dívka, která se vrátila [část první]
13. listopad 2004, sobota, přibližně osm hodin ráno
Šedivé, chladné a deštivé listopadové ráno. Slunce stále ještě nevyšlo, bylo těžce pod mrakem a já jsem pomalým, přesto stálým krokem, ještě v polospánku, mířil do školy. Abych se do své střední školy, která prostě musí být nejvyšším místem ve městě (mimo starého kostela), dostal, musel jsem projít lesem, který nejenže obepíná velkou část pevnosti, ale je její neoddělitelnou součástí a chrání důležité budovy na vrcholu kopce.
Každopádně, i tento les se nachází na kopci, a to znamenalo, že jsem každé ráno musel vyšlapat okolo 150 lesních schodů, jen abych skončil pod dalším dlouhým schodištěm (178 nebo 182 schodů, podle toho zda počítáte první čtyři menší), na jehož konci teprve leží místní střední škola, starý kostel, márnice a brány hřbitova. Vrchol kopce je nejvyšším místem města.
Obě sady schodů jsou hodně strmé. Kdyby nebyly, muselo by jich být dvojnásobné množství. A protože jsou tak strmé, v nepříznivých světelných podmínkách nelze dohlédnout až na jejich konec. Tedy v případě druhého schodiště. To první vede lesem, takže je úplně jedno jaké jsou podmínky, stejně na konec nedohlédnete.
Déšť či sníh, tohle byla má cesta do školy; každé ráno. Náš dům se ale nacházel kousek od základny citadely, takže mi to netrvalo dlouho, bylo to jen nějakých pětset metrů, ale pořád to byl výšlap do kopce na patnáct minut.
Jak jsem už říkal, ještě jsem napůl spal, a navíc pršelo. Déšť vždycky na těch starých dřevěných schodech, které vedly lesem, pokryté mokrým listím, vytvořil nebezpečně kluzký povrch. Toho jsem si byl plně vědom. Už se mi na nich podařilo několikrát natáhnout a věřte mi, že na takovém místě si chcete dávat sakramentský pozor. Pokud uklouznete hodně špatně, můžete skončit zase až úplně dole, a je jen malá šance, že člověk přežije pád z více než sta schodů ve strmém kopci.
Proto jsem věnoval všechnu pozornost každému kroku a opatrně stoupal nahoru. Sám. V celém tomhle lese jsem byl to ráno úplně sám. Není to velké město a ostatní do školy typicky chodili jinudy, každý svou cestou, protože málokdo bydlel na úpatí pevnosti jako já. Ti co bydleli poblíž už měli dostudováno nebo chodili na jinou střední školu. A zdaleka ne všech se sobotní vyučování týkalo.
Takže jsem byl sám. Opatrně jsem si hlídal schody, když jsem ucítil závan větru a vzápětí slyšel hlasité vrčení a syčení skrze zuby, jako od nějaké šelmy, a ještě než jsem se podíval, odkud ten zvuk přicházel, zasáhl mě další náraz větru, a další a další, pokaždé z jiného směru.
Podíval jsem se nahoru, na zlomek sekundy zahlédl jen rychlý rozmazaný pohyb něčeho, a pak už jen ucítil ránu do hlavy a šel do kolen. Pamatuju si znova to syčení, a řev, jako divokých šelem, z více různých směrů a pak už jen tmu a hlasitý dívčí hlas: NEEEEEIIINNNNNN!!!!
Co bylo dál netuším, omdlel jsem z té rány do hlavy. Ale překvapivě si pamatuju hodně živý sen, který jsem z toho měl. A pak jsem se probral. První čeho jsem si všiml byla naprostá tma. Nemohl jsem se ani pořádně pohnout, jako bych byl zavřený v nějaké bedně, a ten zápach byl otřesný, hnus, jako železo, měď a starý mokrý mech. Mrtvolný zápach jako z bažiny nebo mrtvého jezera.
Každý pokus o větší pohyb prozrazoval, že jsem v pasti. Pokoušel jsem se posadit ale praštil jsem se do hlavy a pořád jsem vůbec nic neviděl. Začínal jsem panikařit, zrychloval se mi dech i tep a uvědomil jsem si, že se mi vyplnila má nejhorší noční můra. Nijak jinak jsem si svou situaci nedokázal vysvětlit.
Byl jsem pohřben zaživa.