zase jsi to udělala huso jedna
[část třicátá čtvrtá]
prvních únorových nocí
Měli jsme v plánu dostat se ke Gunnarovi co nejdříve a přesvědčit ho, aby šel s námi, do doby než zjistíme (tedy, Regina zjistí) kdo za tím vším je, a zda někdo opravdu úmyslně útočí na její nejbližší. Měl jsem strach i o sebe ale nakonec, já nebyl upír, tak bych snad měl být v bezpečí. Ale nikdy nevíte.
Avšak, jako všechny plány, ani tento dlouho nevydržel. Neměli jsme koho přesvědčovat. Gunnar byl pryč.
Hledali jsme všude. V třiceticentimetrovém sněhu nebyly žádné stopy, ale to jsme čekali, stále sněžilo. Přední dveře byly odemčené, všechno v domě bylo normální, nic rozbitého, žádné známky souboje.
Krb byl zcela vychladlý. Vyhasl den, možná déle, předtím, než jsme sem přišli. Prohledali jsme všechno a v jednu chvíli Regina dokonce z plných plic křičela jeho jméno. Nic. Ani její křik se v těchto lesích nemohl dostat moc daleko. Bílá pokrývka čerstvého sněhu byla všude a poskytovala velmi dobrou zvukovou izolaci. Sníh umlčí vše.
Zdrželi jsme se možná půl hodiny, zkontrolovali sklep i malou stáj. Koně stáli zamčení ve svých boxech, vyhladovělí. Zásoba sena, která jim měla vydržet celou zimu, byla na opačném konci stáje, ani ne pět metrů od nich. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem je pustit. Doufal jsem, že nesežerou všechno najednou. Vody okolo bylo víc než dost. Snad přežili.
Pak už nebyl důvod abychom tam zůstávali. Zjevně už tři nebo čtyři poslední dny doma nebyl. Nedobrovolně. Nenechal by koně takhle hladovět, kdyby úmyslně někam odešel. Ani ty odemčené dveře, nebo jiné věci, které obvykle lidé dělají když odchází, například že zavřou vyklápěcí okno v patře.
Zamířili jsme zpět.
Něco se Gunnarovi muselo stát. Určitě nebyl mrtvý, zatím, jen někam zmizel. Bylo ale naprosto jasné, že někdo (nebo něco) šlo po Regině, resp. po jejích potomcích. Tohle už nemohla být náhoda, Blanche, Viktorie a nakonec i Gunnar. Všichni napadeni, snad ve stejnou noc, tisíce mil od sebe. Muselo to být koordinované, promyšlené a zahrnovat jak upíry, tak lidi.
Zamířili jsme přímo na setkání.
Pro změnu jej nesvolala Regina, ale starší sami.
Na svolání takového setkání bylo nutné mít dobrý důvod a dosáhnout kvóra: souhlasu alespoň šesti starších nebo pěti oblastí. V tomto případě byly splněny obě podmínky a Regina se zúčastnit musela.
Důvody zde nemusely nutně souviset s útoky samotnými, tak jako s tím, že Viktorii téměř přemohli lidé, organizovaná skupina, a v zóně kde neměla co pohledávat. Musela se za to zodpovídat. V jejich světě není mnoho kontroly, ale když jeden z nejvyšších členů poruší dvě nebo tři důležitá pravidla během jediné noci, musí pro to mít hodně dobré vysvětlení.
Místem konání bylo Skotsko. Ano, Skotsko. Zůstává to jedním z nejkrásnějších míst, jaká jsem kdy viděl. Ne celé Skotsko, ale to konkrétní místo, kam jsme jeli. Nemůžu si vzpomenout na název a nejsem si jistý, zda mi byl tehdy vůbec řečen, ale šlo o nádherné honosné sídlo, možná spíš dokonce zámek, někde v okolí nebo poblíž Inverness.
Bylo obrovské, s osmi nebo devíti pokoji ve stylu 18. století, každý s vlastním krbem, koupelnou a pro mě tím nejdůležitějším: obrovskou postelí s nebesy. Jako doma, svým způsobem, ale mnohem lepší.
Těžko popisovat, museli byste to vidět. Přidal bych fotografii, ale opravdu si nevzpomínám jak se to tam jmenovalo.
Bylo to podobné jako ve Francii, perfektní vybavení vším, co byste mohli potřebovat, postele ustlané v hotelovém stylu. Musel to být buď luxusní hotel nebo k pronájmu, rozhodně nic soukromého. Všechno bylo příliš standardizované aby to byla soukromá rezidence. Neptal jsem se.
Ale předbíhám.
V Glasgow jsme přistáli okolo desáté večer.
Na letišti nikdo nečekal! (Kde je váš bůh teď, ha?!)
Tak jsme zamířili do hospody.
A tady začala legrace.
Bonobo - Days to Come (ft. Bajka)
Vážně. Byla tma, zima a sněžilo. Regina mávla na taxík a nařídila: Do nejbližší otevřené hospody.
Eh, vážně?
Vystoupili jsme před barem, který se jmenoval buď the old sheep (stará ovce), nebo the old ship (stará loď), už nevím.
Počkej tady.
- řekla Regina.
Mrznu. Co tu zatraceně děláme?
- nechápal jsem a štvala mě.
Prostě na rohu na mě pět minut počkej. Klídek.
- řekla a s těmi slovy vešla dovnitř.
Regina mi nikdy takhle neřekla, abych počkal mimo, nebo že bych nesměl někam dovnitř. Z toho důvodu jsem nenaléhal. Měla-li pádný důvod, abych počkal venku, počkal jsem venku. Nebyl vhodný čas nikoho štvát, ani ji, ani sebe. Oba jsme měli hlad, byli jsme unavení a promrzlí. Byla hrozná zima.
O pět minut později Regina vyšla ven, v novém oblečení, a to docela stylovém.
Co to sakra mělo znamenat?
Neřekla nic a pokračovala jedním směrem, pak zahla a pokračovala zase jinam.
Představte si to: Bláznivá holka uprostřed noci, sněží, pobíhá z jedné strany ulice na druhou, jakoby něco hledala, zatímco za ní klopýtá kluk a snaží se držet její tempo.
Konečně jedno z aut, za známého zvuku, zablikalo směrovými světly.
Regina přiskočila a nastoupila na místo řidiče.
To si snad dělá srandu.
Byl jsem neskonale rád, že jsme se ukryli před větrem a zimou. Ale to nebylo vše.
V momentě kdy jsem nastoupil, jen na zlomek okamžiku, než zhaslo světlo v interiéru když nastartovala, jsem si všiml maličkých čerstvých červených skvrn na její nové bundě. Krev.
Došlo mi co se právě stalo.
Tákže…
- ani jsem více říct nemusel.
Přeješ si podrobnou zprávu, s odrážkami a ilustracemi, toho co se právě odehrálo? Řeknu ti to: Ocitneš-li se v noci v cizím městě, bez dopravního prostředku, promrzlý a hladový jako vlk, pak potřebuješ člověka.
Máš snad jen trochu pocit, že něco takového dělám poprvé? Jak si myslíš, že žiju celá ta staletí? Nemám neustále někoho k dispozici.
Jsme na cestě už tři dny a já mám vážně velký hlad.
- řekla, když jsme hospodu nechávali mizet za sebou.
Uprav si zrcátka ať vidíš na cestu, drahá.
- usmál jsem se.
Móc vtipné.
- řekla sarkasticky zatímco jsme najížděli na dálnici.
Bylo mi jí líto, vážně. Byla vlastně dítětem bez domova. Opravdu. Dovedla k dokonalosti umění vejít kamkoliv, vzít si co potřebuje, a místo bez pozdvižení opustit, a to vše za méně než pět minut. Vsadím se, že něco takového udělala už tisícekrát, v bezpočtu měst na celém světě.
Byl jsem jen rád, že jsem to tentokrát nebyl já, že si nedělala nárok na mě ve stavu, v jakém jsem byl. Tedy, dělala si ho často, ale jen když jsem měl možnost se pořádně najíst a pořádně si odpočinout, jinak trvala na tom, že si uloví někoho jiného. Byl jsem za to rád.
Když jsme konečně dorazili do zámku, téměř všichni už tam byli, včetně Blanche, ale Viktorie s Larsem ještě ne.
Objal jsem Blanche jako kdyby zrovna vstala z mrtvých… ;-)
Ano. Řekla mi, že se z hrobky musela dostat sama, protože nikdo nepřišel, kdo by jí ven pomohl. Bylo mi jí líto, když jsem si představil, jak se hrabe z hrobu. Ale tak hrozné to nebylo. Nebyla doopravdy pohřbená, samozřejmě že ne. Rakev se jen spustila do hrobky a uzavřela kamenným víkem. Oficiálně mrtvá pro zbytek světa, ale nic co by nezvládla.
Omluvil jsem se jí, že jsem se pohřbu nemohl zúčastnit a vysvětlil proč. Vyděsilo ji, když slyšela o Viktorii. Zjevně se nikdo neobtěžoval jí o tom říct.
Regina vstoupila do zámku rychle, kráčejíce napříč halou důraznou, hlasitou, imponující chůzí. Boss. Hlava vzhůru, nárokující tempo, na nikoho se ani nepodívala, nikomu nic neřekla, mířila přímo do jídelny.
Starší, kteří byli přítomni, byli Karl, Jackson, Nikita, Giorgio a Edmund. Lars chyběl. Očekával jsem jich víc, hlavně třeba staršího Spojeného království, Arthura. Byli jsme přece v jeho teritoriu. Chápu, že opět, jméno Arthur zní trochu stereotypně a vymyšleně, ale tak se jmenoval a nemíním si vymýšlet jiné, jen aby vše znělo trochu reálněji. Starší UK se jmenoval Arthur a nebyl tu. Tečka.
Mimochodem, taková zajímavost: UK nezahrnuje Londýn. Ten má (tedy tehdy měl) dokonce tři různé starší.
Já se posadil do kouta, daleko ode všech, a snažil jsem se být co nejmenším, z dobrého důvodu, zatímco Regina sezvala, aniž by řekla jediné slovo, všechny okolo stolu.
Vážení.
Regină.
Kdokoliv za útoky stojí, čekají ho velmi zlé měsíce…
Jistě si nemyslíš, že by to mohl být někdo mezi námi?
Kdo jiný by měl vědomosti a prostředky naplánovat něco takového?
Kterýkoliv člověk i upír mohl zosnovat takový plán! Obviňovat nás je nehorázné!
Nikoho jsem neobvinila. Ale musíme se s tím vypořádat briskně. Nemůžeme se prozradit jen tak, ne teď, ne tam!
Já mám pocit, že právě ty jsi tou, kdo prozrazuje příliš…
- řekl Edmund a koukal při tom přímo na mě.
Regina neodpověděla hned, jen na něj chvíli zírala. Já na něj ze svého rohu zíral taky. Všichni ostatní zírali na mě.
Myslela jsem, že už jsi dost stár na to, aby sis uvědomoval, proč je zde… ze všech v této místnosti, právě ty bys měl moc dobře vědět.
Později jsem pochopil význam této odpovědi. Mnoho významnějších upírů, zvláště právě Edmund, ale také někteří ze starších, mají jednu věc společnou. Všichni byli změněni přímo ve strigoie, během jediné noci, ale až poté, co mezi upíry strávili roky už od svých nejmladších let. Byli do tohoto způsobu života vychováni, ale konečná volba zůstala jejich. Jak se zdá, vedlo to k velkým ambicím, loajalitě a naopak, takový pak ničeho nelitoval, a neměl sklony k depresím napříč léty. Chápal jsem to. Kdyby mě Regina změnila násilím, roky bych ji nenáviděl za ten pocit, že mě okradla o mládí a život, a ten pocit by se asi nikdy neztratil. Gunnar byl dobrým příkladem násilné proměny.
Mezitím přímo před zámek dorazili Lars s Viktorií. Doslova ji dovnitř donesl jako pytel brambor, na rameni, a hodil ji na stůl. Museli jet celou cestu z Turecka autem, v takovém stavu nemohla nejen na letiště ale nikam mezi lidi. Vypadala hrozně.
Historie se opakovala.
Regina vyskočila na stůl za ní a začala k ní mluvit, uklidňovat ji, snad aby zmírnila její bolesti. Všem bylo jasné, včetně mě, že Regině na Viktorii záleží mnohem více než dávala normálně najevo. Nemyslím si, že jí na komkoliv záleželo více než na Viktorii, i když vůči ní občas používala více než jen trochu násilí.
Je pozoruhodné, že to není ani rok od posledního podobného setkání, a Viktorie je opět téměř ve stejné pozici.
- komentoval situaci Karl a snažil se udržet umělý úsměv. Blond vlasy na stranu, opřený o krb, se sklenicí vína v ruce, jako by se ho to netýkalo.
A tím myslíš co?
- zasyčela Regina mezi zuby.
Jen doufám, že nebude žádné potřetí.
Zase se uklidnila.
Vytáhl jsem jich kolik jsem mohl, ale stále mnoho zbývá.
- řekl Lars zatímco chystal na stole více místa.
Mluvil o Viktorii, která byla prakticky od hlavy až k patě provrtaná. Několik větších a mnoho menších průstřelů, rovných i křivých, ze všech stran. Některé ještě krvavé, jiné už zahojené, ale stále se svíjela v bolestech.
Ty hloupá huso, zase jsi to musela udělat!
- Regina na ni křičela zatímco z ní strhávala oblečení, nebo alespoň to co z něj zbylo.
Blanche už seděla na stole, za Viktorií, a přidržovala její hlavu ve svém klíně.
Snažili se mě chytit! Starala jsem se o sebe a oni se objevili odnikud a zkoušeli mě chytit!
No počkej, oni se tě pokusili unést?
- musel jsem se ujistit, zatímco jsem vstal a přicházel blíž ke stolu. Regina se na mě podívala a oba jsme mysleli na to samé: Gunnar.
Ano!
- vydechla Viktorie.
Gunnar je pryč.
- řekla Regina a s těmi slovy se všichni ztěžka nadechli.
COŽE?
- téměř společně reagovali ostatní v místnosti.
Překvapivě, zdálo se mi, že to nejvíc naštvalo Larse: Ale on nebyl jen tak někdo! Byl tvůj! Silnější než my všichni dohromady!
- někteří zjevně nesouhlasili, ale nikdo to hlasitě nerozporoval.
To jen dokazuje, že je za tím někdo silný a schopný.
- řekla Regina.
Nebo vychytralý…
- dodal jsem a došel jsem k Viktorii.
Kolik jich bylo?
- naléhala Regina zatímco otevírala každou zahojenou ránu v níž cítila cizí objekt. Jakmile to udělala, jedna nebo více střel se začaly tlačit ven, některé skoro samy, některým musela pomoct silou. Viktorie řvala z plných plic.
Á… celá… armáda…
- cenila přes křečovitě sevřené zuby.
KOLIK?
- chtěla vědět Regina a zabodávala svůj prst hluboko do jedné z ran.
Čtyřicet až padesát!
- vyprskla Viktorie.
Kolik jich uteklo?
Jeden… možná dva… omlouvám se… překvapili mě.
No týýý vole, říkal jsem si. Začal jsem si konečně uvědomovat jakým zvířetem Viktorie byla. První co mě napadlo bylo Terminátor, ale ten vůči ní nebyl ničím. Nechtěl bych vidět, jak by to dopadlo, kdyby ji nepřekvapili. Třetí světová?
Ale tady ležela už téměř v bezvědomí. Ztráta krve už začínala být vidět nejen na stole a to vůbec neuvažuju, kolik jí musela ztratit na té dlouhé cestě sem.
Jídlo.
- zvolala Regina.
Není žádné.
- řekl Edmund.
Prosím?
Arthur je měl přivést, ale buď se z nějakého důvodu opozdil, nebo tady máme další záhadu.
- vysvětlil.
Projel mi mráz po zádech když jsem to slyšel.
A do pr… jsem poslední kousek pizzy v místnosti plné hladových zhulenců.
Musel jsem převzít iniciativu. Naklonil jsem se nad Viktorii a nemohl si pomoci neusmát se na ni. Byl to dobrý skutek? Těžko. Levou rukou jsem přizvedl její hlavu z klína Blanche a pravou jsem stáhl límec svého tenkého svetru dolů, abych odhalil krk. Hladil jsem ji po hlavě po celou dobu co se krmila a, úplně poprvé, ze sebe dostala: Děkuji.
Věřte mi, to pro mě znamenalo hodně, možná více než všechna díky, která jsem kdy v životě dostal, dohromady.
Bylo zajímavé pozorovat jejich reakce. Někteří mnou pohrdali, že jsem to udělal, jiní vyjádřili uznání, ostatním to bylo úplně jedno.
Viktorie se mi začala vzpamatovávat před očima, ale já si musel sednout. Vzala si mnohem víc než obvykle Regina. Cítil jsem každý úder svého srdce, bušilo mi v hlavě, měl jsem pocit, že se vznáším a nedokázal jsem zaostřit pohled. Mnohem, mnohem víc.
Lars mi přinesl sklenici vody. Byl jsem mu vděčný. Regina s Blanche vzaly Viktorii a odnesly ji do jednoho z pokojů o patro výš. Regina byla zpět obratem, Blanche zůstala nahoře.
V tu chvíli se konečně ukázal Arthur. Vedl za sebou čtyři další, lidi, nemohlo jim být nikomu ani osmnáct. Tři děvčata a mladíka. Lidi. Jídlo.
Nebyl jsem ani zdaleka tak znechucen, jak bych asi měl být. Byl jsem pak svědkem noci plné diskuzí, zábavy a současného krmení na všech čtyřech. Ne jako Viktorie. Pro ostatní to bylo jen obyčejné popíjení, ale na konci noci byli ti čtyři téměř tak vyčerpaní jako já. Bledí, slabí, ospalí.
Jedna z dívek si přisedla ke mě.
Jak dlouho už to děláš?
- řekla s těžkým skotským přízvukem. Byla místní, zjevně. Sotva jsem rozuměl co vlastně říká?
Dělám co?
- bylo vidět, že s mými slovy si uvědomila, že nejsem místní, ale nic neřekla.
Však víš… dárce. S kým tu jsi?
- zeptala se. Pokud nejsem místní, musel jsem s někým přijít, napadlo ji zřejmě.
Já nejsem… ty děláš dárce?
- mohlo mi dojít.
Jo…
- odpověděla.
Jak přesně to funguje?
- pokračoval jsem.
Byla překvapená. Jak jsem mohl nevědět jak to celé funguje.
Ty nevíš? A kdo potom jsi?
- zeptala se.
Já… eh… Regina je má sestra.
- řekl jsem.
Kdo je Regina? Tamta?
- zjevně. U stolu seděla jen jediná dívka. Ale tím mi vlastně dokázala, že nemá nejmenší tušení, kdo z nich je kdo. Byli zde vážně jen pouhou potravou. Ne přátelé, ne blízcí, ne známí, jen lidé - jídlo. Říkal jsem si, co s nimi nakonec asi bude, protože neměli nejmenší představu, že existuje nějaký kodex, že existuje nějaký zákon o tom, že člověk, který ví o jejich existenci musí buď zemřít nebo být změněn.
Věřila mi. Věřila, že Regina je má sestra.
A proč tě teda nepromění?
- pokračovala, ale nečekala na mou odpověď, ponořila se očividně do svých snů a představ:
Úplně moc se těším až dostanu svou šanci stát se jednou z nich. Ale jsem stále příliš mladá.
- a já pochyboval, že je to z její vlastní hlavy. Spíš jí to bylo někým vnuknuto. Tak či onak, tu noc jsem neměl zrovna náladu dělat si nové kamarády. Ani mezi lidmi.
Podstatné bylo, že dokud tito mladí byli zde, nic jakkoliv důležitého se neprobíralo. Jakmile se nálada mezi staršími, i Reginy, zlepšila a všichni se trochu uvolnili, Arthur nepatrně kývl na jednoho z nich, a během pár momentů všichni čtyři odešli.
Když se za nimi zaklaply dveře, celá diskuze nabrala vážnější tón.
Inu. Chápu to tak, máme-li jí věřit, že její prozrazení lidem nebyla její chyba. Nicméně, to nemění nic na faktu, že někteří jsou stále naživu, vědí kdo je a čím je, a nejsou v našem dosahu.
- řekl Karl a Jackson souhlasně přikývl.
A co tam vůbec dělala v první řadě?
- dodal.
Měla sledovat stopu. Vyslala jsem ji něco zajistit, pro sebe, ale nikdy bych si nemyslela, že ji stopa zavede až právě tam. Asi je to šedá zóna, pánové. Jistě, je zakázáno překračovat hranici, ale tohle je pro mě velice důležité, a pokud se ukáže, že mám pravdu, bude to zásadní pro nás pro všechny.
Vysvětli.
Jsem na stopě Sigismunda. A mám důvody věřit, že může být stále naživu.
Život se na okamžik zastavil v celé místnosti.
To ale mnohé mění… výrazně. To přece nechceme, nebo ano?
- řekl Lars.
Nejsem si jistá…
- řekla Regina. Nerozuměl jsem. Stále pro něj měla místo ve svém srdci, ale z nějakého důvodu se ho všichni obávali a nechtěli ho zpátky. A přitom ho nikdy ani nepotkali. Co jim o něm Regina mohla říct? Bylo to něco z minulosti co jsem nevěděl? Nebo byli prostě příliš zvyklí na to, jak se věci měly, a nechtěli aby se všechno obrátilo v chaos, pokud by se vládnoucí ruka ztratila? Protože pokud by Regina najednou nebyla nejstarší, všechno by se změnilo.
Jakmile se Viktorie zcela zotaví, vrátíme se tam zpátky a vyřešíme vše jednou provždy. To vám slibuji. Ale prozatím, vše co po vás žádám je pracovat společně a zjistit, kdo za tím stojí. Jsem zde zjevně v ohrožení a určitě vám nemusím připomínat vaši povinnost.
- pronesla.
Hranici ale nepřekročíš! Bez diskuze!
- všichni starší souhlasili a zformovali zde vůči ní malý odpor. Tohle nebyla žádná demokracie, ale Regina věděla, že nebylo dobré se stavět proti všem jen pro své ego. Přikývla.
A také nejsi zrovna přímo ohrožovaná.
- řekl Edmund.
Já to tak ale cítim. Nebo opravdu chcete raději čekat, než se pokusí zavraždit i mě?! Nebo jeho?!
- a ukázala mým směrem.
Jo, to byla hodně těžká otázka, protože všichni do posledního o mně měli smíšené pocity. Nemůžu jim to mít za zlé. Byl tady důvod, proč jsem raději nic moc neříkal, nezůstal s nimi a držel se raději sám, mimo. Každý z nich, včetně Reginy, pracoval tvrdě po staletí, aby se stal tím čím je. Budovali své jméno, své pozice, svou moc. A přesto, tady se objevil člověk, kluk, ještě ani ne dospělý, hrozící, že všechny ty stupně a všechny ty roky prostě přeskočí, a stane se jedním z nich, na úplném vrcholu, prostě jenom tak, protože to královna řekla. To se zrovna žádnému z nich nezamlouvalo a já tomu rozuměl. Někteří nebyli ničím po dekády, možná staletí, než nabyli dostatečný věk, znalosti a vliv aby mohli být staršími svých zón.
I přes to všechno, tohle bylo spíše klidné a zábavné, alespoň pro ně teda, setkání. Napadalo mě, že by se mohli scházet častěji, bez důvodů jako byl tento. A prý že to dělají, jednou za pár desítek let. Představte si to.
Šli jsme si lehnout okolo čtvrté nebo páté ráno, a když jsme vycházeli po schodech do patra, všiml jsem si trápení a zlosti v Regininých očích. Až tam, konečně z dohledu všech ostatních, snad poprvé, jsem se k ní přiblížil způsobem, který často říká a nese mnohem více emocí, než polibek. Vzal jsem ji za ruku… tak jednoduchá věc to byla. Nikdy jsem ji za ruku pořádně nedržel, až v ten moment. Alespoň tímto způsobem.
Vzal jsem ji za ruku a přitáhl si ji blíž k sobě. Beze slov. Stiskl jsem její ruku na znamení, že jsem s ní. Chvíli na to se konečně uvolnila… celá najednou byla… mnohem měkčí. Lehli jsme si aniž by mě pustila. Nepustila mě celou noc.
Řekli byste, že bytost tak stará, která už viděla tolik násilí a tolik utrpení, by už měla být imunní vůči všem emocím a citům. Ledové srdce, jak se říká. Regina taková nebyla vůbec. Užívala si život, když stál za to si jej užívat, a užívala si i opětovala lásku, když tady byla. Byla jako vy nebo já. Víc.
Také byste si mysleli, že takoví budou preferovat samotu, stíny, jen sebe a své myšlenky, ale to by nebyla pravda. Nikdo nechce žít život o samotě, natož tak trávit staletí.
Usínali jsme ruku v ruce, tváří v tvář.
Než jsme usli, řekla:
Zítra jedeme domů…