nad tím přemýšlím víc, jsem si celkem jistý, že to bylo od Reginy úmyslné. Však, už jsem sepsal že mimořádní upíři vyžadují mimořádnou péči a dnes je mi jasné, že to vše bylo součástí jejího velkého schématu. Tehdy jsem to netušil… a nemohlo mi to být víc ukradené.

Inu tedy, uběhl rok a já byl nejen o rok starší, ale také o rok blíže k něčemu, co si nyní budete představovat jako typického upíra. Ne toho skvělého jako Regina, ale toho odporného stereotypního. Vidíte ten paradox? Začal jsem se stávat jedním z nich, psychologicky, až teprve co jsem byl z jejich světa vytržen. Stockholmský syndrom přitažený do extrému, mohli byste říct. Přestal jsem být schopný se hlídat. Do té chvíle jsem byl vždy pevně přesvědčen, že každý člověk by měl být především svým vlastním psychologem, protože ve velkém rozsahu tu sílu máme, nicméně po této zkušenosti jsem začal doopravdy chápat, že někdy prostě potřebujeme pomoc z vnější. Pro mě začínalo být stále jasnější, že buď skončím zamčený v polstrované cele blázince, nebo se nějak vrátím do jejich světa, protože jsem prostě nedokázal fungovat jako normální lidská bytost. Co hůř, ODMÍTAL jsem to. Byl jsem ještě pořád kluk a jako většina v mém věku jsem sotva zvládal své vlastní dospívání i bez celé této záležitosti na svých bedrech.

Nebudu se nijak zvlášť rozepisovat o Viktorovi a Sofii, už jen kvůli nim. Stále jsme byli, a stále jsme, přáteli a tehdy mi nesmírně pomohli všechno nějak překonávat. Bez nich… kdo ví kde bych byl.
Ale to neznamená, že bych měl ve své depresi jakékoliv sebevražedné sklony. To vůbec. Něco takového bych neudělal, ne dnes, ne tehdy, ne nikdy. Bez ohledu na to, jak zle se mohou věci vyvrbit, není nic horšího než smrt, než přijmout smrt, a tomu opravdu věřím. Možná mohou být některé typy mučení horší, ale stejně.

Jen jsem se prostě stal… stínem svého někdejšího já. Byl jsem nepříjemný, sarkastický, sobecký, zlomyslný, uzamčený sám v sobě, deprimovaný a neustále naštvaný.

Tak mi utekl celý rok a mě za tu dobu ani jednou nenapadlo, že jsem takový protože mi něco hrozně moc schází. Procházel jsem zatraceným absťákem a neuvědomoval jsem si to. A že to nebyl jen tak ledajaký absťák.

Absťák z čeho? Ze všeho! Z vysazení života samotného. Chyběly mi ty zážitky, adrenalin, ten strach, tajemství a úžas při odhalování. I bolest. Slast. Jakmile jsem to vše okusil, už jsem se nedokázal vrátit zpět.

Tak jako jiní lidé, kteří malují, zpívají, lezou po horách, píší knihy, nebo vůbec prostě dělají to, co milují. Horolezci potřebují jednou za čas svou dávku adrenalinu a když jim to seberete, bude to pro ně prakticky rozsudkem smrti, protože se už nikdy nebudou cítit úplní.

Stejně jako zvířata držená celý život v klecích. Třeba kachny, které nikdy v životě neviděly vodu. Žijí, jistě, ale jsou prostě jen… zombie.

Věřte mi ale, že jedna věc je cítit se neúplně a netušit proč (dokud to neobjevíte) a něco zcela jiného, když víte přesně co vám k úplnosti schází.

Kachna, která nikdy neviděla vodu bude smutnou kachnou, ale stále bude mnohem šťastnější než ta, která mohla plavat celý svůj život, ale pak ji zavřeli do klece.

Rozumíte kam tím mířím?

Trpěl jsem a právě proto jsem si uvědomil několik věcí:

  1. Nebyl jsem tak dobromyslný ani chytrý, jak jsem si myslel, že jsem. Poznal jsem, že jsem snadno schopen ublížit komukoliv (povšimněte si, že jsem použil slovo komukoliv ne někomu), jakkoliv, a to i bez dobrého důvodu. Vím, že je to špatné, ale z nějakého divného důvodu jsem se s tím smířil. Pořád to tak je. Asi si na to člověk prostě zvykne.

  2. Došlo mi, že právě ta stejná věc, kterou jsem postrádal, mě proměnila právě v TO, co jsem postrádal. Jinými slovy tím, že si ode mne drželi celý rok odstup, jsem se jim stával více a více podobný, místo toho abych se vracel k normálu. Podvědomě jsem to asi tak chtěl.

  3. Také jsem se začal přiklánět k názoru, že bych mohl vážně být šťastnější, žít život jako Regina, než jaký jsem dřív považoval za normální a morální, tedy lidský.

  4. A jak se blížilo léto 2007, poměr mezi chci žít normální život a chci být jedním z nich zůstával zhruba vyvážený. Což znamenalo totální chaos, protože jsem nemohl uvěřit, že jsem se do takového rozpoložení mysli vůbec dostal, a že musím čelit největšímu ze všech dilemat. Žij a nech žít, nebo zemři a… vlastně… nenech žít (ty jiné). Neexistovala žádná zlatá střední cesta, přinejmenším ne z dlouhodobého hlediska. Nespočetněkrát jsem se těžce přesvědčil, a nakonec i na vlastní kůži, že žádný z nich není ušetřen nutnosti brát životy, a to i je-li člen společenství stále člověkem. Můžeme jen hádat, kolik životů můžete mít na svědomí, za celá století, jako jeden z nich.

A tak jsme se nějak ocitli zde. Já, Sofie a Viktor, jsme leželi na zelené, teplé trávě před hrobem Blanche. Bylo to v nejpokojnější části hřbitova a všechno okolo utvářelo jednu z nejkrásnějších scenérií letních odpolední. Oranžovějící světlo zářilo skrze listí vysokých borovic a dubů, které obepínaly celý hřbitov. Zahřívalo nás tak akorát, ne příliš, ne málo. Prostě dokonalost sama. Stále jsem toho názoru, že není nic víc uklidňující, než příjemně strávené letní odpoledne ve stínu starých stromů na hřbitově.

Leželi jsme v trávě a vzpomínali na staré časy, na školu, kamarády, vtipy. Bylo to v den Blanchiných narozenin a ač jsme věděli, že není doopravdy mrtvá, chyběla nám. Říkali jsme si, kde je jí asi konec, jak se má, a doufali jsme, že zase někdy budeme opět spolu, jako kdysi. Vážně, je snad na tomto světě jediný člověk, který by se nechtěl vrátit v čase a být znova se svými milovanými, ať už to jsou přátelé nebo rodina?



Nemyslíte si, že je to trochu melodramatické? - ozval se hlas, zpoza nás, z koruny stromu.
Na okamžik jsme všichni tři zůstali zaražení. Blanche! To byl její hlas! MUSEL být! Mráz mi přejel po zádech. Takový šok, obzvláště po tak událostí-prostém roce, kde tím nejzáživnějším bylo, když si Sofie přivřela prst do dveří.

Otočili jsme se abychom ji viděli majestátně doskočit přímo před nás.
Hrdě, s rukama v bok, s hlavou vstyčenou, krásnější než kdy jindy, s tmavě červenými kudrnatými vlasy, s úsměvem od srdce a od ucha k uchu, se slzami v očích, ale stále důstojně, tam stála.

Potřebovali jsme snad deset sekund, abychom pochopili co se děje a mohli zareagovat. A že naše reakce byla strhující. Doslova. Vyběhli jsme za ní a doslova ji srazili k zemi v našem objetí. Pro nestranného pozorovatele se to muselo zdát jako něco z kresleného filmu. Tak moc jsme ji měli rádi.

Blanche za ten rok ale vyrostla, fyzicky. Dospěla. Byla svalnatější, její tvář zářila štěstím, dokonale hladká a světlá. Byla úchvatná, ač oblečená běžně, v modrých riflích, černém sportovním tílku a pořádných kožených botách. Nic jakkoliv zvláštního. A upřímně, těžko by ji teď ostatní, kteří ji dříve znali, poznávali.

Blanche! Co tady děláš?! - vykřikl jsem. Byl jsem rád, že ji vidím, ale věděl jsem moc dobře, že to pro ni hrozilo velkými problémy, pokud by se někdo dozvěděl, že je tady. Měla to přísně zakázáno. Přinejmenším dokud byla stále pod dohledem Viktorie, což tedy stále byla, pokud si to pamatuji dobře. Dokud za ni byla Viktorie zodpovědná, neměla vůbec dovoleno brát takřečeno záležitosti do vlastních rukou.

Je mi líto… já se jen… prostě nemohla stále držet v povzdálí. - odpověděla a pak dodala: Navíc, vy jste tady neměli být. Mohla bych se vás zeptat na totéž.

Mám se tady setkat s rodiči. Musím je vidět. Nebudou tady navždy a nechci někdy litovat, že jsem je nevídala tolik, kolik jen bylo možné, dokud to bylo možné… protože jak víš, mrzelo by mě to nejspíš hodně dlouho. - povídala. Sofie se na ni usmála a objala ji znova.

Viktor už samozřejmě poukazoval, jak dobře (ve smyslu sexy) teď Blanche vypadá, aniž by to nějak moc skrýval. Ale měl každopádně pravdu. Všichni jsme dospívali a měnili se, ale Blanche nás v tom předběhla prakticky o dekádu.

Ale Blanche… - chtěl jsem podotknout…

Neměj obavy, odjela někam hodně daleko. Jsem si jistá, že ji teď nějakou dobu neuvidíme. - ovšem, mluvila o Viktorii, což mě alespoň trochu uklidnilo. Ale nakonec, celé město bylo za poslední rok prosté jakýchkoliv známek čehokoliv zvláštního, a tak jsme se cítili docela v bezpečí. Nic nemohlo ohrozit náš vzácný moment. Byli jsme si moc dobře vědomi, že se tato příležitost nemusí jen tak opakovat. Vychutnávali jsme si každičký okamžik proto ještě víc.

Už jsou tady!

Rodiče Blanche se vynořili na cestičce stoupající z pod kopce a když ji v dálce uviděli, rozběhli se nahoru a za námi. Aniž by se snažili popadnout dech skočili Blanche okolo krku.

Ó, drahoušku, ty jsi vyrostla! - se slzami v očích volala její máma, zatímco jí držela tváře v rukou. Prohlížela si ji a znova a znova ji objímala. Ani její otec nebyl s tím objímáním pozadu.

Bylo to celé dojemné a hřejivé, ale současně mi to lámalo srdce. Tak šťastný okamžik, a tak smutné důvody. Pak její otec pronesl:

Není tohle všechno trochu… melodramatické? Vždyť jsme se mohli potkat jednoduše doma… - vysvětlil, a pak pokračoval: Ale na hřbitově? U tvého vlastního hrobu? V den tvých narozenin? Vážně to bylo nutné?

Byl bys překvapen, jak mnoho lidí se vrací domů, navštívit své rodiče, právě v den svých narozenin… - odpověděla Blanche.

Domů přijít opravdu nemůžu, to přece víte, ale nerada bych je trávila sama.

Znova se objali.

Byli jsme tam ještě několik hodin a užívali si každou sekundu. Celou tu dobu (plus pokaždé když jsem míjel Blanchin dům) jsem si ale nemohl pomoci a někde hodně hluboko jsem cítil, že mi její rodiče dávají za vinu ztrátu své dcery. Nemohl jsem ale nic říct, protože to bohužel bylo tak. Který rodič by pro své dítě nechtěl normální život?

Ale pak zase, nedávali mi to nijak najevo, protože si sami zřejmě nebyli jistí, zda mi to mají zazlívat, nebo mi být vděční… Moc dobře chápali, čím teď Blanche je, a jakýmsi zvláštním, pokrouceným způsobem z toho museli mít i radost. Vycítil jsem kladný pocit z toho, že jejich dcera možná uvidí statisíce východů slunce, určitě více než kdokoliv z nás ostatních. Jejich dilema bylo nakonec v jádru stejné jako to mé. Být či nebýt. To je to, oč jde!

Jako všechny dobré věci i naše setkání muselo jednou skončit. Už se téměř setmělo když jsme se loučili, ale s nadějí a slzami radosti v očích nás všech. Blanche nás seznámila se svými plány: strávit každou možnou sekundu, která jim na této Zemi zbývala, se svými rodiči, a slíbila, že jakmile bude stát na vlastních nohou, bez Viktorie v dohledu, znova se s nimi setká a společně se odstěhují někam daleko, do cizí země, kde se nikdo nikdy nedozví, kým jsou a proč tam jsou.

Dnes vám můžu říct, že to všechny stálo mnohem víc, než by mělo, ale konečně se jim to minulé léto (2012) podařilo. Jsem za to strašně rád.

Tedy, rozloučili jsme se, dobře si vědomi, že ze hřbitova nebudeme odcházet společně, a že naše poslední slova nebudou: Uvidíme se ráno.
Loučili jsme se hodně dlouho, ale nakonec naše kroky musely zamířit jinými směry.

A to bylo vše.

Na tři nebo čtyři hodiny.

Okolo jedné v noci jsem už spal jako zabitý, když tu se onen, á tak povědomý, zvuk začal ozývat celým mým pokojem. Klepání nehty o okno.

Jeden, dva, tři. Stop.

Znova.

Jeden, dva, tři. Stop.

Znova.

Probral jsem se, uslyšel jsem to a srdce mi spadlo až do kalhot. Stálo mě to hodně sil odvážit se otočit a podívat k oknu. Byl jsem v pozici malého kluka, který se o Vánocích vzbudil příliš brzo, je hrozně natěšený běžet k Vánočnímu stomku, ale současně se obává, že pod ním ještě žádné dárky nebudou.

// Poznámka překladatele: Americké Vánoce.

To jsem byl já. Ač jsem znal jen jedinou osobu na celém světě, která tohle dělávala, obával jsem se, že je to právě ona, i když jsem to tak strašně chtěl.

Otočil jsem hlavu a byla tam.

Nebo ne?

Blanche?!

Otevřel jsem okno, vyklonil se za ní a rozhlédl jsem se pořádně doleva i doprava.

Kde je Regina? - zeptal jsem se.

Jak to mám vědět?! - odpověděla mi a hopla dovnitř.

Neměla bys čekat, než tě pozvu dál?

Aha, sakra! Zapomněla jsem… Můžu dál?

Um… ovšem. - když už byla uvnitř, že ano.

Fajn. - usmála se a posadila se na mou postel.

Už tady dávno neměla být, ale ani v nejmenším mě to netrápilo. Byl jsem jen rád, že ji zase vidím.

Tak povídej… jaké to je? - zeptal jsem se.

Konečně jsme se dostali k příslovečnému slonu v místnosti, k horké kaši okolo které jsme celý den jen chodili a jen chodit museli. K faktu, že se stala upírem a už nebyla tou normální veselou dívkou, kterou jsme znali dříve. Bylo jasné, že si o tom potřebovala s někým promluvit. Na hřbitově jsme o tom mluvit nemohli, ne před jejími rodiči, a ani ne před Viktorem a Sofií. Se mnou to bylo jiné. Alespoň jsem si myslel, že to bylo důvodem, proč za mnou té noci přišla.

Nakonec jsme o tom nemluvili nijak zeširoka.

Pověděla mi, že Viktorie pojala svůj úkol vycvičit ji co nejlépe velice vážně, a postupem času ji začala více a více považovat za něco jako rodinu. To bylo ono. Samozřejmě, byly přece stejné krve, čistými pokrevními potomky Reginy.

Viktorie a Blanche se tak staly, dle jejich definice, sestrami.
Podle mých definicí byly čímkoliv, jen ne tím.

Popisovala mi, jak ji Viktorie školila ve všech možných oblastech, jak ji učila každý sebemenší fakt o každé nepodstatné maličkosti, a také mi řekla, dost nadšeně, o všelijakých výhodách, ale také zvláštních povinnostech, kterých se jí dostávalo.

Zmínila také, jak na ni má Viktorie ty největší nároky, jak ji nutí znát a ovládat příliš mnoho, příliš rychle.

Blanche ale rozuměla pozici, do které se dostala a kým se stala, velmi dobře. Věděla, že musí dostát všem očekáváním, a že pro ni neexistuje, aby byla jen obyčejným upírem. To, že byla Regininy krve, znamenalo muset být ukázkou dokonalosti. Měla před sebou ještě roky tvrdé školy, ale Viktorie (a Regina také) se velmi dobře postaraly, aby nepromrhala ani okamžik.

Jedna věc jí ale byla odepřena: lov.

Nesměla zabíjet, což ani dělat nechtěla, přesto byla ponechána, aby se krmila svými vlastními způsoby. S tím jí nikdo nepomohl. Je to koneckonců jedna z věcí, kterou se každý upír musí naučit sám, a pro naši Blanche to bylo velice obtížné.

Zapálil jsem pár svíček a oba jsme se přesunuli z postele k oknu, a jen jsme se v tichosti kochali noční oblohou. Stáli jsme tam opřeni o sebe pár minut, když tu Blanche z ničeho nic pronesla:

Vrací se pro tebe, víš to…

A já jsem… byl jsem současně šťastný i k smrti vyděšený, když jsem to slyšel, ale nechal jsem si své vzrušení pro sebe, podíval jsem se na Blanche a jen jsem odpověděl:

Jo… já vím… - takovým tím zklamaným způsobem.

Blanche mi přiložila ruku na srdce.

Moc dobře vím co cítíš, lépe než ty sám… slyším to…

Já to věděl, ale neuvědomil jsem si to, když jsem se pokoušel skrýt své nadšení. Poté co jsem strávil rok mezi lidmi, strávil rok předstíráním, bylo těžké si to uvědomit a všechno náhle změnit. Je mnohem obtížnější cokoliv předstírat před upírem.

Vím že to chceš. Slyším to. Tvé srdce nelže. - řekla Blanche.

Neřekl jsem, že nechci. - vykrucoval jsem se.

Ne, ale proč se to pokoušíš skrýt? Myslíš si snad, že zapíráním toho, po čem toužíš, tvé city zmizí? - pokračovala.

To se podívejme, jakým emocionálně romantickým psychologem ses nám najednou stala! - odvětil jsem.

Vše co říkám je, že tě nemusí mrzet něco, co takové nemusí být, něco co můžeš sám snadno změnit. Podívej se na mě. Přijela jsem se za svými rodiči, protože tady jsem chtěla o svých narozeninách být. Vím, že bych neměla, ale chtěla jsem to, a nemíním si to odepírat. - řekla rozhodně a pak dodala:

Každopádně, bez ohledu na to, jak to cítíš ty, ona si pro tebe brzy přijde.

Cože? Jak to myslíš, že si pro mě přijde? - ptal jsem se, protože to neznělo jako něco zrovna dvakrát dobrého.

Já vlastně ani sama nevím. Všechno co vím je, že už je to dost dlouho, co se držela v povzdálí, a že už to nebude dlouho trvat.

Kdy? - řekl jsem jen.

Za hodinu, den, týden, netuším přesně, ale bude to brzy. S ní přijde okamžik, kdy se budeš muset rozhodnout, zda zůstaneš nebo půjdeš. A půjdeš-li s námi, raději si buď jistý, že jsi s námi na pořád. - vysvětlila Blanche, a s těmi slovy mě objala, políbila, a vytratila se do černé noci.

Byl jsem zvědavý, zda ji ještě někdy uvidím.


nahoru   |   následující: červená královna

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus