žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

otázky, které měly zůstat nezodpovězeny
[část třetí]

17. listopad 2004, po západu slunce

Určitě jste už ten pocit někdy měli, vzápětí po položení otázky, že jste to neměli dělat. Že odpověď vlastně opravdu znát nechcete. Že je lepší nevědět, nebo spíš, když dostanete obavy z možné odpovědi a najednou ji nechcete znát, bez ohledu na důsledky.

Krev

Já ten pocit měl v životě několikrát, ale ten večer byl jedním velkým déjà vu všech těch předcházejících. S každou jednou otázkou jsem cítil, jak se nořím hlouběji a hlouběji do něčeho hodně špatného. Nejděsivější na tom všem bylo, že za jakýchkoliv jiných okolností bych nevěřil ani písmenu. Ale slova plynoucí z těch nádherných úst se mi zvláštním způsobem vrývala do paměti.

Z její divné, vágní a těžkopádné odpovědi na mou otázku, odkud je, bylo zřejmé, že o tomhle, a také o sobě, vážně nechce mluvit. Nechal jsem tedy to téma být. Už jsem chtěl domů, tak jsem se rozhodl nechodit okolo horké kaše a vytáhnout z ní alespoň, co jsem udělal tak špatného, že jsem musel skončit pod zemí, proč by mě někdo chtěl vidět mrtvého.

Co jsou ti tví přátelé zač?
Myslíš ty, co tě praštili? - odpověděla rychle, také otázkou.

No… jasně. Koho jiného? Udělal jsem něco špatně, něco jim, nebo komukoliv?

Poslouchej. Teď ti řeknu něco, čemu nebudeš rozumět, ale pak, ani tomu rozumět nemusíš. Je to odpověď, a je to ta nejlepší odpověď, jakou ti mohu nabídnout. Já budu mít lepší pocit, když ti odpovím, ale je mi vlastně úplně jedno, zda tomu porozumíš nebo ne. - a řekla to tak chladným a vážným tónem, že jsem zůstal jako přikovaný. Její oči byly fixovány k oknu, já pro ni byl irelevantní, zornice rozšířené jako kdyby si zrovna šňupla koňskou dávku nějakého svinstva, ústa sevřená těsně v přímou úzkou linku a její výraz byl ledový jako zimní ráno.

Tvou chybou bylo, že vůbec jsi. …a mi došla slova.
Podívej, já a mí přátelé… jsme tady ve městě jen na návštěvě. Byli jsme. Oni už jsou zase pryč. Oni… um… - odběhla od tématu, pak se na sekundu zastavila a konečně se na mě podívala.

Nechci ti lhát, přinejmenším tolik ti dlužím. - a začala znova, lépe: Byl jsi prostě ve špatný čas na špatném místě. A oni nebyli, jak to říct, úplně sami sebou …trochu se to vymklo.

A co ty zvuky? To oni na mě vrčeli a syčeli? Myslel jsem, že po mě jde smečka vlků, teda, vím že tady vlci nejsou, ale stejně…

Ty si to pamatuješ? - přerušila mě mírně překvapeně.

Ano, a taky si pamatuju tebe, křičet NE německy. Kolika jazyky vlastně vůbec mluvíš?

Já… - vůbec se jí do odpovědi nechtělo.

Asi to ani nechci vědět. Já jen… - trochu jsem zpomalil abych nabral kuráž v téhle konverzaci vůbec pokračovat.

Podívej se, oni dobře věděli, že tě ta rána jen omráčila, ale přesto se rozhodli tě tam strčit. Pro jistotu.

Ale ty jsi je chtěla zastavit. A vrátila ses a pustila mě z té krypty zase ven.

Ano, tentokrát výjimečně ano. Protože jsi vypadal tak spokojeně. Došlo mi, že jsi šel do školy, a… asi na mě dolehly dávné vzpomínky. Vybavilo se mi jak skvělý a jednoduchý byl svět, jak šťastná jsem byla ve tvém věku, že uvidím své kamarády, a…

Přítele? Předpokládám že máš.

Ne… milovala jsem. Jednou. Kdysi… - zamyšleně se odmlčela. Zdálo se mi, že to dělá často.

Nechci… nerada se k tomu vracím. - opatrně dodala.

V pořádku, já… vidím, že je to pro tebe z nějakého důvodu těžké… asi o tom nejsi zvyklá mluvit s lidmi a já tě, vážně, nechci děsit. Poslouchej, já… - a začal jsem se zase třást zimou, i když mě sprcha předtím trochu zahřála. Ale teď přišla další vlna zimnice. Netušil jsem, co to se mnou bylo, byla mi zima, začínalo mi být špatně a viděl jsem dvojmo.

Jí to bylo hned jasné a okamžitě mě objala. To jsem nečekal. Už tak toho na mě bylo hodně. Tři dny ztracen z domova, pohřben do hrobky, ta pořádná rána do hlavy… sakra to bylo něco.

Co si ještě pamatuju, zhruba, bylo to, že začala sálat teplo. Opravdu najednou byla hodně, hodně, hodně rozpálená, těžko to správně popsat, jako přímotop. Bylo to úžasné.

Bylo to jako strávit den v chladné místnosti a náhle vyjít ven do horkého letního dne a cítit to příjemné, obklopující a všeobjímající teplo.

Další, co si pamatuju je, že bylo následující ráno a probudilo mě bušení na dveře hotelového pokoje. Slunce mi svítilo do tváře a bylo vůbec moc hezky. Vzpomněl jsem si na Reginu. Vyskočil jsem z postele a zamířil přímo ke dveřím. Znělo to až, že ty dveře ten někdo rozbije, když okamžitě neotevřu. Reginu jsem nikde neviděl, tak mě napadlo, že si snad zabouchla a nemůže se dostat zpátky dovnitř (pitomost, já vím), ale to už jsem otvíral dveře… policie.

Stál jsem tam skoro nahý. Vešli dovnitř aniž by se zeptali, naopak téměř po mě řvali, něco ve smyslu co to provádím za hlouposti, zůstávat v hotelu zatímco se mí rodiče strachují o můj život. A něco o spoustě krve v lese.

Krev. V lese? Říkal jsem si, že ta nemůže být moje. Nahmatal jsem si na hlavě malou jizvu, ale nevím. Možná.

Nařídili mi ať se obleču. Přesunul jsem se za tímto účelem do koupelny a tam, na záchodovém prkýnku (zvláštní místo, řeknu vám), ležel maličký vzkaz:

Zavolala jsem tvým rodičům. Prosím, neříkej nikomu co se stalo. Doufám, že mi odpustíš.

Prosím, měj krásný život. Pro mě. R.

Inu, to se mi zdálo trochu předramatizované, na můj vkus. Vzkaz jsem sebral a po chvíli spláchl (v tu chvíli mi docvaklo proč ležel právě tam) a nic zvláštního si o něm nemyslel, snad jen vyjma toho, že zněl zvláštně starostlivě, jako od někoho, kdo ví, že umírá: Prosím, měj krásný život. Pro mě. - o čem tohle bylo? Proč by nemohla mít krásný život sama?

Co mi ale nejvíce utkvělo v paměti bylo její nádherné písmo. Žádná ilustace nemůže vyjádřit jeho krásu a tak jsem se s výběrem fontu výše příliš nezatěžoval. Takové písmo můžete vidět v historických manuskriptech, v knihovnách a v archivech. Do našeho školního archivu jsem se dokonce jednou pokusil vloupat, a podařilo se mi to, ale pak jsem to raději zabalil. Neptejte se. I v knihovně naší školy jsou k dispozici spisy ze šestnáctého století i starší.

A právě takovou delikátní finesu, hlavní linky písmen silnější než ty ostatní, dlouze protažená zakončení každého velkého písmena, její rukopis nesl.

Mou rukou psané písmo se příliš neliší od fontu, kterým je psán tento web. Mechanické, standardizované chcete-li. Vůbec ne kurzíva, spojené psací písmo.
Ale tohle písmo, to bylo něco.

A pomyslnou třešní bylo její R na konci, tak čisté, velké a okázalé. Vypadalo jako by jej musela hodiny …zatraceně, já bych něco takového nevytvořil i kdybych na to měl týdny.

A dvacet sekund na to jsem seděl v policejním autě na cestě domů. Je nijak moc nezajímalo, co se stalo. Řekl jsem jim jen, že jsem potřeboval na chvíli vypustit, vypadnout na pár dní z baráku.

Rodiče mi ale nevěřili. Nebyl jsem ten typ, který by potřeboval utíkat. Měl jsem všechno co jsem chtěl. Finančně jsme byli někde nad střední třídou, ne příliš, ale ani ne málo. Velký dům, liberální rodiče, mohl jsem cokoliv, kdykoliv. Už jsem měl i vlastní auto, a to jsem ještě ani nezačal dělat řidičák. Mohl jsem si kdykoliv uspořádat párty. Měli jsme bazén a domek pro hosty. Cokoliv co srdce ráčilo. Skvělý život. Proto mi nevěřili. Ne ani tak protože jsem měl všechny tyhle věci, ale protože jsem byl vážně šťastný, veselé děcko, kterému jen tak něco nezkazilo náladu.

Den utekl ani jsem se nenadál. Těšil jsem se na svůj pokoj, na svou postel. Měl jsem vše vybavené ve stylu devatenáctého století. Pokoj s hodně vysokým stropem a velkou postelí vyvedenou v červeném sametu přímo uprostřed místnosti. Patřičně pyšný jsem byl i na velký klasický francouzský armoár, šatník, který jsem dostal darem. Má rodina věděla, že miluju staré věci.

Před postelí mi ležel nepravidelný koberec z velbloudí kůže a v jednom rohu místnosti volně stojící zrcadlo, které bylo tak o palec větší než já. Podle nálady jsem mohl zatáhnout jedny ze tří různých závěsů. První byly průhledné, pro jarní rána, kdy chcete do pokoje pustit co nejvíce slunce, ale stále by bez závěsů působil prázdně. Druhé, výrazně červené, jsem zatahoval jen v zimě, když byla obloha šedá. Dodávalo to barvě světla v pokoji teplejší tón. Poslední pár závěsů byl vyroben z těžkého, hluboce tmavě modrého sametu, a zatahovaly se jen, když jsem chtěl úplnou tmu.

Mimo velké truhly v nohou postele, a krbu, jsem v pokoji neměl nic jiného. Nic dalšího jsem ani nepotřeboval. Miloval jsem staré věci a historický styl, a jediné co mi tehdy ještě chybělo a chtěl jsem navíc, byla klasická malba na stropě. Mno…

Na sekundu jsem si vybavil ten chlad, z hrobky, ve které jsem ještě včera ležel, ale hned jsem ty myšlenky zahnal, byl jsem přece silný chlap, no tak co, tak bych tam byl pohřben navždy. Dokázal jsem si představit nejméně tři horší věci, které by se mi mohly stát.

Například, když mi byl rok, měl jsem leukémii. Máma mi vždycky říkala, že jsem jejich malý zázrak. Přemohl jsem leukémii téměř bez jakékoliv léčby, vyjma transfuzí krve. Říkala mi, že jsem dostával tolik krve, že si myslela, že musím každou chvíli prasknout. Nestalo se. Na první chemoteriapii jsem dostal tak intenzivní alergickou reakci, že se doktoři smířili s tím, že to nepřežiju. Nedokázali si představit vítězství nad rakovinou bez chemoterapie. A přesto jsem ji překonal, bez pomoci …no, to vlastně vůbec ne. Ale k tomu se teprve dostaneme. Strávil jsem v nemocnici půl roku. V té hrobce jsem byl jen tři dny.

Myslel jsem na Reginu v momentě, co jsem položil hlavu na polštář. Kde asi je? Je v pořádku? Proč se musela ztratit? Byla tak krásná. Přál jsem si s ní zase někdy promluvit… a její skvělé živé teplo by teď bodlo… ale to už jsem dřímal.

Ale nedřímal jsem dlouho. Vlastně mi to přišlo jako maximálně minuta a probralo mě lehké poklepávání na okno. Znělo to jako déšť.

V listopadu ale obvykle neprší, tak jsem se rozhodl podívat. Ještě jsem mrkl na hodiny, bylo krátce po druhé hodině noční, nevím kolik přesně, roztáhl jsem závěsy a zůstal jako opařený.

Zíral jsem, neschopen slova, vyplašený, nadšený, překvapený a zmatený současně. Jedním slovem ohromen.
Rychle jsem uvolnil jednoduchou západku, kterou moje okno mělo, a otevřel ho: Co tady… Jak… s… Jak jsi sem vylezla? - ne, že by mé okno bylo tak vysoko, bylo to jen jedno patro, ale i já jsem měl hodně velký problém, když jsem k němu jednou zkoušel vylézt, tak co potom taková křehká dívka?

Říkala že přece trénuje, říkal jsem si, a současně stejně nechápal, jak jí to mohlo pomoct vyškrábat se sem.

Takže nejsi rád, že mě znova vidíš?
Děláš si srandu? Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím!

Vím. Mrzí mě, že jsem se tak vytratila. A taky, že tě nemůžu nechat na pokoji jak jsem slíbila. Já… tohle vážně obvykle nedělám.

No to doufám. - pousmál jsem se.

Tak to nemyslím. Jen je na tobě něco zvláštního, odlišného, nedokážu to popsat ale donutilo mě to tě opět navštívit. - a tón, kterým to řekla, mě velmi příjemně pohladil po egu, možná až příliš.

Dál mě nepozveš? - dodala, s úsměvem a jiskrou v oku, mezi řádky.

Promiň, jistě, pojď dál. - udělal jsem krok zpátky a přišlo mi to vtipné.

Čemu se směješ? - a usmála se také.

Jen jsem k sobě ještě nikdy nikoho nepozval oknem.

Ticho.

Jedním plynulým pohybem se přehoupla přes okenní rám a absolutně neslyšně doskočila na podlahu. To bylo fascinující. Jako ninja. Já tam opět stál jen v trenýrkách, zase jsem neměl příležitost na sebe něco hodit, a zase jsem začínal mrznout.
Ale ona toho na sobě, překvapivě, taky moc neměla, a navíc vypadala, že jí to ani v nejmenším netrápí. Dalším ninja-kočičím pohybem přiskočila blíž a důrazně mě povalila zpátky na postel. Přišla blíž, nahnula se, mírně, a koukala dolů, skrze mně.

Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Bylo to svým způsobem intimní, a to bylo hodně divné, protože tohle vlastně byla holka, která se mě před pár dny pokusila zabít. Položila se vedle mě. Velmi těsně. Beze slov jsme se na sebe podívali, a pak jsem ji políbil jako ještě žádnou nikdy předtím. Nemohl jsem si pomoci. Přitiskla se ke mě a dala mi najevo, jak vnímá mou rozprouděnou krev, mé vzrušení. Vyskočila na mě, aniž by se naše ústa vzdálila a pak, několika pečlivě promyšlenými pohyby, perfektně vedenými, jako při tanci, které se zdály jako jeden souvislý, se vsunula za má záda a najednou byla opět nahoře, na mě. Jen já ležel obličejem dolů. Seděla mi na zádech, jako by se naše role zvláštním sledem událostí obrátily.

Chytila obě mé ruce, jednou rukou, a až v tu chvíli mi došlo jak silná vlastně je. Vzdal jsem jakékoliv pokusy abych si snad ruce uvolnil. Položila se na mě a přiblížila svá ústa na výšku husí kůže od mého ucha. Slyšel jsem a cítil její dech, od ucha postupně k zátylku, a šel mi z toho úžasný mráz po zádech.

Vzpomínám si, že jsem si říkal, že tohle musí být ta nesměšnější šílenost, kterou jsem v životě udělal. A že těch šíleností a hloupostí bylo. Ale stejně, tohle bylo tak příjemné, byť vážně divné.

Najednou jsem za svými zády uslyšel hlasité syčení, znova ucítil horký dech na krku a pak, aniž bych se mohl otočit, a nejsem si ani jist, zda jsem se otočit vůbec chtěl, přišla ostrá hluboká bolest vpravo na krku. Skoro jsem fňuknul jako malá holka. Nechápal jsem. Bolelo to, ale přesto to bylo hrozně příjemné a uklidňující. Vzrušující a přesto mírumilovné, ten druh smíšených pocitů, které jsou člověku dopřány jen zřídka. Svět se se mnou točil a já byl v sedmém nebi.

Vůbec mě to kousnutí netrápilo. Ne když bylo tak, TAK příjemné. Ještě dnes si pamatuju všechno, co se přihodilo, každý moment, jasně a živě, jako bych to prožíval znova a znova. Samotná vzpomínka stačí abych se zasnil. Bylo to hrubé, milé, děsivé, krásné, divné, a zároveň to byl nejvíce vzrušující zážitek celého mého života. Rozkoš.

Vychutnával jsem si tu bolest. Nebylo to poprvé co mě někdo kousnul, kamarádky, děvčata, hravá kousnutí, trvající vždy chviličku. Tohle kousnutí ale ne a ne skončit. Pokusil jsem se na něj zkoncentrovat a rozpoznal jsem její zuby, hluboko zakousnuté do svého krku. Hodně hluboko. Mnohem hlouběji než kam by měl být člověk schopen kousnout. Cítil jsem i svou krev, proudící ven. Slyšel jsem ji polykat a těžce oddechovat. Sevření ruky, kterou držela mé ruce, bylo stále pevnější a pevnější a druhou ruku mi teď tvrdě tiskla do zad, tak abych neměl nejmenší šanci uniknout.

Začala se mě zmocňovat panika. Chtěl jsem se uvolnit a hlavně ji odtrhnout od svého krku, ale ještě než jsem začal v tomto směru cokoliv zkoušet, ucítil jsem jak její sevření povoluje.

Okamžitě jsem si rukou nahmatal ránu, vlastně dvě, dvě značky po zubech, a cítil jsem svou teplou krev rozmazanou po celém krku, kapající na prostěradlo. Divoce jsem otočil hlavu, abych se na ni podíval. Chtěl jsem ji políbit. Ta ranka na krku mě nijak netrápila, holky mě už pokousaly mnohokrát, i když ne zdaleka až takhle do krve a už vůbec by mě nenapadlo, že ji bude polykat.

Ale pořád jsem byl v mírném šoku z toho kousnutí.

Divoce jsem otočil hlavu, abych se na ni podíval, ale místo té mléčně bledé krásné tváře, těch velkých tmavých očí a sladkých úst s tenkými, dokonalými rty… jsem uviděl čirou hrůzu.

Nevěřil jsem tomu co vidím a chtěl jsem zpátky do své hrobky.

A zůstat tam.

Navždy.


nahoru   |   následující: lux aeterna

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus