město dříve poklidné [část třicátá první]
k večeru…
Blanche nezvedala telefon a to jí nebylo podobné. Okamžitě jsem věděl, že se něco děje, i když to nemuselo být nutně něco zlého. Zase tolik jsem neplašil, nebylo by to úplně poprvé, nicméně něco se dít muselo. Blanche byla náš zaklínač telefonů; vždy nám všem volala jako první, vyřizovala vzkazy, spojovala nás a stále byla na příjmu, ve dne v noci, často jsme na to spoléhali. Nikdy nás nezklamala. Jenže Blanche už teď nebyla tak docela Blanche a tak jsem nevěděl co si o tom mám myslet. Mluvit jsem s ní ale potřeboval.
Nevyrazil jsem za ní hned, říkal jsem si že pravděpodobně spí a tak jsem se věnoval svým záležitostem a čekal na západ slunce. Domluvil jsem se také se Sofií, že se tam sejdeme okolo osmé, jen abych se dozvěděl, že i ona se jí pokoušela neúspěšně dovolat.
Vyrazil jsem s předstihem, jen jsem řekl rodičům kam jdu, sebral jsem bundu a šel.
O dvě minuty později jsem litoval, že jsem si nevzal taxi, protože mrzlo jak praštěné.
Netrvalo mi to tak dlouho, ale v době, kdy jsem přicházel k jejímu domu, jsem už měl v hlavě tři nebo čtyři scénáře o tom, co se mohlo dít, jak na nás bude Blanche reagovat, zda jsme jí chyběli, jak moc se změnila a tak podobně.
Křik.
Rána.
Ticho.
Tak něco takového jsem nečekal. Něco nebylo vůbec v pořádku. Doběhl jsem k otevřeným dveřím a vrhnul se dovnitř ve strachu z nejhoršího. Bál jsem se, že se něco stalo Sofii. Ani na sekundu mě nenapadlo, že by mohlo být něco s Blanche. Tou dobou jsem ji už dávno viděl mezi námi jako tu nezničitelnou.
Jakmile jsem byl uvnitř, praštil mě do nosu sladkokyselý kovový pach. Znal jsem ten zápach až příliš dobře. Krev.
Krev úplně všude, rozmazaná po chodbě, v kuchyni, krev po celém obýváku a na stole tři useknuté prsty. Udělalo se mi zle. Ne z toho smradu, a ani useknuté prsty mě nemohly rozhodit, ale z myšlenky, že některý z mých přátel mohl přijít k úrazu. Nebo hůř…
O patro výš jsem uslyšel hlasité rány a hlasy.
Zábradlí bylo od krve, cákance na stěnách i kobercích.
Vyběhl jsem nahoru a hned u schodů jsem našel ležet Blanche. Krev se jí řinula z rozervaného krku a sotva dýchala, pokud vůbec dýchala. Zřejmě se vydrápala až sem a pak ztratila vědomí. Prsty měla všechny, musely to být prsty někoho jiného. Věděl jsem, že její srdce stále bilo, protože neúnavně pumpovalo její krev ranou na krku ven na koberec. Viděl jsem její tep, mohli byste říct. Nevěděl jsem absolutně co mám dělat, což asi nikoho nepřekvapí.
Vzít ji a utíkat? Jít za křikem a boucháním? Nerozhodnost, nerozhodnost!
Když jsem se pokoušel Blanche zvednout ze země, poznal jsem, čí ty hlasy byly. Znal jsem je dobře. Byli to její rodiče kdo křičel.
Sorry, na to kašlu, mizím odtud. Nechtěl jsem ani vědět, kdo za to mohl, protože pokud Blanche dopadla takhle, pak já zůstával až příliš snadným cílem.
Osud ale řekl NE a srazil mě ze schodů. Skočil na mě zezadu, odněkud ze směru křiku. Osud byl zrzavý upír jménem… heh, nezeptal jsem se. Letěl jsem přes zábradlí, s otočkou a s ledovými pařáty pod krkem… buch.
Ucítil jsem náraz o tvrdou zem a to byl konec. Došel mi vzduch. Dopad mi vyrazil dech. Ruka pevně svírající můj krk byla podružná. Tak jako když skočíte do ledové vody, vaše tělo ztuhne a plíce odmítnou přijímat další vzduch. Vaše bránice přestane spolupracovat. To mě ale trápilo nejméně.
Nade mnou, s tlamou dokořán, obrovskými špičáky a krví podlitýma očima, klečel vyhublý zrzavý chlap. Jeho tvář byla plná škrábanců a strupů; vyloženě hořel touhou mě skončit. Nepotřeboval jsem vzduch, potřeboval jsem roubík.
Mohlo mu být tak 35 nebo 40, alespoň tak vypadal, kdo ví kolik mu bylo ve skutečnosti. Naprosto jisté bylo, že byl mnohem silnější než já.
Vrhnul se po mě, po krku, tváři, rameni, ani nevím, asi po čemkoliv, do čeho by se mohl pořádně zakousnout. Snad instinktivně jsem vymrštil volnou ruku a vrazil mu ji přímo do držky. Tu máš, Lassie.
Au, tohle rozhodně nechá další jizvu, říkal jsem si. A měl jsem pravdu, někde mám snad i fotku, ale není to nic spektakulárního.
Ale ten jeho pohled, když viděl, že nejsem překvapen čím byl? K nezaplacení!
Zarazil se a na zlomek sekundy jsem měl navrch. Nevěděl, nebo si nebyl jistý, kdo jsem a čím to, že se nepokouším utéct. Zřejmě byl zvylý, že lidé okamžitě křičí a utíkají jak o život, když vidí jeho zuby a oči. Koneckonců, ještě před pár momenty jsem přesně to měl v plánu, jenže ty mi on změnil (čti: srazil mě ze schodů) a já byl připraven se bránit.
Stát proti pravému upírovi, ani bych si neškrtl, ale tenhle nebyl zase tak starý. Začínal jsem to tou dobou rozeznávat, umět vycítit, jejich věk podle pohledu očí, podle sebedůvěry a důvěry, kterou vzbuzovali. Tohle nebyl žádný špičkový zabiják, ani někdo kdo by byl posílán cokoliv vyřešit. Tipoval jsem, že je spíš něčí poskok, na jednoduchou špinavou práci a podobně.
V začátcích jsem si vždycky lámal hlavu, jak upíři okamžitě vědí, kdo mezi nimi je starší a kdo mladší, ale postupem času jsem tomu začínal přicházet na kloub. A jasně, není to nic co nejde zahrát, je-li to nutné. Snadno zahrajete, že jste mladší, ale působit mnohem starší než ve skutečnosti jste, to jen tak někdo nedokáže.
Snad vůle žít, adrenalin nebo štěstěna, možná vše dohromady, ale nespočetné hodiny tréninku (nejen) s Reginou se mi najednou začaly vracet a já cítil, že možná mám malou šanci.
Miř na oči, vždy miř na oči.
- mi křičel Reginin hlas v hlavě.
Vymrštil jsem hlavu vpřed a čelem ho trefil do nosu. Pustil mou levou ruku aby si mohl přidržet mou hlavu. Nic víc jsem nepotřeboval. Levou ruku a dva prsty.
Ucukl s prskáním a na pár sekund tam stál oslepen.
Já neváhal, sesbíral jsem se ze země a zdrhal.
Mířil jsem k zadním dveřím kuchyně, ale velký nůž, jen tak položený na kuchyňském stole, byl příliš okatý, příliš lákavý, prostě příliš dobrý na to aby to byla pravda. Příliš dobrý na to po něm nesáhnout. Zrzavý bastard byl stejně hned za mnou, a zbývala mu asi tak jediná sekunda, aby zase seděl nade mnou.
Vpravo, vlevo, ruka na stole, nůž, skok, otočit se, nepřemýšlet o tom.
Mířit. Instinkt. Poslouchat? Stále je tam. Nemám jinou šanci. Záblesky myšlenek v hlavě.
Oběhl jsem roh stolu, skočil po noži, zavřel oči a udělal další dlouhý skok, během kterého jsem se otočil o 180° aniž bych se zastavil nebo snažil jakkoliv udržet rovnováhu. Rambo styl. Jasně. Byl jsem strachem podělaný až za ušima. Tak moc, že jsem otevřel oči až krátký moment po tom, co mě jeho váha přirazila zády ke stěně a následně povolila.
Minul jsem? Otevři oči! OTEVŘI OČI!
Nůž byl hluboko v jeho těle, srdce jsem netrefil. Samozřejmě, vždyť jsem ani nemířil.
Jednou rukou držel a do krve drtil mou ruku na rukojeti nože. Snažil se vyrážet vpřed, stále snad aby se do mě zakousl. Ten nůž v těle mu v tom dost bránil. Já ustupoval stranou a už mi moc nezbývalo aby mě zatlačil do rohu kuchyně. Zkoušel na mě dosáhnout volnou rukou, ale v tu chvíli jsem si vybavil jednu věc, jedinou věc, kterou mi Regina říkala pokaždé, když jsme se prali: Jsi zbytečně tvrdohlavý.
- a měla pravdu, to byla vážně moje slabina. Většina lidí se drží své jediné zbraně. Snaží se dostat ji zpět a neuvědomí si, že by se jí měli vzdát. Jsou příliš tvrdohlaví. Já byl jedním z nich.
Pochopil jsem, že tenhle nůž už ani náhodou nevytáhnu, natož abych jej mohl použít znova. To prostě nebylo možné. Výpadem proti němu jsem si vysmekl ruce a v tom zlomku sekundy jsem si zkusil vybavit jak bojuje Regina. Jak to dělá?
- Využívá každou možnou výhodu prostředí.
- Převyšuje nepřítele, má přehled.
- Ona je tím kdo útočí, i když se brání.
- Vříská. Řve na útočníka. Zastrašuje ho a boří jeho morálku.
Tak z toho nic fungovat nebude. Z koho si dělám srandu? Nebyl jsem připraven bojovat s dospělým chlapem, natož s upírem.
Pamatuju si, že od té chvíle jsem už na nic nemyslel. Poprvé v životě. Přestal jsem přemýšlet, předal jsem otěže zcela instinktům. Už jsem se neovládal, ne mentálně.
Upřímně, na takovou chvíli bych rád vzpomínal, vážně, jen nebýt toho malinkatého detailu, že se mě někdo zrovna snažil zabít.
Vysmekl jsem se mu, odrazil od něj nohou, a za žhavého pocitu, který mi projel celým tělem, jsem nějak skončil za jeho zády.
Udělal jsem krok od něj a sáhl po nejvyšší zásuvce. Úplně jsem ji vytáhl a otočil se s ní přesně v okamžik, kdy mi posloužila jako štít. Obsah se sypal okolo a po jediné ráně jsem po něm její zbytky mohl akorát hodit. To ho zbrzdilo. Chtěl jsem si zkrátit cestu pryč a tak jsem vyskočil na kuchyňskou linku, ale nemohl jsem se neotočit, abych se podíval kde je, to byla chyba, uklouzl jsem a samozřejmě skončil na zemi.
Drápal jsem se na nohy a viděl, jak se proti mě rozbíhá.
- Buď tím kdo útočí.
Pokličky. Ano. Blbé pokličky na hrnce mi zachránily život.
Byly první věcí, kterou jsem mezi neskutečným nepořádkem nahmatal. Tři jsem po něm hodil jako frisbee (létající talíře). Nečekal jsem, že mu ublíží, jen ho měly vyvést z míry, asi. A to se podařilo a já, poprvé tady, jsem udělal krok směrem k němu. Řval jsem po něm z plných plic, vřískal jsem jak jsem se nikdy neslyšel. Pravděpodobně jsem ječel jako malá holka, ale cítil jsem se jako William Wallace (Statečné Srdce). Nevěděl jsem co to dělám, ale vůbec jsem se neovládal.
Skočil jsem po něm a srazil ho k zemi, mezi změť nádobí a kuchuňských nástrojů, které už tam buď ležely, nebo jsem je tam vysypal z oné zásuvky. To byl asi plán. Nikdy bych ho normálně nepřepral, ale mezi množstvím ostrých věcí, nožů, ležel také brousek na nože, který sice nebyl ostrý, ale byl dlouhý a tenký, jako kůl na zabíjení upírů. Já vím, stále ta dogmata, ale proto jsem si ho všiml. Proto jsem ho vzal tou zdravější rukou… a pak boj vzdal.
Přestal jsem, příliš unavený, bezvládný, s krkem odhaleným.
Všechno přesně podle plánu.
A skutečně, o zlomek sekundy později zaklesl své zuby hluboko do mého ramene. Ne do krku, hodný chlapec. Ó můj, taky jsem do něj zaklesl něco svého. Vůbec to nečekal, dokonce jsem měl čas pořádně zamířit. Zarazil jsem mu ten brousek rovnou do hlavy, přesně v tom měkkém místě kde končí lebeční kost a napojuje se páteř.
Náhle vypnul a celá jeho váha ležela na mě.
Zda byl mrtvý, nebo teprve umíral, nebo byl jen paralyzován, to mi byl úplně ukradené. Bylo po všem.
Shodil jsem ho ze sebe a běžel nahoru za Blanche.
Teď… tohle celé nemohlo trvat více než půl minuty. Z mého podrobného popisu se celý střet může zdát kdovíjak dlouhý, ale proběhlo to tak rychle, že být tam také, nebudete dění stíhat sledovat. Černé na bílém to může působit jako velká story, ale když jsem tam byl, v tu chvíli, bylo v mžiku po všem.
Musím víc trénovat.
- pamatuju si, že jsem si říkal, když jsem vybíhal schody nahoru a také: Snad ještě žije.
Ve chvílích, kdy tohle všechno dění končilo, Blanchini rodiče opatrně otevírali dveře své ložnice, té místnosti, kam se zamkli a do které se ten zrzek snažil vlámat.
Blanche ležela na zemi, v bezvědomí, nedýchala a i její srdce se zastavilo.
Mrtvá dle každé definice.
Já klečel nad ní a zuřivě s ní lomcoval. Její rodiče pořád křičeli (stále? to myslíte vážně?) a drželi se zpátky. Člověk by řekl, že to bude jako ve filmech, kde rodič uvidí své dítě v takovém stavu, a okamžitě se k němu vrhne a pokouší se něco udělat. Ale ve skutečnosti to takhle vůbec není. Hrůza, že vaše dítě může být mrtvé, mezi vás postaví neviditelnou bariéru. Odmítáte to přijmout, nechcete čelit realitě, jedna z nejlidštějších vlastností.
Mediæval Bæbes - The Circle Of The Lustful
My lidé odmítáme čelit realitě, nechceme stát tváří v tvář čemukoliv špatnému nebo čemukoliv, co by mohlo narušit naše stávající životy. Chceme aby pokračovaly dál stejně, nebo lépe, a odmítáme přijmout pravdu dokud není pozdě.
Ale to bylo jedno, Blanche tady pořád ležela a Sofie právě vcházela do domu. Zrovna dorazila, jak jsme se domluvili, a snažila se pochopit co se to tady vůbec stalo.
Blanche nemohla být mrtvá. To se nesmí stát. Ne jí. Tohle jsem Sofii četl z očí. Myslím, že v nich měla slzy ještě dřív, než Blanche vůbec uviděla. Vyběhla za mnou nahoru a padla vedle ní na kolena, když ji viděla.
Tohle bylo podruhé, v příliš krátké době, co jsme se Sofií viděli Blanche s proříznutým hrdlem.
Blanche a Sofie byly kamarádky vlastně odjakživa, nenarodily se ani měsíc od sebe a vždy tady jedna pro druhou byla. Opravdoví přátelé, navždy, encyklopedická definice. Ne takoví, které potkáváte stále, kteří se znají krátce, nejprve jsou nejlepšími přáteli, ale po nějaké době se o všem hádají a postupně spolu ztratí kontakt. Tyhle dvě byly úplně něco jiného; ten typ přítele, který je tu pro vás vždy když ho potřebujete, ten typ přítele, se kterým se cítíte mnohem lépe a pohodlněji než když jste sami.
Je jen málo věcí silnějších než takové přátelství.
Možná láska, ale možná ani ta ne.
Ale víte která věc silnější není?
Šílenství.
Říkají (nevím kdo), že jen opravdu mentálně šílený jedinec se dokáže kousnout až do krve, že se duševně zdravý člověk nemůže vědomě rozhodnout něco takového udělat. Že vám v tom instinkty zabrání. Stejně jako nedokážete zadržet dech na tak dlouho abyste se udusili.
Ale Sofie udělala právě to. Mrkla na mě a když viděla v jakém stavu jsem, že krvácím z čela, z ramene, rukou, nohy… uvědomila si, že určitě nemůžu pomoci tak, jak by před námi ležící upírka potřebovala. To byla bohužel pravda.
Vzala do pusy své zápěstí s prostě skousla jak nejvíce dokázala. Vyjekla a z těsně sevřených očí jí vytryskly další slzy.
Rodiče Blanche pozorovali v hrůze jak se jí k loktu začala řinout krev a jak své krvácející zápěstí vrazila do úst jejich dcery. Podívala na mě: Dělej něco, cokoliv, pomož.
- prosily její oči.
S oběma dlaněmi na jejím hrudníku jsem začal pumpovat. Tlačil jsem vší silou ve snaze její srdce znova rozběhnout, tak, že jsem jí musel polámat všechna žebra, cítil jsem to pod rukama a slyšel jsem praskání. Nepřestával jsem. Bylo mi to jedno. Věděl jsem, že pokud ji přivedu k životu byť jen na jedinou sekundu, její instinkt převezme kontrolu.
Nemohli jsme se snažit více než pár minut, ale připadalo mi to jako hodiny. Pak, když už mi ruce začínaly vypovídat službu, Sofie zalapala po dechu a na její tvář plnou strachu a bolesti se prodral úsměv. Blanche začala pít.
Jen čirá hrůza a největší zmatek se daly vyčíst z očí jejích rodičů. Ti nedokázali pochopit co se vůbec děje, ale když viděli, že se Blanche pohla, odvážili se přiblížit. Stáli nad námi a ztuhlí strachy zírali jak jejich dítě vysává Sofii, na tmavě rudé víření v jejích očích, jak její pleť nabírá živější barvu a její tělo znova zapaluje tu jiskru, které říkáme život. Hodné děvče.
Její rány, nejen ta obrovská na krku, byly hluboké a nehojily se, alespoň ne viditelně. Rozhodně ani zdaleka ne tak rychle, jak by se hojily plnohodnotnému upírovi, ale alespoň už nekrvácela. V jednu chvíli Sofie omdlela a Blanche přestala pít, deset sekund na to se pro mě svět ztratil také. Jediné co mě do té chvíle drželo při vědomí byla myšlenka na umírající Blanche, a když bylo tohle vyřešeno, bylo dobojováno. Adrenalin došel.
Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme.
Epikúre, ty prolhaný parchante. Já tady ležel a uvědomoval si, že už tady smrt je, že se pro mě smrt dostavila, ale já pořád byl. Samozřejmě chápu, že tohle tím nemyslel, a znám pravý význam té citace, ale přesto, tam, v té situaci, když cítíte jak vás život opouští, nepřišlo mi, že by smrt byla kdekoliv jinde než přímo nade mnou.
Probudil mě křik. Opět.
V momentě, kdy jsem sebou cuknul, stála nade mnou Blanche a pomáhala mi vstát.
Skvěle! Jsi vzhůru! Děkuji!
- volala hlasitě aby zakryla křik svých rodičů.
Nemůžu je umlčet!
- dodala a bylo vidět, že ji jejich neustávající křičení znepokojuje.
Když jsem se podíval směrem, odkud křičení přicházelo, byli tam, oba její rodiče, svázaní na gauči, škubající sebou ve snaze se uvolnit, a mohli si vykřičet plíce. Ještěže bydleli v tomhle, mírně odlehlém, domě. Jen si křičte jak chcete.
Blanche, co to sakra je… kdo je svázal?
Já. Musela jsem. Pokoušeli se utéct. Nevím co mám dělat. Nedokážu je zabít, ale naživu je nechat také nemůžu. Změnit je nedokážu. Ví co jsem zač. Co teď?
To vážně zvažuješ zavraždit vlastní rodiče?
- zeptal jsem se jí.
Ne. Samozřejmě, že ne. Jak to… ne! Ale jsem… já nevím. Pomoc?
- Blanche odpověděla hlasitým, zoufalým ale současně podrážděným tónem.
Uhh… musel jsem si zase sednout.
Motala se mi hlava, bylo mi zle, zima a potil jsem se.
Sedl jsem si vedle jejích rodičů.
Rozvážu vás, když mi slíbíte, že přestanete řvát a vypijete si se mnou čaj. Co říkáte?
- zeptal jsem se jich.
Oba horečně přikyvovali, přestali sebou škubat a zmlkli.
Výborně.
Sofie už na tom pracovala, proto jsem se zeptal. Zjevně se vzpamatovala dříve než já a ačkoliv sotva stála na nohou, vařila obrovskou konvici s čajem s průmyslovou dávkou cukru. Potřebovali jsme to, neprotestoval jsem. Už dlouho jsem neměl tak obrovskou žízeň, ale kdy to bylo naposledy si moc dobře pamatuju.
Všiml jsem si, že utekly jen dvě hodiny. Ještě nebylo ani půl jedenácté.
Začali jsme se pokoušet si vysvětlit, co se to vlastně stalo, i když jsme neměli nejmenší ponětí. Rodičům jsme se snažili vysvětlit čím teď Blanche je a čím se stane. Že není upír, ne ještě teď, ale už není zcela ani člověkem. Že za méně než dva nebo tři roky jejich dcera už nebude člověk vůbec.
Byli si moc dobře vědomi jak se věci mají. Není jediného člověka v Transylvánii, který by neznal rozdíl mezi upírem (strigoi) a polorodím, podřadným či čerstvým upírem (moroi).
Byli poměrně dost věřící, ale ne hloupí ani iracionální. Nicméně, co se týče obecné populace v Transylvánii, pak staré tradice a mýty mají vždy přednost před náboženstvím. Pamatujete případ Petre Tomy, který jsem zmínil dříve v díle dvě strany jedné mince? Ten o rodině, která vykopala svého příbuzného, vyňali mu srdce, spálili ho a pak si z popela připravili očistný nápoj? Přijde vám tohle jako církevní skutek? Ne, vůbec ne. Ale všichni tito byli věřící lidé, bohabojní atd. Jeden z nich byl právník, jeden byl doktor. Přesto, bez ohledu na velikost jejich víry, tradice, mýty a víra v upíry u všech převážila.
A tohle se teď dělo i zde.
Ne jakobyste si jinde řekli: Tohle nemůže být pravda.
Spíš to byl případ: Nemůžu uvěřit, že se to děje zrovna nám.
Tehdy se zdálo, že to přijali celkem dobře, ačkoliv se nejprve dlouho koukali na svou dceru jako by to byl ďábel sám, nakonec si museli uvědomit, že to je stále jejich dcera a nikdo jiný.
Rozhodli jsme se je nerozvazovat, čaj mohl počkat.
Matko, otče, jsem to stále já. Nic se na mě nezmělo. Ještě dnes ráno jsme spolu jedli snídani.
- naléhala na ně Blanche.
A DVĚ HODINY ZPĚT JSI TADY JEDLA SOFII!
- vyprskl její otec. Sofie se usmála. Sotva při vědomí, ale stále v dobré náladě. I po tom všem, čím jsme si prošli, i dnes, si udržovala hravý a veselý stav mysli. Pořád usměvavá, pořád Sofie. Stále stejná, i po letech, víte; viděl jsem ji nedávno, téměř o sedm let později. Stále vysmátá. Závidím jí to a přeju jí to.
Ano, to je pravda, ale byli byste raději kdybych umřela?
- reagovala Blanche.
Neodpověděli.
Nebyli si jistí.
Zůstali jsme vzhůru téměř celou noc, dokud jsme (Sofie a já) nezačali usínat samovolně. Nakonec jsme šli spát. Blanche spala ve svém pokoji, její rodiče spali na svém gauči a i druhý den ráno byli stále svázaní.
Sofie byla vzhůru opět první a chystala snídani. Asi ze zvyku.
Já zavolal domů a řekl rodičům kde jsem strávil noc.
Následně jsem ty dva konečně rozvázal: Spí. Nevyvádějte!
- nařídil jsem jim. Poslechli.
A tady můj příběh začíná být opět trochu nudný.
Blanche se zotavila rychle.
Já ne.
O tři dny později jsem si chtě-nechtě uvědomil, že mi stále chybí můj přívěšek. Neměl jsem nejmenší představu kde je, jak ho dostat zpátky, a kde k sakru byla Viktorie když jsme ji potřebovali.
Myšlenky na chybějící přívěšek mě postupně vysilovaly, dělalo se mi špatně a pokoušely se o mě nemoci. Do dnešního dne nedokážu říct, zda jsem si to přivodil autosugescí sám, jestli jsem vážně mentálně pomýlený, nebo co se to zase začínalo dít, ale po týdnu bez něj jsem už nedokázal ani správně pořádně dýchat. Vždyť jsem s ním vyrostl. Určitě i vy máte něco, na čem vám vážně strašně moc záleží, ne? Prsten, hodinky, cokoliv. Něco tak sentimentálně důležitého, že jen z myšlenky na jeho ztrátu se vám udělá špatně a srdce vynechá úder.
To, ve spojení s mými stále bolavými a nezahojenými ránami, vážnou ztrátou krve, 120% anémií, znamenalo, že jsem vážně nebyl v dobrém stavu. Rodiče se o mě starali každý den a poprvé za celou dobu jsem slyšel svého otce říct něco ve smyslu, že to musí přestat, i když to nebylo takhle přímo. Vůbec se mu nelíbilo vídat svého syna stále s novými ránami, to mi bylo jasné.
Tohle se nelíbilo ani mě. Byl to přímý útok. Útok upíra. V našich vlastních domech. Tohle se nikdy předtím nestalo. Společenství vědělo hodně dobře, že je Blanche přímým pokračovatelem Regininy krve. Nikdo by se na ni neodvážil sáhnout. Ani na mě.
Ale přesto jsme oba jen o vlásek unikli smrti.
Něco takového se pod vládou Reginy do té doby ještě nestalo.
A už vůbec ne jejímu potomkovi.
Kde jsi? Kde jen jsi?
Měl jsem tři dny k přemýšlení o samotě. Během nich jsem s ostatními nepromluvil. Až čtvrtou noc můj příběh pokračuje…