spojení s vlčí historií [část čtyřicátá druhá]
7. září 2007, Sighișoara
Nemám ani kapku síly se o tom teď bavit.
- odpověděl jsem jí a zavřel oči. V té naprosté tmě, jsem přiložil prst na její ústa, aby už dál nic neříkala.
Usmívala se.
Byl jsem příliš unavený abych vůbec začal přemýšlet proč. Tou dobou jsem na to byl zvyklý. Regina se prostě téměř stále usmívala. Vážně. Mnohem víc, než by normální člověk měl.
Netrvalo ale ani minutu a spali jsme.
* * *
Víš… když jsem s tebou, přizpůsobuji se tomuto dennímu rytmu života a jsem stále unavená. Vůbec se mi to nezamlouvá.
- uslyšel jsem její slova jako první věc, když jsem se probudil. Neobtěžoval jsem se otevřít oči, ještě jsem byl v polospánku.
Na nočního motýla jsi přesto pěkně aktivní.
- odpověděl jsem, stále se zavřenýma očima: Kolik je vůbec hodin?
- matně jsem si uvědomoval, že mám školu. Trochu mě bolela hlava.
Budou dvě.
Co? Když jsem to uslyšel, otevřel jsem oči: DVĚ?!
- jen abych zůstal zaražený.
Zatraceně… Co to děláš?
- zakřičel jsem na ni.
Nudím se.
- odpověděla.
No to vidím. Ale co to děláš?
- opakoval jsem.
Maluji?
- odpověděla mi otázkou, jako bych to neviděl.
PO MÝCH ZDECH?
- zvyšoval jsem hlas zatímco jsem vstával.
Skočil jsem po ní, abych ji přerušil, ale jednou rukou mě zastavila a s nonšalantní lehkostí si držela od těla.
Přestaň!
- stále jsem se pokoušel natáhnout po její pravé ruce, v níž držela štětec, kterým malovala malé modré hranaté klikyháky po krásných zdech mého pokoje.
Á hotovo.
- dodělala tři tečky nad jakýsi… čtverec(?) a s tím přestala.
Pustila mě a udělala dva kroky vzad, aby se podívala na své dílo.
Nádhera.
- vycenil jsem skrze zuby a začal se oblékat. Nebyl jsem ani trochu zvědavý. Nechtěl jsem nic vědět. A kde tady vůbec vzala barvu?
To teď chodíš lidem kreslit po stěnách?
- zeptal jsem se.
Neodpověděla.
Proč máš mokré vlasy? Chci to vůbec vědět?
- pokračoval jsem.
Můžeš přestat s těmi otázkami? Co to s tebou je? Vždyť jsi sotva vstal. To jsi takový pokaždé když spíš na zemi?
- ptala se mě na oplátku.
Do teď jsem to netušil.
- vlastně jsem nikdy předtím na zemi nespal.
Byla jsem ve sprše, stačí? A víš co? Sklapni a běž se podívat ven.
- a začala se probírat tričky a košilemi, které jsem měl ve skříni, a hledat, zda by se jí něco z toho líbilo. Tohle taky dělala často. Klidně si vzala moje, o několik velikostí větší, bílé triko když neměla nic lepšího čistého na sebe. Vypadala v něm… lépe než byste čekali.
Poslechl jsem. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vyšel na chodbu.
Všechno bylo modré.
To snad musela být noční můra.
Co se to sakra děje?
- zavolal jsem do prázdna.
Malujeme.
- odpověděl mi někdo odněkud z protilehlých místností.
TO VIDÍM!
- ujistil jsem se, že celý dům slyšel můj názor. Ale nechtěl jsem vlastně vědět, co to má znamenat. Bylo toho na mě, na jedno ráno, tedy odpoledne, příliš. Proč jsem vůbec spal tak dlouho?
Vrátil jsem se do svého pokoje a zavřel jsem za sebou dveře.
Co ten včerejší večer?
- řekl jsem, posadil se do křesla a rozhýbával rameno.
Včerejší večer…
- opakovala po mě, zatímco se přibližovala: Bolí to?
- zaptala se a položila mi ruku na místo, kam se včera zakousla.
Jen je to trochu nepříjemné.
Ukaž.
- naklonila se blíž, aby se lépe podívala.
Vždyť tam nic nemáš!
- zvolala ve smyslu, abych přestal pořád fňukat.
Možná jsi mi něco zlomila!
- odpověděl jsem ji komicky zlým způsobem, skočil po ní a objal ji, jen abych ji k sobě otočil zády a zase do ní žduchl, v náznaku, aby se přestala vyhýbat a vrátila se k tématu. Musel jsem něco takového dělat pořád, stále totiž uhýbala k jiným věcem a přecházela mé otázky. V tom byla mistryní. I když jste věděli, že to dělá úmyslně, i jak to dělá, stejně se jí dařilo vás odklonit do úplně jiné konverzace, změnit téma ze smrtelně vážného na diskuzi o zmrzlině, aniž jste to pořádně zaznamenali. Po notné chvíli hry na verbální kočku a myš jsme ale došli nakonec do místa, z něhož nebylo návratu.
Potřebuji…
- odmlčela se a zadívala se do dálky.
Ach, nemůžu uvěřit, že něco takového říkám.
- řekla, místo toho co říct chtěla.
Víš, že už nemívám svá poprvé tak často, ale tohle, tohle bude stát za zapamatování.
- dodala, jako by se znova pokoušela změnit téma. Nikam jsem ji ale už nepustil.
Tak už mi to konečně řekni.
- nabádal jsem ji.
Potřebuji tě.
- řekla plochým hlasem bez emocí.
Vydechl jsem:
Myslím, že všichni tady víme, že ode mě pravidelně něco chceš, potřebuješ, a fakt nevím co ti na to mám říct…
- odpověděl jsem pěkně arogantním způsobem. Dělám to vždycky. Nevím proč, nelíbí se mi to na sobě, ale nemůžu si pomoct. Prostě jen nevím, jak mám takové podivné výroky brát.
Dobře řečeno.
- Opět…
Ale faktem je, že teď opravdu potřebuji právě tebe. Ve smyslu, že potřebuji tvou… pomoc?
- upřesnila.
Počkat, cože?
Pomoc? S čím?
- a zíral jsem na ni s otevřenou pusou.
Posadila si mě vedle a zcela otevřeně, což bylo výjimečné, vysvětlila, proč si teď už myslí, nebo tedy věří, že může být Sigismund stále někde tam, venku, a naživu. Také mi popsala co nového se událo v jejich světě za dobu, po kterou jsme se neviděli. Tedy, především věci, které byly nějak relevantní pro toto pátrání nebo pro mě. Jsem si jistý, že si toho ještě mnohem víc nechala pro sebe. Nicméně mi také řekla, že ji od určité doby následují zvláštní události a osoby, ať už lidé či upíři, jejichž úmysly jí nebyly známy. Proto je při tom nechala, dělá jako by o nich nevěděla, aby zjistila, kam ji tím mohou přivést.
Vše mělo začít tam nahoře v Uppsale, s objevením zámku ve tvaru mého přívěšku v oné katedrále.
Našla někde další takový a proto tehdy potřebovala můj přívěšek. A já u toho být nemohl, protože nechtěla, abych o tom cokoliv věděl. Nikdo nesměl nic vědět, hlavně kde to místo je a po čem tam pátrala.
Vydržte ale, brzy vám bude jasné, proč to muselo zůstat v tajnosti.
Stejně jako to, proč tehdy Viktorie potřebovala i mou krev.
Toliko mi tedy Regina řekla, převážnou většinu svého času jen sledovala tuto stopu.
Nic překvapivého nakonec, že? Jako bychom úplně odbočili od hlavního tématu mého příběhu, ale hej, takový je život. Život není román, který má tradičně úvod, akci, vyvrcholení a závěr, a tak ani můj příběh takový být nemůže. Je to šest let mého mládí, věci se hýbaly dopředu, nahoru a dolů, občas jsem se musel vracet. Životní příběhy nikdy nemívají jednu přímou jednoduchou linii.
Sama Regina byla lehce frustrována tím, že čím hlouběji se nořila do pátrání, tím více otázek vycházelo na světlo, ale pořád jen velmi málo odpovědi.
Stále pomyslně přešlapovala na jednom místě. Proto se pro mě vrátila. Potřebovala se pohnout dále. Objevit alespoň nějaké odpovědi ve věci, která nás oba velmi zajímala: Hledání Sigismunda a spojení mezi jím, mnou, přívěškem a jí. Proč zrovna jí, proč mnou, proč právě ten hloupý přívěšek a jaké je skutečně spojení mezi tím vším a BEK (černookými dětmi). Čím více toho věděla, tím více se, stejně jako já, cítila jako součástí jednoho velkého propracovaného vtipu. Nebo podvodu.
Pokud BEK udělaly stejný přívěšek pro Reginu jako pro mě, nebo byl-li to jeden a ten samý, a pokud si i ona prošla vším, čím jsem si teď procházel já, pak jsem sice nechápal, jak to bylo vůbec možné, ale mnohem důležitější otázkou bylo: Proč?
Proč se Sigismund vypařil z povrchu zemského? Bylo to dobrovolně? Proč na světě nebylo staršího upíra než byla Regina?
Ani jednomu se nám nechtělo smířit se s možností, že všechno co se událo a čeho jsme dosáhli, mohlo být plánováno už od okamžiku našeho narození. Že by naše kroky byly řízeny nějakou neviditelnou silou. Zdálo se to nad rámec chápání nás obou. Jaký by byl konečný cíl takového konání? Co hůř, znamenalo by to, že je ve hře ještě někdo (něco?) mocnější; více než společenství. To bylo, přinejmenším, znepokojující.
Pokud jste dočetli až sem pak víte, že věci měly tendenci komplikovat. Pokaždé, když jsme byli na správné cestě, něco zasáhlo, něco se stalo. Něco jako Gunnar, Blanche nebo Turecko. Co to mělo znamenat?
Regina měla téměř celý rok jen pro sebe, aby vypátrala a ulovila ty, kteří za to vše byli zodpovědni. Příliš daleko nepokročila. Vše co zjistila se dalo shrnout za jedno dopoledne:
Jako až překvapivě často, vágní indicie i tentokrát přineslo zkoumání nejhlubších zákoutí ruského folklóru. Jména, místa a symboly. Ano, symboly, které mi načmárala po zdech pokoje. Norský starověk. Runové písmo, ale ne tak docela severské.
Ruský folklór měl mluvit o neumírajícím muži, který uctíval runy. Teď, jeho sága je poměrně rozsáhlá a úplně mimo rámec mého vyprávění, proto v případě zájmu budete muset hledat sami. Nečekejte, že toho najdete mnoho přeloženého z ruštiny, není to zrovna ruská populární kultura. Já sám vím velmi málo. Ani Regina se neobtěžovala nic zeširoká rozebírat a rychle přeskočila k částem, o kterých si myslela, že se týkají právě Sigismunda.
On byl právě také posedlý starověkými jazyky užívajícími runová písma. A nejen těmi, i runami samotnými. Měl být přesvědčen, že existuje silné spojení mezi Valhallou, severským nebem (posmrtným světem), a Valašskem (Wallachia), jižní částí Transylvánie, dnešního Rumunska.
Opět si můžete sami porovnat překvapující podobnost mezi Norským venkovem a Dáky, předchůdci dnešní populace Rumunska.
Z anglické Wikipedie:
Xenofanés popsal Thrácký lid jako téměř výhradně modrooký a světlevlasý.
Fyzicky Dákové a Getové sdíleli mnoho charakteristik s jinými barbary žijícími v okolí (Thrákové, Keltové a Skythové). Narozdíl od Řeků nebo Skythů či Germánců bývají Dákové obecně popisování jako mnohem vyšší, mající bledší pleť, modré oči a světlé nebo rudé, méně bohaté, vlasy. Pro více informací viz také Getové a Dákové.
Sigismund měl být ve své podstatě fascinován starými Dáky. Věřil, že se tam někde něco skrývá a neustále se tomu snažil přijít na kloub. Pomineme-li přítomnost upířího folklóru v Dácké mytologii, a to dlouhá staletí před tím, než se sám vůbec narodil, mělo tím něčím být také stejně podrobné ztvránění vlkodlaků tamtéž. Ne, nezadržujte dech, téma vlkodlaků je pasé, už jsem to napsal dříve. I ve světě upírů jsou považování za mýtus. Jen říkám, že je to také velice zajímavé téma, které vás, stejně jako Sigismunda, snadno pohltí, pokud se do něj hlouběji ponoříte a začnete pátrat, jaktože všechny tyto mýty a legendy pochází z onoho, jak to Bram Stoker napsal, podkovovitého cípu Karpat.
Jakmile dojdete k Dácké mytologii, ustrne vám v hlavě jen jediné slovo: Vlkodlak.
Jak by také nemohlo?
Opět z anglické Wikipedie:
Dákové pravděpodobně nazývali sami sebe vlky, nebo těmi, kteří jsou s vlky jedními. Fakt s náboženskou důležitostí.
Dákové odvodili jméno svého národa od jména boha, případně legendárního předka, který se zjevoval jako vlk.
Dákové si vydobili pověst vlků tím, že ve skupinách tvořených prchajícími imigranty z jiných regionů a mladými psanci, kroužili jako vlci okolo vesnic a živili se rabováním. Jako u jiných společenství, mladí a noví členové procházeli zasvěcováním, během kterého měli žít jako vlci. Zákony Chetitů pak také uprchlé zločince nazývaly vlky.
V Dáckém náboženství existuje rituál, který má poskytnout člověku schopnost proměnit se ve vlka. Mohl se sice týkat lykantropie jako širšího fenoménu zmapovaného způsobem typickým pro Blakánsko-Karpatský region, pravděpodobnější je ale, že šlo o rituální imitaci chování a vzhledu vlků, související s přijetím do armády, případně tajných bratrstev elitních bojovníků. Aby se stali zocelenými válečníky, museli přijmout za své chování vlků.
Vazby související s vlčími kulty, například symbolikou vyrytou na totemech, jsou zde nacházeny už z období Neolitu. Sošky vlků i primitivní figuríny reprezentující tanečníky s vlčí maskou.
Prvek jednotné víry ve vlkodlaky a lykantropii konzistentně přetrvává a vychází z magicko-religiózního života mystické solidarity s vlky, bez ohledu na způsob jejího vzniku.
Vše ale pochází z jednoho hlavního mýtu, z jedné původního události.
Doufám, že vás to množství odkazů na další témata neodradilo, vím že toho je hodně, ale věřte mi, čím více o tom budete číst, tím více a více zajímavé to bude.
Nicméně, vidíte alespoň podobnost mezi bodem výše, tím o zocelování válečníků a tím, co už jsem o upírech napsal dříve? O tom jak přijímají určitou psychologickou a behaviorální (chování) formu? Je to zcela nezbytné. Ti, kteří to skutečně potřebují, to vědí velice dobře. Rozepsal jsem se o tom v části: a čas začal zpomalovat.
Opět jsem poněkud odbočil od hlavního příběhu. Jak to souvisí se samotnými upíry můžete hádat stejně dobře jako já. Podstatné bylo, že studium této historie a znalost Sigismundovy posedlosti runami, přivedly Reginu na nadějnější stopu než sledovala doposud.
Jak se runová písma dostala do těchto koutů světa? Málokdo ví a já nejsem jedním z nich. Ale evidence, že tomu tak bylo, leží všude kolem.
Jde o runový kámen, nachází se v Gotlandském muzeu ve Švédsku.
Text zní: Rodvisl a Rodälv pozvedli tyto kameny v památce svých tří synů. Tento je památkou Rodfose, který byl zrazen Valachy na výpravě. Bůh žehnej jeho duši. Nechť Bůh navždy prokleje jeho zrádce.
Dalším by mohl být Ring of Pietroassa.
Ale dost už s tímto tématem. Mě bylo jasné, a určitě je to nyní i vám, že tenhle směr bude stát za pořádné prozkoumání.
Regina ale neztrácela čas a zvládla toho sama ještě mnohem víc, dříve než se před pár dny ukázala u mých dveří. Jak jsem do toho všeho zapadal já, tedy ještě víc než jsem zapadal předtím, přesněji proč potřebovala mou pomoc, to jsem se měl teprve dozvědět.
Konečně to mělo vrhnout světlo na některé události minula, jako třeba Turecko.