žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

upír kterého nenávidím
[část padesátá první]

Ani jsem neměl čas zbavit se toho přiblble překvapeného výrazu, který mi zamrzl ve tváři vždy, když se něco takového stalo. Regina poklekla, předklonila se k Sigismundovi a přizvedla si ho za bradu. Viktorie byla stále za ním, také v pokleku a sledovala Reginu.

Škrábal jsem se těžkopádně na nohy. Ignorovali mě a já se rozhodl pro tento okamžik mlčet. Beze slov jsem ustoupil do pozadí a čekal co se bude dít.

Regina se naklonila k Sigismundovi blíže a hlubším, klidným hlasem začala:

Sto padesát tisíc…

Přes sto padesát tisíc dní kráčím po této Zemi, od severu k jihu, z východu na západ.

Hledajíc tebe. Hledajíc jeho (měla na mysli mě, zřejmě). Až mi nezbylo než to vzdát. Vše cos mi kdy řekl byla lež. Není žádný vyšší řád věcí. Není tu vůbec žádný řád. Jen chaos! Nikdo neví co tady sakra děláme, ale přesto tu jsme. A něco tu děláme.

Sto padesát tisíc dní… - sklopila hlavu a na celou minutu zmlkla.

Sto padesát tisíc dní a právě tolik…

Právě tolik srdcí, synů a dcer; srdcí zastavily tyto ruce a tyto… - a hlavu opět zvedla.

Její špičáky byly zcela obnaženy, zcela venku. Oči černé jako noc, bouřící rudě, podlité krví a unavené, smísené se slzami, které zadržovala jen stěží. Plné zlosti. Ach ta byla řádně naštvaná, ale promlouvala klidně.

Já si v ten okamžik říkal, že bych tam neměl být. Že tam nemám co dělat a že to slyšet nechci. Nechtěl jsem vědět kolik lidí má na svědomí.

A pro co to všechno? - pokračovala.

Viktorie? Ta už staletí zpátky přestala počítat duše, které jsem ji JÁ PŘINUTILA vzít.
- výraz Viktorie byl stále prázdný. Tu to netrápilo ani v nejmenším.

Lhal jsi. A lžeš stále.

Ne, tak to není. - opáčil Sigismund.

Pak mi pověz, co je tak důležitého, že jsi kvůli tomu strávil čtyřista let v zajetí ledové kry, než abys byl tam, kde jsi být měl. Tam, kde já byla pro Viktorii a kde je KAŽDÝ JEDEN UPÍR pro své mladší.

Ale nemusíš mít starost. Ujistila jsem se, že ŽÁDNÝ upír nevstoupí do tohoto života, aniž by měl alespoň jedinou osobu, na kterou se může spolehnout. Alespoň JEDNU OSOBU, které může důvěřovat.

Ano, Regina mluvila o sobě.

Zanechal jsi mi jen religiózní mýtus, prázdný slib a neutišitelný hlad. Hlad k vysátí celé vesnice do poslední kapky. Však jsem tak také obratem učinila!

Ale to jsi přece nemohl vědět, že ano? Protože jsi zbaběle uprchl…

Tak mi pověz: Vážně si myslíš, že zde stojím jako tvůj osvoboditel?

Svět se změnil. Velice. A ty zjevně nemáš nejmenší zájem se přizpůsobit, nejmenší ponětí jak se přizpůsobit a ani na tomto světě nechceš další jako jsi ty. Sám tady nechceš být.

Já vybudovala impérium. IMPÉRIUM založené na hodnotách v protikladu těm tvým.

Pohleď. - postavila se a dovedla ho k oknu.

Vidíš to? Tam venku jsou nás tisíce. - řekla a ukázala směrem na hustě zastavěné části Moskvy.

A další statisíce napříč kontinentem. Brzy nás budou miliony po celém světě.

Co jsem viděl moc dobře bylo, jak se vytratila barva i život ze Sigismundovy tváře. Byl k smrti vyděšený, ale ne Reginou. Ne. Něco na tom celkovém počtu upírů jím otřáslo až do morku kostí. Tohle začínalo být zajímavé.

Žádný vyšší záměr tu není. Ani dobrý, ani zlý. Není nikdo, kdo by nade mnou vládl nebo mě mohl přimět k něčemu, co nechci. A přes to vše máš stále kuráž mi tvrdit, že co dělám je špatné. Že nemohu. Že nemám. Že nesmím??!

Není vůbec důležité co si myslíš nebo co chceš. Nevěříš mi? Budiž, ale pak mi pověz: Proč on? - zeptal se jí Sigismund a pohlédl na mě:

Vem ten přívěšek, někam ho zahoď a pak uvidíme, jak ti to půjde.

Zastavila jsi se někdy, byť jen na jedinou sekundu, a pomyslela, že jediný důvod, proč si stále můžeš cárat kam chceš a dělat cokoliv si zamaneš je, že až teprve nyní jsi nalezla co jsi hledala?

A zatraceně dobře víš co musíš - co OBA musíme udělat.

Protože jsme v nejhorší možné pozici v jaké bychom mohli být.

Regina se na moment zamyslela.

To je mi jedno. - vřískla po něm: Přesvědčíme se! Ukážu ti, že my dvě (ona a Viktorie) jsme silnější než jste vy v celé historii našeho druhu byli. Nechávali jste se pošlapávat znova a znova, ovládat jako pokusné krysy. A proč?

Ukážu ti proč!

Udělala dva kroky mým směrem, strhla mi přívěšek z krku a zuřivým švihem ho vyhodila oknem. Na zlomek sekundy jsem jej viděl letět k řece Moskvě. Ječel jsem, protestoval, ale nebudu vás nudit těmito detaily. Stejně to bylo zbytečné. Přívěšek byl pryč a já věděl, že jsem v hajzlu.

Bezdůvodně! - dodala a tím svůj projev zakončila.

Já moc dobře věděl proč ho neustále nosím na krku. Nepotřeboval jsem žádnou další názornou ukázku.

Co to s tebou k sakru je? - pištěl jsem po Regině.

Sigismund se začal smát jako maniak. Ignoroval jsem ho.

Víš zatraceně dobře, že ho potřebuju!

Ne, nepotřebuješ. - odvětila mi Regina.

No jasně. Vím přesně kam tím míříš! A to se nestane. Takhle ne. Nikdy s tím nebudu souhlasit, pokud mě budeš neustále nutit. - řekl jsem jí.

Když to Sigismund slyšel, začal se smát ještě víc. Zdálo se, že ho smíchy roztrhne.

Nó tak to je tedy výtečné. Ty nyní žádáš o svolení?! - ptal se a se slzami v očích se smál dál.

Víš ty co? Už mě s tou výhružkou vážně začínáš srát… - vložila se do hádky, z rohu místnosti, Viktorie.

Tak proč s tím něco neuděláš? - odfrkl jsem jí, nejsarkastičtěji jak jsem jen mohl. To byla chyba.

Dobrá, dobrá… - kočírovala situaci sama Regina.

Inu tedy. Ty víš co od tebe žádám. - pokračovala k Sigismundovi.

Začni hezky od začátku. Všechno co jsi mi nikdy neřekl. Teď je tvá šance.

Ale já už ti pověděl všechno co vím. Zajisti si několikahlavý doprovod. Plnohodnotně využij svůj dar. Pak si najdi někoho jako já našel tebe. Předej mu jej a tím to pro tebe, i pro tvé mladší, končí. To je náš úděl, tak se mají věci mít. - odpověděl Sigismund.

Ano, ano. To není to co chci slyšet. - kontrovala Regina.

Všechno. Od začátku. - dodala.

Ticho.

Prázdné pohledy.

Smutek.

Nic víc, nic míň.

Však já se tomu nějak dostanu na kloub. Ať už mi to řekneš, nebo ne.

Na to už nemáš čas. - promluvil Sigismund.

To se ještě uvidí. - řekla Regina a s širokým úsměvem odkráčela do koupelny.

Obratem byla zpátky a v rukou držela lékařský kufřík (batůžek) první pomoci. Postavila ho před Sigismunda, který se na něj rozpačitě díval, zřejmě očekávajíc, že jde o nějaké mučící nástroje. Hrábla do něj, vytáhla injekční stříkačku, zabodla mu ji do krku a naplnila ji krví.

Injekce

On ani nemrkl.

A teď, když mám vše, co pro začátek potřebuji… to už nebude dlouho trvat. - pokračovala.

Co to zase mělo znamenat? Zase jsem si připadal jako v onen úplně první den, co jsem ji potkal. Čím více jsem si myslel, že vím, tím méně jsem věděl doopravdy.

Viktorie. - řekla Regina a pohlédla jejím směrem. Nic víc.

Viktorie přikývla.

Jdeme. - podívala se na mě a vyběhla z pokoje.

Vůbec ničemu jsem nerozuměl. Chtěl jsem si stěžovat na tisíc různých věcí. Stále si moc dobře pamatuju, že to byla jedna z mála chvil v mém životě, kdy jsem se cítil tak unavený, že jsem si přál dostat infarkt, hned tam a tehdy.

Kam? - volal jsem za ní, zatímco jsem, jako zmatené děcko, spěchal chodbou abych ji dohnal.

Do nemocnice.

Počkat. Co?


nahoru

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus