žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

odpusťte otče, zhřešila jsem
[část třicátá šestá]

Vatikán…

Kroužili jsme nahoru po třech různých schodištích až jsme nakonec skončili v jakési kancelářské budově. Kanceláře alá Vatikán, všude samý kněz. Nevěřil jsem vlastním očím.

Vprostřed jedné z rušných chodeb jsme to vzali po dalších schodech do třetího patra. Konec schodiště hlídali dva strážci a další dva stáli u masivních dveří naproti.

Ti, při pohledu na naši malou výpravu, pro nás začali dvoukřídlové dveře otevírat, každý za jednu kliku, směrem dovnitř.

Obrovský masivní dřevěný stůl, před ještě větším oknem, a za ním seděl kardinál (či biskup, ať už se jim říká jakkoliv vlastně) a očekával nás. Já s Reginou jsme vstoupili, dva doprovázející kněží ustoupili vzad a odešli.

Muž za stolem se postavil.

Od hlavy až k patě byl oděn do podivného červeného a zlatého šatu, s ještě podivnějším kloboukem na hlavě.

Celý dialog dále není přesný, ale velmi živou rekonstrukcí určitě. Nepamatuju si všechno úplně přesně, začátek a závěr ano, ale zbytek byl na mě příliš surreální.

Vaše Eminence. - řekla Regina a posadila se. Kněz pokynul mým směrem, abych se také posadil, což jsem udělal.

Vaše Výsosti. - řekl pohlížejíce na Reginu a sedajíce zpět za svůj stůl.

Co to bylo? Souboj titulů? Přišlo mi to jako začátek absurdní komedie, kde se setkají čtyři doktoři a všichni se vítají a oslovují doktore.

Doktore -Doktore - Doktore - Doktore - Doktore. - Pff, dejte mi svátek.

Vy jste papež? - zeptal jsem se.

Regina se neudržela a vyprskla smíchy. Co já věděl? Církevní záležitosti šly tehdy zcela mimo mě a papež byl prakticky jediný titul, který jsem znal.

Ne, já nejsem papež, chlapče. - odpověděl mi perfektní americkou angličtinou, včetně přízvuku, a mým uším zněl mnohem více jako kovboj než kněz. A pak, neoslovil mě synu ani mé dítě, a nepoužil žádné Pámbu ti žehnej ani nic podobného. Byl sice knězem, ale ne tak docela, pokud chápete jak to myslím.

Otočil tvář k Regině, připraven něco říct, ale pak si to ve zlomku sekundy rozmyslel. To bylo zjevné z jeho výrazu. Na okamžik kouknul na mě a pak zpět na Reginu, připraven říct něco jiného:

Není mým úmyslem se vměšovat a vyzvídat, kdo to je, ale rozumíte jak citlivé toto téma je…

Máte za to, že mé děti jsou napříč světem tak slavné proto, že mám problémy rozhodnout, kdo má co vědět? - to byla, samozřejmě, řečnická otázka. Její děti nebyly vůbec slavné, právě naopak. Avšak, nepřímo položené otázce se umě vyhla, což knězi neuniklo. Většina lidí by si toho nevšimla a znova otázku nepoložila, ale pak, tohle nebyl obyčejný člověk, říkal jsem si. A nebo znal Reginu velice dobře.

Neuhýbejte mým otázkám. - řekl a pak se podíval přímo na mě.

Kdo jsi? - zeptal se.

Já se podíval na Reginu, a pak zpátky na něj: Pokud nejste papež, neřeknu.

Regina byla mou odpovědí potěšena a usmála se, zatímco on se zamračil.
Ale než dostal příležitost říct cokoliv jiného, Regina do toho vstoupila.

Všechno se mění. Mé společenství se mění.

Vážně? Říkal jsem si, je-li to pravda, tak je to poprvé co o tom slyším.

On je součástí té změny.

Tak tohle začínalo být každým okamžikem zajímavější a zajímavější.

Víte kolik století jsem byla sama?

Víte kolik partnerů svého druhu jsem měla po svém boku?

Víte kolik lidí jsem změnila za celou dobu své existence? - pokládala Regina jednu otázku za druhou a nakláněla se mu blíž.
Neodpovídal. Byly to, samozřejmě, opět řečnické otázky a on vyčkával na odpověď.

Tři. - odpověděla na svou poslední otázku a opět se opřela do svého křesla.

Nepatrně na nás vykulil oči. Takovou odpověď nečekal.

Ano, přesně tak, pouze tři.

Z těch tří, dva nebyli plánovaní, a jak už samozřejmě víte, Viktorie není zrovna nejvhodnějším kandidátem na královnu.

Říkáte tedy, že on…? - kněz se pokoušel položit další otázku, ale vzala mu slova z úst.

Už po mém boku stojí nějaký čas a mám v úmyslu, aby to tak zůstalo…

No ale moment… - vstoupil jsem jí do řeči.

Nezdá se, že by souhlasil. - skočil do toho kněz, nepatrně pobaveným tónem.

Ne. Moment. Ticho. - odprsknul jsem, a otočil se k Regině: Už jsme se o tom přece bavili.

Jsi můj partner nebo ne? - řekla hlubokým hlasem.

Ignoroval jsem její otázku a pokoušel jsem se pokračovat s: Mohla by ses mi občas také svěřit se svými momentálními plá… - ale nedokončil jsem myšlenku.

Tak jsi nebo ne?! - opakovala důrazně znova.

Jsem. - vydechl jsem.

Pak v čem je problém? - ale nechtěla slyšet nic, co bych mohl odpovědět, protože se otočila zpět ke knězi:

Každopádně, jak jsem říkala: Tři.

Vzdal jsem to. Tohle nebylo vhodné místo pro takovou diskuzi. Muselo to počkat na jindy.

A to je vlastně důvod, proč zde jsem. Kvůli nim.

Jsme rádi, že jste se vrátila, protože v současnosti také my máme malý problém, který by si žádal vaši laskavé pomoci. - řekl kněz.

My?

Začněme tím mým. - řekla.

Budiž. - a čekal.

Zvlášť si pamatuju hodiny za sebou. Neviděl jsem na ně, ale díky nim jsem si uvědomil, jak tichá byla celá budova a celý Vatikán. Zatímco jsem tam čekal, až Regina něco řekne, což nemohl trvat déle než dvě sekundy, měl jsem pocit, že mezitím utekly celé hodiny. Jen kvůli tomu zvuku za sebou jsem pochopil, jak rychle okolo čas plyne.

TIK TAK TIK TAK

Obloha za kardinálem začínala oranžovět. Známka, že se blížil západ slunce. Regina to cítila instinktivně, tím jsem si byl jistý.

Západ slunce pro nás znamenal hodně. Pro většinu lidí západ slunce znamená únavu a nakonec spánek. My fungovali v obráceném rytmu; tohle byl čas, kdy jsme se probouzeli. Regina začínala růžovět a byla přístupnější. Téměř jste viděli jak jí prostupuje a proudí energie. I její rty se zdály plnější a vlasy objemější. Jop, západ slunce se rychle blížil.

Jak jsem řekla, mám pouze tři přímé pokrevní potomky. A všichni byli napadeni během stejné noci, tisíce kilometrů od sebe. Gunnar, nyní prostřední, byl unesen. Potřebuji zjistit, kdo za tím stojí, a vy mi můžete pomoci.

Opravdu? Jak? - zeptal se kněz.

Početná část mého druhu má namířeno do Istanbulu…

Počkat, cože? Přichází válka?

Regina pokračovala a vysvětlila mu vše, co se stalo, a především onen fakt, že jsou lidé, v oblasti Turecka, kteří o společenství ví, a to je nutné vyřešit. Vysvětlila vše o Viktorii, kým a jak byla napadena. Zdálo se, že kardinál rozumí a souhlasí se vším. Svým způsobem…

Inu budiž. Zajistím potřebná opatření k udělení svolení. - řekl.

Poprvé jsem si uvědomil, jak moc toho je, jak moc se toho děje, o čem jsem neměl nejmenší ponětí. Do této chvíle jsem se cítil, že jsem na vrcholu světa. Že když znám upíří svět, už vím všechno, co se vědět dá, ale opět mě Regina vyváděla z omylu. Ukazovala mi věci, které ani ostatní jejího druhu neznali, například kde bydlí nebo o její smlouvě s Vatikánem.
Teprve tehdy jsem pořádně začínal chápat, že bezpečí celého společenství a mnohdy spousty jiných lidí, bylo opravdu jen a pouze v jejích rukou. Sama se pasovala královnou a sama se ujala zodpovědnosti. Vnímala to jako svou přirozenou povinnost. Těžko zdůraznit dostatečně pochopitelně, kolik moci a vlivu tahle dívka měla. Je naprosto neuchopitelné zkoušet si jen představit, kolik nevyřčených dohod a smluv musela napříč staletími uzavřít, nejen aby společenství udržela před světem v bezpečí, ale také skryté… a také, že občas je nutné obětovat jedno pro druhé.
To byla důležitá lekce, na kterou jsem přišel sám, tehdy tam v tom křesle.

Pochopil jsem, že stejně jako my všichni, také ona byla občas donucena ke kompromisům. Vzdát se utajení, alespoň před nemnoha pečlivě zvolenými ve Vatikánu, aby mohla garantovat bezpečí svého druhu. A pak znova, ohrozit bezpečí, tím že sebe a mnoho svých blízkých postaví reálně rovnou před kouřící hlavně děl, aby obnovila a zajistila utajení. Což se mělo v Turecku brzy stát.

Tolik jsem toho nevěděl, že se mi z toho občas zatočila hlava. V takové chvíle jsem se cítil bezmocný, malý a zůstával v úžasu.

Ale co se dělo právě tady?
Vysvětlím, stejně jako to musela objasnit Regina mně.

Několik pečlivě vybraných: tento kardinál, dva arcibiskupové, papež sám (myslím, nejsem si jist) a několik nevýznamných knězů a jeptišek bylo pečlivě obeznámeno s tím, kdo Regina je, co Regina je, kdo jsou členové jejího společenství a především jim bylo důkladně vysvětleno, proč je důležité spolupracovat, chránit je a vše tajit. Ale pokud jsem to pochopil správně, to bylo vše co věděli. Že existují a nejsou jen mýtem. Nic bližšího.

Vatikán zde hrál s upíry ruku v ruce, ale ne hru na konspiraci k ovládnutí světa.
Šlo o udržování obou stran ve vzájemném šachu. Nebo patu, chcete-li.

Regina byla v časech dávno minulých zapřísáhlým nepřítelem Vatikánu. Stejně tak, náboženství obecně bylo vždy nepřítelem upířího společenství. Obě strany považovaly tu druhou za zlo a jako nejlepší řešení viděly protivníka zcela vymýtit. Která strana měla po staletí početní převahu si dokážete tipnout. Nakonec, pomalu, postupem času a s modernizací světa, vznikla nevyřčená dohoda. V důležitých záležitostech bude každá ze stran jednat s dohledem a souhlasem té druhé.

Katoličtí Kardinálové

Téměř v každém z upířích teritorií v Evropě jsou obeznámení kněží, pasivní, pozorující, nezasahující a obecně mimo hru, ale jsou tam. Stejně tak Vatikán má, mezi svými vrcholnými představiteli, zástupce upířího společenství. Pozorující, tiché, nezasahující, ale přítomné. Vlci mezi ovcemi? Dva, tři…?

V retrospektivě, Da Vinciho kód se nemůže začít rovnat rozsahu toho drobného kousku informace, který jsem vám nyní předal. A víte co? Už jen to, že to zde píšu mě staví do velice delikátní pozice. Pokusit se to dokázat by bylo ještě obtížnější a sebevražednější, než se snažit dokázat, že upíři žijí mezi námi. Narozdíl od Reginy by se Vatikán nezastavil před ničím, aby mě umlčel. Absolutně před ničím.

Ale zpět k příběhu.

Svolení? Regina potřebovala povolení? Tak proto byla velká část Turecka upírům odepřena?

Ve zkratce: Ano.

Dlouhá verze by byla, že Turecko není křesťanskou zemí (ani tradičně) a tak zde Vatikán nemá žádný vliv. Co zde ale Vatikán má jsou zájmy. Zájem na tom, aby zůstalo stabilní, zájem na dobrých vztazích s Ankarou, zájem aby turci nikdy nezjistili, že Vatikán skrývá ve svých sklepeních (doslova) armádu upírů. Armádu, která již brzy měla být na cestě do Istanbulu.

A tak ano, Regina potřebovala svolení, aby mohla do těchto konkrétních míst vstoupit. Nikam jinam povolení nepotřebovala, vyjma Turecka a několika málo dalších malých nepodstatných a velmi vzdálených míst.

Takhle: Myslím si, že jít tam sama, s nikým by se o tom bavit nemusela, zvláště když se tady doma hlásila sotva každých deset let nebo tak. Ale v takovém počtu, to už je o něčem jiném.

Kardinál ale vlastně se vším souhlasil a samotného ho náš problém velmi zajímal, protože potažmo tím byly v ohrožení i zájmy Vatikánu. Někdo z protější strany lovil upíry a něco takového by se nemělo dít.

Inu, dobře víte, že k tomu budu potřebovat vyšší souhlas. A shodou okolností se to přímo dotýká mého malého problému. - řekl kardinál.

Poslouchám… - řekla Regina. Já poslouchal také, hrozně mě to zajímalo.

Jak jste si určitě vědoma, Paolo minulý rok zemřel… - nemluvil samozřejmě o nikom jiném než o Janu Pavlu II.

A tak, jako se už stalo dříve, trápí nás v ráji nesnáze. - pokračoval.

Probírali věci, jejichž význam znali jen oni dva.

Znova? - zeptala se Regina.

Obávám se, že ano. - odpověděl.

Fajn…

A s těmi slovy jsme vstali a odešli. Všichni tři.


nahoru   |   následující: smrt upíra

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus